Rozhodnutí NS

22 Cdo 1894/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:09/18/2018
Spisová značka:22 Cdo 1894/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.1894.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Stavba neoprávněná
Dotčené předpisy:§ 135c obč. zák.
Kategorie rozhodnutí:C
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
04/01/2019
IV.ÚS 36/19
JUDr. Jan Filip
-
-
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
22 Cdo 1894/2018-608


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců a) Relax Sport Centrum Zbraslav, a. s., se sídlem v Praze 5, Pod Třešňovkou č. ev. 234, IČO: 26479974, zastoupené JUDr. Filipem Behenským, advokátem se sídlem v Praze 4, Blažimská 1781/4, a b) RELAX SPORT CLUB ZBRASLAV, se sídlem v Praze 1, Vězeňská 860/7, IČO: 26530830, proti žalovanému Hlavnímu městu Praze, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, IČO: 00064581, zastoupenému prof. JUDr. Janem Křížem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 1, Rybná 678/9, za účasti vedlejší účastnice na straně žalovaného Městské části Praha-Zbraslav, se sídlem v Praze 5, Zbraslavské náměstí 464, IČO: 00241857, zastoupené Mgr. Petrem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Apolinářská 445/6, o přikázání pozemků do vlastnictví žalobců, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 21 C 230/2015, o dovolání žalobkyně a) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. prosince 2017, č. j. 68 Co 404/2017-574, takto:


I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.

Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. 8. 2017, č. j. 21 C 230/2015-507, zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali, aby soud přikázal žalovanému převést do podílového spoluvlastnictví žalobců pozemky, všechny v k. ú. Z., obci P., zapsány na LV. u Katastrálního úřadu P., Katastrálního pracoviště P. (dále jen „předmětné pozemky“) tak, že výše spoluvlastnického podílu žalobkyně a) bude 9/10 a žalobce b) 1/10 a aby žalobcům bylo uloženo zaplatit žalovanému obvyklou cenu za převod předmětných pozemků (výrok I.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.).

K odvolání žalobců Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 11. 12. 2017, č. j. 68 Co 404/2017-574, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil a ve výrocích II. a III. o náhradě nákladů řízení změnil výši náhrady a ve zbytku je potvrdil (výrok I.). Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky II. a III.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně a) dovolání, které spatřuje přípustným podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolací soud (rovněž i soud prvního stupně) se dopustil nesprávného provedení a hodnocení důkazů, neboť uvěřil tvrzení vedlejší účastnice o tom, že splnila podmínky publikace záměru ve smyslu § 36 odst. 1 zákona o hlavním městě Praze. Vedlejší účastnice neprokázala, že uveřejnila záměr uzavřít dodatek č. 2 nájemní smlouvy, kterou byly pronajaty pozemky k uskutečnění výstavby areálu s převažujícím sportovně-rekreačním využitím, na úřední desce po dobu 15 dní. Odvolací soud přehlédl, že vedlejší účastnice neunesla důkazní břemeno, a nepřiměřeně tím zasáhl do práv žalobců. Soud se dále opomenul vypořádat s důkazem v podobě právních analýz, které si nechala vypracovat vedlejší účastnice a které potvrzují nesplnění podmínek zákona o hlavním městě Praze z její strany (neplatnost dodatku č. 2 nájemní smlouvy). Tím se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe o řádném odůvodňování rozhodnutí, zatížil své rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti a porušil právo žalobců na spravedlivý proces. Dále se odvolací soud odchýlil od praxe dovolacího soudu, která rozeznává okamžik vzniku stavby jako věci v právním smyslu, a nesprávně tak zhodnotil halu Zbraslav jako stavbu oprávněnou, přičemž tato prokazatelně jako stavba vznikla až po uzavření dodatku č. 2 nájemní smlouvy. Navrhuje, aby dovolací soud napadený rozhodnutí i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.

Další účastníci řízení se k dovolání nevyjádřili.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Zaprvé dovolatelka namítá, že odvolací soud nesprávně provedl a hodnotil důkazy a opomenul zohlednit neunesení důkazního břemene stranou žalovanou (a vedlejší účastnicí) ohledně platnosti dodatku č. 2 nájemní smlouvy.

Tato otázka nezakládá přípustnost dovolání již proto, že dovolací soud nemůže přezkoumávat skutkový stav zjištěný nalézacími soudy (srovnej § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Závěr o tom, že by účastník neunesl důkazní břemeno, je přitom závěrem skutkovým, nikoliv právním [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1656/2010, či ze dne 8. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3004/2015 (dostupné na www.nsoud.cz)]. Z toho důvodu jsou závěry o unesení, resp. neunesení důkazního břemene z dovolacího přezkumu diskvalifikovány. Dovolací soud nicméně v této souvislosti uvádí, že dovolatelkou naznačená otázka neunesení důkazního břemene je v dané věci bezpředmětná, neboť odvolací soud svůj závěr na neunesení důkazního břemene nezaložil, ale rozhodl na základě zjištěného skutkového stavu. Dovolatelka prostřednictvím odlišného hodnocení důkazů zjevně směřuje k tvrzení, že důkazní břemeno žalovaný neunesl, zde se však jedná výhradně o polemiku s tím, jakým způsobem odvolací soud hodnotil důkazy, které byly provedeny k okolnostem rozhodným pro posouzení platnosti dodatku č. 2 nájemní smlouvy.

Rovněž námitka nesprávného hodnocení důkazů odvolacím soudem nezakládá přípustnost dovolání, neboť proces hodnocení důkazů nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 23 Cdo 2538/2017 (dostupné na www.nsoud.cz)]. „Samotný pojem ‚hodnocení‘ důkazů je pojmem obvyklým, ale nepřesným. Závěr o pravdivosti nebo nepravdivosti skutkových přednesů si totiž soud nevytváří pouze hodnocením výsledků dokazování, ale – jak výslovně plyne ze samotného § 132 o. s. ř. – na základě všeho, co vyšlo v řízení najevo. Soudce proto musí vzít v úvahu nejen poznatky získané samotným dokazováním, ale také kupř. jednání stran.“ [srov. Lavický, P. in Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád (§ 1 až 250l). Zákon o rozhodování některých kompetenčních sporů. Praha: Wolters Kluwer, 2016, str. 647 a násl.].

Postup odvolacího soudu, který při zjišťování publikace záměru uzavřít dodatek č. 2 nájemní smlouvy nevyšel z přímého důkazu (např. záznamu o publikaci záměru na úřední desce), nýbrž z důkazů nepřímých, je v souladu s uvedenými závěry o hodnocení důkazů. Odvolací soud navíc podrobně odůvodnil, proč není možné přímý důkaz získat, a rovněž se při tom vypořádal s argumentací dovolatelky o časovém sledu jednotlivých úkonů. Tyto závěry dovolací soud nespatřuje jako nelogické, a proto v dovolacím řízení obstojí. V žádném případě se nejedná o úvahy a hodnotící soudy, které by byly ze strany odvolacího soudu zjevně nepřiměřené. Samotná okolnost tvrzená v dovolání, že ve vztahu k původní nájemní smlouvě byl záznam o zveřejnění na úřední desce archivován a ve vztahu k dodatku č. 2 nikoliv, ještě nemusí znamenat, že záměr uzavřít dodatek č. 2 nájemní smlouvy zveřejněn na úřední desce nebyl.

Zadruhé dovolatelka namítá, že se odvolací soud nevypořádal se zásadními důkazy v podobě předložených právních posudků.

Tato otázka nezakládá přípustnost dovolání.

V soudním řízení je nutno odlišovat skutkové otázky (poznatky) od otázek (poznatků) právních, tj. od znalosti objektivního práva. Právní posouzení je přitom výhradně věcí soudu (iura novit curia). Při právním posouzení věci tedy není soud vázán tím, jak ji po právní stránce účastník řízení kvalifikuje [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 25 Cdo 2744/99 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3298/2014 (dostupné na www.nsoud.cz)].

Z uvedeného vyplývá, že postup odvolacího soudu, který uvedl, že interní právní analýzy vedlejší účastnice vypracované k posouzení platnosti nájemní smlouvy pro soud nejsou právně závazné, nebyl v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, neboť právní názor účastníka řízení (na rozdíl od jeho skutkových tvrzení) není předmětem dokazování. Pojmově se proto odvolací soud nemohl odchýlit od judikatury o hodnocení důkazů.

Dovolací soud nicméně připouští, že pokud účastník řízení uplatňuje v řízení významnou právní argumentaci, může potřeba se s ní vypořádat vyplývat z náležitostí odůvodnění rozhodnutí ve smyslu § 157 odst. 2 o. s. ř. Nakolik podrobně by v dané věci rozhodnutí odvolacího soudu případně mělo reagovat na naznačenou právní argumentaci, však nelze vůbec posoudit, neboť dovolatelka ostatně v dovolání ani neuvádí, jaké skutečnosti by měly tyto analýzy dokazovat, a ani nevymezuje, co konkrétně z nich by mělo zpochybnit závěr o platnosti dodatku č. 2 nájemní smlouvy, respektive s čím přesně se měl odvolací soud vypořádat.

V této části není napadené rozhodnutí ani nepřezkoumatelné, neboť podle judikatury Nejvyššího soudu platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatelky [shodně dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1774/2017 (dostupné na www.nsoud.cz)]. Odvolací soud se s předloženými analýzami vypořádal; byť jeho odůvodnění mohlo být detailnější, nezakládá to jeho nepřezkoumatelnost.

Zatřetí dovolatelka namítá, že hala Z. nemůže být oprávněnou stavbou.

Ani tato námitka nemůže založit přípustnost dovolání. Vzhledem k tomu, že se dovolatelce nepodařilo relevantně zpochybnit závěry nižších soudů o platnosti dodatku č. 2 nájemní smlouvy, a šlo tedy o stavbu oprávněnou, bylo by řešení otázky okamžiku vzniku stavby zjevně nadbytečné.

V této souvislosti pak dovolací soud pro úplnost dodává, že i kdyby věc posuzoval z pohledu dovolatelky nejpříznivěji jako neoprávněnou stavbu, stejně by nemohl být požadavek na přikázání pozemků do vlastnictví dovolatelky důvodný.

Judikatura Nejvyššího soudu v poměrech obč. zák. svěřila aktivní legitimaci k podání žaloby na vypořádání nároků z neoprávněné stavby i vlastníkovi pozemku. V rozsudku ze dne 6. 12. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1090/2000 (uveřejněném pod č. 32/2002 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), Nejvyšší soud dovodil, že „k žalobě na uspořádání poměrů mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem stavby podle § 135c odst. 3 obč. zák. je věcně legitimován i vlastník neoprávněné stavby“. Připustila rovněž možnost uplatnit požadavek na přikázání pozemků do vlastnictví neoprávněného stavebníka nicméně se zdůrazněním, že předpokladem přikázání pozemku zastavěného neoprávněnou stavbou za náhradu do vlastnictví stavebníka ovšem je, aby s tím souhlasil vlastník pozemku [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1627/99, uveřejněný pod. č. 42/2001 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod, rozh. obč.), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2764/2006 (uveřejněný pod č. C 5484 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck)]. Vzhledem k tomu, že žalovaný vyjadřuje jednoznačný nesouhlas s přikázáním pozemků žalobcům, nepřicházela by tato varianta vypořádání vůbec do úvahy, i kdyby o neoprávněnou stavbu šlo. Poslední z uvedených rozhodnutí také výslovně zakotvilo možnost, aby soud žalobu na vypořádání neoprávněné stavby, kterou podává vlastník stavby, i zamítl.

Jestliže pak žalobkyně a) na počátku řízení argumentovala použitelností § 1086 o. z., byť tuto linii právní v další fázi řízení opustila a v dovolání setrvává na nutnosti věc právně posoudit podle § 135c obč. zák., dovolací soud pro úplnost dodává, že v rozsudku ze dne 8. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 828/2017 (uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2017, č. 7-8, str. 225), mimo jiné vysvětlil a zdůvodnil, že úpravu § 1086 nelze použít na stavby zřízené před 1. 1. 2014.

Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyně a) přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.

V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 18. 9. 2018


Mgr. Michal Králík, Ph.D.

předseda senátu