Rozhodnutí NS

22 Cdo 4167/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:06/23/2020
Spisová značka:22 Cdo 4167/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.4167.2019.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Ochrana vlastnictví
Dotčené předpisy:§ 1012 o. z.
§ 1042 o. z.
§ 3028 o. z.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
22 Cdo 4167/2019-162


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce K. M., narozeného XY, se sídlem XY, IČO XY, zastoupeného JUDr. Tomášem Doležalem, advokátem se sídlem v Opavě, náměstí Republiky 679/5, proti žalovaným 1) Lasesmed, s. r. o., se sídlem v Praze 3 - Žižkově, Jeseniova 1226/139, IČO 28363809, 2) Technické správě komunikací hl. m. Prahy, příspěvková organizace, se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Řásnovka 770/8, IČO 63834197, 3) Technické správě komunikací hl. m. Prahy, a. s., se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Řásnovka 770/8, IČO 03447286, žalovaným 2) a 3) zastoupeným Mgr. Miroslavem Neradem, advokátem se sídlem v Praze 6, Pod Beránkou 2469/1, o zdržení se odstraňování věcí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 4 C 631/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 7. 2019,
č. j. 23 Co 178/2019-138, takto:

I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 7. 2019, č. j. 23 Co 178/2019-138, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 21. 12. 2018, č. j. 4 C 631/2017-84, se v části, ve které byla zamítnuta žaloba o uložení povinnosti žalované 3) zdržet se odstraňování označníků zastávek linkové osobní dopravy dopravce K. M., IČO XY, a to:

- označníku zastávky Praha, Hlavní nádraží směr Holešovice z pozemní komunikace na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, obec XY, a

- označníku zastávky Praha, Hlavní nádraží směr centrum z pozemní komunikace na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, obec XY,

včetně souvisejících výroků o náhradě nákladů řízení, ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 3 k dalšímu řízení.

II. Ve zbývající části se dovolání odmítá.


Odůvodnění:


Žalobce se po žalovaných 1) a 2) domáhal vydání v žalobě blíže specifikovaných označníků zastávek linkové dopravy žalobce (dopravce); současně se domáhal, aby žalované 3) byla uložena povinnost zdržet se odstraňování označníků v žalobě blíže vymezených zastávek Praha, Hlavní nádraží směr Holešovice, Praha, Hlavní nádraží směr centrum a Praha, Ládví směr centrum. Uvedl, že jako podnikatel v oblasti veřejné linkové osobní dopravy, na trasách s těmito zastávkami, má zákonnou povinnost zveřejnit jízdní řád vyvěšením na označníku zastávky. Z toho důvodu na uvedených zastávkách instaloval své označníky. V době do 31. 3. 2017 žalovaná 2) s instalací označníků nesouhlasila a prostřednictvím své servisní organizace [žalované 1)] je neoprávněně odstranila. Tvrdil, že odstraněné označníky jsou uskladněny u žalované 1); žalovaná 1) je tak jejich detentorem a žalovaná 2) neoprávněným držitelem. Současně uvedl, že od 1. 4. 2017 vykonává správu pozemních komunikací na území hl. města Prahy žalovaná 3), která taktéž – po písemné výzvě žalobce k zanechání neoprávněných zásahů do jeho vlastnického práva – deklarovala nesouhlas s umístěním označníků a vyjádřila připravenost tyto odstranit, pokud budou žalobcem opětovně instalovány. S ohledem na postoj žalované 3) měl za to, že reálně hrozí budoucí odstranění jím v souladu se zákonem instalovaných označníků. Domáhal se tedy toho, aby žalované 3) byla uložena povinnost zdržet se dalších neoprávněných zásahů. V průběhu soudního řízení doplnil, že v případě zastávky Praha, Ládví směr centrum označník zastávky opětovně instaloval, přičemž k jeho odstranění (zatím) nedošlo.

Obvodní soud pro Prahu 3 (soud prvního stupně) částečným rozsudkem
ze dne 22. 11. 2018, č. j. 4 C 631/2017-79, uložil žalovaným 1) a 2) povinnost společně a nerozdílně vydat žalobci do 3 dnů od právní moci rozsudku 4 ks tam blíže specifikovaných označníků zastávky linkové osobní dopravy. Účastníci proti citovanému rozsudku odvolání nepodali, a nabyl proto právní moci.

Rozsudkem ze dne 21. 12. 2018, č. j. 4 C 631/2017-84, soud prvního stupně rozhodl o zbývající části předmětu řízení tak, že výrokem I zamítl žalobu žalobce, kterou se domáhal „uložení povinnosti žalovanému č. 3 zdržet se odstraňování označníků zastávek linkové osobní dopravy“ žalovaného (dopravce), a to v tam blíže specifikovaném prostoru označníku zastávky Praha, Hlavní nádraží směr Holešovice z pozemní komunikace na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, obec XY (dále jen „označník č. 1“); v tam blíže specifikovaném prostoru označníku zastávky Praha, Hlavní nádraží směr centrum z pozemní komunikace na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, obec XY (dále jen „označník č. 2“); v tam blíže specifikovaném prostoru označníku zastávky Praha, Ládví směr centrum z pozemní komunikace na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, obec XY (dále jen „označník č. 3“). Současně uložil žalovaným 1) a 2) společně a nerozdílně zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku na náhradě nákladů řízení částku 22.500 Kč (výrok II) a žalobci uložil zaplatit žalované 3) do tří dnů od právní moci rozsudku náhradu nákladů řízení ve výši 15.246 Kč (výrok III).

Ve vztahu k označníkům č. 1 a 2 vyšel soud prvního stupně z negatorní povahy žalobního nároku. Uvedl, že negatorní žaloba je žalobou na ochranu již existujícího vlastnického práva konkrétního vlastníka ke konkrétní věci, které je reálně a bezprostředně ohroženo nebo již porušeno. Měl za to, že za situace, kdy označníky č. 1 a 2 nejsou na předmětných zastávkách umístěny (žalobce jejich instalaci teprve předpokládá), není negatorní žalobou co chránit, neboť zatím není dána existence konkrétního práva. Z tohoto důvodu uzavřel, že v této části není žaloba důvodná.

V případě označníku č. 3 soud prvního stupně zjistil, že byl v době rozhodnutí soudu na předmětné zastávce umístěn; v jeho případě proto existovalo konkrétní vlastnické právo žalobce, které bylo možné prostřednictvím negatorní žaloby chránit. Na základě provedeného dokazování však uzavřel, že výkon vlastnického práva žalobce není ze strany žalované 3) ohrožen. Měl za prokázané, že předmětný označník nebyl po jeho instalaci odstraněn a žalovaná 3) jeho odstranění nemá v úmyslu ani v budoucnu, neboť není správcem pozemní komunikace, na které je označník umístěn. Uzavřel proto, že není důvod žalobci poskytnout vůči žalované 3) právní ochranu.

V části odůvodnění výroků o náhradě nákladů soudního řízení soud prvního stupně zejména zdůraznil, že předmětem řízení byly dva samostatné nároky žalobce, přičemž o nároku na vydání věci bylo rozhodnuto samostatným rozsudkem. Rozhodl proto samostatně o náhradě nákladů řízení o vydání věci (výrok II) a o náhradě nákladů řízení o uložení povinnosti zdržet se odstraňování věcí (výrok III).

K odvolání žalobce Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem
ze dne 24. 7. 2019, č. j. 23 Co 178/2019-138, potvrdil výrok I a III rozsudku soudu prvního stupně a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované 3) náhradu nákladů odvolacího řízení. Výrok II rozsudku soudu prvního stupně nebyl odvoláním napaden a nabyl samostatně právní moci.

Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) uvedl, že domáhá-li se žalobce uložení povinnosti žalované 3) zdržet se odstraňování předmětných označníků, má žaloba v tomto rozsahu povahu žaloby negatorní; k jejímu podání je aktivně věcně legitimován pouze vlastník věci, předpokladem pro poskytnutí soudní ochrany je přitom existence konkrétního vlastnického práva ke konkrétní věci. Uzavřel, že pokud v době rozhodování odvolacího soudu žalobce označníky č. 1 a 2 na předmětných zastávkách (po jejich předchozím odstranění) doposud neumístil, chybí v projednávané věci základní pojmový předpoklad k tomu, aby byl žalobce ve vztahu k žalobnímu požadavku v daném rozsahu aktivně věcně legitimován; negatorní žaloba neslouží k ochraně práva, které má případně
– podle deklarovaného úmyslu žalobce – teprve v budoucnu vzniknout. Současně měl za to, že na uvedeném závěru nic nemění ani existence případné hrozby odstranění označníků po jejich instalaci. Otázka, zda skutečně hrozí odstranění daných označníků, by dle hodnocení odvolacího soudu byla významná pouze v případě, kdy by na uvedených zastávkách označníky žalobce byly skutečně umístěny.

V případě označníku č. 3, umístěného na zastávce Praha, Ládví směr centrum, odvolací soud uzavřel, že v této části žaloby je žalobce aktivně věcně legitimován, neboť mezi účastníky byla nesporná skutečnost, že se označník na uvedené zastávce nachází. S ohledem na to, že od počátku roku 2017 do rozhodnutí odvolacího soudu nebyl předmětný označník odstraněn (tj. po dobu více jak 2,5 roku), však neměl odvolací soud pochybnosti o existenci vůle žalované 3) v budoucnu daný označník žalobce neodstraňovat. Shodně se soudem prvního stupně proto uzavřel, že neexistuje nebezpečí opakování rušebního zásahu a žaloba je tak i v této části nedůvodná.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř. a uplatňuje v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na řešení otázky, zda  „se může vlastník označníku domáhat žalobou dle § 1042 o. z. zdržení se budoucího odstraňování označníku z pozemní komunikace, a to označníku již v minulosti umístěného na takové pozemní komunikaci, v minulosti z této pozemní komunikace odstraněného, avšak v současnosti na této územní komunikaci neumístěného, jako ochranou před rušením vlastnického práva jinak než tím, že vlastníkovi označníku věc zadržuje.“ Uvádí, že tato otázka nebyla doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena. Má za to, že dosavadní rozhodovací praxe i právní teorie se zabývá otázkami negatorní žaloby výlučně ve vztahu k ochraně vlastnického práva k nemovitým věcem; v projednávané věci je však požadována ochrana vlastnického práva k věci movité (resp. snadno demontovatelné a přenositelné). Nesouhlasí se závěrem nalézacích soudů, že za situace, kdy označníky nejsou na předmětných zastávkách instalovány, není negatorní žalobou co chránit. Uvádí, že aby byla ochrana vlastnického práva (k označníkům) efektivně a reálně možná, musí být ochrana prostřednictvím negatorní žaloby poskytnuta i proti budoucím potenciálním a reálně hrozícím rušebním činům, typově vymezeným jako odstraňování věcí (označníků) z konkrétních míst, pokud tyto činy v minulosti (opakovaně) nastaly, a to i za situace, kdy věci (označníky) ke dni vydání rozhodnutí soudu v daném místě umístěny nejsou, neboť byly žalovanými v minulosti odstraněny. V případě jiného závěru by se totiž ochrana vlastnického práva stala pouze iluzorní, formální a neúčinnou. K neúspěchu žalobce by žalované straně stačilo pouze rušební čin v průběhu soudního řízení zopakovat a označníky neoprávněně odstranit, neboť tímto by, dle závěrů nalézacích soudů, žalobce pozbyl aktivní věcné legitimace. Současně odkazuje na v judikatuře Nejvyššího soudu vyslovené (obecné) závěry týkající se ochrany vlastnického práva; uvádí, že tyto nebyly odvolacím soudem dostatečně zohledněny. Dále namítá, že odvolací soud nesprávně směšuje existenci vlastnického práva s tím, kde je označník, který je předmětem vlastnického práva, reálně umístěn. Zdůrazňuje, že pouhým odstraněním věci nedochází k zániku vlastnického práva žalobce, jehož součástí je i právo věc určitým způsobem užít. Proto i přesto, že nejsou označníky na předmětných zastávkách instalovány, existuje nadále vlastnické právo, jemuž je třeba poskytnout soudní ochranu. Je přesvědčen, že negatorní žaloba by měla sloužit nejen jako ochrana před rušením samotné podstaty vlastnického práva (např. poškozením nebo zničením věci), ale měla by poskytovat též ochranu před rušením výkonu vlastnického práva (tj. i práva věc určitým, právem dovoleným, způsobem užít). Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu (případně i soudu prvního stupně) zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu (soudu prvního stupně) k dalšímu řízení.

Žalované vyjádření k dovolání žalobce nepodaly.

S ohledem na skutečnost, že předmětem dovolacího řízení je pouze posouzení správnosti rozhodnutí odvolacího soudu o části žaloby, kterou se žalobce domáhá uložení povinnosti žalované 3) zdržet se zásahů do jeho vlastnického práva (odstraňování označníků), jsou účastníky dovolacího řízení pouze žalobce (dovolatel) a žalovaná 3). V dovoláním napadené části rozsudku odvolacího soudu nebylo rozhodnuto o právech a povinnostech ostatních žalovaných, a ty proto nejsou účastníky dovolacího řízení.

Jelikož napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno po 30. 9. 2017, projednal Nejvyšší soud dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“; srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.).

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Dovolatel v rámci dovolání zpochybňuje správnost zamítnutí žaloby v části, ve které se domáhal uložení povinnosti žalované 3) zdržet se odstraňování označníku č. 1, 2 a 3. V případě označníku č. 3 je rozhodnutí odvolacího soudu založeno na posouzení otázky, zda ze strany žalované dochází (resp. došlo) k zásahu do vlastnického práva dovolatele, nebo zda alespoň hrozí opakování neoprávněného zásahu.

Závěr, že v době rozhodování odvolacího soudu žalovaná do vlastnického práva dovolatele přímo nezasahovala a ani neexistovalo nebezpečí opakování zásahu (opětovné odstranění označníku č. 3), však není dovoláním zpochybněn. V souvislosti s označníkem č. 3 tak dovolatel neformuluje žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, na které by bylo rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Nejvyšší soud proto v této části dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Ve zbývající části předmětu dovolacího řízení (o uložení povinnosti zdržet se odstraňování označníku č. 1 a 2) je rozhodnutí odvolacího soudu založeno na otázce, zda prostřednictvím negatorní žaloby lze požadovat ochranu vlastnického práva, spočívající v uložení povinnosti nezasahovat do zamýšleného způsobu užití věci (umístění označníků) za situace, kdy v minulosti k zásahu do vlastnického práva došlo, nicméně v době rozhodnutí soudu není dané užití věci realizováno (tj. ve vztahu k projednávané věci, že označníky nejsou instalovány). Tuto otázku posoudil odvolací soud v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, pro její řešení je proto dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.

Podle § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“), tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

Z usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 1. 2014,
sp. zn. 17 Co 423/2013 (uveřejněného pod č. 5/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), vyplývá, že ochranu vlastnického práva, o níž soud rozhoduje po 1. 1. 2014, je nutno v poměrech negatorní žaloby poměřovat úpravou obsaženou v § 1042 o. z. Zákonem č. 89/2012 Sb. se tak řídí jak samotné posouzení předpokladů pro vyhovění negatorní žalobě, tak i případné důvody, pro které lze uvažovat o zamítnutí této žaloby (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4884/2015).

Podle § 1012 o. z. má vlastník právo se svým vlastnictvím v mezích právního řádu libovolně nakládat a jiné osoby z toho vyloučit. Vlastníku se zakazuje nad míru přiměřenou poměrům závazně rušit práva jiných osob, jakožto i vykonávat takové činy, jejichž hlavním účelem je jiné osoby obtěžovat nebo poškodit.

Podle § 1042 o. z. vlastník se může domáhat ochrany proti každému, kdo neprávem do jeho vlastnického práva zasahuje nebo je ruší jinak než tím, že mu věc zadržuje.

Podle § 126 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) vlastník má právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje.

Vlastnické právo je právem jednotným, nicméně judikatura vychází z toho, že zahrnuje právo vlastníka věc držet, užívat a požívat její plody a užitky a právo s věcí disponovat; posledně uvedené oprávnění pak v sobě zahrnuje zejména právo vlastníka věc úplatně převést na jinou osobu, darovat ji, opustit nebo dokonce zničit. Tento soubor práv vyplývá již ze samotné podstaty vlastnického práva a je tradičně označován jako tzv. vlastnická triáda (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 5/03, nebo nález Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2018, sp. zn. Pl. ÚS 27/16).

Oprávnění vlastníka věc užívat v sobě nepochybně zahrnuje i to, že vlastník je oprávněn v mezích právního řádu věc užít jím zamýšleným způsobem (srov. § 1012 o. z.). Zůstává však otázkou, zda se lze prostřednictvím negatorní žaloby ve smyslu § 1042 o. z. domáhat ochrany plánovaného, avšak v době rozhodování soudu nerealizovaného užití věci, a to za situace, kdy prokazatelně v minulosti bylo dané užití věci neoprávněně rušeno a vlastník věci k opětovnému užití nepřistoupil z důvodu hrozby opakovaného rušení.

Ve vztahu k negatorní žalobě Nejvyšší soud opakovaně zdůraznil, že § 1042 o. z. není normou obsahově odlišnou od § 126 odst. 1 obč. zák., a proto je dosavadní judikatura v zásadě nadále aplikovatelná (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4065/2014).

Negatorní žaloba je žalobou na plnění, kterou je uplatňováno splnění hmotněprávní povinnosti, vzniklé žalovanému tím, že neoprávněně zasáhl do vlastnického práva žalobce. Na neoprávněný zásah do vlastnického práva, který spočívá v jiném rušení než v neoprávněném zadržování věci, váže hmotné právo povinnost zdržet se tohoto zásahu a odstranit jeho následky; rušiteli však nemůže vzniknout jiná povinnost než zdržet se a odstranit následky právě tohoto zásahu.  Pouhá hrozba zásahem do vlastnického práva právo na ochranu podle § 1042 o. z. (dříve § 126 odst. 1 obč. zák.) nezakládá (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2162/99).

Zákaz neoprávněného rušení vlastníka věci přichází v úvahu tam, kde neoprávněné rušení vlastníka ze strany rušitele trvá, resp. pokračuje, nebo tam, kde sice již přestalo, avšak existuje konkrétní nebezpečí jeho opakování v budoucnu. Negatorní žalobou je možné se v zásadě domáhat ochrany proti již vykonaným zásahům, které trvají, anebo jejichž opakování hrozí (viz např. stanovisko Nejvyššího soudu Slovenské republiky ze dne 27. 6. 1972, Cpj 59/71, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 65/1972, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1626/96, publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 7/1999, rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3844/2016, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 70/2018, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2019,
sp. zn. 22 Cdo 4348/2018).

V případě, kdy vlastník věc po určitou dobu jím zamýšleným způsobem užívá a následně je do tohoto stavu třetí osobou neoprávněně zasaženo, přičemž v důsledku obav z opakování neoprávněného zásahu při dalším užití věci vlastník (prozatím) k jejímu opětovnému užití nepřistoupí a domáhá se nejprve ochrany vlastnického práva soudní cestou, je třeba za situace, kdy opakování zásahu skutečně hrozí, přiznat vlastníku věci právní ochranu. Této ochrany se lze domáhat prostřednictvím negatorní žaloby. Je tomu tak proto, že neoprávněný zásah, proti kterému žaloba směřuje, nemusí trvat stále. Pokud rušitel vlastníka ruší opakujícím se jednáním, lze, podobně jako v trestním právu, považovat toto jednání za jediný a nepřetržitý celek, stejně jako v případě, kdy hrozí opakování zásahu (viz SPÁČIL, J. Negatorní žaloba. Ad Notam. 2003, č. 4, s. 73-79). V případě trvajícího (resp. opakujícího se či znovu hrozícího) zásahu vzniká mezi vlastníkem věci a rušitelem relativní právní vztah, jehož obsahem je povinnost individualizovaného rušitele upustit od konkrétního zásahu do vlastnického práva; domáhat se po rušiteli, aby tohoto rušení zanechal, je možné z titulu negatorního nároku (k tomu rovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 22 Cdo 911/2018, včetně tam citovaných rozhodnutí).

Užití negatorní žaloby přitom bez dalšího nevylučuje ani skutečnost, že v době rozhodování soudu (příp. v průběhu soudního řízení) není užití věci ze strany vlastníka (dočasně) realizováno. Při splnění podmínky, že vůle vlastníka věc užít je prokazatelně ovlivněna obavami z budoucího, reálně hrozícího opakování již provedeného neoprávněného zásahu třetí osoby, dochází – na rozdíl od pouhé výhružky neoprávněným zásahem – k rušení vlastníka při výkonu jeho práva. Za popsané situace je totiž vlastník věci omezen ve výkonu jedné ze složek vlastnického práva (práva věc užít), a to skutečností, která s již vykonaným zásahem do vlastnického práva tvoří – jak je již naznačeno výše – jediný celek. Náleží mu proto možnost domáhat se ochrany svého práva prostřednictvím žaloby podle § 1042 o. z.

V posuzované věci vyšel odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) ze zjištění, že označníky č. 1 a 2 nebyly v době rozhodnutí soudu na předmětných zastávkách linkové dopravy instalovány. Uzavřel proto, že zde není dána existence práva, které by bylo lze prostřednictvím žaloby ve smyslu § 1042 o. z. chránit. Tento závěr je však za daného skutkového stavu v rozporu s výše uvedenými právními závěry Nejvyššího soudu.

Ze skutkových zjištění nalézacích soudů mimo jiné vyplývá, že důvodem, proč žalobce označníky č. 1 a 2 opětovně nenainstaloval, byla obava z jejich opakovaného odstranění. Skutečnost, že v době rozhodnutí soudu nebyly označníky umístěny, proto není v projednávané věci významná. Užívací právo žalobce, resp. jeho vůle věc užít, byla (dle tvrzení žalobce) ovlivněna nebezpečím opakování neoprávněného zásahu. Za situace, kdy v minulosti k odstranění daných označníků skutečně došlo, je přitom nutné hrozící nebezpečí opakování zásahu považovat za jednání tvořící s již vykonaným rušebním zásahem jednotný celek. Úkolem odvolacího soudu (soudu prvního stupně) proto bylo zabývat se otázkou, zda v projednávané věci nebezpečí opakování zásahu skutečně hrozí. Pokud tak odvolací soud ve vztahu k označníkům č. 1 a 2 neučinil, je jeho rozhodnutí v této části neúplné a tudíž nesprávné. Rozhodnutí odvolacího soudu proto spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.

K tomu Nejvyšší soud doplňuje, že základem sporu je existence práva žalobce mít na cizím pozemku označníky zastávek. Žalobce musí tvrdit existenci takového práva alespoň skutkovým vymezením. Touto podstatou sporu se přitom žádný z nalézacích soudů nezabýval. Přitom pokud by žalobce takové právo neměl, nemohl by se ani bránit petitorní žalobou proti jejich odstraňování.

Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Jelikož Nejvyšší soud neshledal podmínky pro postup podle § 243d písm. b) o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu v dané části zrušil. Protože důvody, pro které Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, platí také pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil odvolací soud i předmětnou část tohoto rozhodnutí a věc v daném rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).

V rámci dalšího řízení jsou soudy obou stupňů vázány právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. 6. 2020


Mgr. David Havlík
předseda senátu