Rozhodnutí NS

4 Tdo 1240/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.
Datum rozhodnutí:10/25/2018
Spisová značka:4 Tdo 1240/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:4.TDO.1240.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Důvod dovolání pro právní vady rozhodnutí
Důvod dovolání, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku
Mimořádné opravné prostředky
Dotčené předpisy:§ 265b odst. 1 písm. g,l) tr. ř.
§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
4 Tdo 1240/2018-23


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 10. 2018 o dovolání obviněného M. B., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2018, sp. zn. 6 To 117/2018, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 2 T 5/2018, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.


Odůvodnění:

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 2 T 5/2018, byl obviněný M. B. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným ze spáchání zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že:

dne 28. 9. 2017 v blíže neurčené odpolední době, v P., v objektu garáže obývané osobami bez přístřeší, poblíž nádraží Českých drah V., poté co pozval poškozenou L. Š., na krabicové víno, užil násilí k překonání odporu poškozené, na kterou se vrhl, zaklekl ji, poškozená se jej snažila odstrčit a chytat za ruce, říkala mu, ať na ni nesahá, přičemž jí jednu svou ruku, zřejmě hranou předloktí, přiložil na krk v oblasti ohryzku a silně tlačil, dokud fyzický odpor poškozené neustal, následně jí svlékl kraťasy a kalhotky a na poškozené vykonal nechráněnou vaginální soulož.

Za uvedený zločin uložil Obvodní soud pro Prahu 6 obviněnému podle § 185 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 5 let. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku pro výkon trestu zařadil obviněného do věznice s ostrahou.

Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 2 T 5/2018, podal obviněný odvolání směřující do výroku o vině a trestu. O podaném odvolání rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 18. 4. 2018, sp. zn. 6 To 117/2018, tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.

Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2018, sp. zn. 6 To 117/2018, podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.

Ve vztahu k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítá, že rozhodnutí soudů nižších stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku, protože výsledky dokazování prokázaly, že se nestal skutek, pro který byl odsouzen a proto měl být obžaloby podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěn. Dále namítá, že právní závěry soudů jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními a že z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá žádný vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Předmětný extrémní nesoulad měl za následek porušení jeho základních práv a svobod ve smyslu dotčení práva na spravedlivý proces.

Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. dovozuje z toho, že usnesením soudu druhého stupně byl zamítnut jeho řádný opravný prostředek, ačkoliv v řízení předcházejícím byl dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Následně obviněný uvádí, že se skutku, který by měl odpovídat zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku nedopustil. Vyjadřuje přesvědčení, že skutkové závěry soudů jsou postaveny pouze na domněnkách a spekulacích, které nemají reálný podklad v provedeném dokazování. Poukazuje na skutečnost, že jediný přímý důkaz představuje výpověď poškozené L. Š., která je těžká alkoholička, když pod vlivem alkoholu byla i v době údajného spáchání skutku a její vnímání reality tím bylo evidentně ovlivněno. Současně zdůrazňuje rozpory ve výpovědi poškozené s objektivně zjištěnými skutečnostmi, když nalezené spodní kalhotky, o kterých tvrdila, že jsou její, nebyly její, což prokázalo odborné vyjádření ohledně DNA a přestože tvrdila, že došlo k dokonané souloži, tak jeho sperma nebylo ve vagině poškozené nalezeno. Stejně tak nebyly nalezeny žádné stopy zranění v okolí vaginy poškozené. Namítá rovněž, že podlitiny na těle poškozené podle závěrů znaleckého posudku mohly vzniknout před 28. 9. 2017. Zdůrazňuje, že pokud by překonal odpor poškozené, musely by být na jejím krku nalezeny podlitiny, což se nestalo.

Dovolatel dále namítá, že soudy provedly ve věci neúplné dokazování, když vycházely toliko z výpovědi poškozené a neprovedly žádný důkaz k posouzení její věrohodnosti. Současně odkazuje na zásadu in dubio pro reo a nález Ústavního soudu I. ÚS 910/07, který zakazuje soudům hodnotit důkazy za použití libovůle. Zdůrazňuje, že v rámci podaného odvolání navrhl, aby soudy provedly znalecké zkoumání osoby poškozené a vypracovaly znalecký posudek z oboru sexuologie ve vztahu k nálezu ze dne 29. 9. 2017 učiněného Ústavem pro péči o matku a dítě o stavu vaginy poškozené.

V závěru podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení v celém rozsahu a vadné řízení mu předcházející a podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil všechna další rozhodnutí obsahově na ně navazující, tj. zejména rozsudek.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 23. 7. 2018, sp. zn. 1 NZO 694/2018, nejprve odkázal na průběh řízení před soudy nižších stupňů a jaké uplatnil obviněný dovolací důvody a v jakých skutečnostech spatřuje jejich naplnění.

Poté rozvedl předpoklady naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když zdůraznil, že v rámci tohoto dovolacího důvodu nelze napadat proces dokazování jako celek ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na to rozporovat skutková zjištění soudů nižších stupňů.

Ke konkrétní dovolací argumentaci obviněného uvedl, že veškeré výhrady směřuje do rozsahu provedeného dokazování a proti způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů. Na základě těchto námitek obviněný zpochybňuje zjištěný skutkový stav a předestírá vlastní verzi skutkového děje, která je založená na tvrzení, že poškozenou neznásilnil. Takto uplatněné námitky se se zvoleným dovolacím důvodem míjí a nenaplňují ani žádný jiný dovolací důvod.

Státní zástupce připouští, že v rámci dovolacího řízení lze výjimečně připustit zásah do skutkových zjištění soudů nižších stupňů, pokud by nedostatky v rozhodování soudů nižších stupňů znamenaly porušení práva na spravedlivý proces. Jednalo by se např. o situaci tzv. opomenutých důkazů nebo situaci, kdy by důkaz podstatný pro rozhodnutí o vině byl získán např. nezákonným způsobem, popř. o vadu spočívající v tom, že by skutková zjištění soudů byla v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Třebaže dovolatel namítá existenci extrémního rozporu, tak žádného pochybení, které by zakládalo porušení práva na spravedlivý proces, se soudy v posuzované věci podle státního zástupce nedopustily.

Konstatuje, že soudy nižších stupňů věnovaly věci náležitou pozornost, včetně otázky posouzení věrohodnosti poškozené, když si byly vědomy toho, že u jednání obviněného vůči poškozené žádný další přímý svědek nebyl, což ovšem v případě dané trestné činnosti bývá obvyklé. Zdůrazňuje, že popis události nepřímo podporuje výpověď svědka P. a zčásti i výpovědi dalších svědků, kterým se poškozená s tím, že byla znásilněna, svěřila nedlouho poté. Nevinu obviněného ani neprokazuje odborné vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví biologie a genetika, když odborné vyjádření z oboru biologie a genetika obviněného jako pachatele nevyloučilo. Rovněž znalecký posudek MUDr. T. Vojáčka, který se vyjadřoval k hematomům na těle poškozené, nevinu obviněného neprokazuje, když znalec toliko uvedl, že se nemůže vyjádřit k okamžiku vzniku hematomů.

V dané věci státní zástupce ani neshledává předpoklady pro uplatnění zásady in dubio pro reo, když soudy pochybnosti o vině obviněného neměly. Rozhodnutí soudů nižších stupňů nejsou zatížena vadou tzv. opomenutých důkazů, když dokazování ve věci bylo provedeno řádně a ve zcela dostačujícím rozsahu. Pokud soudy nějaký z navrhovaných důkazů neprovedly, tak svůj postup řádně odůvodnily.

Ve vztahu k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. státní zástupce uvedl, že tento nebyl naplněn, když jeho naplnění je závislé od naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V závěru podaného vyjádření státní zástupce navrhl, aby podané dovolání obviněného bylo podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto, když bylo podáno z jiného důvodu než je uveden v § 265b tr. ř. a Nejvyšší soud tak učinil podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání vyslovil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i pro případ jiného stanoviska Nejvyššího soudu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§ 265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V posuzované věci obviněný naplnění tohoto dovolacího důvodu dovozuje ze skutečnosti, že došlo k zamítnutí řádného opravného prostředku, ačkoliv v řízení mu předcházejícím byly dány důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

Na podkladě těchto naznačených východisek Nejvyšší soud přistoupil k dovolání obviněného.

Obviněný naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovozuje v nesprávném hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, v tvrzené existenci extrémního rozporu mezi zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy, v porušení zásady in dubio pro reo a neprovedení všech požadovaných důkazů.

Vzhledem k obsahu uplatněných dovolacích námitek lze konstatovat, že obviněný své námitky formálně opírá o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítané vady pod uplatněný dovolací důvod ovšem nelze podřadit. Všechny uplatněné argumenty totiž primárně směřují do oblasti skutkových zjištění. Obviněný vytýká soudům nižších stupňů především nesprávné hodnocení důkazů (nesouhlas s hodnocením výpovědi poškozené) a vadná skutková zjištění a přitom současně prosazuje vlastní (od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci a až následně ˗ sekundárně ˗ vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Touto argumentací obviněný zcela míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu a takto formulované dovolací námitky nemohou naplňovat dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ale ani žádný jiný.

Z pohledu jednotlivých námitek lze uvést následující. Obviněný především namítá existenci extrémního rozporu mezi zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy, když následně na podkladě tohoto tvrzení dovozuje možnost zásahu Nejvyššího soudu do skutkových zjištění soudů nižších stupňů v rámci dovolacího řízení. Nejvyšší soud považuje za potřebné zdůraznit, že vzhledem ke konstantní judikatuře Ústavního soudu, který opakovaně uvedl, že s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09), může existence extrémního rozporu naplňovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006, obdobně rozhodnutí Nejvyššího soudu dne 17. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1482/2014). Přesto je třeba uvést, že nestačí pouhé tvrzení této skutečnosti, existence extrémního rozporu musí být prokázána. Extrémní rozpor je dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Nejvyšší soud považuje za vhodné v dané souvislosti konstatovat, že v § 2 odst. 5 tr. ř. ani § 2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu 21. 1. 2009, sp. zn. 3 Tdo 55/2009). Zároveň platí, že existenci extrémního rozporu nelze dovozovat jen z toho, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené v obžalobě. Jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014).

Nejvyšší soud má za to, že v dané věci není dána existence extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, když samotný obviněný ji dovozuje jen ze způsobu hodnocení důkazů. Především je třeba uvést, že soudy nižších stupňů své skutkové závěry řádně a náležitým způsobem odůvodnily, a to zejména soud prvního stupně. V souvislosti s postupem soudu prvního stupně je třeba konstatovat, že tento si byl vědom určité složitosti věci, takže podrobně vyslechnul všechny zúčastněné osoby, přičemž následně výpověď obviněného a výpověď poškozené L. Š. hodnotil v kontextu dalších provedených důkazů, zejména výpovědí dalších slyšených svědků. Všechny provedené důkazy hodnotil v jejich vzájemném kontextu, tak jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. Soud prvního stupně současně neprováděl jen důkazy navržené obžalobou, ale i důkazy, jejichž provedení navrhovala obhajoba, takže dokazování neprováděl selektivním způsobem. Následně své úvahy ohledně hodnocení důkazů řádně rozvedl, když přesvědčivým způsobem objasnil, k jakým dospěl skutkovým závěrům a na podkladě jakých důkazů (viz str. 5-6 rozsudku soudu prvního stupně, bod 14.). Uvedený soud závěr o vině obviněného nestaví pouze na výpovědi poškozené L. Š., jak naznačuje obviněný v rámci podaného dovolání, ale i na výpovědích dalších svědků, kteří sice vlastní skutek neviděli, ale kterým se poškozená bezprostředně poté svěřila s tím, co se mělo stát a kteří se vyjádřili k psychickému stavu poškozené (viz např. svědek J. D.).

Soud druhého stupně se se závěry soudu prvního stupně ztotožnil, když v rámci podaného odvolání obviněný uplatnil stejné námitky jako v podaném dovolání, když se ovšem nespokojil pouze s odkazem na písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, nýbrž své úvahy řádně odůvodnil z pohledu námitek obviněného (viz str. 2-3 usnesení soudu druhého stupně), tak jak to vyžaduje ustanovení § 134 odst. 2 tr. ř. Lze proto uzavřít, že soudy nižších stupňů k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy, tak jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., tyto i náležitě hodnotily v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř, takže zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro náležité rozhodnutí ve věci. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že na případ, kdy dovolatel v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné“. O takovou situaci se v dané věci jedná.

Přesto považuje Nejvyšší soud za vhodné zdůraznit následující skutečnosti. Obviněný především zpochybňuje věrohodnost poškozené, když namítá, že tato je těžká alkoholička. V souvislosti s touto argumentací je ovšem třeba zdůraznit, že soudy nižších stupňů se otázkou věrohodnosti poškozené zabývaly, když, jak již bylo naznačeno, věrohodnost její výpovědi nepřímo podporují i výpovědi dalších slyšených svědků. Navíc při posuzování věrohodnosti poškozené nelze také pominout rozpory ve výpovědi samotného obviněného. Zároveň je třeba uvést, že poškozená nerozporuje, že požívá alkohol, ani skutečnost, že v době činu byla podnapilá, když i obviněný byl podnapilý. Zde je třeba zdůraznit, že poškozená a obviněný včetně dalších svědků se pohybovali v komunitě lidí žijících ne zcela standardním způsobem života, jednalo se v podstatě o lidi bez domova, přičemž z provedeného dokazování je nepochybné, že všichni zúčastnění mají určité sklony k požívání alkoholických nápojů ve větší míře (viz č. l. 199-200). Při posuzování věrohodnosti poškozené nelze také pominout, že poškozená na rozdíl o obviněného po celou dobu probíhajícího trestního řízení o rozhodujících skutečnostech vypovídá neměně. Za této situace závěr soudů nižších stupňů o věrohodnosti poškozené nelze považovat za vadný a nelogický. Obecně je třeba zdůraznit, že samotný fakt, že určitá osoba požívá každodenně alkoholické nápoje, nemůže vést k závěru o její nevěrohodnosti a nutnosti jejího znaleckého zkoumání, pokud současně nevzniknou závažné pochybnosti o schopnosti takového svědka řádně vnímat a reprodukovat prožité události. O takový případ se nejedná, když jak již bylo naznačeno, věrohodnosti výpovědi poškozené svědčí i další provedené důkazy.

Pokud se týká dalších námitek obviněného vztahujících se k věrohodnosti poškozené z pohledu tvrzení obviněného, že poškozená tvrdila, že soulož byla dokonaná a že na dámských kalhotkách nebyly nalezeny stopy jeho DNA a že nebyly prokázány stopy násilí na jejím těle, tak je třeba zdůraznit, že obviněný opětovně jen vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení provedených důkazů. Zde se sluší podotknout, že tvrzení obviněného představuje jeho verzi k výpovědi poškozené a že stejné námitky obviněný uplatnil v rámci podaného odvolání. S uvedenou argumentací se soud druhého stupně zcela vyčerpávajícím způsobem vypořádal a Nejvyšší soud pro stručnost na ni odkazuje, když se s odůvodněním soudu druhého stupně zcela ztotožnil (viz str. 2-3 usnesení soudu druhého stupně).

K argumentaci obviněného zásadou in dubio pro reo je nutno uvést, že uvedená zásada vyplývá z principu neviny (§ 2 odst. 2 tr. ř.). Tato námitka nemůže zvolený dovolací důvod založit, když směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů nižších stupňů a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Platí též, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98). Jinak vyjádřeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11, aj.). Současně je třeba zdůraznit, že existence rozporů mezi důkazy ale sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným předmětným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo, tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. O naznačenou situaci se v dané věci nejednalo.

Obviněný totiž porušení zásady in dubio pro reo dovozuje ze způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, se kterým vyjadřuje nesouhlas a polemizuje a dožaduje se, aby bylo vycházeno z jeho verze skutkového děje. Jedná se tedy opětovně o vyjádření nesouhlasu se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů. Zde je třeba zdůraznit, že jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014).

Ohledně námitek obviněného týkajících se neprovedení všech požadovaných důkazů je třeba uvést, že obviněný v podstatě namítá neúplný rozsah dokazování, byť se výslovně nedovolává existence tzv. opomenutých důkazů. Obecně platí, že neúplnost provedeného dokazování nelze spatřovat jen v tom, že soud navržený důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému návrhu vyhovět, je však povinen tento postup odůvodnit. Účelem dokazování v trestním řízení, je zjistit takový skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr. ř.), v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí soudu. Soud rozhoduje o tom, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je důležitá pro zjištění skutkového stavu, a shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§ 2 odst. 6 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12).

K problematice tzv. opomenutých důkazů se v minulosti opakovaně vyjádřil Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, nález Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02), ve kterých podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. V nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01 je konstatován závěr, že „neakceptování důkazního návrhu obviněného lze dle ustálené judikatury Ústavního soudu založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého navržený důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje potřebnou vypovídací potencí. Konečně třetím je nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno“. V dané věci namítá obviněný, že soudy neprovedly řadu důkazů, které navrhoval provést. V tomto směru je ovšem třeba podotknout, že soud druhého stupně řádně zdůvodnil, z jakých důvodů považuje provádění dalších důkazů navržených v rámci podaného odvolání za nadbytečné a Nejvyšší soud na jeho zdůvodnění zcela odkazuje (viz str. 3 usnesení soudu druhého stupně).

Vzhledem ke shora uvedenému je nepochybné, že obviněný se svou argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněných dovolacích důvodů rozešel a vznesl námitky, které nejsou podřaditelné pod dovolací důvody jím deklarované (a současně ani pod jiné ustanovení § 265b tr. ř. upravující dovolací důvody). Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o jeho dovolání je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b.

Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.


Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 25. 10. 2018


JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu



Zpracovala:
JUDr. Marta Ondrušová