Rozhodnutí NS

11 Tdo 1065/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.
Datum rozhodnutí:10/09/2019
Spisová značka:11 Tdo 1065/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:11.TDO.1065.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Souhrnný trest
Výroba a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky a jedu
Dotčené předpisy:§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
§ 286 odst. 1 tr. zák.
§ 43 odst. 1, 2 tr. zák.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
11 Tdo 1065/2019-200

USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 10. 2019 o dovolání obviněného M. H., narozeného XY v XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Stráž pod Ralskem, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 25. 4. 2019, č. j. 55 To 96/2019-168, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 8 T 98/2018, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného M. H. odmítá.



Odůvodnění:


I.
Dosavadní průběh řízení


1. Obviněný M. H. byl rozsudkem Okresního soudu v Liberci (dále také jen „soud prvního stupně“) ze dne 11. 12. 2018, č. j. 8 T 98/2018-134, uznán vinným ze spáchání přečinu výroby a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky a jedu podle § 286 odst. 1 tr. zákoníku. Tohoto trestného činu se přitom obviněný dopustil tím, že:

dne 30. 1. 2018 do 20:40 hodin nejméně z obce XY, okres Liberec, k benzínové stanici u obce XY, okres Liberec, v osobním automobilu ŠKODA Superb reg. zn. XY, který řídil P. P., v igelitovém sáčku uloženém ve svém batohu převážel nejméně 1 364 vyloupaných tablet polského léku CIRRUS s obsahem nejméně 114,576 g hydrochloridu pseudoefedrinu, z něhož by bylo možné následně připravit 84,39g hydrochloridu metamfetaminu, tedy pervitinu, přičemž byl srozuměn s tím, že tyto léky jako prekurzory budou sloužit k ilegální výrobě metamfetaminu zv. pervitin, a efedrin je jako prekurzor uveden v příloze I kategorii 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 273/2004, o prekurzorech drog.

2. Za uvedený přečin, jakož i za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (jímž byl obviněný uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 4. 2018, č. j. 6 T 3/2018-42, který byl obviněnému doručen dne 4. 5. 2018 a nabyl právní moci dne 15. 5. 2018), jej soud prvního stupně odsoudil podle § 286 odst. 1 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 18 (osmnácti) měsíců, pro jehož výkon jej zařadil podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Současně soud prvního stupně uložil obviněnému podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci, a to 1 354 ks tablet léku Cirrus, podle § 73 odst. 1 a 3 tr. zákoníku dále trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 18 (osmnácti) měsíců a podle § 75 odst. 1 tr. zákoníku trest zákazu pobytu na území obvodu Okresního soudu v Liberci v trvání 2 (dvou) roků. V neposlední řadě soud prvního stupně zrušil výrok o trestu uloženém obviněnému shora označeným trestním příkazem, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 25. 4. 2019, č. j. 55 To 96/2019-168, podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné, neboť neshledal žádné okolnosti vedoucí ke změně či zrušení některého z výroků napadeného rozsudku soudu prvního stupně.
II.
Dovolání a vyjádření k němu


4. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a písm. l) tr. řádu s argumentací, že výrok o trestu uloženém mu rozsudkem soudu prvního stupně spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení.

5. Uvedené obviněný spatřuje v tom, že soud prvního stupně mu uložil souhrnný trest, který se však měl vztahovat k jeho jinému předchozímu odsouzení. Obviněný připomíná, že byl v minulosti pravomocně odsouzen trestním příkazem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 11. 2017, sp. zn. 4 T 134/2017, jenž mu byl doručen téhož dne (trestné činnosti se dopustil dne 24. 10. 2017), dále trestním příkazem téhož soudu ze dne 6. 4. 2018, sp. zn. 6 T 3/2018, jenž mu byl doručen dne 4. 5. 2018 (trestné činnosti se dopustil dne 17. 12. 2017) a rozsudkem téhož soudu ze dne 29. 11. 2018, sp. zn. 61 T 25/2017 (trestné činnosti se dopouštěl od 1. 8. 2016 do 3. 1. 2017). V současné době je nadto obviněný trestně stíhán pro další trestnou činnost, které se měl údajně dopouštět od přesně nezjištěné doby v roce 2017 do 6. 11. 2018, tedy v době, která předcházela vydání rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 11. 2018, sp. zn. 61 T 25/2017, tak i rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 11. 12. 2018, sp. zn. 8 T 98/2018; lze tedy předpokládat, že v této věci mu bude opět uložen souhrnný trest. Dále obviněný připomíná, že rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 11. 2018, sp. zn. 61 T 25/2017, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. 5 To 51/2019, mu byl uložen souhrnný trest, a to za sbíhající se trestný čin, za který byl dříve odsouzen trestním příkazem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 11. 2017, sp. zn. 4 T 134/2017.

6. Obviněný je přesvědčen, že ustanovení trestního zákoníku týkající se ukládání trestů je třeba vykládat ve prospěch pachatele a v souladu s touto zásadou mu tak měl být uložen souhrnný trest, který je pro něj nejpříznivější. Uvedené pak dle obviněného platí i tehdy, je-li obviněnému ukládáno k několika jeho odsouzením několik souhrnných trestů. Ve světle výše uvedeného pak obviněný za pro sebe nejpříznivější variantu v této trestní věci považuje uložení souhrnného trestu zahrnujícího (rovněž) odsouzení rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 11. 2018, sp. zn. 61 T 25/2017, když trestné činnosti, za kterou byl odsouzen v nyní projednávané věci, se dopustil dříve, než soud prvního stupně vydal svůj rozsudek. Uvedenou námitku přitom obviněný vznášel i v průběhu řízení, avšak odvolací soud k této toliko konstatoval, že trestná činnost, pro kterou byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 11. 2018, sp. zn. 61 T 25/2017, se sbíhá s trestnou činností, pro kterou byl odsouzen trestním příkazem téhož soudu ze dne 22. 11. 2017, sp. zn. 4 T 134/2017.

7. Obviněný tak navrhuje, aby Nejvyšší soud provedl jednak důkazy příslušným spisovým materiálem a následně zrušil napadené usnesení odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně a přikázal mu, aby věc znovu projednal a rozhodl.

8. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Ten námitky obviněného směřující proti uloženému souhrnnému trestu sice označil za podřaditelné pod jím uplatněné dovolací důvody, resp. pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak neshledal je opodstatněnými. V tomto směru státní zástupce připomněl jednotlivá pravidla týkající se ukládání souhrnného trestu, kdy zdůraznil, že základním předpokladem pro uložení souhrnného trestu je skutečnost, že mezi trestnými činy, za které má být souhrnný trest ukládán, je vztah souběhu, a to souběhu vícečinného. Vztah souběhu je přitom dán mezi trestnými činy toliko tehdy, jestliže mezi spácháním prvního a posledního z nich nedošlo k vyhlášení odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně (či k doručení trestního příkazu) za některý trestný čin téhož pachatele. Jinými slovy o případ souběhu nejde, jestliže pachatel spáchal po vyhlášení odsuzujícího rozsudku (či doručení trestního příkazu) nový trestný čin.

9. V návaznosti na uvedené pak státní zástupce uzavírá, že soudy v projednávané věci uložily souhrnný trest správně (ve vztahu ke správnému rozhodnutí) a úvahy obviněného označuje za mylné, když jeho požadavku na uložení souhrnného trestu i ve vztahu k rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 11. 2018, sp. zn. 61 T 25/2017, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. 5 To 51/2019, nelze vyhovět, protože mezi trestným činem, za který byl odsouzen označeným rozsudkem a trestným činem, jímž byl uznán vinným v nyní projednávané věci, není vztah vícečinného souběhu. Dne 22. 11. 2017 byl totiž obviněnému doručen trestní příkaz Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 11. 2017, sp. zn. 4 T 134/2017.

10. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl, jako zjevně neopodstatněné.

11. Nejvyšší soud zaslal vyjádření státního zástupce obviněnému k případné replice, avšak tuto do dnešního dne neobdržel.
III.
Přípustnost dovolání


12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. řádu, v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v § 265f tr. řádu. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného splňuje veškeré shora uvedené zákonné náležitosti.

13. Protože platí, že dovolání lze podat jen z některého z důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. řádu, musel dále Nejvyšší soud posoudit, zda obviněným uplatněnou argumentaci lze podřadit pod některý z dovolacích důvodů, jejichž existence je (mimo jiné) podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. řádu).

14. Obviněný v rámci dovolání uplatnil jednak dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) a dále podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v jeho druhé alternativě.

15. Podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu platí, že podle tohoto dovolacího důvodu lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) a g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu.

16. Vedle toho dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení.

17. Co se týče uplatnění dovolacích námitek vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze tyto v dovolání zásadně úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu (zejména nesprávné vyhodnocení kriterií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1586/2015; naopak k námitkám proti výroku o trestu podřaditelným pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu srov. nález Ústavního soudu ze dne ze dne 17. dubna 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, body 49 a násl.].

18. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je možno dále, pokud jde o výrok o trestu, považovat jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
IV.
Důvodnost dovolání


19. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolací námitky obviněného sice lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak po prostudování spisového materiálu je shledal zjevně neopodstatněnými ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.

20. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku platí, že soud uloží souhrnný trest podle zásad uvedených v § 43 odst. 1, když odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin. Spolu s uložením souhrnného trestu soud zruší výrok o trestu uloženém pachateli rozsudkem dřívějším, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.

21. Nejvyšší soud plně sdílí úvahu, kterou se při ukládání souhrnného trestu v dané trestní věci řídil soud prvního stupně, a kterou následně akceptoval odvolací soud i státní zástupce v rámci svého vyjádření. Obviněný se prostřednictvím své dovolací argumentace domáhá toho, aby mu namísto souhrnného trestu uloženého rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 11. 12. 2018, sp. zn. 8 T 98/2018, a souhrnného trestu uloženého rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 11. 2018, sp. zn. 61 T 25/2017, byl uložen jediný souhrnný trest, a to rozsudkem soudu prvního stupně, který byl vydán v nyní projednávané věci. S takovou úvahou se však Nejvyšší soud nemohl ztotožnit, neboť odporuje základní zásadě trestního práva hmotného, totiž nulla poena sine lege (žádný trest bez zákona), zakotvené již v článku 39 Listiny základních práv a svobod, když pomíjí stěžejní zákonnou podmínku stanovenou pro ukládání souhrnného trestu (§ 43 odst. 2 věta první tr. zákoníku). Tou je totiž pluralita (mnohost) trestných činů ve formě souběhu, kdy hranicí určující, které trestné činy se ještě nacházejí ve vztahu souběhu a které již v poměru recidivy, je vyhlášení odsuzujícího rozsudku (popřípadě doručení trestního příkazu) za některý z nich.

22. Na tomto místě lze odkázat na příslušnou komentářovou literaturu, z níž se podává, že „o souběh v uvedeném smyslu však nejde, byl-li další trestný čin spáchán po vyhlášení odsuzujícího rozsudku (doručení trestního příkazu), byť před vyhlášením dalšího odsuzujícího rozsudku (popř. před doručením dalšího trestního příkazu), kterým byl výrok o trestu uložený prvním odsuzujícím rozsudkem (trestním příkazem) zrušen a uložen souhrnný trest. V takovém případě je třeba uložit za trestný čin spáchaný po vyhlášení prvního odsuzujícího rozsudku (doručení trestního příkazu) samostatný trest (srov. R 50/1978). Byl-li tedy pachateli uložen souhrnný trest podle § 43 odst. 2 a později byl týž pachatel dalším rozsudkem uznán vinným trestným činem spáchaným po vyhlášení prvního rozsudku a před vyhlášením rozsudku, jímž mu byl uložen souhrnný trest, nejde v případě posledního odsouzení o souběh trestných činů, který je nutným předpokladem uložení souhrnného trestu, nýbrž o recidivu, takže je nutno uložit samostatný trest (srov. R 34/1965). Souběh by zde byl totiž jen v případě, kdyby již prvním odsuzujícím rozsudkem bylo možno pachateli uložit trest i za trestný čin, který vyšel najevo později (PÚRY, F. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 599).

23. Promítnuto do poměrů projednávané věci to znamená, že ve vztahu souběhu se nacházejí trestné činy, pro něž byl obviněný odsouzen trestním příkazem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 11. 2017, sp. zn. 4 T 134/2017 (trestné činnosti se dopustil dne 24. 10. 2017) a rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 11. 2018, sp. zn. 61 T 25/2017 (trestnou činnost obviněný páchal od 1. 8. 2016 do 3. 1. 2017). Datum doručení uvedeného trestního příkazu – 22. 11. 2017 – je zároveň dnem ohraničujícím případně se sbíhající trestné činy, neboť doručení trestního příkazu má z hlediska § 43 odst. 2 tr. zákoníku stejné účinky jako vyhlášení rozsudku (srov. § 314e odst. 7 tr. řádu). Další trestnou činnost již obviněný páchal po doručení tohoto trestního příkazu, a proto se v (novém) vztahu souběhu mohou nacházet toliko trestné činy spáchané po dni 22. 11. 2017. Konkrétně jde o trestné činy, pro něž byl obviněný odsouzen jednak trestním příkazem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 4. 2018, sp. zn. 6 T 3/2018 (trestné činnosti se dopustil dne 17. 12. 2017) a dále rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 11. 12. 2018, sp. zn. 8 T 98/2018 (trestné činnosti se dopustil dne 30. 1. 2018).

24. Jestliže tedy poslední uvedený rozsudek (vydaný v nyní projednávané věci) zahrnoval toliko trestné činy obviněného spáchané po dni 22. 11. 2017, byl takový postup soudu prvního stupně zcela správný, neboť trestné činy spáchané po tomto datu již nebyly v poměru souběhu k trestným činům, za které byl obviněnému uložen souhrnný trest rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 11. 2018, sp. zn. 61 T 25/2017, nýbrž šlo o mnohost trestných činů ve formě recidivy. Hmotněprávnímu posouzení soudu prvního stupně proto Nejvyšší soud nemá v této věci co vytknout. Obdobně Nejvyšší soud kvituje postup odvolacího soudu, který shora nastíněnou odvolací argumentaci obviněného nepřijal a stručně, avšak věcně, vysvětlil, proč zde nebyly dány podmínky pro uložení souhrnného trestu zahrnujícího odsouzení i za jiné trestné činy téhož obviněného.

V.
Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu


25. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolací námitky obviněného stran uloženého souhrnného trestu shledal ve světle jím uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu zjevně neopodstatněnými. S ohledem na tuto skutečnost pak nemohl být naplněn ani další obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Z tohoto důvodu musel dovolání obviněného M. H. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnout, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.


Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 9. 10. 2019

JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Petr Škvain, Ph.D.