Rozhodnutí NS

28 Cdo 5134/2015

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:04/12/2016
Spisová značka:28 Cdo 5134/2015
ECLI:ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.5134.2015.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Dotčené předpisy:§ 138 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
12/05/2016
I.ÚS 1527/16
JUDr. Tomáš Lichovník
odmítnuto
06/21/2016
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
28 Cdo 5134/2015
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce M. M., K. Ú., zastoupeného JUDr. Miroslavem Kříženeckým, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech 2033/21, proti žalovanému Mysliveckému spolku Věžovatá Pláně - Poluška, IČO: 46621172, se sídlem v Netřebicích 161, zastoupenému JUDr. Petrem Neubauerem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech 4/3, o vyslovení neplatnosti rozhodnutí o vyloučení člena spolku, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 5 C 176/2014, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. srpna 2015, č. j. 8 Co 1413/2015-268, takto:

Dovolání se odmítá.

S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :


Shora označeným usnesením Krajský soud jako soud odvolací potvrdil usnesení Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 10. června 2015, č. j. 5 C 176/2014-251, jímž tento soud podle § 138 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) zamítl žádost žalovaného o osvobození od soudních poplatků.

Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť není přípustné.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí vyjmenovaných v ustanovení § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.).

Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že nepřihlédl k jeho nepříznivé finanční situaci, činí tak poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2643/2013; v něm dovolací soud sice uvedl, že při posuzování majetkových poměrů je esenciální poměřovat rozsah aktiv i pasiv, současně však také dodal, že je nutné přihlížet ke všem právně významným okolnostem, mezi něž patří mimo jiné i výše soudního poplatku a možnost účastníka řízení opatřit si potřebné finanční prostředky. Závěr vyslovený v tomto usnesení odpovídá ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. 33 Cdo 4094/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. 26 Cdo 78/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1136/2014).

Založil-li tedy odvolací soud svůj závěr jak na zjištění o poměrech žadatele (žalovaného), tak právě na výši soudního poplatku (jenž zde činí pouhých 2 000 Kč) a na zjištění o možnostech žalovaného zabezpečit si dostatečné finanční prostředky potřebné pro své hospodaření i prostřednictvím svých členů (členských příspěvků), jde o posouzení, jež je v souladu se závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (zhodnotil-li odvolací soud dále i hospodaření žalovaného a přihlédl-li i k jeho závazkům, na rozdíl od dovolatelem předestřené věci, posuzované Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2643/2013, v níž na závazky navrhovatele nebyl soudy nižších stupňů brán zřetel).

Z uvedeného plyne, že v otázce označené dovoláním se rozhodnutí odvolacího soudu ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu nepříčí. Jelikož dovolání nepřináší otázky nové (dovolacím soudem dosud neřešené) a Nejvyšší soud současně neshledal ani důvody k jinému posouzení označené otázky procesního práva v jeho rozhodovací praxi již vyřešené, je zřejmé, že žádný z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. naplněn není.

I o náhradě nákladů dovolacího řízení bude pak rozhodnuto až v rozhodnutí, jímž se řízení končí (srov. § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 12. dubna 2016
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu