Rozhodnutí NS

4 Tdo 907/2018

citace  citace s ECLI
Název judikátu:Zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. d) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.
Datum rozhodnutí:08/22/2018
Spisová značka:4 Tdo 907/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:4.TDO.907.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby
Dotčené předpisy:§ 240 odst. 1,2 písm. a) tr. zákoníku
§ 240 odst. 3 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:C
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
11/23/2018
III.ÚS 3834/18
JUDr. Radovan Suchánek
odmítnuto
06/08/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
4 Tdo 907/2018-84


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 8. 2018 o dovoláních obviněných A. J., P. Š., a T. C., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 6 To 48/2017, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 50 T 11/2015, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného A. J. odmítá.

Podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. se dovolání obviněného P. Š. odmítá.

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného T. C. odmítá.


Odůvodnění:

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 12. 2016, sp. zn. 50 T 11/2015, byl obviněný A. J. uznán vinným ze spáchání pod bodem 1) - 3) zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2010, obviněný P. Š. byl uznán vinným ze spáchání pod bodem 1) - 3) zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2010 a obviněný T. C. byl uznán vinným pod bodem 1) - 3) z pomoci ke zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2010, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustili tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů):

„obžalovaní A. J. a P. Š. doposud přesně nezjištěným způsobem získali smluvní a projektovou dokumentaci společnosti SOL 1,., s.r.o., IČ:28080475, k výstavbě fotovoltaické elektrárny Tuřice a po vzájemné domluvě, s vědomím, že investorem a vlastníkem fotovoltaické elektrárny Tuřice je společnost SOL 1,., s.r.o., v úmyslu vylákat nadměrné odpočty na dani z přidané hodnoty (dále jen DPH), tuto dokumentaci neoprávněně namnožili a pozměnili tak, že jako investora, stavebníka a vlastníka fotovoltaické elektrárny v jednotlivých třech falzifikátech dokumentace nepravdivě uvedli jimi ovládané společnosti ICELAND, s.r.o., se sídlem v Opavě, Dolní nám. 308/18, IČ:26819708, MATUM, s.r.o., se sídlem v Praze 9, Běchorská 2222, IČ:26444259 a BIG EXTRA AUTO, a.s., se sídlem v Praze 5, ul. Přímá 33, IČ:27116158, současně ve všech verzích dokumentace pozměnili jméno zhotovitele fotovoltaické elektrárny na jimi ovládanou společnost DREAM HOUSE, k.s., se sídlem v Praze 4, Štúrova 55, IČ:27181286 a vyhotovili fiktivní smlouvy o dílo mezi společností DREAM HOUSE, k.s., jako zhotovitelem a uvedenými údajnými vlastníky fotovoltaické elektrárny Tuřice, fiktivní kolaudační souhlasy Městského úřadu Benátky nad Jizerou s užíváním stavby ve prospěch uvedených údajných vlastníků, fiktivní smlouvy o připojení k distribuční soustavě vysokého napětí mezi těmito údajnými vlastníky a společností ČEZ Distribuce, a.s., a další fiktivní doklady, následně vyhotovili a

1.
dne 25.1.2011 u Finančního úřadu pro Prahu 1 podali nepravdivé přiznání společnosti ICELAND, s.r.o., k DPH za zdaňovací období 4. čtvrtletí roku 2010, jež opatřili falzifikátem podpisu jednatele P. D., do kterého neoprávněně zahrnuli fiktivní faktury společnosti DREAM HOUSE, k.s., s vyúčtováním nákladů na výstavbu fotovoltaické elektrárny Tuřice, a to faktury:
č.2010-12-015 z 4.10.2010 na částku 10.773.039,-Kč + 2.154.608,-Kč DPH,
č.2010-12-017 z 22.11.2010 na částku 37.705.639,-Kč + 7.541.128,-Kč DPH,
č.2010-12-019 z 8.12.2010 na částku 5.386.520,-Kč + 1.077.304,-Kč DPH,
kterými neoprávněně deklarovali nárok na odpočet DPH na vstupu ze zdanitelných plnění, která nikdy nebyla realizována, čímž společným jednáním a s pomocí obž. T. C., jenž z pozice jednatele společnosti ICELAND, s.r.o., jim umožnil vědomě tuto společnost využívat nekontrolovaně k jejich aktivitám, způsobili České republice, zastoupené Finančním úřadem pro Moravskoslezský kraj, Územní pracoviště v Opavě, škodu ve výši 10.773.039,- Kč, neboť tato částka byla dne 24.2.2011, poté, co obž. T. C. jako zmocněnec a následně jednatel společnosti ICELAND, s.r.o., s vědomím, že si ničím neověřil, zda společnost ICELAND, s.r.o., skutečně vlastní a provozuje fotovoltaickou elektrárnu, takže musel počítat s tím, že jde o fiktivní dokladovou operaci, přesto předložil pracovníkům Finančního úřadu v Opavě obžalovanými Š. a J. zajištěnou pozměněnou a nepravdivou smluvní a technickou dokumentaci k výstavbě fotovoltaické elektrárny Tuřice a fiktivní faktury přijaté od společnosti DREAM HOUSE, k.s., tímto místně příslušným správcem daně vyplacena jako nadměrný odpočet na účet společnosti ICELAND, s.r.o., s nímž obžalovaní Š. a J. se souhlasem obžalovaného C. disponovali, a následně přes další jimi ovládané bankovní účty převedena mimo dosah společnosti ICELAND, s.r.o., a použita pro potřebu zejména obž. A. J.,

2.
dne 25.1.2011 u Finančního úřadu pro Prahu 1 podali nepravdivé přiznání společnosti MATUM, s.r.o., k DPH za zdaňovací období prosinec 2010, do kterého neoprávněně zahrnuli fiktivní faktury společnosti DREAM HOUSE, k.s., s vyúčtováním nákladů na výstavbu fotovoltaické elektrárny Tuřice, a to faktury
č.2010-12-014 z 4.10.2010 na částku 10.143.674,-Kč + 2.028.735,-Kč DPH,
č.2010-12-016 z 29.11.2010 na částku 35.502.859,-Kč + 7.100.572,-Kč DPH,
č.2010-12-018 z 8.12.2010 na částku 5.071.837,-Kč + 1.014.367,-Kč DPH,
jimiž neoprávněně deklarovali nárok na odpočet DPH na vstupu ze zdanitelných plnění, která nikdy nebyla realizována, čímž společným jednáním s pomocí obž. T. C., jenž z pozice jednatele společnosti MATUM, s.r.o., jim umožnil vědomě tuto společnost využívat nekontrolovaně k jejich aktivitám, způsobili České republice, zastoupené Finančním úřadem pro hlavní město Prahu, Územní pracoviště pro Prahu 9, škodu ve výši 10.143.674,- Kč, neboť tato částka byla dne 24.2.2011 tímto místně příslušným správcem daně vyplacena jako nadměrný odpočet na účet společnosti MATUM, s.r.o., s nímž obžalovaní Š. a J. se souhlasem obž. C. disponovali, a následně přes další jimi ovládané bankovní účty a účty ovládané obž. T. C., jako jednatelem společnosti MATUM, s.r.o., převedena mimo dosah společnosti MATUM, s.r.o., a z části použita pro jejich potřebu,

3.
dne 25.1.2011 u Finančního úřadu pro Prahu 1 podali nepravdivé přiznání společnosti BIG EXTRA AUTO, a.s., k DPH za zdaňovací období prosinec 2010, do nějž neoprávněně zahrnuli dosud nezjištěné fiktivní faktury společnosti DREAM HOUSE, k.s., s vyúčtováním nákladů na výstavbu fotovoltaické elektrárny Tuřice, kterými neoprávněně deklarovali nárok na odpočet DPH na vstupu ze zdanitelných plnění, která nikdy nebyla realizována, čímž společným jednáním a s pomocí obž. T. C., jenž z pozice člena představenstva a jediného statutárního orgánu společnosti BIG EXTRA AUTO, a.s., jim umožnil vědomě tuto společnost využívat nekontrolovaně k jejich aktivitám, způsobili České republice, zastoupené Finančním úřadem v Praze 5, škodu ve výši 10.343.674,- Kč, neboť tato částka byla dne 24.2.2011, poté, co M. T., jako daňový poradce BIG EXTRA AUTO, a.s., předložil Finančními úřadu pro hlavní město Prahu, Územní pracoviště pro Prahu 5, obžalovanými Š. a J. zajištěnou, pozměněnou a nepravdivou smluvní a technickou dokumentaci k výstavbě fotovoltaické elektrárny Tuřice, tímto místně příslušným správcem daně vyplacena jako nadměrný odpočet na účet společnosti BIG EXTRA AUTO, a.s., s nímž obžalovaní Š. a J. disponovali se souhlasem obž. C., a následně přes další jimi ovládané bankovní účty a účty ovládané obž. T. C., jako předsedou představenstva společnosti BIG EXTRA AUTO, a.s., převedena mimo dosah společnosti BIG EXTRA AUTO, a.s., a z části použita pro jejich potřebu,

čímž obžalovaní A. J., P. Š. a T. C. způsobili České republice, zastoupené místně příslušnými správci daně, a to Finančním úřadem pro Moravskoslezský kraj, Územní pracoviště v Opavě, ul. Masarykova třída 310/2, Opava, Finančním úřadem pro hlavní město Prahu, Územní pracoviště pro Prahu 5, ul. Peroutkova 263/61, Praha 5 a Finančním úřadem pro hlavní město Prahu, Územní pracoviště pro Prahu 9, ul. Drahobejlova 945/48, Praha 9, celkovou škodu ve výši 31.260.387,- Kč.

Za výše uvedené jednání byl obviněný A. J. odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 roků a 8 měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou.

Obviněný P. Š. byl za výše uvedené jednání odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 roků. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou.

Obviněný T. C. byl za výše uvedené jednání odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 roků a 8 měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních korporacích na dobu 5 let.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit na náhradě škody Českému státu, zastoupenému Finančním úřadem pro Moravskoslezský kraj, Územní pracoviště v Opavě, Masarykova třída 310/2, 746 01 Opava, částku ve výši 10.773.039 Kč.

Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený Český stát, zastoupený Finančním úřadem pro Moravskoslezský kraj, Územní pracoviště v Opavě, Masarykova třída 310/2, 746 01 Opava, odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 12. 2016, sp. zn. 50 T 11/2015, podali obvinění A. J., P. Š. a T. C. odvolání, o kterých rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 6 To 48/2017, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), písm. d), písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek z podnětu odvolání všech obviněných částečně zrušil, a to ohledně obviněného P. Š. ve výroku o trestu, ohledně obviněného T. C. ve výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu a dále ohledně všech obviněných ve výroku o náhradě škody. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému P. Š. uložil za zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, ohledně něhož zůstal výrok o vině v napadeném rozsudku nezměněn a za sbíhající se trestné činy podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku a padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, všechny ve formě organizátorství podle § 24 odst. 1 tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 56 T 7/2013, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 9 To 94/2016 a sbíhající se zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2017, sp. zn. 40 T 13/2014, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 5 To 49/2017, podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 8 roků. Podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon trestu odnětí svobody zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl tomuto obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce člena statutárního orgánu v obchodních korporacích, a to na dobu 5 roků. Podle § 70 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl tomuto obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to dvou disket značky Verbatim a Fujifilm, flash disku značky SanDisk backup 8 GB, plastového průhledného převaděče, stolního počítače bílé barvy, včetně napájecího kabelu, tří flash disků, dvou plastových karet MasterCard a čtyř různých písemností k platebním kartám.

Podle § 43 odst. 2 věta druhá tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 56 T 7/2013, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 9 To 94/2016 a výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2017, sp. zn. 40 T 13/2014, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 5 To 49/2017, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Obviněnému T. C. uložil Vrchní soud v Olomouci za pomoc ke zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, ohledně něhož zůstal výrok o vině v napadeném rozsudku nezměněn, podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 5 roků a 8 měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou.

Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Česká republika, zastoupená Finančním úřadem pro Moravskoslezský kraj, Územní pracoviště v Opavě, Masarykova třída 310/2, 746 01 Opava, odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.

Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 6 To 48/2017, a to proti výroku III. tohoto rozsudku, kterým zůstaly výroky rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 12. 2016, sp. zn. 50 T 11/2015, týkající se obviněného A. J. nezměněny, podal tento obviněný prostřednictvím svého obhájce blanketní dovolání, které je ve své podstatné části spojeno s odůvodněním navrženého postupu podle § 265o odst. 1 tr. ř., a to s ohledem na tvrzenou souvislost s perspektivou rozhodnutí velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu v trestní věci Městského soudu v Praze pod sp. zn. 56 T 7/2013, neboť mu byla usnesením ze dne 18. 1. 2018,sp. zn. 6 Tdo 51/2018, vydaným podle § 20 odst. 1, 2 zákona č. 6/2002 Sb., postoupena k rozhodnutí dovolací věc obviněných A. J. a P. Š. S poukazem na dále citované důvody tohoto procesního postupu tak jak jsou uvedeny v bodech 58.–64. odůvodnění posledně označeného mezitímního rozhodnutí Nejvyššího soudu je podle obviněného možné, že velký senát trestního kolegia zruší rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 56 T 7/2013, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 9 To 94/2016, což bude následně i důvodem ke zrušení rozhodnutí vydaných v této trestní věci, resp. ke zrušení rozhodnutí, která jsou ve smyslu § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. obsahově navazující a která by zrušením napadeného rozsudku nebo jeho části pozbyla podkladu. A to za stavu, že v nich obsažené výroky mají bezprostřední souvislost s některým z výroků zrušeného rozhodnutí, t. j. včetně těch, jimiž byl obviněnému ukládán souhrnný trest jakožto právní následek jeho trestní odpovědnosti za jednání, jímž byl shledán vinným rozhodnutím zrušeným (srov. bod 59 jeho odůvodnění). Takovými rozhodnutími jsou v jeho případě jednak a) rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2017, sp. zn. 40 T 13/2014, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 5 To 49/2017, jakož i za b) rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 6 To 48/2017, vydaný na podkladě řádných opravných prostředků proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 12. 2016, sp. zn. 50 T 11/2015, jimiž byly obviněnému uloženy souhrnné tresty za tam přisouzenou sbíhající se trestnou činnost (srov. bod 60. jeho odůvodnění).

Chybějící obsahové náležitosti podaného blanketního dovolání obviněný J. prostřednictvím svého obhájce doplnil v souladu s požadavky § 265f odst. 1 tr. ř. ve smyslu výzvy nalézacího soudu podle § 265h odst. 1 tr. ř. v podání označeném jako „Doplnění dovolání obviněného“, které se opírá o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. d), g) a l) tr. ř. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. namítl, že došlo k porušení § 208 tr. ř., neboť se nalézací soud obviněného J. nedotázal, zda se chce vyjádřit k výslechům spoluobviněných, kterým nebyl přítomen, což zakládá podstatnou vadu řízení. Odvolací soud pouze uvedl, že připouští, že shledává na straně soudu prvního stupně pochybení, nicméně uvedl, že jej nepovažuje za takovou procesní vadu, která by nutně měla vést ke zrušení nalézacího rozsudku. Obviněný cituje usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 7 Tdo 259/2016 a dodává, že pokud nalézací soud do prohlášení o skončení dokazování neseznámí obviněného s obsahem výpovědi spoluobviněných, kterým tento nebyl přítomen, zatíží řízení vadou zakládající existenci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. V projednávané věci skončil nalézací soud dokazování dne 21. 11. 2016 v 11:35 hod. a do té doby obviněného s výpověďmi spoluobviněných neseznámil. Dodává, že jeho obhájce byl přítomen výslechu spoluobviněných, mohl tak klást a kladl jim otázky, nicméně ani jemu nebyl poskytnut prostor, aby se k provedeným výslechům vyjádřil. Navíc upozorňuje na skutečnost, že si lze stěží představit situaci, kdy by obhájce mohl účinně nahradit obviněného při vyjádření se k výslechu spoluobviněných. Má za to, že jedině on sám se může kvalifikovaně vyjádřit, a proto tímto porušením procesních pravidel nalézacím soudem byl zkrácen na svých zaručených právech, zejména na právu na spravedlivý proces. Obviněnému ani jeho obhájci navíc nebyla po celou dobu dokazování dána ani možnost, aby se k tak klíčovým důkazům, kterými výpovědi spoluobviněných jsou, vyjádřil dle ustanovení § 214 tr. ř., a to navíc za situace, kdy obviněný byl po celou dobu trvání dokazování v hlavním líčení před nalézacím soudem ve výkonu trestu, což bylo nalézacímu soudu z jeho činnosti prokazatelně známo. Jeho možnosti aktivně se seznamovat se všemi materiály tak byly značně omezeny.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl, že soudy obou stupňů zcela rezignovaly na úlohu obviněných J. a Š. v rámci trestného jednání, aniž by bylo jakkoliv osvětleno právní posouzení jejich jednání ve formě spolupachatelství dle § 23 tr. zákoníku, když ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu je jejich jednání popsáno tak, že oba jmenovaní naplnili svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu dle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku. Obviněný má za to, že tato skutečnost nemá oporu v provedeném dokazování a soudy obou stupňů tak dospěly k uvedenému závěru o spolupachatelství jmenovaných v tzv. extrémním nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudu. Předmětný extrémní nesoulad spatřuje v hodnocení provedených důkazů, které ale nikterak nenašlo odraz ve skutkových zjištěních obsažených ve výrokové části rozsudku nalézacího soudu. Uvádí například, že závěr o tom, že podal nepravdivá daňová přiznání, je naprosto nelogický, když soud vzal za prokázané, že v předmětné době byl hospitalizován. Popis jednání ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu je spíše výrazem nekritického převzetí konstrukce obžaloby, než vyjádřením reálného stavu. Dále opakuje v odvolání užitou argumentaci, že neobsahuje-li skutková věta ve výroku o vině plný popis skutečností rozhodných pro naplnění všech znaků skutkové podstaty, je tím porušeno právo na spravedlivý proces. Uzavírá, že závěry jak nalézacího tak odvolacího soudu o společném trestném jednání obviněných J. a Š. ve smyslu § 23 tr. zákoníku jsou v extrémním nesouladu jak s provedenými a soudem hodnocenými důkazy, tak nemají žádnou obsahovou vazbu na v řízení provedené dokazování. Nalézací soud se s formou spolupachatelství na trestném činu vypořádal naprosto nedostatečným způsobem, aniž by podíl jednotlivých obviněných jakkoli rozvedl.

Obviněný má dále za to, že pokud odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně při ukládání trestu postupoval v souladu s ustanoveními § 39, resp. § 38 tr. zákoníku, pak je takový závěr zjevně nesprávný, neboť nalézací soud naprosto zřejmě nemohl správně hmotné právo obsažené v ustanoveních § 39 a § 38 tr. zákoníku aplikovat ve vztahu ke kriminální minulosti obviněného. Z uvedených důvodů obviněný A. J. navrhl, aby Nejvyšší soud dle § 256k odst. 1 tr. ř. rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 6 To 48/2017, ve výroku III. tohoto rozsudku, kterým zůstaly výroky rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 12. 2016, sp. zn. 50 T 11/2015, týkající se obviněného J. nezměněny, zrušil a přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, popřípadě aby zrušil i rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 12. 2016, sp. zn. 50 T 11/2015.

Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 6 To 48/2017, podal také obviněný P. Š. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to pouze do výroku o trestu. Je přesvědčen, že mu byl uložen trest naprosto nepřiměřeně vysoký, který nerespektoval jeho pozici v trestné činnosti, dobu uplynulou od spáchání trestné činnosti, chování obviněného po spáchání trestné činnosti a v neposlední řadě délku trestního řízení. Namítá, že trest není úměrný jeho postavení v trestné činnosti. Trest mu byl uložen jako trest souhrnný za celkem tři trestné činy, přičemž ve všech případech byl obviněný spolupachatelem A. J., který však ve všech případech byl vůči obviněnému Š. v pozici nadřízené. Obdobný byl vztah obviněných J. a Š. i v dalších trestních věcech. Z prokazování vždy vyplynulo, že J. byl hlavou trestné činnosti a u něj skončil takřka veškerý prospěch z trestné činnosti. Obviněný Š. byl naopak k trestné činnosti J. donucen, z trestné činnosti prospěch neměl, nebo měl prospěch jen minimální. S ohledem na shora uvedené tak považuje jemu udělený trest v horní polovině zákonné trestní sazby za nepřiměřeně vysoký. Dále upozorňuje na to, že od spáchání trestné činnosti uplynula do doby rozhodování odvolacího soudu značná doba, a to sedmi let. I další dva skutky řešené Městským soudem v Praze byly spáchány v roce 2010. Obviněný se přitom od spáchání těchto tří trestných činů již žádné závažné trestné činnosti nedopustil.

Z uvedených důvodů obviněný P. Š. navrhl, aby Nejvyšší soud z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. postupem podle § 265k tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí a přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc znovu projednal a rozhodl.

Obviněný T. C. podal prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítá, že od počátku trestního řízení konzistentně setrval na své neměnné obhajobě, že vždy výhradně jednal na pokyn a s vědomím spoluobviněného J. Uvádí, že padělané dokumentace a faktury, na základě kterých byl nadměrný odpočet DPH uplatněn, byly vyhotoveny ještě předtím, než nastoupil jako statutární orgán do společností. Po celou dobu řízení nebyl proveden jediný důkaz, na základě kterého by soud mohl dospět k závěru, že obviněný o nepravosti a nepravdivosti vystavených dokladů věděl. Závěry nalézacího soudu, potvrzené soudem odvolacím o úmyslu obviněného vědomě napomáhat realizaci podvodného záměru spoluobviněných nejsou nikterak podložené a nejsou ani v rozsudku nalézacího soudu odůvodněné. Odvolací soud sice nezastírá, že by si dokázal představit podrobnější odůvodnění prvostupňového rozsudku, nicméně má za to, že nalézací soud učinil své úvahy na základě vnitřního přesvědčení a vtělil je do rozhodnutí o vině. Dále shledává vadný postup nalézacího soudu v hodnocení důkazů svědčících v jeho prospěch, které soud zcela eliminoval a zpochybnil tak možnost, že by obviněný mohl jednat v dobré vůli. Krajský soud řadu důkazů hodnotil jednostranně a výhradně v neprospěch obviněného a své rozhodnutí ve vztahu k hodnocení důkazů odůvodnil zcela nedostatečně. Odvolací soud tyto nedostatky neodstranil, pouze detailně odůvodnil, proč tak učinit nemůže, nicméně závěry nalézacího soudu o vině a trestu shledal správnými a odůvodnění dostačující, čímž nedostál své přezkumné povinnosti. Lze tak konstatovat, že nesprávné skutkové závěry nalézacího soudu jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Obviněný závěrem svého dovolání uvedl, že si je vědom, že námitky dílem směřují proti nesprávným skutkovým zjištěním soudů obou stupňů, které zásadně dovolací soud nepřezkoumává, a že si je vědom i toho, že těžiště dokazování je před soudem prvního stupně a skutkové závěry může korigovat soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku.

Z uvedených důvodů proto obviněný T. C. navrhl, aby Nejvyšší soud po řízení provedeném v souladu s ustanovením § 265i tr. ř. shora uvedené nedostatky konstatoval a vyslovil, postupem podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil jak dovoláním napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 6 To 48/2017, tak jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 12. 2016, sp. zn. 50 T 11/2015 a aby dle § 565l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně žádá předsedu senátu Nejvyššího soudu, který bude o podaném dovolání rozhodovat, aby podle § 256o odst. 1 tr. ř. před rozhodnutím o tomto mimořádném opravném prostředku odložil výkon trestu odnětí svobody, který byl obviněnému uložen.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k dovoláním obviněných se přípisem ze dne 19. 4. 2018 vyjádřila. Úvodem stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedla, že dovolání obviněného A. J. je ve své podstatné části spojeno s odůvodněním navrženého postupu podle § 265o odst. 1 tr. ř., a to s ohledem na tvrzenou souvislost s perspektivou rozhodnutí velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu v trestní věci Městského soudu v Praze sp. zn. 56 T 7/2013, neboť mu byla usnesením ze dne 18. 1. 2018, sp. zn. 6 Tdo 51/2018, vydaným podle § 20 odst. 1, 2 zákona č. 6/2002 Sb., postoupena k rozhodnutí dovolací věc obviněných A. J. a P. Š. K tomuto státní zástupkyně uvádí, že poukazované body 58. a násl. mezitímního usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2018, sp. zn. 6 Tdo 51/2018, vydaného ve věci Městského soudu v Praze pod sp. zn. 56 T 7/2013, otevírají problematiku doposud nejednotné rozhodovací praxe tohoto soudu k rozsahu zrušení obsahově navazujících rozhodnutí, resp. jejich výroků za podmínek uvedených v § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř., a to výlučně na tam posuzovaném případě obviněného P. Š., resp. jeho se týkajících výroků o souhrnných trestech za jím spáchanou sbíhající se trestnou činnost a vydaných jinými soudy až po vynesení dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu v prve označené věci, tedy včetně zohlednění sbíhající se trestné činnosti, přisouzené mj. i v nyní projednávané trestní věci Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 50 T 11/2015. V poukazovaném kontextu se označené rozhodnutí dovolacího soudu rozhodně netýká postavení dovolatele A. J. v této trestní věci a nemůže tak založit splněné podmínky jím navrženého postupu ve smyslu § 265o odst. 1 tr. ř.

Obviněný J. dále podáním ze dne 14. 3. 2018 označeným jako „doplnění dovolání“ uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. d), g) a l) tr. ř. Při odůvodnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. uvedl, že ze strany nalézacího soudu bylo ve vztahu k jeho osobě porušeno ustanovení § 208 tr. ř. Státní zástupkyně konstatuje, že pokud dovolatel v kontextu judikatorního rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 7 Tdo 259/2016, namítl, že nejzazším okamžikem splnění povinnosti nalézacího soudu ve smyslu § 208 věta druhá tr. ř. byl den 21. 11. 2016, pak je třeba uvést, že hlavní líčení nejen v rámci tohoto jednacího dne, ve kterém bylo za podmínek § 216 odst. 1 tr. ř. přistoupeno k závěrečným návrhům procesních stran, ale rovněž v termínech od 12. 7. 2016 do 14. 7. 2016, bylo konáno k dovolatelově žádosti za podmínek § 202 odst. 2, 5 tr. ř. bez jeho účasti. Je tedy zřejmé, že k jeho seznámení s obsahem výpovědí odděleně vyslechnutých spoluobviněných P. Š. a T. C. ze dne 11. 7. 2016 mohlo dojít pouze dne 31. 10. 2016 v rámci hlavního líčení, které proběhlo za jeho účasti, a to s plným využitím jeho dále poukazovaného oprávnění ve smyslu § 214 tr. ř. Termín odročení hlavního líčení na den 21.-22. 11. 2016 vzal dovolatel na vědomí, aniž by předem požádal, aby takto odročené hlavní líčení proběhlo bez jeho účasti, když jeho žádost ve smyslu § 202 odst. 5 tr. ř. teprve následovala. Za takto popsané míry přítomnosti dovolatele u hlavního líčení skutečně nedošlo k naplnění podmínek ustanovení § 208 věta druhá tr. ř., jak ostatně konstatoval soud odvolací v rámci svého přezkumného zjištění, aniž by shledal důvod ke zrušení napadeného rozhodnutí. V této souvislosti totiž zcela správně odkázal na komentářový výklad dané problematiky včetně závěrů příkladmo uvedeného judikatorního rozhodnutí Nejvyššího soudu pod R 29/1977, když ne každá vada procesního charakteru nutně zakládá důvody kasačního postupu podle § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř., neboť ve smyslu jím podrobně rozvedené argumentace, podepřené jak judikaturou ESLP, tak i judikaturou Nejvyššího soudu, je třeba přistupovat ke vnímání práva obhajoby jakožto celku, nikoliv výlučně z toho pohledu, do jaké míry k jeho využití reálně dojde prostřednictvím osoby samotného obviněného. Přitom odvolací soud v této souvislosti zcela důvodně připomenul, že obhájce obviněného A. J., Mgr. Marek Ulman, který byl výslechům odděleně vypovídajících spoluobviněných P. Š. a T. C. přítomen, měl možnost jim klást otázky, a to zcela srovnatelným způsobem jako v případě obhájců posledně jmenovaných spoluobviněných ve vztahu k dovolatelově výpovědi a tím i způsobem naplňujícím právo obhajoby ve smyslu čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy, aniž by se tam zakotvené právo na výslech vztahovalo jen k těm osobám, které se nacházejí v procesním postavení svědka. Odvolací soud v posuzovaném směru rovněž nepřehlédl materiální význam takto zjištěného porušení práva obviněného na spravedlivý proces, jestliže se v této souvislosti zabýval vypovídací hodnotou, resp. otázkou rozhodujícího usvědčujícího významu výpovědí jmenovaných spoluobviněných v porovnání s celkovým důkazním stavem věci, kterým byl závěr o jeho vině podložen. Je třeba dále poznamenat, že se odvolací soud při posuzování reálné míry zásahu do dovolatelova práva na spravedlivý proces řídil závěry plynoucími z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 5 Tdo 1488/2014, a to právě proto, že tam řešená srovnatelná situace, vztahující se k bezprostřednímu splnění povinnosti soudu ve smyslu § 208 věty druhé tr. ř., byla (podobně jako v dovolatelově případě) ovlivněna žádostí obviněného R. B., aby další průběh hlavního líčení z uvedeného data proběhl bez jeho přítomnosti. A to s tím rozdílem, že ke splnění uvedené procesní povinnosti soudu došlo v rámci dalšího jednacího dne, nicméně bez jakékoliv věcné reakce obviněného R. B. na výrazně usvědčující výpověď spoluobviněného J. Š.

Státní zástupkyně tedy shrnuje, že i přes zjištěné pochybení při aplikaci ustanovení § 208 věta druhá tr. ř. nedošlo za popsaného stavu věci ke zkrácení dovolatelova práva na obhajobu způsobem předpokládaným v ustanovení § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Přitom současně nelze přehlédnout, že v rozporu s takto namítaným zásahem do dovolatelova práva na spravedlivý proces se nachází jeho čitelný pasivní postoj k využití oprávnění účasti u hlavního líčení, proběhlo-li z podnětu jeho opakovaných žádostí za podmínek § 202 odst. 2, 5 tr. ř. převážně v jeho nepřítomnosti.

Státní zástupkyně dále uvádí, že způsob odůvodnění uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nevypovídá ničeho o tom, že by dovolatel soudům ve věci činným vytýkal nesprávnou aplikaci hmotného práva na skutkové okolnosti, které se staly podkladem výroku o jeho vině, zejména pak z toho hlediska, že nejsou naplněny znaky skutkové podstaty přisouzeného trestného činu, popř. že jsou dány důvody k odlišnému způsobu právního posouzení jeho jednání apod. Dovolatel totiž vyjádřil svůj zásadní nesouhlas se skutkovými zjištěními, ke kterým soudy dospěly v konfrontaci s výsledky provedeného dokazování. Jeho námitky se tedy nikterak nevztahují k otázce právního posouzení skutku, který se stal předmětem tzv. skutkové věty výroku (nejen) o dovolatelově vině, a nejsou ani spojeny s výtkou jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, což by v opačném případě odpovídalo poukazu na příslušné ustanovení hmotného práva, k jehož porušení mělo v této souvislosti dojít. Dovolatelem odůvodněná nesprávnost právního posouzení skutku nemůže odpovídat dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to ani za stavu, že argumentuje extrémním nesouladem učiněných skutkových zjištění s provedenými důkazy, aniž by takovou námitku odůvodnil kvalifikovaným způsobem, který zakládá judikované důvody výjimečného zásahu do skutkového stavu věci v dovolacím řízení, které jsou dány tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování (srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Na takto judikované důvody výjimečného rozsahu revizního záběru dovolacího soudu sice dovolatel poukázal, avšak v jejich duchu neargumentoval. Pouze vyjádřil svoje přesvědčení, že jsou naplněny podmínky extrémního nesouladu, neboť skutková zjištění nemají vazbu na provedené důkazy a z provedených důkazů nevyplývají. Výjimečnost zásahu do skutkového stavu věci pak odůvodnil námitkami nedostatečné důkazní podloženosti skutkových okolností, které nejsou z hlediska správnosti právního posouzení skutku (a to v celém a nikoliv jen ve výše poukázaném rozsahu) nikterak rozhodnými. Konkrétně se týkají nezjištěného způsobu opatření originálních listinných podkladů skutečného investora, které se spoluobviněným P. Š. pozměnili ve prospěch odlišného právního subjektu s úmyslem neoprávněné deklarace jeho nároku na odpočet DPH za zdanitelná plnění, která se nikdy neuskutečnila atd.

Pokud dovolatel dále namítá, že soudy neučinily taková skutková zjištění, aby jej bylo možno uznat vinným ze spáchání trestného činu podle § 240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, spáchaného podle § 23 tr. zákoníku ve spolupachatelství, pak taková pochybnost nevychází z popisu přisouzených skutkových okolností výroku o vině. Je totiž založena pouze na výhradách ke způsobu, jakým se nalézací soud v odůvodnění svého odsuzujícího rozsudku vypořádal se zákonnými znaky spolupachatelské formy jeho trestné součinnosti se spoluobviněným P. Š., rozvedl-li v pasáži na str. 39 druhý odstavec rozsudku právě ve výše uvedeném kontextu jeho odsuzujícího výroku způsob naplnění jejich spolupachatelské dohody na podvodném vylákání nadměrného odpočtu DPH za pomoci spoluobviněného T. C. Ze znění jak návětí, tak i textu všech tří navazujících částí popisu tzv. skutkové věty výroku o vině je totiž zřejmé, že obvinění A. J. a P. Š. se z hlediska naplnění jejich spolupachatelské dohody na spáchání přisouzeného daňového deliktu podíleli v podstatě srovnatelnou měrou, přestože z doprovodných skutkových zjištění tak, jak jsou rozvedena v odůvodnění prvostupňového rozsudku zejm. na str. 41 za podpory tam uvedeného důkazního podkladu, se tak dělo v rámci určujícího postavení obviněného A. J. Ve vztahu k otázce spolupachatelské formy trestné součinnosti ve smyslu § 23 tr. zákoníku tedy nelze uzavřít, že by napadené rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve spojení se souvisejícím dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Konečně nelze v této souvislosti přehlédnout, že zcela shodné výhrady byly ze strany dovolatele A. J. uplatněny prostřednictvím jeho odvolání a že se jimi zabýval druhostupňový soud na str. 34 – 35, jakož i na str. 38 jeho rozsudku s tím, že označil postup nalézacího soudu v souladu se zákonem, a to z důvodů v těchto pasážích specifikovaných a na těchto místech plně akceptovatelných.

Rovněž dovolatel T. C. uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s povědomím, že jeho námitky částečně směřují proti správnosti skutkových zjištění, a to s tím přesvědčením, že v jeho případě je dán výjimečný důvod zásahu do skutkového stavu věci, založený na judikovaném způsobu extrémního rozporu s provedenými důkazy, a to ve vztahu ke skutkovým okolnostem, za kterých byl dovozen právní závěr o jeho jednání. Dále poukazuje na to, že co se týká otázky jeho úmyslného zavinění, pak způsob odůvodnění odsuzujícího rozsudku v odpovídající části (na str. 40) nesplňuje požadavky ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. Tímto způsobem ovšem dovolatel nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, resp. rozpor mezi skutkovými zjištěními a právním závěrem, že přisouzeným způsobem jednal minimálně za podmínek § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. S odkazem na příslušné pasáže rozsudku odvolacího soudu zejména na jeho str. 40, popř. i dále (konkrétně na str. 41 zdola až 42) vyjadřuje pouze svůj nesouhlas s hodnotícími pasážemi nalézacího soudu k otázce jeho zcela vědomé účasti na trestné činnosti zbývajících dvou spoluobviněných, které paradoxně shledává obecnými, byť se opírají a byly učiněny v návaznosti na skutkové okolnosti jeho jednání tak, jak jsou popsány v příslušných skutkových větách výroku o jeho vině. Takový způsob zpochybnění právního závěru o jeho zavinění nemůže být podnětem k jeho dovolacímu přezkumu, jestliže nenamítl, že přisouzené skutkové okolnosti jeho jednání tak, jak jsou uvedeny v popisu tzv. skutkové věty výroku o vině a rozvedeny v odůvodnění odsuzujícího rozsudku (a na které by bylo možno pro jejich výstižnost a přesvědčivost na těchto místech plně odkázat) tento způsob právního posouzení subjektivní stránky přisouzeného trestného činu nepodporují.

Dovolatel P. Š. s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, které směřuje pouze proti výroku o trestu. Poukázal na to, že v daném případě mu byl ukládán trest souhrnný, a to za sbíhající se trestnou činnost ve věcech Městského soudu v Praze pod sp. zn. 56 T 7/2013 a pod sp. zn. 40 T 13/2014. Vada tohoto rozsudečného výroku spočívá podle jeho názoru v tom, že mu byl uložen nepřiměřeně vysoký trest, odporující zásadám uvedeným v § 39 odst. 3 tr. zákoníku, neboť nebyla respektována jeho (podřízená) pozice při uskutečnění předmětné trestné činnosti, dále že při ukládání trestu nebylo přihlédnuto k tomu, že uplynula sedmiletá doba od jejího spáchání a tím ani k době trvání předmětného trestního řízení a konečně nebyl brán ohled na jeho chování po spáchání trestné činnosti. Jak již bylo shora uvedeno, ve všech třech přisouzených případech vystupoval dovolatel v postavení spolupachatele obviněného A. J., nikoliv však v rovnocenné, ale v podřízené pozici. Při takovém způsobu zpochybnění výroku o trestu s oporou dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupkyně uvádí, že námitku nepřiměřenosti uloženého trestu nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nelze ji subsumovat ani pod další do úvahy připadající dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť podle tohoto ustanovení nelze vytýkat jiná pochybení soudu spočívající v uložení nesprávného druhu či výměry trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 38 až 42 tr. zákoníku a v důsledku toho ani uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak nepřiměřeně mírného trestu. Takové námitky nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto, ale ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 trestního řádu. Současně lze na těchto místech odkázat na stěžejní judikatorní rozhodnutí řešící tuto problematiku (22/2003 Sb. rozh. tr.)

Za stavu, že dovolatel A. J. spatřoval vadu jiného nesprávného hmotněprávního posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve vztahu k výroku o trestu, který podle výrokové části ad III. rozsudku odvolacího soudu zůstal nezměněn, ačkoliv při jeho ukládání na úrovni soudu I. stupně došlo k porušení ustanovení § 38 a § 39 tr. zákoníku, lze z hlediska kvalifikovanosti jeho dovolací argumentace, vztahující se k tomuto rozsudečnému výroku nahlížet shodně jako v případě dovolatele P. Š. Proto je možno na výše uvedený komentář plně odkázat s tím, že se tam přijatý závěr o nezpůsobilosti věcného přezkumu v rámci řízení o dovolání týká také námitky, že soudy nesprávně přihlédly k dovolatelově kriminální minulosti.

Ze všech výše uvedených důvodů proto státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodl o dovolání obviněného A. J. tak, že se odmítá podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, dále aby rozhodl o dovoláních obviněných P. Š. a T. C. tak, že se odmítají podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně navrhla, aby takto bylo podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodnuto v neveřejném zasedání a dále vyjádřila svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání jsou přípustná [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], byla podána obviněnými jako osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnými naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Obvinění A. J., T. C. a P. Š. ve svých dovoláních uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Blanketní dovolání obviněného A. J. je ve své podstatné části spojeno s domněnkou, že velký senát trestního kolegia zruší ve výroku o jemu uloženém trestu rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 56 T 7/2013, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 9 To 94/2016, což bude následně i důvodem ke zrušení rozhodnutí vydaných v této trestní věci (rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 6 To 48/2017 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 12. 2016, sp. zn. 50 T 11/2015), resp. ke zrušení rozhodnutí, která jsou ve smyslu § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. obsahově navazující a která by zrušením napadeného rozsudku nebo jeho části pozbyla podkladu. Nejvyšší soud k této námitce konstatuje, že usnesením velkého senátu trestního kolegia ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 15 Tdo 195/2018, byl ve výroku o souhrnném trestu odnětí svobody a trestu zákazu činnosti uloženém obviněnému A. J. zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2017, sp. zn. 40 T 13/2014, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 5 To 49/2017, nikoliv však rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 6 To 48/2017, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 12. 2016, sp. zn. 50 T 11/2015, jak tomu je ve vztahu k obviněnému Š. Jelikož se výše uvedené rozhodnutí velkého senátu netýká postavení obviněného A. J. v projednávané věci, považuje Nejvyšší soud uvedenou námitku za nedůvodnou.

Obviněný A. J. dále v doplnění svého dovolání namítl, že závěry soudů obou stupňů o tom, že svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu dle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku nemají oporu v provedeném dokazování. Závěry jak nalézacího tak odvolacího soudu o společném trestném jednání obviněných J. a Š. ve smyslu § 23 tr. zákoníku jsou podle něj v extrémním nesouladu jak s provedenými a soudem hodnocenými důkazy, tak nemají žádnou obsahovou vazbu na v řízení provedené dokazování. Soudy podle obviněného neučinily taková skutková zjištění, aby jej bylo možno uznat vinným ze spáchání trestného činu podle § 240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku spáchaného podle § 23 tr. zákoníku ve spolupachatelství

Nejvyšší soud uvádí, že na základě provedeného dokazování bylo zjištěno, že obvinění A. J. a P. Š. jednali od prvopočátku s cílem obohatit se na úkor státu vylákáním nadměrného odpočtu na DPH. Předně z výpovědi celé řady svědků, ale i spoluobviněných je zřejmé, že hlavní osobou, která vše řídila a promýšlela, byl obv. A. J., jenž ovládal i řadu dalších společností formálně napsaných na jiné osoby. Bylo též prokázáno, například výpovědí svědka M. T., ale částečně i výpovědí spoluobviněného T. C., že obvinění P. Š. a A. J. byli na sebe dlouhodobě úzce navázáni a vzájemně kooperovali při naplňování podmínek pro podání daňového přiznání a uplatnění daně z přidané hodnoty na základě fiktivních dokladů a faktur.

Pachatelem či spolupachatelem trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku může být dle platné judikatury nejen subjekt daně, ale kdokoliv, kdo svým úmyslným jednáním způsobí, že zákonná daň nebyla jemu či jinému subjektu vyměřena buď vůbec, anebo v zákonné míře a došlo ke zkrácení ve větším rozsahu nebo byla v tomto rozsahu vylákána výhoda na dani, což se stalo u předmětné trestní věci. U spolupachatelství tohoto trestného činu je lhostejno, zda subjektem daně byl některý ze spolupachatelů nebo osoba rozdílná od spolupachatelů. Nejvyšší soud uvádí, že podstatou spolupachatelství je společné jednání vedené společným záměrem, které jednak může probíhat současně, ale může na sebe i navazovat a jednání každého spolupachatele je článkem řetězu společných činností na sebe bezprostředně navazujících a vzájemně se podmiňujících, směřujících k naplnění téhož cíle spáchat trestný čin, které ve svém celku naplňuje znaky tohoto činu (srov. č. 49/2009-I. Sb. rozh. tr.). Obviněný A. J. se za takto splněných podmínek spolupachatelské součinnosti s obviněným P. Š. nemusel osobně podílet na všech postupných krocích, které k uskutečnění výše uvedeného trestného záměru vedly, (to včetně jím poukazovaného podání nepravdivých daňových přiznání v době (25. 1. 2011), kdy se od 13. 1. 2011 nacházel v Psychiatrické léčebně Praha-Bohnice). Nejvyšší soud proto souhlasí s argumentací nalézacího soudu, že obvinění J. a Š. předstírali skutečnosti, z nichž měla vyplývat povinnost státu vyplatit neoprávněné plnění ve formě nadměrného odpočtu DPH, když povinné subjekty plnily v omylu, vyvolaném jejich jednáním. Jednání obviněných J. a Š. lze proto kvalifikovat jako zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr.zákoníku, a to ve formě spolupachatelství podle § 23 tr.zákoníku.

Ve vztahu k užití formulace „doposud přesně nezjištěným způsobem získali smluvní a projektovou dokumentaci“ ve skutkové větě výroku rozsudku obviněný J. dále namítl, že neobsahuje-li skutková věta ve výroku o vině úplný popis skutečností rozhodných pro naplnění všech znaků skutkové podstaty, je tím porušeno právo na spravedlivý proces. Na základě výše uvedeného Nejvyšší soud ve stručnosti dodává, že v posuzovaném případě nelze dovodit namítaný zásah do práva obviněného J. na spravedlivý proces, který se vztahuje na situaci, kdy skutková věta ve výroku o vině neobsahuje úplný popis skutečností rozhodných pro naplnění všech znaků skutkové podstaty, a kdy je porušeno právo obžalovaného na spravedlivý proces (srov. ÚS195/2005-n), (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až § 314s. Komentář. 7. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 1666). Jak ve svém vyjádření uvedla i státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, ze znění skutkové věty výroku o vině je zřejmé, že obvinění A. J. a P. Š. se z hlediska naplnění jejich spolupachatelské dohody na spáchání přisouzeného daňového deliktu za pomoci obviněného T. C. podíleli v podstatě srovnatelnou měrou, přestože z doprovodných skutkových zjištění tak, jak jsou rozvedena v odůvodnění prvostupňového rozsudku, se tak dělo v rámci určujícího postavení obviněného A. J. V této souvislosti tak nelze přisvědčit námitce, že z popisu skutku není zřejmé, jak se on sám na společném jednání se spoluobviněným P. Š. podílel. Není totiž nutné, aby v daném případě bylo do všech podrobností ve výroku o vině uvedeno, co přesně každý ze spolupachatelů konal, když ze skutkové věty je zřejmé, že oba obvinění jednali na základě vzájemné dohody a uskutečňovali společný cíl spočívající na podvodném způsobu vylákání nadměrného odpočtu DPH.

Další námitky obviněného A. J., v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (konkrétně zjištěný závěr o tom, že obv. J. podal příslušná nepravdivá daňová přiznání, či závěr soudů, že obv. J. a Š. v úmyslu vylákat nadměrné odpočty na DPH neoprávněně pozměnili projektovou dokumentaci k výstavbě fotovoltaické elektrárny Tuřice apod.), stejně tak jako námitky obviněného T. C., v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (konkrétně, že po celou dobu řízení nebyl proveden jediný důkaz, na základě kterého by soud mohl dospět k závěru, že obviněný o nepravosti a nepravdivosti vystavených dokladů věděl, dále že závěry nalézacího soudu, potvrzené soudem odvolacím o úmyslu obviněného C. vědomě napomáhat realizaci podvodního záměru spoluobviněných nejsou nikterak podložené a nejsou ani v rozsudku nalézacího soudu odůvodněné atd.), je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Je třeba konstatovat, že obvinění se těmito námitkami pouze domáhají, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byli stíháni. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

Obviněný T. C. ve svém dovolání dále uvedl, že skutkové závěry nalézacího soudu jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Za vadný shledává postup nalézacího soudu v hodnocení důkazů svědčících v jeho prospěch, které soud zcela eliminoval a zpochybnil tak možnost, že by obviněný mohl jednat v dobré vůli. Naopak nalézací soud podle obviněného řadu důkazů hodnotil jednostranně a výhradně v jeho neprospěch.

Jak bylo již uvedeno výše, Nejvyšší soud nemá pochybnosti o tom, že obvinění A. J. a P. Š. po vzájemné dohodě, která nutně nemusela být výslovná, nýbrž plynula z konkludentního jednání, a s využitím pomoci obv. T. C., kterého dosadili do dotčených společností, uplatňujících následně v rámci podaných přiznání k DPH nadměrné odpočty, úmyslně vylákali výhodu na dani z přidané hodnoty ve formě nadměrného odpočtu vyplaceného společnostem ICELAND, s. r. o., MATUM, s. r. o. a BIG EXTRA AUTO, a. s. na základě nepravdivé a fiktivní smluvní a projektové dokumentace k výstavbě FVE Tuřice, v návaznosti na ni vystavených fiktivních faktur společnosti DREAM HOUSE k. s. jako zhotovitele elektrárny, které neoprávněně zahrnuli do daňových přiznání za 4. čtvrtletí 2010 u společnosti ICELAND, s. r. o. a za prosinec 2010 u společnosti MATUM, s. r. o. a BIG EXTRA AUTO, a. s., když takto docílili neoprávněného vyplácení nadměrného odpočtu DPH na vstupu ze zdanitelných plnění společnostem, které fakticky ovládali v celkové výši 31.260.387 Kč.

Obviněný C. jako osoba krátce před podáním dotčených daňových přiznání účelově dosazená jako jednatel (společnosti ICELAND, s. r. o., MATUM, s. r. o.) a člen představenstva a v té době jediný statutární orgán (společnost BIG EXTRA AUTO, a. s.) do zmíněných společností obviněnými A. J. a P. Š. napomohl realizaci tohoto podvodného záměru tím, že jim umožnil vědomě tyto společnosti ovládat a využívat ke svým aktivitám, ničím si neověřil, zda společnost ICELAND, s. r. o. skutečně vlastní a provozuje FVE, takže musel počítat s tím, že jde o fiktivní dokladovou operaci. I přesto obv. T. C. předložil při následném jednání vedeném u správce daně FÚ v Opavě přiznání k DPH společnosti ICELAND, s. r. o. za 4. čtvrtletí 2010 i obv. J. a Š. opatřenou nepravdivou smluvní a technickou dokumentaci k výstavbě FVE Tuřice a fiktivní faktury přijaté od společnosti DREAM HOUSE k. s., aniž by si ověřil, zda k plnění dle předložených faktur došlo, navíc umožnil shora zmíněným obviněným disponovat s bankovními účty této společnosti, přičemž obdobně tak činil pokud jde o disponování s finančními prostředky i v případě společností MATUM, s. r. o. a BIG EXTRA AUTO, a. s. Z provedených důkazů je zřejmé, že obviněný C. při jednáních a při provádění jiných úkonů respektoval pokyny a vůli obv. J., ač mu P. D., jak plyne z výpovědi tohoto svědka, naznačil, že společnosti uvedené v obžalobě jsou fakticky obv. J. a ten je řídí prostřednictvím nastrčených osob a využívá ke svým cílům. Nelze než uzavřít, že i obviněný C. svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty pomoci k zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, neboť úmyslně umožnil jinému ve větším rozsahu vylákání výhody na dani, spáchal takový čin nejméně se dvěma osobami a ve velkém rozsahu.

Jak Nejvyšší soud uvádí výše, nejen obviněný J., ale také obviněný C. v rámci svého dovolání namítli extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními obecných soudů a provedenými důkazy. Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. S ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces tak může učinit jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.

Mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Ostravě, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Vrchní soud v Olomouci, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé není žádný extrémní rozpor, který oba obvinění ve svých dovoláních namítají. Zjištění soudů, pokud jde o jednání obv. A. J. a P. Š. jako pachatelů zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, mají jasné obsahové zakotvení v provedených důkazech. V odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Ostravě na straně 40 až 42 soud sice stručně, ale postačitelně poukazuje na to, že to byl právě obviněný J., který ovládal všechny obchodní společnosti, popsané zejména ve výroku napadeného rozsudku, ale i obchodní společnosti další, a že také ovládal účty jednotlivých obchodních společností a mohl disponovat finančními prostředky, které se na nich objevily. Lze také poukázat na výpověď spoluobviněných Š. a C., kteří roli obv. J. popsali zcela jednoznačně a bez jakýchkoliv pochybností. Především z výpovědi obv. C. vyplývá, že to byl právě J., který jej požádal o to, aby se stal jednatelem, případně zástupcem statutárního orgánu v dotčených obchodních společnostech. Byl to také obv. J., který C. předestíral skutečnosti stran ekonomické situace těchto obchodních společností a který obv. C. společně s Š. předal příslušnou dokumentaci, kterou obviněný C. přivezl na Finanční úřad v Opavě. O roli obviněného J., jakožto hlavy celého konglomerátu personálně propojených obchodních společností kromě výpovědí spoluobviněných vypovídá i celá řada svědků, kteří byli v této věci slyšeni. Lze poukázat na výpověď svědků P. D., A. Š., J. V., M. T., M. V. či A. V. Ze všech těchto výpovědí konstantně vyplývá, že tito svědkové vnímali obv. J. jako „šéfa“, případně „mozek“ celé skupiny zmíněných obchodních společností.

Bez jakýchkoliv pochybností bylo dále objasněno i jednání obviněného C., kterým naplnil všechny zákonné znaky pomoci ke zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku. Obviněný C. připustil, že se jednatelem, popřípadě zástupcem statutárního orgánu v obchodních společnostech stal na žádost obv. J., který mu ovšem nikdy nepředal účetnictví ani jedné z nich. Stejně tak neměl minimálně po určitou dobu přístup k účtům žádné z výše uvedených obchodních společností. Také to byl právě obv. C., který na základě žádosti pracovnice Finančního úřadu v Opavě, svědkyně H., doplnil neúplné údaje v daňovém přiznání a zaslal je jmenované svědkyni. I tato skutečnost svědčí o tom, že obv. C. měl hlubší povědomost o fungování obchodní společnosti ICELAND, s. r. o., než jak sám tvrdí. Dalším důkazem svědčícím o výrazně větší povědomosti obv. C. o tom, že se podílí na páchání trestné činnosti, je pak i jeho prokázaná aktivita stran zakládaní, případně rušení bankovních účtů příslušných obchodních společností. Z toho nelze než vyvodit, že si byl zcela vědom toho, že napomáhá svojí činností k páchání trestné činnosti hlavních pachatelů.

Soudy tedy zcela správně a v souladu s provedeným dokazováním dospěly k závěru, že obvinění J. a Š. získali příslušnou dokumentaci společnosti SOL 1, s. r. o., vztahující se k výstavbě fotovoltaické elektrárny Tuřice a v úmyslu vylákat nadměrné odpočty na dani z přidané hodnoty provedli úpravy v této dokumentaci, popsané ve výroku napadeného rozsudku a následně za pomoci obv. C., podali dne 25. 1. 2011 u příslušných finančních úřadů nepravdivá přiznání k dani z přidané hodnoty za příslušná zdaňovací období, přičemž jako daňové subjekty zde vystupovaly společnosti ICELAND, s. r. o., MATUM, s. r. o., a BIG EXTRA AUTO, a. s. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Soudy jasně, srozumitelně a zejména logicky vysvětlily své hodnotící úvahy, přičemž se nedopustily žádné deformace důkazů a ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. To, že obvinění nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že se neztotožňují s jejich skutkovými zjištěními, není dovolacím důvodem.

Obviněný A. J. uplatnil dále dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., pod který řadí námitku. že se jej nalézací soud nedotázal, zda se chce vyjádřit k výslechům spoluobviněných, kterým nebyl přítomen. Má za to, že tento postup zakládá podstatnou vadu řízení, jelikož jedině on sám se může kvalifikovaně vyjádřit. Tvrdí, že tímto porušením procesních pravidel nalézacím soudem byl zkrácen na svých zaručených právech, zejména na právu na spravedlivý proces.

V reakci na tuto námitku považuje Nejvyšší soud pro úplnost vhodné uvést, že z protokolu o hlavním líčení konaném dne 11. 7. 2016, v jehož rámci došlo k výslechu obv. A. J., P. Š. a T. C., vyplývá, že šlo o tzv. oddělený výslech obviněných, realizovaný v režimu § 208 tr. ř. Jak dále vyplývá z protokolu o příslušném hlavním líčení, obv. P. Š. a A. J. požádali, aby hlavní líčení nadále proběhlo v jejich nepřítomnosti. Nalézací soud vyhověl žádosti obv. J. a rozhodl tak, že ve smyslu § 202 odst. 2, odst. 5 tr. ř. bude hlavní líčení v termínu 12. 7. až 14. 7. 2016 konáno v jeho nepřítomnosti. Na straně soudu prvního stupně lze ve shodě s názorem státní zástupkyně připustit pochybení spočívající v tom, že z protokolu o hlavním líčení konaném dne 11. 7. 2016 a ani z žádného dalšího protokolu o dalších hlavních líčeních, která byla v této věci konána, není zřejmé, že by nalézací soud respektoval ustanovení § 208 věta druhá tr. ř., podle něhož je třeba obžalovaného vždy v průběhu dokazování seznámit s obsahem výpovědí těch spoluobžalovaných, kteří byli vyslýcháni v jeho nepřítomnosti. Nicméně v reakci na tento postup soudu prvního stupně je třeba říci, že komentářová literatura i konstantní judikatura (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR R 29/1977) stojí na stanovisku, že ne každá vada procesního charakteru musí nutně vést ke zrušení napadeného rozsudku. Nejvyšší soud poukazuje na to, že obhájce obv. J. byl přítomen výslechům spoluobviněných Š. a C. a měl možnost těmto klást otázky. Totéž platí i o obhájcích obžalovaných C. a Š.

V dané souvislosti je třeba připomenout, že právo na výslech svědků je upraveno v čl. 6 odst. 3 písm. d) Evropské úmluvy o lidských právech. Pojem „svědek“ má přitom v judikatuře ESLP svůj autonomní význam, který se může odlišovat od významu, který má v právních řádech smluvních stran. Svědkem v tomto pojetí může být tedy nejen osoba, která vypovídá jako svědek před soudem, ale také spoluobviněný (srovnej kupříkladu B. proti České republice, rozsudek, 18. 7. 2006 č. 1993/02 či L. proti Itálii, rozsudek, 27. 2. 2001 č. 33354/96, § 41). Právo na výslech svědka nechápe ESLP striktně tak, aby měl obviněný možnost vést výslech svědka sám. Naopak je plně dostačující, pokud možnost vyslechnout sporného svědka (spoluobviněného) byla dána alespoň obhájci obviněného (viz kupříkladu V. proti Nizozemsku, rozhodnutí ze dne 31. 8. 1999 č. 35253/97 oddíl 2, V. proti České republice, rozhodnutí ze dne 27. 3. 2003 č. 46168/99, oddíl 1, případně K. proti Dánsku, rozhodnutí EKLP ze dne 10. 7. 1985 č. 11219/ 84, oddíl 2). Byť tedy formálně došlo ze strany nalézacího soudu k pochybení spočívajícím v nerespektování podmínek § 208 věta druhá tr. ř., nedošlo k takovému porušení práva obv. A. J. na obhajobu, aby bylo nutno v jeho důsledku napadený rozsudek zrušit. Jak vyplývá ze shora rozvedené judikatury ESLP, je evidentní, že oddělenému výslechu každého jednotlivého obviněného byli přítomni obhájci zbývajících obviněných. Ze všech shora rozvedených důvodů tedy Nejvyšší soud námitku obv. J. stran údajného porušení jeho práva na obhajobu odmítá. Nad rámec dovolacích důvodů uvádí, že žádný zásah do práva na spravedlivý proces obviněného neshledal. Soudy plně respektovaly veškerá procesní práva obviněného, včetně jeho práva na obhajobu a jejich rozhodnutí odpovídají i právu hmotnému.

K námitce obviněného A. J., který v rámci uplatněného dovolacího důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl, že soud prvního stupně při ukládání trestu nepostupoval v souladu s ustanoveními § 39, resp. § 38 tr. zákoníku, Nejvyšší soud uvádí, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., namítaný obviněným J. byl v této věci uplatnitelný ve variantě, podle které lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože v řízení předcházejícím tomuto rozhodnutí byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tu je vázán na další dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., v posuzované věci na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. d) a g) tr. ř. Z této vázanosti vyplývá, že pokud uplatněné námitky nejsou dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. d) a g) tr. ř., pak nejsou ani dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Ve vztahu k jediné námitce obviněného P. Š. ohledně nepřiměřenosti uloženého trestu, kdy je toho názoru, že soudy při svém rozhodování vůbec nezohlednily dobu uplynulou od spáchání trestné činnosti, chování obviněného po spáchání trestné činnosti a v neposlední řadě délku trestního řízení, je třeba uvést, že podle § 265a odst. 1 tr. ř. lze dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Ustanovení § 265a odst. 2 písm. a) až h) tr. ř. potom taxativně vymezuje, která soudní rozhodnutí se považují pro účely řízení o dovolání za rozhodnutí ve věci samé. Ve smyslu těchto zákonných podmínek je dovolání nepřípustné také tehdy, směřuje-li proti již zrušenému rozhodnutí.

Nejvyšší soud uvádí, že rozhodnutím velkého senátu trestního kolegia ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 15 Tdo 195/2018, byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2017, sp. zn. 40 T 13/2014, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 5 To 49/2017 a rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 6 To 48/2017, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 12. 2016, sp. zn. 50 T 11/2015 ve výrocích o souhrnném trestu odnětí svobody, trestu zákazu činnosti a trestu propadnutí věci uloženém obviněnému P. Š. Jestliže tedy po podání dovolání obviněného Š. došlo ke zrušení jím napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 6 To 48/2017), pak Nejvyšší soud takové dovolání směřující proti již neexistujícímu rozhodnutí odmítne podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. jako nepřípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. 11 Tdo 245/2004, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 7 Tdo 443/2011).

S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného A. J. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, dovolání obviněného P. Š. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř., neboť není proti napadenému rozhodnutí přípustné a dovolání obviněného T. C. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jelikož bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.


Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
    V Brně dne 22. 8. 2018


    JUDr. Jiří Pácal
    předseda senátu