Rozhodnutí NS

23 Cdo 3945/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:02/25/2020
Spisová značka:23 Cdo 3945/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.3945.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Ochrana dobré pověsti právnické osoby
Dotčené předpisy:§ 135 o. z.
§ 2976 o. z.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
23 Cdo 3945/2019-245
USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně RENCAR PRAHA, a.s., se sídlem v Praze 8, Rohanské nábřeží 678/25, PSČ 186 00, identifikační číslo osoby 00506397, zastoupené JUDr. Jaromírem Bláhou, advokátem se sídlem v Praze 8, Prvního pluku 206/7, PSČ 186 00, proti žalované Dopravní podnik hl. m. Prahy, akciová společnost, se sídlem v Praze 9, Sokolovská 42/217, PSČ 190 22, identifikační číslo osoby 00005886, zastoupené JUDr. Jaromírem Císařem, advokátem se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, PSČ 140 00, o ochranu pověsti právnické osoby a ochranu před nekalou soutěží, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 Cm 6/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. června 2019, č. j. 3 Cmo 190/2018-206, t a k t o :


I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil ve věci samé rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 8. 2018, č. j. 2 Cm 6/2017-158, jímž byla zamítnuta žaloba o uložení povinnosti žalované zdržet se šíření sdělení či tvrzení o tom, že smlouva o pronájmu ploch pro reklamní činnost, uzavřená mezi žalobkyní a žalovanou dne 31. 1. 1997, v jejím konsolidovaném a upraveném úplném znění ze dne 19. 10. 2009 a ve znění pozdějších dodatků, je pro žalovanou nevýhodná, ať už prostřednictvím sdělení v tisku či v jakémkoliv jiném sdělovacím prostředku, nebo jakýmkoliv jiným způsobem, ať už vůči konkrétním osobám, nebo zveřejněním vůči neurčitému okruhu osob, ať už sama nebo prostřednictvím třetích osob, a o uložení povinnosti žalované do 14 dnů od právní moci rozsudku uveřejnit omluvu tam uvedeného znění na úvodní straně internetové stránky www.dpp.cz, formou jednorázového komerčního sdělení na úvodní straně internetových stránek www.prazsky.denik.cz, www.denik.cz, www.idnes.cz, www.ihned.cz, www.e15.cz, www.metro.cz, www.aktualne.cz, www.tyden.cz, www.mediaguru.cz, www.mediar.cz, www.finance.cz a formou jednorázového komerčního sdělení v regionální verzi deníku MF Dnes pro hl. m. Prahu, v regionální verzi deníku Právo pro Prahu a Střední Čechy a v Pražském deníku, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Žalobkyně se svojí žalobou domáhala po žalované zdržení se shora uvedeného jednání a omluvy za ně z důvodu ochrany pověsti žalobkyně a ochrany před nekalou soutěží ve formě zlehčování z důvodu, že žalovaná opakovaně veřejně prohlásila, že smlouva o pronájmu ploch pro reklamní činnost uzavřená mezi účastnicemi ze dne 31. 1. 1997 ve znění sjednaných dodatků je nevýhodná, což je dle žalobkyně nepravdivé, zavádějící a účelově zkreslené tvrzení.

Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně působí na trhu venkovní reklamy, je původně dceřinou společností žalované, která je v současnosti minoritním akcionářem žalobkyně s podílem o velikosti 28 %. Žalovaná provozuje městskou hromadnou dopravu na území hlavního města Prahy. Dne 31. 1. 1997 uzavřely účastnice smlouvu o pronájmu ploch pro reklamní činnost ve znění sjednaných dodatků (dále též „předmětná smlouva“), na základě které žalovaná přenechala žalobkyni do užívání plochy na svém majetku za účelem jeho reklamního využití na dobu určitou do 30. 6. 2031. V letech 2015 až 2017 se zástupci žalované opakovaně vyjádřili prostřednictvím sítě internet či v hromadných sdělovacích prostředcích v tom smyslu, že žalovaná shledává tuto smlouvu nevýhodnou a neplatnou, když zisky žalované z této smlouvy jsou výrazně nižší než u žalobkyně, čímž žalobkyně připravila žalovanou o stovky milionů korun, přičemž nové vedení žalované se snaží o nápravu a za tím účelem vyhlásila žalovaná poptávkové řízení na pronájem některých jejích ploch, ve kterém zájemce nabídl za pronájem výrazně více, než bylo sjednáno se žalobkyní, avšak žalobkyně uzavření lukrativní smlouvy žalované brání.

Nájemné sjednané podle výsledků plnění předmětné smlouvy činilo za rok 2008 částku 90 213 189 Kč, za rok 2009 částku 60 291 375 Kč, za rok 2010 částku 58 080 285 Kč, za rok 2011 částku 50 470 328 Kč, za rok 2012 částku 51 831 321 Kč a za rok 2013 částku 48 264 880 Kč. Přitom nabídka konkurenční společnosti v dopise ze dne 30. 6. 2016 obsahovala minimální částku nájemného 100 milionů Kč za rok.

Po právní stránce dospěl odvolací soud k závěru, že vytýkané jednání žalované není projevem neoprávněného zásahu do pověsti žalobkyně ve smyslu § 135 o. z. ani projevem zakázané nekalé soutěže ve smyslu § 2976 a násl. o. z. Jednání žalované nebylo objektivně způsobilé snížit vážnost žalobkyně, neboť právo na svobodu a šíření informací patří mezi základní práva (čl. 17 Listiny základních práv a svobod) a zaručují právo každého vyjadřovat své názory a činit hodnotící soudy, proto hodnotící soudy nelze jakkoli dokazovat. Je nutné pouze zkoumat, zda se hodnotící soud zakládá na pravdivé informaci, zda je forma jeho veřejné prezentace přiměřená a zda zásah do osobnostních práv je nevyhnutelným průvodním jevem výkonu kritiky, tedy zda primárním cílem kritiky není hanobení a zneuctění dané osoby tak, aby při posuzování střetu práva na ochranu pověsti právnické osoby s právem na svobodu projevu a právem na informace nebyla s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu jednomu z těchto práv dána bezdůvodně přednost před právem druhým (ve smyslu závěrů vyjádřených v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2007 ve věci sp. zn. 30 Cdo 1174/2007 a rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2006 ve věci sp. zn. 32 Odo 1159/2004, ze dne 18. 3. 2008 ve věci sp. zn. 30 Cdo 1385/2006, ze dne 6. 9. 2011 ve věci sp. zn. 30 Cdo 149/2010 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2014 ve věci sp. zn. 23 Cdo 2997/2013 nebo v nálezech Ústavního soudu ze dne 9. 2. 1998 ve věci sp. zn. IV. ÚS 154/97 a ze dne 17. 7. 2007 ve věci sp. zn. IV. ÚS 23/05).

Předmětem sporu přitom bylo veřejně prezentované tvrzení žalované o tom, že smlouva o pronájmu ploch pro reklamní činnost, uzavřená mezi účastnicemi, je pro žalovanou nevýhodná. Výrok žalované o nevýhodnosti smlouvy je hodnotícím soudem, v němž žalovaná činí vlastní úsudek o ekonomickém dopadu smlouvy na její hospodaření. Obecné tvrzení o výhodnosti či nevýhodnosti smlouvy nelze podrobit kritériu pravdivosti, neboť výhodnost smlouvy je třeba dovozovat z hlediska řady kritérií, jimiž není nutně jen cena či kvalita poptávané služby. Jinými slovy to, co se z pohledu jedné smluvní strany jeví jako výhodné, nemusí nutně stejný dojem vyvolat u druhé smluvní strany. Hodnotící úsudek žalované byl přitom založen na reálném základu, spočívajícím v poklesu příjmů žalované a v nabídce konkurenční společnosti, a rovněž forma prezentace hodnotícího úsudku byla přiměřená, když z ničeho nelze dovodit, že by primárním cílem kritiky mělo být hanobení žalobkyně, jejíž vlastní činnost a postavení předmětem hodnocení nebyly. Odhlédnout podle odvolacího soudu nelze ani od skutečnosti, že v daném případě je třeba vytýkané jednání žalované vnímat jako součást diskuse o věcech veřejných, s čímž souvisí větší míra snášenlivosti kritiky ze strany žalobkyně jako osoby veřejného zájmu a naopak měkčí měřítka posouzení kritiky ve prospěch žalované jako původce kritiky. S ohledem na to, co bylo předmětem sporu tak, jak žalobkyně vymezila svoji žalobu, jsou pak nevýznamná tvrzení žalované o tom, že žalobkyně připravila žalovanou o peněžní prostředky a že se na ni bezdůvodně obohacuje, neboť tyto výroky nebyly předmětem sporu.

Odvolací soud uzavřel, že v souzené věci nepochybně převažuje zájem na ochraně svobody projevu a práva na informace nad zájmem na ochraně pověsti právnické osoby. Zároveň toto právem aprobované jednání žalované nemůže naplňovat znak jednání v rozporu s dobrými mravy soutěže a již z tohoto důvodu není možné toto jednání kvalifikovat jako projev zakázané nekalé soutěže. Navíc podle odvolacího soudu nelze z ničeho dovodit, že by jednání žalované mělo skrytý komerční cíl, přičemž ani v soutěžním prostředí nelze bránit účasti ve veřejné debatě o veřejných záležitostech (ve smyslu závěrů vyjádřených v nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012 ve věci sp. zn. I. ÚS 823/11).

Rozsudek odvolacího soudu napadla v celém rozsahu žalobkyně dovoláním, které považuje za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), proto, že odvolací soud se při řešení otázky hmotného práva, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí závisí, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu. A to otázky, zda tvrzení žalované o nevýhodnosti předmětné smlouvy je skutkovým tvrzením či hodnotícím soudem.

Dále má žalobkyně za to, že dovolání je přípustné rovněž proto, že otázka hmotného práva, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí závisí, má být dovolacím soudem posouzena jinak. A to otázka, zda za při posuzování výroků způsobilých zasáhnout do pověsti jiného má být striktně rozlišováno mezi skutkovými tvrzeními a hodnotícími soudy.

Shrnujíc skutkový stav věci spatřuje žalobkyně nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem v tom, že odvolací soud posuzoval výroky žalované o nevýhodnosti předmětné smlouvy izolovaně a nikoliv v širším kontextu celého případu, čímž se odchýlil od závěrů vyjádřených v nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2005 ve věci sp. zn. I. ÚS 453/03. Dle žalobkyně je třeba hodnotit celý projev, nikoli toliko jednotlivý vytržený výrok nebo větu a zohledňovat zejména též povahu výroku, jeho obsah, formu a časové okolnosti, postavení kritizované osoby, zda se výrok dotýká soukromé či veřejné sféry, chování kritizované osoby a postavení původce výroku. Odvolací soud dle žalobkyně především nezohlednil, že žalovaná v jí zveřejněných tiskových zprávách dále uvedla, že žalobkyně připravila žalovanou o stovky milionů korun a o další desítky milionů ročně přichází a že snaha žalované o přehodnocení dlouholeté a nevýhodné spolupráce se žalobkyní je legitimní.

Dále má žalobkyně za to, že odvolací soud v rozporu s provedeným dokazováním dovodil, že výroky žalované o nevýhodnosti předmětné smlouvy vycházely z reálného základu, čímž se odvolací soud odchýlil od závěrů vyjádřených v nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2015 ve věci sp. zn. II. ÚS 2051/14 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2010 ve věci sp. zn. 30 Cdo 5161/2008, podle kterých by každý měl vyvinout přiměřené úsilí za účelem zjištění, zda jím pronášený výrok je pravdivý, a to vzhledem k veřejnému či soukromému postavení původce výroku. Žalobkyně v tomto směru zpochybnila správnost výsledků dokazování, včetně dokazování znaleckého, z něhož odvolací soud vycházel při zjišťování obvyklých smluvních podmínek v daném oboru.

Dle žalobkyně nebyla forma prezentace výroků žalované o nevýhodnosti předmětné smlouvy přiměřená a odvolací soud se tak ve svém rozhodnutí odchýlil od závěrů vyjádřených v usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2016 ve věci sp. zn. I. ÚS 1486/15. Je třeba dle žalobkyně zohlednit, že předmětný výrok byl pronesen předsedou představenstva žalované v celostátním televizním vysílání v hlavním vysílacím čase, tudíž se nejedná o klasický ústní projev jako například při tiskové konferenci, a že byl rovněž zveřejněn žalovanou v jejích v tiskových zprávách. Zatímco u ústního projevu je nutné brát ohled na jeho bezprostřednost a možnou impulsivnost, zvýšenou toleranci není třeba projevovat ve vztahu k písemným podáním.

Nesprávné právní posouzení věci spatřuje žalobkyně rovněž v tom, že odvolací soud ve svém rozhodnutí striktně rozlišoval mezi skutkovými tvrzeními a hodnotícími soudy, ačkoli výroky žalované jsou tzv. hybridními výroky ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2016 ve věci sp. zn. I. ÚS 750/15 a usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2016 ve věci sp. zn. I. ÚS 1486/15.

Odvolací soud navíc neodůvodnil své právní závěry o tom, že forma prezentace výroků žalované o nevýhodnosti předmětné smlouvy je přiměřená a že tyto výroky jsou součástí diskuze o věcech veřejných, čímž se odchýlil od závěrů vyjádřených v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2009 ve věci sp. zn. 33 Cdo 500/2007, ze dne 29. 5. 2013 ve věci sp. zn. 30 Cdo 1238/2013, ze dne 30. 7. 2013 ve věci sp. zn. 30 Cdo 1277/2013 atp. Kromě tohoto se odvolací soud dopustil procesního pochybení, když žaloba byla zamítnuta s tím, že existují důkazy o nevýhodnosti předmětné smlouvy, aniž by bylo dáno žalobkyni poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o nutnosti doplnit tvrzení a k jejich prokázání navrhnout důkazy k otázce výhodnosti předmětné smlouvy, čímž se odvolací soud odchýlil od nálezů Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2005 ve věci sp. zn. I. ÚS 643/04, ze dne 3. 10. 2006 ve věci sp. zn. I. ÚS 74/06 a ze dne 15. 10. 2009 ve věci sp. zn. I. ÚS 218/09.

Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud změnil napadený rozsudek odvolacího soudu ve věci samé tak, že se mění rozsudek soudu prvního stupně a žalobě se vyhovuje, a aby žalobkyni přiznal náhradu nákladů řízení, popř. aby rozsudek odvolacího soudu a rovněž rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání žalobkyně nevyjádřila.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání nelze shledat přípustným podle § 237 o. s. ř.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3).

Dovolatelka spatřuje přípustnost svého dovolání na prvním místě v nesprávném právním posouzení předmětného výroku žalované jako přiměřeného hodnotícího soudu, čímž se odvolací soud měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a rovněž Ústavního soudu.

Rozhodovací praxe dovolacího soudu vychází v této otázce ustáleně z názoru, že pro posouzení zásahu do (dobré) pověsti právnické osoby podle § 135 o. z. (resp. v minulosti do 31. 12. 2013 podle § 19b odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku) zveřejněním znevažujícího výroku týkajícího se právnické osoby je možno přiměřeně vycházet ze závěrů rozhodovací praxe dovolacího soudu o posuzování zásahu do (všeobecného) absolutního osobnostního práva člověka snížením jeho cti a vážnosti, resp. jeho dobré pověsti (srov. zejm. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2002 ve věci sp. zn. 28 Cdo 1375/2002 a ze dne 6. 9. 2011 ve věci sp. zn. 30 Cdo 149/2010, dále pak např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2008 ve věci sp. zn. 30 Cdo 1385/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011 ve věci sp. zn. 23 Cdo 2758/2010 či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2013 ve věci sp. zn. 23 Cdo 1551/2011 a ze dne 25. 2. 2015 ve věci sp. zn. 23 Cdo 3132/2014).

V tomto směru pak dovolací soud dospěl k závěru, že pro vznik deliktních nároků ze zásahu do pověsti právnické osoby je nezbytné, aby zde (mimo jiné) existovalo protiprávní jednání žalovaného, jež je objektivně způsobilé zasáhnout do pověsti žalobce jako právnické osoby (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2011 ve věci sp. zn. 30 Cdo 149/2010).

Posuzování neoprávněnosti zásahu do pověsti právnické osoby (obdobně jako v případě zásahu do cti a vážnosti, resp. dobré pověsti, člověka) je založeno na vzájemném poměřování střetávajících se ústavně zaručených práv, a to základního práva každého (tj. i osoby právnické, srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2001 ve věci sp. zn. I. ÚS 201/01) na zachování dobré pověsti (čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a politického práva na svobodu projevu a na informace (čl. 17 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).

Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu přitom důsledně vychází ze zásady rovnosti ústavních práv, podle které žádné ústavně zaručené právo není samo o sobě nadřazeno jinému (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2011 ve věci sp. zn. 30 Cdo 3063/2009 či nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 1997 ve věci sp. zn. II. ÚS 357/96). Z toho vyplývá, že je vždy třeba vážit konkurující si ústavně chráněné statky s ohledem na konkrétně skutkově utvořený základ, a to v tom smyslu a tak, aby oba konkurující si statky byly v co největší míře zachovány, a nelze-li tomuto požadavku vyhovět, je třeba zdůvodnit zásah do jednoho z konkurujících si statků, a to při uplatnění principů proporcionality (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013 ve věci sp. zn. 30 Cdo 1483/2013 či nález Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2007 ve věci sp. zn. IV. ÚS 23/05).

Pro oblast ochrany dobré pověsti dotčené osoby (tj. včetně osob právnických) se uvedená zásada projevuje tím, že je třeba vždy zkoumat míru (intenzitu) tvrzeného porušení základního práva na ochranu dobré pověsti, a to v kontextu se svobodou projevu a s právem na informace a se zřetelem na požadavek proporcionality uplatňování těchto práv a jejich ochrany (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2006 ve věci sp. zn. 30 Cdo 2796/2005 a ze dne 18. 3. 2008 ve věci sp. zn. 30 Cdo 5018/2007 či nález Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2000 ve věci sp. zn. I. ÚS 156/99).

V tomto smyslu při posuzování otázky, zda jednání spočívající ve zveřejnění výroku způsobilého zasáhnout do pověsti právnické osoby je neoprávněné, je nutno dle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu rozlišovat, zda posuzovaný výrok má povahu skutkového tvrzení či hodnotícího úsudku (soudu). Skutkové tvrzení se opírá o fakt, o objektivně existující realitu, která je zjistitelná pomocí dokazování; pravdivost tvrzení je tedy ověřitelná. Proto pravdivá informace není v zásadě způsobilá zasáhnout do pověsti jiného, pokud není podána tak, že zkresluje skutečnost (aniž by však zároveň nemohla zasáhnout jiné osobní hodnoty dotčeného). Hodnotící úsudek (kritika) naopak vyjadřuje subjektivní názor svého původce, který k danému faktu zaujímá určitý postoj tak, že jej hodnotí z hlediska správnosti a přijatelnosti, a to na základě vlastních (subjektivních) kritérií. Hodnotící úsudek proto nelze jakkoli dokazovat, je však nutné zkoumat, zda se zakládá na pravdivé informaci, zda je forma jeho veřejné prezentace přiměřená a zda zásah do pověsti jiného je nevyhnutelným průvodním jevem výkonu kritiky, tedy zda primárním cílem kritiky není hanobení a zneuctění dané osoby (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2007 ve věci sp. zn. 30 Cdo 1174/2007 či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2013 ve věci sp. zn. 23 Cdo 1551/2011).

Lze shrnout, že prezentace hodnotícího úsudku a z něj vyplývající kritika je přípustná (oprávněná) tehdy, jde-li o kritiku věcnou a konkrétní, stejně jako přiměřenou, a to i co do obsahu a formy veřejné prezentace.

O věcnou kritiku nejde tam, kde kritika vychází z nepravdivých podkladů, a která z těchto nepravdivých podkladů dovozuje vlastní hodnotící úsudky. Byť posuzování samotných hodnotících úsudků z hlediska jejich pravdivosti či nepravdivosti je ze subjektivní povahy úsudku vyloučeno, nelze pominout, že každé hodnocení se nezbytně odvozuje od skutkových podkladů. Hodnotící úsudek musí být závěrem, který lze na základě existujících skutečností logicky dovodit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2008 ve věci sp. zn. 30 Cdo 1315/2008).

Požadavkem na konkrétní kritiku je to, že její potřebné výchozí podklady tvoří konkrétní objektivní skutečnosti. Kritika se tak musí vyvarovat toliko všeobecných soudů, které nejsou opřeny o potřebné konkrétní skutečnosti. I úsudek všeobecného rázu proto musí být podmíněn odpovídajícími existujícími skutečnostmi. Proto i všeobecná výtka závadného chování kritizovaného musí být vždy podložena určitým chováním posuzované osoby projeveným navenek – v opačném případě by se jednalo o kritiku nepřípustnou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012 ve věci sp. zn. 30 Cdo 3567/2010).

Přiměřenost kritiky předpokládá, že při ní nejsou překročeny meze nutné k dosažení sledovaného a zároveň společensky uznávaného účelu, a to jak z hlediska jejího obsahu, tak i formy její veřejné prezentace. Vybočí-li publikovaný názor z mezí obecně uznávaných pravidel slušnosti v demokratické společnosti, ztrácí tím charakter korektního úsudku (zprávy, komentáře) a jako takový se zpravidla ocitá již mimo meze právní ochrany (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006 ve věci sp. zn. 30 Cdo 1490/2006 a ze dne 6. 9. 2011 ve věci sp. zn. 30 Cdo 149/2010).

Při posuzování přiměřenosti kritiky je nutno zohlednit i skutečnost, zda se kritika týká záležitosti veřejného zájmu. Debata o věcech veřejných požívá velmi silnou ochranu. Svoboda projevu totiž představuje jeden ze základních pilířů demokratické společnosti, jednu ze základních podmínek jejího pokroku a rozvoje každého jednotlivce, přičemž se vztahuje nejen na informace a myšlenky, které jsou přijímané příznivě či jsou považovány za neškodné či bezvýznamné, ale i na ty, které zraňují, šokují nebo znepokojují (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 5. 2014 ve věci sp. zn. IV. ÚS 1511/13 a ze dne 3. 2. 2015 ve věci sp. zn. II. ÚS 2051/14).

Osoby dotčené debatou o věcech veřejných (tzv. osoby veřejného zájmu) proto požívají ve vztahu ke kritice jejich činnosti zásadně nižší ochrany než osoby soukromé sféry. Měřítka posouzení rozsahu zveřejněných skutkových tvrzení a přiměřenosti hodnotících soudů jsou v případě těchto osob mnohem měkčí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2012 ve věci 30 Cdo 3770/2011 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2016 ve věci sp. zn. 30 Cdo 464/2016).

Při zohlednění shora uvedených závěrů ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu lze v poměrech projednávané věci dovodit, že odvolací soud se svým rozhodnutím od této rozhodovací praxe nikterak neodchýlil. Nejvyšší soud se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že tvrzení žalované o nevýhodnosti předmětné smlouvy pro žalovanou není skutkovým tvrzením, jehož pravdivost by bylo možné dokazovat. Výhodnost obsahu určitého právního závazku představuje pouze subjektivní hodnocení jeho kvality pro jednu z jeho stran. A to oproti jednotlivým hospodářským důsledkům vyplývajícím tohoto právního poměru, jež tvoří objektivně existující realitu a lze je tudíž prokazovat (tj. např. skutečný zisk stran závazku, obvyklost smluvních ujednání v daném místě a čase apod.).

Rovněž závěr odvolacího soudu o přípustnosti hodnotícího úsudku žalované jako projevu oprávněné kritiky se nikterak od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchyluje. Právní posouzení věci odvolacím soudem je v tomto směru souladu se shora uvedenými kritérii kladenými na oprávněnost kritiky, tedy že se musí jednat o kritiku věcnou, konkrétní a přiměřenou, včetně existence konkrétního skutkového základu pro vyslovení takové kritiky.

K výtce dovolatelky, že rozhodnutí odvolacího soudu nevychází ve vztahu k podmínce věcnosti sporného výroku z reálného skutkového základu, je třeba uvést, že dospěl-li odvolací soud na základě skutkových zjištění o ekonomických důsledcích předmětné smlouvy pro obě účastnice a rovněž o obvyklých náležitostech srovnatelných smluv v daném místě a čase k závěru, že hodnotící úsudek žalované je věcný, jelikož vychází z pravdivých podkladů, nikterak se tím neodchýlil ani od dovolatelkou odkazovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2015 ve věci sp. zn. II. ÚS 2051/14 či rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2010 ve věci sp. zn. 30 Cdo 5161/2008. Ve zbytku pak dovolatelka svými námitkami v tomto směru napadá skutková zjištění odvolacího soudu o hospodářských okolnostech závazkového poměru mezi účastnicemi, jež však dovolacímu přezkumu dle § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. nepodléhají. Stejně tak není uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení odvolací soud (srov. obdobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013 ve věci sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).

Dovolatelce nelze přisvědčit ani v názoru, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu tím, že posuzoval výroky žalované o nevýhodnosti předmětné smlouvy izolovaně a nedovodil nepřiměřenost prezentace výroků žalované, resp. že odvolací soud své závěry v tomto směru nedostatečně odůvodnil. Závěr odvolacího soudu o tom, že vzhledem k účastníky tvrzeným a prokázaným rozhodujícím skutečnostem lze hodnotící úsudek žalované o nevýhodnosti předmětné smlouvy, a to i s ohledem na celkovou formu jeho prezentace, považovat za součást přiměřené diskuse o věcech veřejných, jejímž primárním cílem nebylo hanobení žalobkyně, odpovídají shora uvedeným závěrům rozhodovací praxe o podmínkách oprávněné kritiky jako projevu ústavně zaručeného práva na svobodu projevu a práva na informace ve smyslu čl. 17 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Dovolatelkou odkazované závěry vyjádřené v nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2005 ve věci sp. zn. I. ÚS 453/03 a v usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2016 ve věci sp. zn. I. ÚS 1486/15 na projednávanou věc nedopadají, neboť skutkový stav zjištěný v těchto řízeních byl oproti projednávané věci odlišný. Komplexní posouzení prezentované kritiky s ohledem na její celkové vyznění může vždy být provedeno pouze v rámci předmětu řízení vymezeného žalobcem v jeho žalobě a na základě konkrétních rozhodujících skutečností tvrzených a prokázaných účastníky řízení, popř. zjištěných jinak (§ 153 odst. 1 a 2 o. s. ř.). I v tomto směru platí, že rozhodnutí odvolacího soudu nelze v dovolání úspěšně napadnout důvody, které vycházejí z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud.

Pouze pro úplnost lze uvést, že závěr odvolacího soudu o tom, že sporný výrok nemůže být způsobilý zasáhnout do pověsti žalobkyně, tvoří-li součást oprávněné kritiky, není zcela přiléhavý z hlediska systematiky podmínek vzniku deliktních závazků při zásahu do pověsti právnické osoby. Oprávněnost kritiky totiž představuje výluku ze samotné protiprávnosti jednání původce této kritiky a sama o sobě nemá žádný vliv na úvahu, zda je tato kritika způsobilá zasáhnout do pověsti určité osoby (resp. zda se dané osoby týká) či nikoli, což je okolnost odlišná. Ostatně právě z tohoto důvodu spočívá břemeno tvrzení a důkazní ohledně skutečností zakládajících oprávněnost kritiky (jako výluky z protiprávnosti) na žalované jako původci kritiky a nikoli na žalobkyni jako dotčeném subjektu. Na soulad napadeného rozhodnutí odvolacího soudu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu nicméně nemá tato nesrovnalost žádný vliv.

Ve vztahu k výtce dovolatelky, že odvolací soud zohlednil jako jednu z podmínek skutkové podstaty nekalousoutěžního jednání v hospodářském styku také skrytý komerční cíl jednání žalované, je nutno uvést, že tato výtka se nikterak nevztahuje k dovolatelkou vymezeným právním otázkám, z nichž dovozuje přípustnost svého dovolání, a zároveň dovolatelka tímto způsobem neuvádí žádný předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. ve vztahu k jiné otázce hmotného či procesního práva, na jejímž vyřešení rozhodnutí odvolacího soudu závisí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013 ve věci sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013 ve věci sen. zn. 29 NSČR 55/2013). Přitom pouhá polemika dovolatelky s právním posouzením věci provedeným odvolacím soudem s tím, že toto právní posouzení má být jiné, nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018 ve věci sp. zn. 22 Cdo 2618/2018).

Konečně pak přípustnost dovolání nevyplývá ani z druhé otázky hmotného práva vymezeného dovolatelkou, jež byla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, avšak nyní má být dle dovolatelky posouzena dovolacím soudem jinak. A to otázky, zda při posuzování neoprávněnosti výroku způsobilého zasáhnout do pověsti právnické osoby je třeba (striktně) rozlišovat mezi skutkovými tvrzeními a hodnotícími úsudky.

Rozlišování mezi výroky, jejichž obsahem je buď skutkové tvrzení nebo hodnotící úsudek (soud), vyplývá ze samotné mimoprávní podstaty těchto kategorií jazykových projevů daných jejich odlišným účelem. Skutkové tvrzení popisuje určitý existující stav či děj a vyznačuje se tedy objektivním vztahem mezi projevem a realitou. Tudíž pravdivost, úplnost a přesnost tvrzení lze ověřit dokazováním (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2007 ve věci III. ÚS 346/06). Oproti tomu hodnotící úsudek vyjadřuje subjektivní názor jeho původce, který k danému faktu zaujímá určitý postoj tak, že jej hodnotí z hlediska správnosti a přijatelnosti, a to na základě vlastních (subjektivních) kritérií. Hodnotící úsudek (kritiku) proto nelze jakkoliv dokazovat, lze hodnotit pouze jeho přípustnost (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 1998 ve věci IV. ÚS 154/97).

Odlišnou věcí je, že přípustnost hodnotícího úsudku (oprávněné kritiky) je nutno posuzovat i z hlediska věcnosti, tedy zda se zakládá na pravdivé informaci, jak ustáleně dovozuje rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu mimo jiné i ve shora citovaných rozhodnutích. V tomto smyslu lze tudíž prakticky každý hodnotící úsudek považovat za tzv. „hybridní výrok“, neboť je v něm vždy obsažen určitý skutkový základ, což platí zcela bez ohledu na terminologii použitou pro výroky tohoto typu v jednotlivých rozhodnutích dovolacího soudu či Ústavního soudu, resp. na úrovni mezinárodního práva Evropským soudem pro lidská práva. Proto ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu není v tomto směru v rozporu ani se závěry vyjádřenými v dovolatelkou odkazovaném nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2016 ve věci sp. zn. I. ÚS 750/15 či v usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2016 ve věci sp. zn. I. ÚS 1486/15 a dovolací soud neshledává žádný důvod, proč by se měl od své ustálené rozhodovací praxe odchylovat.

Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že své rozhodnutí dostatečně nezdůvodnil, pak otázka, za jakých okolností je možno považovat soudní rozhodnutí za nepřezkoumatelné, byla v rozhodování dovolacího soudu již vyřešena. Měřítkem toho, zda je či není rozhodnutí soudu přezkoumatelné, je především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě využít opravných prostředků proti tomuto rozhodnutí. I když rozhodnutí soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nejsou podle obsahu uplatněného opravného prostředku na újmu práv účastníků řízení. Rozhodnutí soudu je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů tehdy, když vůči němu nemůže účastník, který s rozhodnutím nesouhlasí, náležitě formulovat důvody opravného prostředku, a ani soud rozhodující o tomto opravném prostředku nemá náležité podmínky pro zaujetí názoru na věc. Nelze pokládat za nepřezkoumatelné takové rozhodnutí, u něhož je všem účastníkům nepochybné, jak a proč bylo rozhodnuto (srov. obdobně například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013 ve věci sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015 ve věci sp. zn. 22 Cdo 3814/2015).

Z obsahu dovolacích důvodů vymezených dovolatelkou vyplývá, že jí bylo zřejmé, na základě jakých důvodů odvolací soud rozhodl a jakými úvahami byl při svém rozhodnutí veden, přičemž dovolatelka byla ve svém dovolání schopna řádně zformulovat výhrady vůči právnímu posouzení věci odvolacím soudem. Proto ani případné nedostatky odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nemohly být na újmu práv dovolatelky.

Konečně pak námitkami směřujícími vůči procesnímu postupu odvolacího soudu dovolatelka nevymezuje žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí odvolacího soudu záviselo, nýbrž vyjadřuje toliko možnou vadu odvolacího řízení, jež ovšem bez dalšího přípustnost dovolání založit nemůže, přičemž k této vadě dovolací soud přihlédne pouze tehdy, považuje-li dovolání za přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Dovolací soud s ohledem na výše uvedené proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost odmítl.

Pro úplnost pak lze uvést, že dovolací soud rozsah dovolání vymezený žalobkyní tak, že se rozsudek odvolacího soudu napadá v celém rozsahu, posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti nákladovému výroku napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k tomuto výroku postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Kromě toho by proti tomuto výroku nebylo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. 2. 2020


JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu