Rozhodnutí NS

28 Cdo 2875/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:11/19/2019
Spisová značka:28 Cdo 2875/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.2875.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Neplatnost právního úkonu
Bezdůvodné obohacení
Dotčené předpisy:§ 451 obč. zák.
§ 457 obč. zák.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
28 Cdo 2875/2019-608
USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce: statutární město Olomouc, IČ 00299308, se sídlem v Olomouci, Horní náměstí 583, zastoupené JUDr. Petrem Ritterem, advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova 376/12, proti žalovanému: P. K., nar. XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Zuzanou Zrůbkovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Krapkova 610/44, o zaplacení 521 352 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 25 C 113/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 12. března 2019, č. j. 69 Co 15/2019-576, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 10 720 Kč k rukám advokátky JUDr. Zuzany Zrůbkové do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 12. 3. 2019, č. j. 69 Co 15/2019-576, byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 5. 9. 2018, č. j. 25 C 113/2017-530, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 5. 10. 2018, č. j. 25 C 113/2017-546, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 521 352 Kč s příslušenstvím a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce. Předestřel otázku, zda v důsledku stavebních úprav domu na základě neplatné smlouvy vznikne objednateli na úkor zhotovitele bezdůvodné obohacení ve výši odpovídající nákladům na jejich provedení anebo ve výši korespondující zhodnocení domu ve vlastnictví objednatele. Měl za to, že vznesenou otázku odvolací soud posoudil v rozporu s judikaturou dovolacího soudu. Odkazoval přitom na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2003, sp. zn. 33 Odo 477/2003, a ze dne 24. 8. 2006, sp. zn. 33 Odo 1184/2005, stanovisko Nejvyššího soudu SR ze dne 21. 12. 1978, sp. zn. Cpj 37/78, publikované ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek pod č. 1/1979, a stanovisko kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 1975, sp. zn. Cpj 34/74, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 26/1975. Mínil, že výši bezdůvodného obohacení jest poměřovat mírou zhodnocení domu ve vlastnictví objednatele. V situaci, kdy dle provedeného dokazování stavebními úpravami ke zhodnocení domu nedošlo, pak dovozoval, že plnění, jež za tyto úpravy poskytl žalovanému na základě dovolacím soudem posléze zrušených pravomocných rozsudků vyhlášených ve věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 15 C 419/2012, nemělo oporu ve hmotném právu, pročež je žalovaný povinen je vrátit.

Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v § 237 o. s. ř.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Nejvyšší soud při posuzování výše bezdůvodného obohacení vzniklého plněním na základě neplatné smlouvy ve smyslu ustanovení § 451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen – „obč. zák.“), jímž se řídí i posuzovaný právní vztah založený plněním uskutečněným na podkladě neplatné smlouvy uzavřené dne 3. 3. 2009 (srov. část pátou, hlavu II. – ustanovení přechodná a závěrečná – díl 1, oddíl 1, § 3028 odst. 1, 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014; z judikatury viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 33 Cdo 1632/2017, nebo ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1948/2018), opakovaně vyzdvihuje nezbytnost přísného rozlišování mezi skutkovou podstatou plnění bez právního důvodu a skutkovou podstatou plnění z neplatného právního úkonu. Jedním z důvodů tohoto odlišení je, že jako důsledek oboustranného plnění z neplatné smlouvy nastupuje povinnost smluvních stran vzájemně si vrátit vše, čeho plněním ze smlouvy nabyly, jak se výslovně uvádí v ustanovení § 457 obč. zák. (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2749/2010, ze dne 7. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1142/2011, a ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2327/2014, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2021/2012). Závěry, jež byly vysloveny v situaci, kdy mezi účastníky řízení proběhlo plnění bez právního důvodu (že rozsah bezdůvodného obohacení nabytého investicemi vloženými bez právního důvodu do cizí nemovité věci jest poměřovat mírou jejího zhodnocení - viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 896/2011), proto nelze pokládat za mechanicky přenositelné do kauz, v nichž je řešena otázka výše bezdůvodného obohacení vzniklého plněním na základě neplatné smlouvy.

Smyslem institutu bezdůvodného obohacení je pak poskytnout ochranu tomu, kdo pozbyl určitou majetkovou hodnotu, zákon však nepočítá s tím, že by ji měl dostat zpět v plném rozsahu, ale pouze v takové výši, o kterou se jí obohatil jiný subjekt. Není tedy dominantně rozhodující, jakou hodnotu pozbyl ochuzený, ale o kolik se tím zvýšil majetek obohaceného (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3281/2012), což platí i tehdy, dostalo-li se jednomu subjektu na úkor jiného plnění z neplatné, popřípadě zrušené smlouvy o dílo (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1568/2014). Vzhledem k tomu, že při vypořádávání nároků z neplatné či zrušené smlouvy dominuje zřetel na zachování rovnovážného postavení dotčených subjektů, dovozuje judikatura, že oproti právu objednatele na vrácení uhrazené ceny díla, potažmo záloh na ni, musí stát právo zhotovitele na vydání majetkového prospěchu poměřovaného právě obnosem, jejž by objednatel jinak musel v daném místě a čase vynaložit na opatření obdobného plnění, neboť tato částka lépe než objektivní změna v tržní ceně na základě neplatné smlouvy stavebně upravované či opravované nemovitosti odráží hodnotovou ekvivalenci mezi vzájemnými plněními smluvních stran (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1448/2015, ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2766/2009, ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3369/2013, a ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3569/2014, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4137/2011).

Dovodil-li tedy odvolací soud, že v situaci, kdy žalovaný na základě neplatné smlouvy uzavřené s dovolatelem dne 3. 3. 2009 provedl stavební úpravy dovolatelova domu (závěry odvolacího soudu o tom, že stavební úpravy byly žalovaným provedeny na základě uvedené smlouvy, neplatné pro neurčitost, nejsou v dovolacím řízení zpochybňovány), vzniklo dovolateli na úkor žalovaného bezdůvodné obohacení ve výši odpovídající obnosu, který by v daném místě a čase musel sám vynaložit na opatření si obdobného plnění (v posuzovaných skutkových poměrech je uvedený obnos poměřován náklady vynaloženými na realizaci předmětného díla žalovaným), korespondují jeho závěry výše citované judikatuře dovolacího soudu, na níž není důvodu čehokoliv měnit. Dovolatelem označená judikatura přitom na projednávanou věc evidentně nedopadá, když se netýká plnění poskytnutého na základě neplatné smlouvy. Odvolací soud současně plně respektoval judikaturu dovolacího soudu, uzavřel-li, že splnil-li dovolatel povinnost nahradit žalovanému vzniklé bezdůvodné obohacení na podkladě pravomocných rozsudků vyhlášených v řízení vedeném u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 15 C 419/2012, jež byly posléze dovolacím soudem zrušeny, pak v situaci, kdy zde uvedená platební povinnost podle hmotného práva skutečně existovala (jak vysvětleno výše), samotné zrušení uvedených rozsudků v dovolacím řízení nemělo za následek vznik bezdůvodného obohacení na straně žalovaného (srov. zejména rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3309/2011).

Zákonné předpoklady přípustnosti podaného dovolání tak v posuzovaném případě vzhledem k výše uvedenému nebyly naplněny (§ 237 o. s. ř.).

Napadá-li snad dovolatel rozsudek odvolacího soudu v nákladovém výroku, pak ve vztahu k němu žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř. – neuplatňuje; nehledě na to, že proti rozhodnutí odvolacího soudu v částech týkajících se náhrady nákladů řízení dovolání bez dalšího přípustné není (srov. § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobce bylo odmítnuto a kdy k nákladům žalovaného patří odměna advokátky ve výši 10 420 Kč [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 6, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 4 téže vyhlášky), dohromady ve výši 10 720 Kč.

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz.

Poučení:Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 19. 11. 2019

Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu