Rozhodnutí NS

29 ICdo 145/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:04/30/2020
Spisová značka:29 ICdo 145/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:29.ICDO.145.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Insolvenční řízení
Incidenční spory
Odporovatelnost
Započtení pohledávky
Postoupení pohledávky
Dotčené předpisy:§ 240 IZ.
§ 241 IZ.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
MSPH 89 INS 29490/2013
189 ICm 2833/2014
29 ICdo 145/2018-235


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce JUDr. Břetislava Komana, se sídlem v Praze 7, Bubenská 328/25, PSČ 170 00, jako insolvenčního správce dlužníka VEMITRANS LG s. r. o., proti žalovanému VEMITRANS s. r. o., se sídlem v Praze 9, Ocelkova 643/20, PSČ 198 00, identifikační číslo osoby 28438124, zastoupenému Mgr. Radovanem Hrubým, advokátem, se sídlem v Praze 1, Revoluční 1003/3, PSČ 110 00, o určení neúčinnosti právních úkonů dlužníka, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 189 ICm 2833/2014, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka VEMITRANS LG s. r. o., se sídlem v Praze 9, Drahobejlova 1019/27, PSČ 190 00, identifikační číslo osoby 25867172, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 89 INS 29490/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. února 2018, č. j. 189 ICm 2833/2014, 189 ICm 2836/2014, 189 ICm 2837/2014, 104 VSPH 410/2017-210 (MSPH 89 INS 29490/2013), takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


Odůvodnění:


Rozsudkem ze dne 28. února 2017, č. j. 189 ICm 2833/2014, 189 ICm 2836/2014, 189 ICm 2837/2014-119, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) rozhodl, že smlouva o postoupení pohledávek uzavřená dne 30. září 2013 mezi dlužníkem (VEMITRANS LG s. r. o.) jako postupitelem a žalovaným (VEMITRANS s. r. o.) jako postupníkem, jejímž předmětem byly pohledávky za společností EUROPE Cargo Trans s. r. o. (dále jen „společnost E“) za cenu 36 673,50 EUR, je vůči žalobci neúčinná (bod I. výroku), že smlouva o postoupení pohledávek uzavřená dne 31. srpna 2013 mezi dlužníkem jako postupitelem a žalovaným jako postupníkem, jejímž předmětem byly pohledávky za společností E za cenu 23 111 EUR, je vůči žalobci neúčinná (bod II. výroku), a že smlouva o postoupení pohledávek uzavřená dne 2. listopadu 2013 mezi dlužníkem jako postupitelem a žalovaným jako postupníkem, jejímž předmětem byly pohledávky za společností E za cenu 22 264 EUR, je vůči žalobci neúčinná (bod III. výroku). Dále rozhodl o nákladech řízení (bod IV. výroku) a o povinnosti žalovaného zaplatit soudní poplatky (body V., VI. a VII. výroku).

K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání.

S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí (5. února 2018) je pro dovolací řízení rozhodný zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 30. září 2017 (srov. článek II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

K dovolání proti nákladovým výrokům a výrokům o soudních poplatcích.

Nejvyšší soud dovolání v části směřující proti nákladovým výrokům (prvnímu výroku v rozsahu, v němž odvolací soud potvrdil rozhodnutí insolvenčního soudu o nákladech řízení v bodě IV. výroku, a druhému výroku, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení) a proti prvnímu výroku v rozsahu, v němž odvolací soud potvrdil rozhodnutí insolvenčního soudu o povinnosti dovolatele uhradit soudní poplatek v bodech V., VI. a VII. výroku, odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako objektivně nepřípustné dle § 238 odst. 1 písm. h/ a i/ o. s. ř.

K dovolání proti části prvního výroku, jímž odvolací soud potvrdil bod III. výroku rozsudku insolvenčního soudu.

Přestože dovolatel napadá všechny výroky rozsudku odvolacího soudu, ve vztahu k prvnímu výroku v rozsahu, v němž odvolací soud potvrdil bod III. výroku o vyslovení neúčinnosti smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 2. listopadu 2013, neobsahuje dovolání žádnou argumentaci. Dovolatel nijak nezpochybňuje závěry, které vedly odvolací soud k potvrzení bodu III. výroku rozsudku insolvenčního soudu, tedy nijak nevyvrací neúčinnost smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 2. listopadu 2013 dle § 111 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona).

Nadto dovolatel ve vztahu k tomuto výroku nijak nevymezuje přípustnost dovolání.

Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. přitom platí, že obligatorní náležitostí dovolání je požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř. (či jeho části).

K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Srov. ostatně též stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16.

Údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve vztahu k části prvního výroku, jímž odvolací soud potvrdil bod III. výroku rozsudku insolvenčního soudu o vyslovení neúčinnosti smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 2. listopadu 2013, se z dovolání (posuzováno podle jeho obsahu) nepodává.

Nejvyšší soud proto dovolání v této části odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř., neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení v této části pro tuto vadu nelze pokračovat.

K dovolání proti části prvního výroku, jímž odvolací soud potvrdil body I. a II. výroku rozsudku insolvenčního soudu.

Dovolání proti zbývajícímu rozsahu rozsudku odvolacího soudu, které mohlo být přípustné jen podle § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.

Učinil tak proto, že v dovoláním otevřené otázce – výkladu § 240 a § 241 insolvenčního zákona – je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s níže uvedenou ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.

Dovolatel zejména namítá nesprávné právní posouzení otázky (přiměřenosti) protiplnění za postoupené pohledávky.

Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů plyne, že v obou dotčených smlouvách o postoupení pohledávek byla sjednána cena ve výši nominálních hodnot postoupených pohledávek a že tato cena měla být „uhrazena“ téměř v celé výši zápočtem a ve zbylé marginální části v hotovosti do pokladny dlužníka; konkrétně u smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 31. srpna 2013 šlo o 118 EUR z celkové ceny 23 111 EUR a u smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 30. září 2013 šlo o 631,50 EUR z celkové ceny 36 673,50 EUR. Nadto nebylo zjištěno, že by tyto částky byly kdy dovolatelem dlužníku zaplaceny. Naopak existence úpadku dlužníka v okamžiku účinnosti napadených právních úkonů nebyla dovolatelem zpochybňována (vyvrácena).

V rozsudku ze dne 31. října 2017, sen. zn. 29 ICdo 76/2015, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2019, pod číslem 33, Nejvyšší soud při výkladu § 240 insolvenčního zákona ozřejmil, že pro závěr, že se dlužníkův majetek následkem převodu věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty na jiného nesnížil (tedy, že dlužník za tento majetek obdržel „přiměřené protiplnění“) není bez dalšího významný jen obsah smlouvy nebo jiného ujednání a že o tzv. ekvivalentní právní úkon dlužníka jde jen tehdy, jestliže za převedené věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty se dlužníku opravdu (reálně) dostala jejich obvyklá cena nebo jiná skutečně přiměřená (rovnocenná) náhrada.

Tamtéž uvedl, že uzavře-li dlužník, který nemá další majetek postačující k uspokojení svých věřitelů, jako prodávající se svým věřitelem jako kupujícím kupní smlouvu o prodeji věci, jejíž součástí je dohoda o započtení dříve splatných pohledávek věřitele na pohledávku dlužníka z titulu kupní ceny, takže dlužník reálně obdrží jen zlomek kupní ceny, je taková kupní smlouva vzorovým příkladem právního úkonu dlužníka „bez přiměřeného protiplnění“ ve smyslu § 240 insolvenčního zákona. Taková transakce totiž směřuje jen k vytvoření pohledávky (dlužníka proti věřiteli), na kterou si věřitel mohl započíst své (starší) pohledávky vůči dlužníku, čímž by se dlužníku za věc převedenou na věřitele přiměřeného protiplnění (zužitkovatelného k uspokojení dalších věřitelů dlužníka) „reálně“ nedostalo.

V usnesení ze dne 31. července 2017, sen. zn. 29 ICdo 52/2015, Nejvyšší soud, v návaznosti na závěry obsažené ve výše označeném rozsudku sen. zn. 29 ICdo 76/2015, doplnil, že smlouva o postoupení pohledávky je právním úkonem bez přiměřeného protiplnění, jestliže úplata za postoupení pohledávky sice byla sjednána v částce rovnající se nominální výši postupované pohledávky, nicméně je zcela zjevné, že žalovaný smlouvu neuzavřel s vůlí uhradit sjednanou úplatu, nýbrž s tím, aby zde vznikla pohledávka dlužníka (z titulu úplaty za postoupení pohledávky), proti které by započetl své pohledávky za dlužníkem, a současně aby se stal namísto dlužníka (novým) věřitelem pohledávky za dlužníkovým dlužníkem.

K tomu obdobně srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2018, sen. zn. 29 ICdo 26/2016, ze dne 23. srpna 2018, sen. zn. 29 ICdo 116/2016, ze dne 27. září 2018, sen. zn. 29 ICdo 81/2016, či ze dne 27. února 2020, sen. zn. 29 ICdo 27/2018.

V rozsudku ze dne 29. února 2016, sp. zn. 29 Cdo 307/2014, uveřejněném pod číslem 64/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 64/2017“), pak Nejvyšší soud vysvětlil, že pro účely posouzení, zda se dlužník zavázal poskytnout plnění bezúplatně nebo za protiplnění, jehož obvyklá cena je podstatně nižší než obvyklá cena plnění, k jehož poskytnutí se zavázal dlužník (§ 240 insolvenčního zákona), je významné především kvantitativní hledisko [poměr mezi cenou obvyklou a cenou sjednanou (vyjádřitelný např. v procentech) a rozdíl obou cen (představující konkrétní částku)]. Současně je ale nutno přihlédnout k dopadu sporného právního úkonu do majetkové sféry dlužníka z hlediska možnosti věřitelů, jimž k datu nabytí účinků sporného právního úkonu dlužníka svědčila pohledávka za dlužníkem, dosáhnout vůči dlužníku úhrady pohledávek (a schopnosti dlužníka tyto pohledávky zaplatit) a k důvodům, pro které dlužník sporný právní úkon učinil (např. snaha získat prostředky k úhradě již splatných pohledávek věřitelů), jakož i k dalším okolnostem, za nichž dlužník dotčený právní úkon učinil.

V rozsudku ze dne 30. listopadu 2017, sen. zn. 29 ICdo 97/2015, Nejvyšší soud, vycházeje z tam uvedené judikatury (na niž v podrobnostech odkazuje), shrnul, že za protihodnotu nelze považovat „umožnění“ dalšího provozu společnosti. Uvedené pak platí i pro okolnost, že věřitel umožnil osobě ovládající dlužníka v rámci koncernu řešit ekonomické obtíže tím, že vůči ní vzal zpět insolvenční návrh a zavázal se vůči ní nevymáhat po určitou dobu pohledávky nově zajištěné zástavními smlouvami, vedla-li taková dohoda ke vzniku nového (zástavního) věřitele k újmě stávajících věřitelů se splatnými pohledávkami. Stejné platí i pro odložení splatnosti a „umožnění restrukturalizace činnosti“.

Konečně v rozsudku ze dne 28. listopadu 2019, sen. zn. 29 ICdo 178/2017, Nejvyšší soud vysvětlil, že protiplnění dle § 240 insolvenčního zákona musí být majetkové povahy, reálné a přiměřeně ekvivalentní, neboť jinak dochází ke zkrácení uspokojení věřitelů, nacházel-li se dlužník v době provedení sporného právního jednání v úpadku. Dlužník totiž musí obdržet majetkovou hodnotu, ze které mohou být věřitelé uspokojeni. Protiplnění nemůže mít jinou, např. nemajetkovou povahu či podobu, kterou nelze nijak zpeněžit či využít k uspokojení věřitelů. Při posuzování protiplnění pak je třeba přihlédnout ke všem okolnostem vztahujícím se k odporovatelnému právnímu jednání.

Při výkladu povahy protiplnění (či protihodnoty) se v dané věci odvolací soud nijak neodchýlil od výše shrnutých judikatorních závěrů, když uzavřel, že sporné smlouvy o postoupení pohledávek jsou právními úkony bez přiměřeného protiplnění, neboť úplata za postoupení pohledávky sice byla sjednána v částce rovnající se nominální výši postupovaných pohledávek, nicméně je zcela zjevné, že dovolatel smlouvy neuzavřel s vůlí uhradit sjednané úplaty, nýbrž s tím, aby zde vznikly pohledávky dlužníka (z titulu úplaty za postoupení pohledávek), proti kterým by započetl své pohledávky za dlužníkem, a současně aby se stal namísto dlužníka (novým) věřitelem pohledávek za společností E (viz opět rozsudek Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 76/2015 či usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 52/2015).

Zbývá dodat, že na uvedeném by nic nezměnilo ani dovolatelem tvrzené uhrazení částek 118 EUR a 631,50 EUR do pokladny dlužníka (což je ale námitka proti jinak zjištěnému skutkovému stavu věci, kterou dovolatel nemá k dispozici), neboť v poměru k celkové hodnotě postupovaných pohledávek jde o zcela marginální protiplnění (cca 0,5 % z celkové ceny v případě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 31. srpna 2013 a cca 2 % z celkové ceny v případě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 30. září 2013) [srov. R 64/2017].

Jestliže dovolatel namítá, že přiměřené protiplnění spočívalo v tom, že „postoupení pohledávek dlužníkovi zajistilo optimalizaci cash flow“, tedy že nemusel dovolateli plnit dříve na splatné závazky předtím, než získal prostředky od společnosti E, jejíž závazky měly mít pozdější splatnost, pak ani v hodnocení této námitky, tj. že tato skutečnost nezakládá přiměřenost protiplnění, se rozhodnutí odvolacího soudu neprotiví judikatuře Nejvyššího soudu. Dlužníku se totiž zjevně nedostalo žádného reálného protiplnění, které by mohl použít pro úhrady pohledávek svých dalších věřitelů (viz opět rozsudky Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 97/2015 a 29 ICdo 178/2017).

Lichá je i námitka dovolatele, že cena za postoupení převyšovala „hodnotu“ postoupených pohledávek. Taková námitka by měla relevanci pouze za situace, kdyby dovolatel opravdu uhradil sjednanou cenu a nikoli v situaci, kdy měl být proveden pouze zápočet.

Jestliže dovolatel namítá, že mezi jím a dlužníkem byla standardní obchodní činnost, kterou dále popisuje, tak pomíjí, že tato skutečnost je v poměrech právních úkonů bez přiměřeného protiplnění dle § 240 insolvenčního zákona bezpředmětná. Pokud by se snad tímto chtěl dovolat obrany dle § 241 odst. 5 písm. b/ insolvenčního zákona, tak bez ohledu na skutečnost, že napadené smlouvy o postoupení pohledávek byly shledány jako neúčinné již dle § 240 insolvenčního zákona, nemohl by s touto námitkou dovolatel uspět, aniž by zpochybnil závěry soudů nižších stupňů o tom, že byl v rozhodné době osobou dlužníku blízkou. Nadto dovolatel sám svou argumentaci zpochybňuje tím, že v dovolání tvrdí, že tvořil s dlužníkem koncern (str. 5 dovolání).

Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu dále procesní vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (především vady žaloby), pak k těmto vadám přihlíží dovolací soud pouze u přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Vady řízení, které (jako v této věci) nezahrnují podmínku existence právní otázky ve smyslu § 237 o. s. ř., přípustnost dovolání samy o sobě založit nemohou.

Je-li namítáno, že došlo ke změně samosoudkyně v průběhu řízení, pak tím (posuzováno podle obsahu) je uplatňována tzv. zmatečnostní vada řízení ve smyslu § 229 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. (čehož si je sám dovolatel vědom, jak plyne ze str. 9 dovolání). Zmatečnostní vady řízení však nejsou způsobilým dovolacím důvodem ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.; k jejich prověření slouží žaloba pro zmatečnost. Pro založení přípustnosti dovolání prostřednictvím § 237 o. s. ř. je tudíž tato námitka právně bez významu.

Konečně dovolacími námitkami zpochybňujícími hodnocení důkazů a skutková zjištění [podle nichž zejména „byly finanční prostředky řádně složeny (plněny) do pokladny dlužníka, závazek ze smluv o postoupení pohledávek byl již uhrazen, cena za postoupení pohledávek je logicky stanovena jako cena vyšší, než je hodnota dotčených pohledávek“, a obecně veškerými námitkami, založenými na vlastním vylíčeném skutkovém základu a nereflektujícími soudy zjištěný skutkový stav], dovolatel (posuzováno podle obsahu) jednak (nepřípustně) zpochybňuje skutkové závěry, na jejichž základě odvolací soud vybudoval své (následné) právní posouzení věci (a uplatňuje tak dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném do 31. prosince 2012, který od 1. ledna 2013 k dispozici nemá), jednak nesouhlasí s hodnocením důkazů odvolacím soudem; to však – se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. – nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. K tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).

Závěrem lze doplnit, že k vyjádřením podaným dovolatelem dříve v řízení, na něž odkazuje, Nejvyšší soud nepřihlíží (§ 241a odst. 4 o. s. ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn § 243c odst. 3 větou první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Dovolání žalovaného bylo odmítnuto, pročež by měl žalobce právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Podle obsahu spisu však žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. 4. 2020


Mgr. Milan Polášek
předseda senátu