Rozhodnutí NS

8 Tdo 1538/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:01/23/2019
Spisová značka:8 Tdo 1538/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.1538.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Hodnocení důkazů
Dotčené předpisy:§ 2 odst. 5,6 tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
8 Tdo 1538/2018-44


USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 1. 2019 o dovolání zemřelého obviněného J. B., nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 3. 2018, sp. zn. 2 To 9/2018, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře pod sp. zn. 9 T 9/2016, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání zemřelého obviněného J. B. odmítá.
Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 9 T 9/2016, byl obviněný J. B. a spoluobvinění A. B., I. T. a J. Š. uznáni vinnými zločinem obchodování s lidmi podle § 168 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a), b), c) tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku [jak přiléhavě konstatoval odvolací soud, byť právní věta zločinu obchodování s lidmi, kterým byli obvinění uznáni vinnými, obsahovala rovněž formulaci, že poškozené mělo být užito k prostituci, vyjádření tohoto právního závěru a odkaz na § 168 odst. 3 písm. d) tr. zákoníku z výroku o vině zřejmě nedopatřením vypadlo]. Za tento zločin byl obviněný J. B. odsouzen podle § 168 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou. V dalším bylo rozhodnuto o trestech spoluobviněných.

2. Označený rozsudek napadli odvoláními všichni obvinění a státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích. Obvinění protestovali proti výrokům o vině a trestu a proti těmto výrokům brojila v neprospěch všech obviněných i státní zástupkyně. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 3. 2018, sp. zn. 2 To 9/2018, byl napadený rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. ř. v celém rozsahu zrušen a podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný J. B. a spoluobvinění I. T. a J. Š. byli uznáni vinnými zločinem obchodování s lidmi podle § 168 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a), b), c), d) tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, a spoluobviněný A. B. pomocí podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku ke zločinu obchodování s lidmi podle § 168 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a), b), c), d) tr. zákoníku. Za zločin obchodování s lidmi podle § 168 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a), b), c), d) tr. zákoníku byl obviněný J. B. odsouzen podle § 168 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. V dalším bylo rozhodnuto o trestech spoluobviněných a o tom, že podle § 256 tr. ř. se odvolání obviněných I. T. a J. Š. zamítají.

3. Podle skutkových zjištění soudů se obviněný J. B. zločinu obchodování s lidmi podle § 168 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a), b), c), d) tr. zákoníku jako spolupachatel dopustil tím, že:

v době přesně nezjištěné na jaře 2010 v Táboře samostatně stíhaný obviněný J. B. oslovil poškozenou B. B., nar. XY, které přislíbil, že ji vezme do Velké Británie, kde se bude za úplatu starat o jeho nemocnou matku, s touto nabídkou souhlasila a dne 24. 8. 2010 vycestovali společně autobusem z XY do XY, kde na ně na nádraží čekali J. B., J. Š. a A. B., všichni odjeli do místa tehdejšího bydliště I. T. v XY., kde B. B. I. T. sdělila druhý den po jejím příjezdu, že bude vykonávat prostituci, což ona odmítla, nato ji I. T. nejméně jedenkrát fyzicky napadla, J. B. B. B. opakovaně bil, vyhrožoval ji usmrcením, psychicky i fyzicky ji týral a takto násilím byla přinucena prostituci vykonávat, a to na adrese bydliště I. T. nebo v sousedícím domě, kde bydlel J. B., tj. na adrese XY,

přičemž denně měla 15 až 25 klientů, kteří platili částku 20 GBP, tedy nejméně 300 GBP denně, všechny peníze musela odevzdat obviněným J. B., I. T. nebo J. Š., kteří z těchto prostředků kryli své životní náklady a nákup omamných a psychotropních látek, v období od 26. 8. 2010 do konce prosince 2010 popsaným způsobem vykonávala B. B. prostituci nejméně 75 dní, celkem pro ně získala nejméně 22 500 GBP, tj. nejméně 648 675 Kč, po celou dobu byla hlídána J. B. nebo v jeho nepřítomnosti J. Š., neměla k dispozici žádný osobní doklad, nemohla se volně pohybovat, neměla pro vlastní potřebu žádné finanční prostředky, počátkem ledna 2011 na pokyn I. T. A. B. odvezl B. B. na cizí cestovní doklad do Irska do města XY, kde ji předal A. D. za předem dohodnutou částku nejméně 2 500 € a tyto peníze A. B. od A. D. převzal.
II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 3. 2018, sp. zn. 2 To 9/2018, podal obviněný J. B. prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, případně i na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Byl přesvědčen o porušení práva na spravedlivý proces a o neústavnosti pravomocného rozhodnutí.

5. Vytkl, že skutkové závěry byly vyvozeny prakticky jen na základě výpovědi poškozené B. B. s podporou zcela nepřímého svědectví H. K., která na místě skutkového děje nikdy nebyla a kromě své výpovědi předložila pouze nikoliv originální záznamy o telefonátech s poškozenou. Soudy obou stupňů opomenuly důkazy, když zcela bagatelizovaly jeho opakované návrhy na provedení výslechů osob, jež se v té době v daném prostoru pohybovaly a mohly podat prvotní svědectví o poměrech mezi ním a spoluobviněnou I. T. (a jejími dětmi), zejména pak o jejich vztahu k poškozené. Návrhy na provedení výslechu svědků G. D., J. M., R. S. a Ž. B. byly přitom bez úspěchu vzneseny již v přípravném řízení. Soud prvního stupně, který na dotčené důkazní návrhy v hlavním líčení patřičně nereagoval a toliko v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že „nebylo zapotřebí doplňovat dokazování o výslech osob označených obžalovaným B., protože ty by zjevně hovořily v jeho prospěch“, se pokusil neprocesním způsobem zajistit výslech advokáta M. B., jenž však s ohledem na to, že obviněného obhajoval v trestním řízení vedeném proti němu v Anglii pro pohlavní styk s nezletilou XXXXX, o okolnostech skutkového děje jako svědek vypovídat nemohl. Podle mínění obviněného neprovedením navržených výslechů (navrženo a neprovedeno bylo např. i svědecké slyšení další údajné poškozené M. L.) a založením odsuzujícího rozsudku na výpovědi poškozené B. B. zasáhly oba soudy (odvolací soud se navzdory námitkám obsaženým v řádném opravném prostředku omezil pouze na povšechné konstatování, že nalézací soud se v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně vypořádal s obhajobou a uvedl, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů) extrémním způsobem do ústavního práva obviněného na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), když došlo k závažnému krácení jeho práva na obhajobu (čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod) nerespektováním principu rovnosti zbraní.

6. Vzhledem k výše uvedeným procesním vadám nebyly odstraněny pochybnosti o průběhu skutkových událostí, a tedy i o jeho vině. Pokud by mu soudy daly možnost řádné obhajoby, zajisté by byly skutkově i právně mnohem výraznější jeho námitky, že se na něj spoluobvinění snaží svalit vinu, když spoluobviněná I. T., hlavní organizátorka výdělečně trestné činnosti, měla důvod k pomstě, neboť její nezletilou dceru XXXXX přivedl do jiného stavu. Za to byl nejprve vydírán finančně, poté byl spoluobviněnou udán u tamní policie za svědecké podpory její dcery a poškozené B. B.. Ta, ač byla vyslechnuta anglickou policií, v důsledku obav ze spoluobviněné pravý účel svého pobytu v Anglii zamlčela, což sama ve svém výslechu provedeném v přípravném řízení objasnila tak, že když bude vypovídat proti obviněnému, dostane se domů a nebude muset „dělat peníze“. Při výslechu provedeném v hlavním líčení pak uvedla, že v Anglii byla vyslýchána ohledně toho, co se stalo dceři spoluobviněné, vyslýchali ji proto, že spoluobviněná udala obviněného, že na něj měli všechno svést, aby jej zavřeli. Současně však dodala, že neví, proč policistům tenkrát neřekla, že je tam nedobrovolně, že se bála. Při policejním výslechu nejprve uvedla, že v současnosti se o svůj život a zdraví nebojí, má však strach, že si ji najdou, posléze dodala, že má strach o sebe a své dvě děti, že si ji najdou a něco by jí mohli provést. Vzhledem k tomu, že obviněný J. B. byl již řadu let ve výkonu trestu odnětí svobody, resp. ve vazbě, což bylo poškozené známo, nemohla mít reálný strach z něj, nýbrž z rodiny T. (B.). Je s podivem, že za těchto okolností považovaly soudy výpověď poškozené za zcela pravdivou, bez toho, že by adekvátním způsobem zhodnotily i další zjištěné okolnosti, zejména pak značné pochybnosti o systémové hodnověrnosti této svědkyně ve vztahu k její psychice, když např. dříve obdobně obvinila ze sexuálního zneužití vlastního otce, jenž byl nakonec osvobozen. Obhajoba upozornila na závažné rozpory v závěrech současného znaleckého tandemu, jenž zkoumal psychiku a duševní schopnosti poškozené oproti dřívějším znalcům. Podle mínění obviněného by se do hodnocení poškozené neměl promítat soucit znalců a snaha jí pomoci. V této souvislosti namítl, že odvolací soud se nevyrovnal s výhradami, že výslech znalců proběhl procesně nepřípustným způsobem. Uzavřel, že to nebyl on, kdo nutil poškozenou k nedobrovolné prostituci. Naopak se jí v mezích svých možností snažil pomáhat, přičemž jediným jeho proviněním je to, že páchání trestné činnosti sám včas neoznámil anglické policii. K tomu měl ovšem důvod, neboť, jak výše naznačil, byl spoluobviněnou I. T. vydírán. Při výrazném množství a závažnosti nedostatků ve skutkovém i právním hodnocení, na něž upozorňoval v řádném opravném prostředku, je udivující konstatování odvolacího soudu, že by bylo zcela nadbytečné zabývat se opětovně všemi podrobnostmi, na které nalézací soud pečlivě a logicky poukázal.

7. Obviněný měl za to, že jestliže je právní posouzení skutku bezprostředně závislé na úplnosti a správnosti skutkových zjištění, která v dané věci nelze považovat za relevantní, nutno dát průchod pravidlu in dubio pro reo. S ohledem na závažnost věci a značně vysoký nepodmíněný trest, jenž byl obviněnému uložen, je požadavek na důsledné skutkové prověření a tomu adekvátní právní zhodnocení věci zvlášť naléhavý, a to i s přihlédnutím k jeho zdravotnímu stavu.

8. Navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k tr. ř. napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 3. 2018, sp. zn. 2 To 9/2018, a jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 9 T 9/2016, zrušil, pokud jde o výroky, jimiž se obviněný J. B. uznává vinným a odsuzuje se k trestu odnětí svobody v trvání devíti let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou, a věc přikázal Krajskému soudu v Českých Budějovicích – pobočce v Táboře k novému projednání a rozhodnutí.

9. Pro úplnost je nezbytné doplnit, že obviněný krátce poté, co podal dovolání, dne 25. 6. 2018 zemřel (č. listu 1829).

10. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve vyjádření k dovolání uvedla, že prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí založeno, ale ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 5, 6 tr. ř., protože tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Přezkum skutkových zjištění je možný pouze mimořádně, pokud jsou zjištěny kardinální procesní nedostatky nebo libovůle při hodnocení a provádění důkazů. Pouze zjištění extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci výjimečně umožňuje, aby bylo i z podnětu citovaného dovolacího důvodu zkoumáno, zda ve výroku o vině skutková věta přestavuje slovní vyjádření posuzovaného skutku tak, že obsahuje všechny relevantní okolnosti z hlediska použité právní kvalifikace, a zda skutek byl skutečně prokázán. O extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci se jedná tehdy, jsou-li prokázána zcela zjevná extrémní pochybení mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. O takový případ jde jen za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů, úplná absence důležitých skutkových zjištění, příp. podobně. K ničemu takovému ovšem v posuzované věci nedošlo a dovolací argumentaci pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze.
.
11. Pokud jde o údajné opomenuté důkazy, podotkla, že nalézací soud není povinen provést všechny navržené důkazy, ale z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí respektovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. Jestliže tedy soud odmítne provést navržený důkaz, musí toto rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit. V posuzované trestní věci se soudy, zejména pak soud nalézací, věnovaly s odpovídající péčí důkazním návrhům obviněného. Pokud nalézací soud k návrhu obviněného důkazy neprovedl, svůj postup řádně vysvětlil a vyložil, že navrhované důkazy buď vůbec nesouvisí s projednávanou věcí, případně skutečnosti, které jimi měly být prokázány nebo vyvráceny, již byly s potřebnou mírou jistoty v řízení vyřešeny. Okruh pořízených důkazů byl pro meritorní rozhodnutí ve věci dostačující, takže i odvolací soud uvedený postup nalézacího soudu mohl označit za správný. Za dovolací důvod nelze uznat ani nesouhlas obviněného s tím, že soudy výrok o vině opřely o svědeckou výpověď poškozené B. B. Výpověď poškozené byla podporována nejen výpovědí svědkyně H. K., která prostřednictvím mobilního telefonu a elektronické komunikace s poškozenou v inkriminované době korespondovala, ale i důkazy dalšími, zejména výpovědí spoluobviněného A. B. Je třeba zdůraznit, že věrohodnost výpovědi poškozené byla posouzena nejen samotnými znalci, ale byla seznatelná i z projevů poškozené v průběhu hlavního líčení, neboť pokud se při líčení skutkových okolností musela ve vzpomínkách vrátit do období, kdy byla zneužívána a využívána pro poskytování sexuálních služeb v Anglii, bylo na ní patrné nehrané pohnutí, které ostatně zaznamenali ve fyzických projevech poškozené i znalci. Trestná činnost páchaná obviněným, resp. způsob zacházení s poškozenou, pak odpovídá rovněž osobnostnímu nastavení obviněného.

12. Co se týče obviněným namítané zásady in dubio pro reo, zdůraznila, že postup pro její užití nebyl dán. Navíc zásada presumpce neviny a z ní vyplývající zásada in dubio pro reo jsou zásadami procesního charakteru, proto pokud obviněný namítá jejich vadnou aplikaci, namítá vadnou aplikaci procesních ustanovení trestního řádu, nikoliv vadnou aplikaci hmotněprávních ustanovení. Zásada presumpce neviny kromě zakotvení základního postavení obviněného v trestním řízení nachází svůj odraz v požadavku na nestranné a nezaujaté vystupování orgánů činných v trestním řízení, ale zejména v požadavku na nestranné a nezaujaté zjištění skutkových okolností, o kterých nebudou důvodné pochybnosti. Zásada in dubio pro reo pak v návaznosti na to znamená, že jsou situace, kdy dalším dokazováním nelze odstranit důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí ve věci, takže je třeba rozhodnout ve prospěch obžalovaného. Z toho plyne, že se citovaná zásada vztahuje výlučně k otázce zjišťování skutkových okolností případu, nikoliv k hmotněprávnímu posouzení. Pokud tedy obviněný namítá, že soudy přehlédly extrémní rozpory v provedených důkazech, že se s nimi nevypořádaly, učinily nesprávná skutková zjištění a neprovedly úplné dokazování, resp. nevyhověly jeho důkazním návrhům, namítá pouze vadné hodnocení v řízení provedených důkazů, tedy brojí proti v řízení učiněným skutkovým závěrům. Rozhodnutí soudů obou stupňů ale v plném rozsahu odpovídají metodě pro hodnocení důkazů uvedené v § 2 odst. 6 tr. ř. Jestliže obviněný zpochybňuje správnost a přesvědčivost odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, opomíjí, že dovolání proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. § 265a odst. 4 tr. ř.).

13. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
III. Přípustnost dovolání

14. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání obviněného J. B. je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že toto dovolání, jež i navzdory úmrtí obviněného je dovoláním způsobilým k projednání a rozhodnutí v dovolacím řízení (§ 265p odst. 3 tr. ř.), bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

IV. Důvodnost dovolání

15. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.

16. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

17. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).

18. Pochybení podřaditelná pod výše uvedené vady dovolací soud v projednávané věci neshledal.

19. Co se případného opomenutí důkazů týče, nutno připomenout, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.

20. Z obsahu trestního spisu vyplývá, že obhajoba obviněného v hlavním líčení konaném dne 24. 4. 2017 učinila návrh na provedení důkazu výslechem svědků G. D., J. M., R. S., Ž. B. a M. B. (č. listu 1199) a tento zopakovala v hlavním líčení konaném dne 12. 9. 2017 (č. listu 1393). Byť z žádného z protokolů o hlavních líčeních nevyplývá, že by nalézací soud o uvedeném důkazním návrhu explicitně rozhodl, s ohledem na argumentaci obsaženou v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu je zřejmé, že soud zmíněný důkazní návrh reflektoval a patřičným způsobem se s ním vypořádal. Vyložil, že se důkazním návrhům směřujícím k výslechu osob, jež byly t. č. s největší pravděpodobností ve Velké Británii, snažil vyhovět. Pokud jde o svědka M. B., bývalého obhájce obviněného v trestní věci, jež proti němu byla vedena v Anglii, konstatoval, že na základě korespondence s advokátní kanceláří sídlící v XY, v níž svědek původně působil, zjistil, že se t. č. nacházel někde ve Švédsku, přičemž snaha vyslechnout advokáta D. G. ze zmíněné advokátní kanceláře, jenž uvedl, že podle jeho informací se R. S. a G. D. (ostatní osoby mu nebyly známy) někde v XY zdržují, se nesetkala s úspěchem (srov. str. 24 rozsudku). Uvedl, že doplnění dokazování o obviněným navrhované osoby nebylo zapotřebí, neboť tyto by zjevně hovořily v jeho prospěch, a zdůraznil, že jejich jména nefigurují v žádné ve věci použitelné výpovědi (nezmiňovali se o nich ani poškozená B. B., ani spoluobviněný A. B.), přičemž sám obviněný o nich vyjma důkazního návrhu nehovořil přesto, že se mu jeho paměť zřejmě vrátila. Uzavřel, že jméno G. D. nemusí být při vědomí jména kupce poškozené náhodné (srov. str. 27 rozsudku).

21. Z takto popsaných skutečností je zřejmé, že soud svůj odmítavý postoj k důkaznímu návrhu pečlivě zdůvodnil, nehledě na to že z hlediska úvah o porušení práva na spravedlivý proces je významné zjištění, že v hlavním líčení konaném dne 5. 12. 2017, předtím, než bylo dokazování prohlášeno za skončené, obhajoba obviněného, aniž by v tomto hlavním líčení o nějakých důkazních návrzích hovořila, k dotazu sdělila, že další důkazní návrhy nemá (č. listu 1495). Přehlédnout v této souvislosti nelze ostatně ani to, že obhajoba obviněného návrh na provedení výslechu svědků G. D., J. M., R. S., Ž. B. a M. B. nevznesla v rámci odvolacího řízení a v tomto smyslu taktéž nereagovala na výslovný dotaz předsedy senátu, zda činí návrhy na doplnění dokazování (č. listu 1634 a 1635). Vzhledem k nastíněné situaci má dovolací soud tudíž za to, že k žádnému opomenutí důkazů v řízení nedošlo.

22. V projednávaném případě není taktéž dán žádný, už vůbec ne extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Z odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu (str. 4 až 28 rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře), s nímž se soud odvolací ztotožnil (str. 6 a 7 rozsudku Vrchního soudu v Praze), vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soud postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinil skutková zjištění, která řádně zdůvodnil. Důkazy hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. vyložil, jak se vypořádal s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřil. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soud nižšího stupně hodnotil provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustil žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočil z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlil. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení pravidla in dubio pro reo či obecně zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.

23. Nad rámec výše uvedeného lze nicméně dodat, že výpověď poškozené B. B. (č. listu 1181–1184), která je podrobná, logická, konzistentní a i podle názoru dovolacího soudu působí ve spojení s projevy poškozené v hlavním líčení zcela autenticky, není jediným usvědčujícím důkazem ve věci. Nejen že koresponduje s výpovědí svědkyně H. K. (1177–1180) a v podstatném se shoduje s výpovědí spoluobviněného A. B. (č. listu 265–277), ale zapadá do závěrů znaleckých posudků a výpovědí ve věci slyšených znalců. Podle znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví klinické psychologie (č. listu 1282–1294), a výpovědi znalce PhDr. Josefa Pavláta (č. listu 1357–1362) obecná věrohodnost poškozené není narušena poruchou intelektu nebo osobnosti, poškozená není mstivá, nemá sklony ke konfabulacím či k bájivé lhavosti, v hlavních údajích odpovídá shodně, nikoliv rigidně, což by nasvědčovalo opakování naučené odpovědi. Znalec vyjádřil kritický postoj ke znaleckému posudku, který byl na poškozenou v minulosti vypracován, a zpochybnil jeho závěr, podle něhož inteligence poškozené leží v pásmu mentální retardace. Ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie (č. listu 1300–1323), podporovaným výpovědí znalce MUDr. Jana Tučka, Ph.D. (č. listu 1356–1357), pak vyplývá, že u obviněného byla zjištěna smíšená porucha osobnosti s rysy disociálními a impulzivními, která byla trvalého charakteru. Obviněný byl dominantním jedincem, který chtěl mít vliv na své okolí, aktivně zasahoval do průběhu událostí, postrádal dostatek sebereflexe a sebekritiky, řídil se sám sebou, usměrňování ze strany druhých nedbal, nebyl empatický a byly u něj identifikovány agresivní impulzy, které potlačoval, což mohlo vést k tomu, že v emočně vypjatých situacích ztratil kontrolu a projevil se násilně; v porovnání s běžnou populací u něj bylo riziko vybavení agresivních vzorců chování významně zvýšeno. Vzhledem k citovaným důkazům je závěr, že obviněný J. B. poškozenou B. B. opakovaně bil, vyhrožoval jí usmrcením, psychicky i fyzicky ji týral, a násilím ji tak nutil k výkonu prostituce, jednoznačně opodstatněn.

24. Protože obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku neuplatnil žádnou hmotněprávní námitku, dovolací soud se posouzením skutku z hlediska hmotného práva nezabýval.

25. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení § 265b tr. ř., a proto je podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 23. 1. 2019
                              JUDr. Věra Kůrková
                                  předsedkyně senátu