Rozhodnutí NS

29 NSCR 205/2016

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:12/20/2018
Senátní značka:29 NSCR 205/2016
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:29.NSCR.205.2016.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Insolvenční řízení
Příslušnost soudu mezinárodní
Dotčené předpisy:čl. 2 bod h Nařízení () č. 1346/2000
čl. 3 Nařízení () č. 1346/2000
čl. 16 Nařízení () č. 1346/2000
čl. 26 Nařízení () č. 1346/2000
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
KSCB 28 INS 11208/2014
29 NSČR 205/2016-A-72


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v insolvenční věci dlužníka K & K Trading s. r. o., se sídlem v Českých Budějovicích, Radniční 133/1, PSČ 370 01, identifikační číslo osoby 28133137, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. KSCB 28 INS 11208/2014, o insolvenčním návrhu věřitele KOH-I-NOOR HARDTMUTH a. s., se sídlem v Českých Budějovicích, F. A. Gerstnera 21/3, PSČ 370 01, identifikační číslo osoby 26055996, zastoupeného Mgr. Ing. Veronikou Žánovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Vodičkova 710/31, PSČ 110 00, o dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. dubna 2016, č. j. KSCB 28 INS 11208/2014, 4 VSPH 305/2016-A-64, takto:

Dovolání se zamítá.


Odůvodnění:


[1] Usnesením ze dne 8. ledna 2016, č. j. KSCB 28 INS 11208/2014-A-50, rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „insolvenční soud“) o insolvenčním návrhu věřitele (KOH-I-NOOR HARDTMUTH a. s.) tak, že (mimo jiné):

1/ Zjistil úpadek dlužníka (K & K Trading s. r. o.) [bod I. výroku].

2/ Insolvenčním správcem dlužníka ustanovil Gestore v. o. s. (bod II. výroku).

[2] Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení § 3. § 103 a § 104 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a z bodu 13 preambule a článku 3 nařízení Rady (ES) č. 1346/2000, ze dne 29. května 2000, o úpadkovém řízení (dále též jen „nařízení o úpadkovém řízení“ nebo „nařízení“), jehož česká verze byla uveřejněna ve Zvláštním vydání úředního věstníku EU (Kapitola 19, Svazek 01, str. 191-208) dne 20. srpna 2004 – dospěl k následujícím závěrům:

[3] Insolvenční navrhovatel doložil pohledávky za dlužníkem v celkové výši 3.887.745,09 Kč, jež se staly splatnými v době od 2. července 2013 do 7. března 2014, a dlužník je v úpadku ve smyslu § 3 odst. 1 insolvenčního zákona, když má více věřitelů, vůči nimž má peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a současně není schopen tyto závazky hradit, když dle § 3 odst. 2 písm. b/ a d/ insolvenčního zákona je zřejmé, že některé z těchto závazků neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti a současně nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1 insolvenčního zákona, kterou mu uložil insolvenční soud.

[4] K námitce dlužníka, že místem jeho hlavních zájmů (COMI) je Rakousko, dospěl insolvenční soud po vyhodnocení skutkových podkladů, jež k této otázce shromáždil, k závěru, že místo hlavních zájmů dlužníka (COMI) je místem odkud dlužník obvykle spravuje své zájmy, které je známé třetím osobám, zejména věřitelům dlužníka (respektive podstatné části těchto věřitelů dle výše jejich pohledávek). Kritériem pro takové určení je jednak test řídících pravomocí, určování obchodní politiky a zajišťováno financování, to, kde probíhají jednání se strategickými obchodními partnery, kde je spravována personální politika dlužníka, vedeno jeho účetnictví a kde se uskutečňuje správa jeho informačních systémů.

[5] To, že podnikání dlužníka jako celku bylo již ukončeno (jak na území České republiky, tak na území Rakouska) a dlužník nemá žádné zaměstnance a žádný majetek, nasvědčuje tomu, že místo hlavních zájmů dlužníka může být v současné době definováno toliko na území České republiky. Okolnost, že dlužník měl jen jednoho věřitele – dodavatele na území České republiky a více odběratelů mimo území České republiky (takže mimo území České republiky bylo vystaveno více účetních dokladů) nedokládá soustředění hlavních zájmů dlužníka mimo území České republiky.

[6] Dlužník rovněž neprokázal (ve smyslu bodu 13 preambule nařízení), že by řídil správu svých zájmů z Rakouska. V současné době je jediný jednatel dlužníka občanem Spojeného království Velké Británie a Severního Irska. Prokurista dlužníka je občanem Rakouské spolkové republiky, má však současně povolení k trvalému pobytu na území České republiky, kde dle vyjádření insolvenčního navrhovatele probíhala i veškerá obchodní jednání. Smlouvy s insolvenčním navrhovatelem jako výlučným dodavatelem dlužníka byly vždy uzavírány na území České republiky (v Českých Budějovicích). Skutečnost, že smlouvy s odběrateli dlužníka na území Rakouska byly uzavírány v sídle dlužníkovy provozovny v Linci, rovněž nemá za následek přenesení místa hlavních zájmů dlužníka (COMI) podle sídla dlužníka do sídla této provozovny.

[7] Insolvenční soud je tudíž příslušný k zahájení insolvenčního řízení vůči dlužníku jako řízení hlavního.

[8] K odvolání dlužníka Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 25. dubna 2016, č. j. KSCB 28 INS 11208/2014, 4 VSPH 305/2016-A-64, potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodě I. výroku.

[9] Odvolací soud vycházeje z ustanovení § 3, § 136 odst. 1, § 141, § 426 odst. 2 a § 427 insolvenčního zákona, z bodu 13 preambule nařízení, z článku 2 písm. h/ a z článku 3 nařízení – dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí a po doplnění dokazování k následujícím závěrům:

[10] K nedůvodnosti námitky nedostatku aktivní legitimace insolvenčního navrhovatele v důsledku zániku pohledávky započtením odkazuje odvolací soud v plném rozsahu na správné závěry insolvenčního soudu v napadeném rozhodnutí, s nimiž se ztotožňuje.

[11] Úpadek dlužníka projevující se jeho platební neschopností, má odvolací soud za osvědčený zjištěními učiněnými insolvenčním soudem, tedy ze splatných pohledávek insolvenčního navrhovatele a věřitele KLIMASERVIS CB spol. s r. o. (dále jen „věřitel K“), jakož i ze splatných a vykonatelných pohledávek Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky (dále jen „VZP ČR“), Vojenské zdravotní pojišťovny České republiky (dále jen „VojZP ČR“), Zdravotní pojišťovny Ministerstva vnitra České republiky (dále jen „ZPMV ČR“), a České republiky – České správy sociálního zabezpečení (dále jen „ČSSZ“), vůči kterým neplní dlužník své závazky po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, čímž je dána domněnka jeho platební neschopnosti podle § 3 odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona. Vzhledem ke zjištěním učiněným odvolacím soudem z insolvenčního spisu ohledně majetku dlužníka a z vyjádření dlužníka při jednání odvolacího soudu, je rovněž zjevné, že dlužník je i v úpadku ve formě předlužení.

[12] Ohledně odvolacích námitek dlužníka k nedostatku pravomoci (mezinárodní příslušnosti) českých soudů k zahájení insolvenčního řízení pak z bodu 13 preambule nařízení, z článku 2 písm. h/ a z článku 3 nařízení vyplývá, že v jednom okamžiku může existovat pouze jedno místo, kde jsou soustředěny dlužníkovy hlavní zájmy; proto pouze soudy jednoho z členských států Evropské unie (s výjimkou Dánska) jsou v té době příslušné zahájit hlavní úpadkové řízení ve smyslu článku 3 odst. 1 nařízení. Soudy jiného členského státu než toho, na jehož území jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka, mohou zahájit územní úpadkové řízení za podmínek stanovených v článku 3 odst. 4 nařízení pouze za předpokladu, že na jejich území má dlužník provozovnu definovanou v článku 2 písm. h/ nařízení.

[13] Ve věci Interedil [jde o rozsudek Soudního dvora (prvního senátu) ze dne 20. října 2011, ve věci Interedil, Srl, v likvidaci, C396/09, Sbírka rozhodnutí, s. I-09915] Soudní dvůr Evropské unie (dále též jen „SDEU“) uzavřel, že:

„Pojem ,místo, kde jsou soustředěny hlavní zájmyʼ dlužníka, uvedený v článku 3 odst. 1 nařízení musí být vykládán s odkazem na unijní právo.

Pro určení místa, kde jsou soustředěny hlavní zájmy dlužící společnosti, musí být článek 3 odst. 1 druhá věta nařízení vykládán takto:

– při určení místa, kde jsou soustředěny hlavní zájmy dlužící společnosti, je třeba upřednostnit místo ústřední správy této společnosti, jak může být zjištěno pomocí objektivních a pro třetí osoby zjistitelných skutečností. V případě, že se řídící a kontrolní orgány společnosti nacházejí v místě jejího sídla a rozhodnutí o správě této společnosti jsou přijímána, způsobem zjistitelným pro třetí osoby, na tomto místě, nemůže být domněnka stanovená v tomto ustanovení vyvrácena. Pokud se místo ústřední správy společnosti nenachází v jejím sídle, může být existence aktiv společnosti a smluv na jejich finanční využití v jiném členském státě než ve státě sídla této společnosti považována za skutečnosti dostačující k vyvrácení této domněnky pouze za podmínky, že celkové posouzení všech relevantních skutečností připustí třetími osobami ověřitelné zjištění, že se skutečné místo, kde je soustředěno řízení a kontrola uvedené společnosti, jakož i správa jejích zájmů nacházejí v jiném členském státě;

– v případě přemístění sídla dlužící společnosti před podáním návrhu na zahájení úpadkového řízení se vychází z domněnky, že se místo, kde jsou soustředěny hlavní zájmy této společnosti, nachází v jejím novém sídle.

Pojem ,provozovnaʼ ve smyslu článku 3 odst. 2 téhož nařízení musí být vykládán v tom smyslu, že vyžaduje existenci struktury obsahující minimální míru organizace a určitou stabilitu s cílem výkonu hospodářské činnosti. Pouhá existence jednotlivých majetkových hodnot nebo bankovních účtů v zásadě této definici neodpovídá.“

[14] Ve věci Eurofood [jde o rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 2. května 2006, ve věci Eurofood IFSC Ltd., C-341/04, Sbírka rozhodnutí, I-03813], uvedl SDEU následující:

„Pojem místa, kde jsou soustředěny hlavní zájmy, je specifickým pojmem nařízení. Má tedy samostatný význam a je třeba jej vykládat jednotně a nezávisle na vnitrostátních právních předpisech.

Dosah tohoto pojmu osvětluje třináctý bod odůvodnění nařízení, který uvádí, že ,[m]ísto, kde jsou soustředěny hlavní zájmy, by mělo odpovídat místu, ze kterého dlužník obvykle své zájmy spravuje, a je proto zjistitelné třetími osobamiʼ.

Z této definice vyplývá, že místo, kde jsou soustředěny hlavní zájmy, musí být určeno podle kritérií, která jsou objektivní a současně zjistitelná třetími osobami. Tato objektivita a možnosti zjištění třetími osobami jsou nezbytné k zajištění právní jistoty a předvídatelnosti ohledně určení soudu příslušného k zahájení hlavního úpadkového řízení. Tato právní jistota a předvídatelnost jsou významné tím spíš, že z určení příslušného soudu plyne podle článku 4 odst. 1 nařízení rozhodné právo.

Z toho vyplývá, že k určení místa, kde jsou soustředěny hlavní zájmy společnosti, která je dlužníkem, může být vyvratitelná domněnka stanovená zákonodárcem Společenství ve prospěch sídla této společnosti vyvrácena pouze tehdy, jestliže skutečnosti, jež jsou objektivní a zjistitelné třetími osobami, umožní prokázat existenci skutečné situace odlišné od té, kterou má odrážet umístění do místa předmětného sídla.

Tak by tomu mohlo být zejména v případě společnosti typu ,poštovní schránkyʼ, která nevykonává žádnou činnost na území členského státu, kde se nachází její sídlo.

Vykonává-li naopak společnost svou činnost na území členského státu, kde se nachází její sídlo, pouhá skutečnost, že mateřská společnost se sídlem v jiném členském státě může kontrolovat nebo kontroluje její rozhodnutí v hospodářské oblasti, nestačí k vyvrácení domněnky stanovené nařízením.“

[15] Po doplnění dokazování dospěl odvolací soud k závěru, že ke dni zahájení insolvenčního řízení se COMI dlužníka nacházelo v České republice, v místě rejstříkového sídla dlužníka.

[16] Ve výpisu z obchodního rejstříku dlužníka ani ve výpisu z jeho živnostenského rejstříku nebyla uvedena ani jedna dlužníkova zahraniční provozovna. Naopak v obou výpisech z veřejných rejstříků ohledně dlužníkových provozoven v Rakousku a v Německu bylo uvedeno jeho sídlo v České republice. Sídlo dlužníka v České republice tedy bylo zjistitelné i pro zahraniční osoby (věřitele), jež se o něm mohly dozvědět z výpisů z veřejných rejstříků jeho provozoven.

[17] V Českých Budějovicích podepisoval dlužník smlouvy s insolvenčním navrhovatelem, s věřiteli ESSOX s. r. o. (dále jen „věřitel E“) a Konica Minolta Business Solutions Czech, spol. s r. o. (dále jen „věřitel KM“) nebo s prodejcem automobilů. Na adrese svého sídla v Českých Budějovicích zřídil dlužník konsignační sklad; zboží, jež prodával v Rakousku a v Německu, tedy dlužník přebíral od insolvenčního navrhovatele v Českých Budějovicích, kde je též skladoval v konsignačním skladu. V Českých Budějovicích si dlužník též nechal instalovat věřitelem O2 Czech Republic a. s. (dále jen „věřitel O“) telefonní přípojku a měl zde umístěn stroj pronajatý od věřitele KM. Zásilky do ciziny posílal dlužník z České republiky (z Českých Budějovic) prostřednictvím tuzemského věřitele UNITED PARCEL SERVICE CZECH REPUBLIC, s. r. o. (dále jen „ věřitel U“). Existenci hlavní kanceláře dlužníka na území České republiky pak potvrzovaly i insolvenčním navrhovatelem vystavené certifikáty.

[18] Většina dlužníkových věřitelů rovněž pochází z České republiky (insolvenční navrhovatel, věřitel K, věřitel KM, VZP ČR, VojZP ČR, ČSSZ, ZPMV ČR, věřitel E, věřitel O, věřitel U.

[19] Dlužníkovo tvrzení, že v České republice nikdy neobchodoval, a že obchodní operace prováděl v Rakousku a (v podstatně menším rozsahu) v Německu, neodpovídá zjištěným skutečnostem a je přinejmenším nepřesné v tom smyslu, že platí toliko pro obchodování ve smyslu prodeje zboží; neplatí však pro obchody spočívající v nákupu zboží (od insolvenčního navrhovatele), který s ohledem na způsob dlužníkova podnikání logicky musel předcházet prodeji a bez nějž by prodej zboží na trzích v Rakousku či v Německu ani nebyl realizovatelný.

[20] V řízení bylo prokázáno, že dlužník obchodoval v České republice, kde výhradně nakupoval zboží (výrobky insolvenčního navrhovatele), jež následně prodával v Rakousku a v Německu. Veškerý dlužníkův prodej v Rakousku, v Německu, případně na jiných trzích, byl tedy podmíněn předchozím nákupem zboží, k němuž docházelo výlučně v České republice, na jejímž území byl také umístěn konsignační sklad, z nějž dlužník toto zboží dále distribuoval.

[21] Jak konečně uváděl sám dlužník, jeho činnost spočívala v prodeji a propagaci výrobků insolvenčního navrhovatele na rakouském (jakož i na německém a indickém) trhu. Jeho činnost v zahraničí (ať již v Rakousku, v Německu nebo v Indii) tak byla bytostně spjata s dodávkami zboží insolvenčního navrhovatele, k nimž docházelo v České republice.

[22] Jinak řečeno, celá ekonomická činnost dlužníka spočívala v tom, že od insolvenčního navrhovatele v České republice (a to v Českých Budějovicích) nakupoval jeho výrobky, které skladoval v konsignačním skladu v Českých Budějovicích a poté je odtud vyvážel, a to zejména do Rakouska, dále též do Německa, kde je prodával svým odběratelům. Esenciální podmínkou tvorby zisku dlužníka z prodeje výrobků insolvenčního navrhovatele, tedy bylo jejich získání (nákup), k němuž docházelo výlučně na území České republiky (v Českých Budějovicích, v nichž se rovněž nachází dlužníkovo rejstříkové sídlo). Bez prvotního nákupu výrobků insolvenčního navrhovatele v České republice by dlužník v Rakousku ani jinde nemohl dosahovat jakéhokoli obratu, respektive zisku. Z tohoto pohledu je zjevné, že místem hlavních ekonomických zájmů dlužníka byly České Budějovice. Na uvedeném nic nemění ani skutečnost, že insolvenční navrhovatel vystavoval dodací listy a faktury za dodané zboží přímo dlužníkovým provozovnám v Rakousku a v Německu, ani počet věřitelů dlužníkovy rakouské provozovny.

[23] K odvolací argumentaci dlužníka odvolací soud dodává, že výše nájemného a provozních nákladů dlužníka v jeho provozovnách může být z pohledu zjišťování COMI významným ukazatelem zejména tehdy, má-li dlužník ve více státech v podstatě rovnocenné (samostatné) provozovny, ve smyslu jejich autonomní činnosti, tzn. provozovny schopné samostatného ekonomického života. To však nebyl dlužníkův případ, neboť dlužníkovy provozovny v Rakousku i v Německu byly zcela závislé na dodávkách výrobků insolvenčního navrhovatele z konsignačního skladu v České republice. Obsahově tedy nešlo o samostatné provozovny, v tom smyslu, že by byly schopny samostatného ekonomického života, jelikož nemohly ekonomicky obstát bez dodávek výrobků insolvenčního navrhovatele z České republiky. Stejně tak není rozhodné ani právní postavení dlužníkovy provozovny v Rakousku, jako samostatné provozovny s přiděleným daňovým identifikačním číslem, neboť činnost této provozovny byla zcela závislá na dodávkách zboží insolvenčního navrhovatele z konsignačního skladu v České republice.

[24] Z výše uvedeného zároveň vyplývá nedůvodnost dlužníkova návrhu na zastavení insolvenčního řízení podle § 427 insolvenčního zákona, jelikož v řízení nevyšlo najevo, že by ke dni jeho zahájení bylo dlužníkovo COMI v některém jiném státě Evropské Unie (s výjimkou Dánska). Naopak bylo jednoznačně prokázáno, že se dlužníkovo COMI nacházelo v České republice.

[25] Závěr insolvenčního soudu ohledně pravomoci a mezinárodní příslušnosti v projednávaném insolvenčním řízení je tedy správný.

[26] Nadto odvolací soud dodává, že nelze ani přehlédnout tu významnou skutečnost, že v průběhu insolvenčního řízení došlo k úplnému ukončení dlužníkovy činnosti v jeho provozovnách v Rakousku i Německu a k jejich uzavření a výmazu z obchodního rejstříku, jakož i k ukončení jeho činnosti v České republice. Aktuálně tedy již dlužník neprovozuje žádnou provozovnu. Za tohoto stavu je dle odvolacího soudu zcela v souladu s nařízením o úpadkovém řízení závěr, že pozbyl-li dlužníka své mezinárodní působnosti (uzavřel-li zahraniční provozovny) a přestal-li zároveň vykonávat jakoukoli ekonomickou činnost, lze příslušnost k vedení insolvenčního řízení nadále posuzovat toliko podle jeho rejstříkového sídla, jež se v projednávaném případě nachází na území České republiky (v obvodu insolvenčního soudu).

[27] Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, namítaje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a řízení zastavil. Dovolatel předestírá Nejvyššímu soudu k řešení následující právní otázky:

1/ „Otázku“, že nelze dojít k právnímu závěru, že v daném případě lze aplikovat již jen předpisy národního původu (národní právo) bez zohlednění nařízení. Tato otázka souvisí (dle dovolatele) s výkladem a právním posouzením toho, jaké jsou podmínky aplikace nařízení, s čímž souvisí právní otázka, zda účinky nařízení na konkrétní věc mohou zaniknout v průběhu insolvenčního řízení, respektive, zda účinky nařízení na konkrétní věc mohou být suspendovány mezi podáním návrhu na zahájení insolvenčního řízení (tedy mezi zahájením insolvenčního řízení) a rozhodnutím o úpadku? S řešením této otázky mají dle dovolatele souviset další podotázky, a to:

1.1. Lze existenci COMl v určitém státě dovodit ze skutečnosti, že nebylo zjištěno v žádném jiném z členských států?

1.2. Je možné při posuzování COMI z hlediska článku 3 odst. 1 nařízení upřednostňovat formální zápisy ve veřejných rejstřících nad jinými objektivními faktickými skutečnostmi, na jejichž základě mohou třetí osoby usuzovat na COMI dlužníka, tedy je možné vycházet ze zápisů ve veřejných rejstřících v případech, kdy jsou k dispozici jiné objektivní skutečnosti rozhodné pro určení COMI?

1.3. Vypovídají místa uzavření smluv (o poskytnutí úvěrů, nájmu tiskárny, prodeji automobilu), existence smluv (o telefonní přípojce a přepravě zásilek) a umístění konsignačního skladu o COMI dlužníka v některém členském státě v souladu s článkem 3 odst. 1 nařízení?

1.4. Jaký vliv má národnost věřitelů (ve smyslu unijního hodnocení a aplikace obvyklého bydliště) na posouzení COMI jako právní podmínky pro zjištění mezinárodni příslušnosti dle článku 3 odst. 1 nařízení?

1.5. Lze posouzení COMI a tedy i místa, kde dlužník fakticky realizuje svou ekonomickou činnost z hlediska článku 3 odst. 1 nařízení založit jen na místě nákupu zboží nebo místě jeho prodeje (případně umístění na trh), nebo je třeba přihlížet k faktickému stavu výkonu ekonomické činnosti?

1.6. Lze místa vystavení dodacích listů a faktur považovat za faktor určující místo výskytu COMI dlužníka?

2/ Je nutné při posuzování mezinárodní příslušnosti podle článku 3 nařízení nejprve zjišťovat, zda se na území státu, ve kterém je podán návrh na zahájení insolvenčního řízení, nachází provozovna, jako základní předpoklad toho, aby jakékoli řízení mohlo být vůbec zahájeno? Pokud ano, lze při absenci takové provozovny pokračovat v řízení a posuzovat COMI v tomto státě, nebo je existence provozovny podle článku 2 písm. h/ nařízení podmínkou pro existenci COMI a je tak pozitivní právní kvalifikace provozovny prejudiciální podmínkou pro zjišťování a zjištění COMI na území téhož státu a vedení insolvenčního řízení ve smyslu nařízení? I s řešením této otázky mají dle dovolatele souviset navazující podotázky, a to:

1/ Je nutné při posuzování mezinárodní příslušnosti v souladu s článkem 3 nařízení nejdříve zjišťovat, zda se na území státu ve kterém je podán návrh na zahájení insolvenčního řízení, nachází provozovna?

2/ Pokud ano, lze při absenci takové provozovny pokračovat v řízení a posuzovat COMI nebo je soud povinen (ve smyslu § 427 insolvenčního zákona) řízení zastavit?

[28] Dovolatel napadenému rozhodnutí především vytýká nepřezkoumatelnost [odkazuje v daných souvislostech na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. března 2015, sp. zn. 23 Cdo 4968/2014 (usnesení je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže – dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu], neboť z něj nemá za seznatelné, ke kterému ze závěrů, jež teoreticky mohou sloužit k založení mezinárodní příslušnosti českých soudů, se odvolací soud přiklonil. K tomu dovolatel poukazuje na to, že odvolací soud:

- nejprve došel k závěru, že ke dni zahájení insolvenčního řízení se COMI dlužníka nacházelo v České republice, a to v místě jeho rejstříkového sídla,

- následně formuloval závěr, že dlužník pozbyl své mezinárodní působnosti (uzavřel zahraniční provozovny) a zároveň přestal vykonávat jakoukoli ekonomickou činnost a v důsledku toho lze příslušnost k vedení insolvenčního řízení nadále posuzovat toliko podle jeho rejstříkového sídla; posuzoval tedy otázku mezinárodní působnosti nikoli k okamžiku zahájení insolvenčního řízeni nýbrž k okamžiku svého rozhodování, a to zřejmě výhradně na základě národních předpisů, aniž by se v této souvislosti zabýval otázkou COMI,

- a konečně uzavřel, že v řízení nevyšlo najevo, že by ke dni zahájení insolvenčního řízení bylo dlužníkovo COMI v některém jiném členském státě; takto nakonec posuzoval COMI jako institut speciálně práva EU (upravený nařízením), jehož výklad je nutno provádět výlučně eurokonformním a takto unikátním způsobem právě podle nařízení. To přirozeně vylučuje předchozí závěr, z něhož vyplývá, že odvolací soud posuzoval příslušnost podle předpisů tuzemského (národního) původu.

K tomu dovolatel dodává, že mezinárodní příslušnost je nutné založit na pozitivně zjištěné existenci COMI v daném státě, nikoli na jeho absenci v jiných členských státech.

[29] K položeným otázkám pak dovolatel argumentuje následovně:

[30] K otázce ad 1/ (působnost nařízení).

Tuto otázku má dovolatel za neřešenou dovolacím soudem, k čemuž uvádí, že právní posouzení věci odvolacímu soudem co do závěru, že na základě jim zjištěných skutečností, které nastaly až v průběhu insolvenčního řízení, se již neaplikuje nařízení, jelikož u dlužníka došlo k zániku jeho mezinárodní působnosti, není správné. Potud dovolatel argumentuje ve prospěch názoru, že:

1/ Je dána území působnost nařízení jak ve smyslu vazby na členské státy, které jsou nařízením vázány (Česká republika, Rakouská republika, Spolková republika Německo), tak ve smyslu přeshraničního prvku (např. neuhrazené závazky dlužníka vůči zahraničním věřitelům).

2/ Je dána osobní (personální/subjektivní) působnost nařízení, což je úsudek shodný s rozhodnutími obou soudů.

3/ Je dána věcná působnost nařízení (jde o insolvenční řízení, jež spadá do působnosti nařízení), což je úsudek shodný s rozhodnutími obou soudů.

4/ Je dána časová působnost nařízení, což odvolací soud nezpochybnil; způsobil však jistý zmatek názorem o zániku působnosti v průběhu řízení.

Odvolacímu soudu dovolatel v mezích argumentace k osobní působnosti nařízení rovněž vytýká, že (též) uzavřel, že je v souladu s nařízením posuzovat COMI (byť jde o unikátní institut upravený v souvislosti s insolvenčním řízením jen nařízením), zásadně jen podle formálního zápisu sídla dlužníka, aniž věnoval kvalifikaci pojmu „sídlo“, byť v daném kontextu jde rovněž o pojem práva Evropské Unie. Dovolatel nezpochybňuje možný význam sídla pro určení COMI jako „výlučně náhradního“ hraničního určovatele ve smyslu článku 3 odst. 1 věty druhé nařízení, v této části dovolání však výklad této problematiky provádí výlučně ve vztahu k posuzování použitelnosti a osobní působnosti nařízení. Odvolací soud pak kritizuje za to, že tento autonomní pojem unijního práva posuzoval podle národních předpisů, k čemuž akcentuje, že registrované sídlo (což je jediné hledisko použité odvolacím soudem pro dovození mezinárodní příslušnosti při ukončení činnosti dlužníka) je nepodstatné.

[31] Následně dovolatel obsáhle argumentuje ve prospěch závěru, že mezinárodní přeshraniční prvek nemůže zaniknout v průběhu řízení (zde zánikem zahraničních provozoven a ukončením ekonomické činnosti dlužníka).

[32] K otázce ad 2/ [K posuzování mezinárodní příslušnosti dle článku 3 nařízení (ke zkoumání COMI)].

Dovolatel tvrdí, že podmínkou COMI je i existence provozovny, kdežto provozovna nemusí znamenat, že se v místě provozovny musí nacházet i COMI. I kdyby tomu tak ale nebylo, je COMI pojmem práva Evropské Unie (nařízení) a je předmětem výlučně eurokonformního výkladu, stejně jako výraz „sídlo“ použitý v článku 3 odst. 1 nařízení ve smyslu nadnárodního (sekundárního) hraničního určovatele pro zjištění mezinárodní příslušnosti pro vedení hlavního řízení a pro potřeby určení COMI tak nelze vycházet z čistě fokálních hledisek (z pojmu sídla jako sídla statutárního, jak učinil odvolací soud). Dovolatel dále tvrdí, že předmětnou právní otázku odvolací soud neposoudil (ač tak měl učinit), přičemž jde o otázku neřešenou dovolacím soudem ani na úrovni soudních orgánů Evropské Unie. Primárně jde o otázku „výkladu aplikace“ práva Evropské Unie (zejména nařízení).

[33] Dovolatel nezpochybňuje skutková zjištění odvolacího soudu, ale jejich hodnocení pro potřeby právního posouzení a právní závěry, které odvolací soud přijal na základě skutkových zjištění.

[34] Provozovna je podmínkou pro existenci COMI a existence COMI je předpokladem mezinárodní příslušnosti pro vedení hlavního řízení I když na jejím základě nelze založit COMI, je provozovna též předpokladem pro vedení sekundárního řízení. Existence provozovny je tedy nezbytná pro vedení jakéhokoli řízení v režimu nařízení a bez COMI je nutno zastavit jakékoli řízení v režimu nařízení. K tomu dovolatel dále uvádí, že pro posouzení COMI nelze vycházet jen z článku 3 odst. 1 nařízení, ale též z bodu 13 preambule nařízení, s tím, že při použití tam uvedeného pojmu „zájmy“ je cílem nařízení zahrnout i obecně ekonomické činnosti, přičemž tamtéž uváděný výraz „hlavní“ slouží jako kriterium pro případy, kdy tyto zájmy zahrnují aktivity různých typů, které jsou provozovány z různých center. S přihlédnutím k definici provozovny v článku 2 písm. h/ nařízení pak lze na základě porovnání kriterií nutných pro existenci COMI a provozovny dojít k závěru, že jak pro COMI tak pro provozovnu platí, že na daném území musí existovat ekonomická (hospodářská) činnost, že musí být dána jejich zjistitelnost třetími osobami, že tato činnost musí mít materiální základ a že musí mít dostatečnou míru organizace. Dovolatel připouští, že článek 2 písm. h/ nařízení u provozovny výslovně neuvádí požadavek zjistitelnosti třetími osobami, z judikatury SDEU ve věci Interedil (Interedil, odstavec [63]) však podle něj vyplývá, že existence provozovny musí být podobně jako určení místa, kde jsou soustředěny hlavní zájmy, posuzována na základě objektivních a třetími osobami zjistitelných skutečností, aby byla zajištěna právní jistota a předvídatelnost stran určení příslušných soudů. Rozdíl plyne jen z toho, že pro provozovnu postačuje minimální míra organizace v podobě lidských a materiálních zdrojů a určitá stabilita, zatímco pro zjištění COMI je potřeba, aby zde byla navíc přítomna i činnost hlavní. Na tomto základě dovolatel shrnuje, že předpokladem COMI je automaticky i provozovna (COMI je kvalifikovanou provozovnou).

[35] Odvolací soud na základě zjištěného skutkového stavu nepřijal žádný závěr o (ne)existenci provozovny ve smyslu článku 2 písm. h/ nařízení (vyjádřil se jen tak, že v době vydání napadeného usnesení dlužník již nemá žádnou provozovnu). K tomu dovolatel tvrdí, že v České republice neexistuje a v minulosti neexistovala ani provozovna podle článku 2 písm. h/ nařízení, což vylučuje jak vedení hlavního tak vedení vedlejšího řízení. V rámci srovnání s judikaturou jiných členských států coby jednoho z prostředků eurokonformního výkladu odkazuje dovolatel jako na často citovaný na rozsudek ze dne 7. února 2003, [2003] EWHC (Ch.) 128 ve věci Brac rent-A-Car International Inc., s tím, že z něj vyplývá, že sídlo společnosti (po formální stránce) se musí zohlednit až jako poslední faktor, a že je potřeba nejdříve zohlednit fakticitu případu. Stejně se k tomu vyjadřovala judikatura SDEU ve věci Interedil, která se odklání od předchozí judikatury ve věci Eurofood (Eurofood, odstavec [33]) a určuje, že sídlo není hlavním faktorem a použití této vyvratitelné domněnky je možné jen ve výjimečných případech (Interedil, odstavce [48] a [59]). V této souvislosti dovolatel znovu připomíná, že ani sídlo ve smyslu článku 3 odst. 1 nařízení nemusí být sídlem tak, jak ho chápe tuzemská doktrína ve smyslu principu inkorporačního.

[36] Jak bylo správně konstatováno v judikatuře SDEU ve věci Burgo [jde o rozsudek Soudního dvora (prvního senátu) ze dne 4. září 2014, ve věci Burgo Group SpA, C327/13], je nesporné, že definice uvedená v čl. 2 písm. h/ nařízení neobsahuje žádný odkaz na místo statutárního sídla společnosti, která je dlužníkem, nebo právní formu, kterou má dotčené provozní místo. Není proto zásadě vyloučeno, že provozovna může mít pro účely tohoto ustanovení právní subjektivitu a může se nacházet v členském státě, ve kterém má tato společnost uvedené sídlo, a to pod podmínkou, že splňuje kritéria stanovená v tomto ustanovení (Burgo, odstavec [32]). Totéž musí platit a contrario – provozovna nemusí mít právní subjektivitu a může se vyskytovat i v jiném státě, než je stát sídla dlužníka.

[37] Stejně jak v případě COMI je nutné existenci provozovny nutné posuzovat individuálně základě objektivních kritérií. SDEU tedy ve věci Burgo správně dochází k závěru, že provozovna se může nacházet i v místě, kde má dlužník sídlo a soud tedy nemá posuzovat prioritně COMI podle formální presumpce sídla. To potvrzuje i Interedil (stanovisko generální advokátky J. Kokott k rozsudku Interedil dále jen „stanovisko GA, Interedil“, odstavec [68]), v němž se konstatuje, že:

„(…) je třeba se v rámci požadovaného celkového posouzení spíše vždy tázat, jaké činnosti, objektivně rozeznatelné třetími osobami, společnost vykonává v místě svého sídla.“

[38] Rozborem skutkových zjištění (v odstavcích [96] až [100] dovolání) pak dovolatel dospívá k závěru, že na území České republiky nebyly přítomny ekonomické (hospodářské) zájmy dlužníka a odvolací soud pochybil, jestliže dovodil existenci COMI přes absenci provozovny. K tomu dovolatel rovněž zdůrazňuje, že v jeho sídle v České republice se nenacházel žádný majetek společnosti, takže není splněn předpoklad udržování místa podnikání v České republice, ani předpoklad výkonu hospodářské činnosti za pomoci materiálních zdrojů; existence konsignačního skladu o tom ničeho nevypovídá (vypovídá pouze o tom, že zboží z něj bylo exportováno do zahraničí, kde dlužník nakonec podnikání realizoval.

[39] K podotázkám k otázce ad 1/ (působnost nařízení).

Dovolatel namítá, že podotázky k otázce ad/ 1 zodpověděl odvolací soud nesprávně, přičemž jde o otázky dovolacím soudem neřešené. Primárně jde o otázky „výkladu aplikace“ práva Evropské Unie (zejména nařízení).

[40] K podotázce 1.1. (K posuzování, zda COMI je na území jiného členského státu Evropské Unie.)

Potud dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že autoritativně odpovídá na otázku: „Kde je COMI?“ (je v České republice a nevyšlo najevo, že by ke dni zahájení řízením bylo v jiném státě), ačkoliv si může klást pouze otázku: „Je na mém území COMI?“. Rozhodování o tom, je-li COMI v České republice, nezávisí na tom, zda a jak rozhodl soud jiného státu (jak dovodil insolvenční soud poukazem na to, že k závěru o soustředění hlavních zájmů dlužníka na území Rakouska nedospěl ani rakouský insolvenční soud, který zahájil pouze územní úpadkové řízení ohledně provozovny dlužníka). Odvolací soud tento závěr přímo neformuloval, přesto ale dospěl k závěru, že ke dni zahájení řízen by se COMI nenacházelo v jiném státě; to ale nestačí k závěru, že COMI se nachází na území České republiky.

[41] K podotázce 1.2. (K posuzování COMI podle zápisů ve veřejných rejstřících.)

Výpisy z veřejných rejstříků jsou formálním kritériem určujícím jen formální zápis sídla případně provozoven, tudíž z nich nelze činit závěr o tom, zda a odkud dlužník řídí své ekonomické (hospodářské) zájmy dle nařízení (o tom, kde je dáno COMI) a dovolacího soudu pochybil, jestliže tak činil. Potud dovolatel opět odkazuje na závěry ve věci Brac rent-A-Car International Inc. a cituje i další rozhodnutí národních soudů, z nichž vyzdvihuje tyto:

- skutečnost, že společnost má COMI v místě sídla, „není nijak zvlášť silná,

- sídlo je pouze jedním z více faktorů, které je třeba posuzovat v rámci celého dokazování, aby bylo možno dojít k určení COMI,

- pro rozhodnutí týkající se určeni COMI dlužníka je potřeba provést vybalancované kvalitativní hodnocení,

- předpoklad („sídla“) je rozhodující jen zřídka.

[42] Dovolatel má v této souvislosti za rozhodné, že ač v literatuře ani v judikatuře SDEU dříve nepanovala shoda v tom, zda COMI se má posuzovat podle teorie skutečného sídla, nebo podle inkorporační teorie, věci Interedil a Rastelli/Hidoux [jde o rozsudek Soudního dvora (prvního senátu) ze dne 15. prosince 2011, ve věci Rastelli Davide e C. Snc proti Jean-Charlesi Hidouxovi, jakožto insolvenčnímu správci společnosti Médiasucre International, C191/10], potvrzují, že právě teorii skutečného sídla je nutno přijmout jako základní.

[43] V otázce veřejných rejstříků ohledně dlužníkových provozoven v Rakousku zaujal odvolací soud hledisko vnímatelnosti místních věřitelů. I kdyby si však tito věřitelé byli vědomi sídla společnosti v České republice, stejně to nic nevypovídá o ekonomické (hospodářské činnosti) činnosti dlužníka. Dovolatel pro doplnění cituje i odstavec [53] stanoviska GA, Interedil, a odtud dovozuje, že pouhý zápis sídla (ať už v jakémkoli rejstříku), neodůvodňuje konstatování, že v témže státě je též COMI.

[44] Dovolatel dále argumentuje k otázce zjistitelnosti COMI třetími osobami a s poukazem na národní judikaturu členských států Evropské Unie (včetně České republiky) nemá pochybnosti o tom, že třetími osobami se zásadně rozumí věřitelé dlužníka, s tím, že v případě pochybností je nutno vycházet z toho, jak je toto místo zjistitelné největšími přihlášenými věřiteli. V dané věci splňuje podmínku hlavního věřitele insolvenční navrhovatel (jeho přihlášená pohledávka tvoří cca 67 % přihlášených pohledávek), který (a nejen on) byl o COMI dlužníka v Rakousku jednoznačně informován. COMI musí být posuzováno z hlediska objektivní a pro věřitele viditelně nejužší vazby na místo, kde dlužník soustřeďuje své zájmy, tedy kde „činí ekonomickou činnost“. Tímto místem byl pro většinu tuzemských i zahraničních věřitelů rakouský Linec. Odvolací soud navíc pochybil, když zjistitelnost COMI hodnotil podle neznámého okruhu možných věřitelů, ačkoliv podstata hlediska zjistitelnosti se týká výlučně věřitelů přihlášených.

[45] K podotázce 1.3. (K posuzování COMI podle místa uzavření smluv.)

Potud dovolatel namítá, že žádná z uzavíraných smluv nesloužila ekonomické (hospodářské) činnosti dlužníka, když úvěrové smlouvy, které dlužník uzavřel se společností E, byly považovány za smlouvy o zajišťovacím převodu práva pro zajištění nákupu automobilů od prodávající společnosti AUTOIMPORT Mach CZ a. s. (dále jen „společnost A“), s tím, že do splacení úvěru (k čemuž nedošlo) zůstaly automobily majetkem společnosti E, takže otázkou zůstává, zda je lze považovat za „majetek dlužníka“. I kdyby tomu tak ale bylo, pak dovolatel připomíná rozsáhlou judikaturu SDEU (stanovisko GA, Interedil, odstavec [53]) i členských států, že pouhý majetek dlužníka nacházející se na území některého státu ještě neříká nic o tom, zda se zde nachází COMI. Prvky, jako kde došlo ke vzniku závazkového vztahu, jaké je rozhodné právo závazkového vztahu, statutární sídlo smluvních stran apod., jsou pro posouzení COMI a pro posouzení hospodářského účelu a podstaty takového závazkového vztahu, „které již vazbu na COMI nepochybné mohou mít“, irelevantní. Důležitější je, zda nákup automobilů a k tomu poskytnutý úvěr sloužily ekonomické (hospodářské) činnosti dlužníka. I kdyby Nejvyšší soud došel k závěru, že šlo o takovou ekonomickou činnost, nebyla by pro většinu věřitelů taková skutečnost zjistitelná.

[46] Ke smlouvě, na jejímž základě dodal věřitel KM dlužníku multifunkční stroj pro nezbytnou administrativu, dovolatel připomíná, že takový stroj může být umístěn kdekoli (i v provozovnách dlužníka), takže nemusí vypovídat o místu ekonomické činnosti dlužníka zjistitelné třetími osobami. K tomu dovolatel poukazuje na to, že ve věci Aim Underwriting Agencies (Ireland) Limited [2004] EWHC 2114 (Ch) soud neuznal COMI v Irsku proto, že v tomto státě se vykonávala jen správa účtu a nezbytná administrativa, přičemž v dané provozovně byl zaměstnán jen jeden zaměstnanec. Odtud plyne, že smlouva o nájmu stroje a jeho umístnění v Českých Budějovicích (CR) může nanejvýš dokazovat, že případná činnost v České republice byla jen administrativní (v minimální míře) a podpůrná. V České republice byl registrován vždy jen jeden zaměstnanec, který zde pouze vypomáhal a vyřizoval vedlejší služby. Přítomnost obdobných zařízení byla možná též v provozovnách v Rakousku a v Německu, což ale odvolací soud nezohlednil.

[47] Ekonomickou činnost dlužníka v daném čase nezohledňují ani smlouvy o telefonní přípojce od společnosti O a smlouva o zajištění přepravy zásilek naopak ukazuje na COMI v Rakousku.

[48] Dovozuje-li odvolací soud COMI z umístění konsignačního skladu, pak již zřízení takového skladu vypovídá o tom, že zboží bylo určeno pro dlužníka k realizaci na trhu mimo Českou republiku; dovolatel též připomíná požadavek zjistitelnosti COMI třetími osobami. Dovolatel k tomu dokazuje též na rozhodnutí High Court of Justice v Leedsu (citované podle Bufford, Samuel: International Insolvency Case Venue in the European Union: The Parmalat and Daisytek Controversies. Columbia Journal of European Law 12/2006) o tom, že COMI se nemá posuzovat jen podle existence prostor užívaných dlužníkem/úpadcem, které se nacházejí v daném státě (stejně jako zde umístění konsignačního skladu), ale podle jiných faktorů, mezi které zařadil např. skutečnost, odkud musel být odsouhlasen nákup zboží, odkud přicházely finance, atd. Dovolatel uzavírá, že i ze stanoviska GA, Interedil, odstavec [66], vyplývá, že ani lokalizace nemovitého majetku sama o sobě nic neříká o COMI dlužníka.

[49] K podotázce 1.4. (K posuzování COMI podle původu věřitelů.)

Potud dovolatel namítá, že to odkud pochází většina dlužníkových věřitelů, není rozhodné pro určení COMI. Odvolacímu soudu v této souvislosti též vytýká, že nezohlednil proběhnuvší insolvenční řízení týkající se provozovny v Rakousku, jež logicky využili věřitelé s pohledávkami, jež se vázaly k této provozovně.

[50] K podotázce 1.5. (K posuzování COMI podle místa nákupu a prodeje zboží.)

Dle dovolatele není místo nákupu zboží pro určení COMI nerozhodné. Co do podobného závěru odkazuje na judikaturu členských států, příkladmo na rozhodnutí Commerce in Charleroi, z 8 dubna 2011, sp. zn. B/2011/00109 (Sarl Harmonie Textile), kde soud konstatoval, že COMI dlužníka nelze určit dle místa, kde se nachází výhradní dodavatel a hlavní věřitel.

[51] K podotázce 1.6. (K posuzování COMI podle místa vystavení dodacích listů a faktur.)

Potud dovolatel poukazuje na to, že žádná z faktur, které insolvenční navrhovatel přiložil k insolvenčnímu návrhu, neoperuje s českými identifikátory dlužníka (odkazují na jeho činnost vykonávanou prostřednictvím rakouské provozovny), Judikatura členských států Evropské Unie [rozhodnutí Court of Appeal Liège, 4/28/2011, TBH 2012, odstavec 165; Court of Appeal Mons, 10/21/2011, Groupe Calortee SAS (unreported)] shledala jako kriteria zjistitelná i třetími osobami místo, kde má dlužník bankovní účet a adresu uváděnou v korespondenci a při využívání kurýrních služeb. Z dodacích listů přikládaných dlužníkem k dovolání je pak patrno, že dodávky byly adresovány do Lince.

[52] A konečně dovolatel uzavírá, že na samostatnost provozovny nelze usuzovat jen dle místa nákupu zboží.

[53] Insolvenční navrhovatel ve vyjádření má napadené rozhodnutí za správné a dovolání za nepřípustné a neopodstatněné.

[54] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

[55] Dovolání v dané věci je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., když pro ně neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř., a v posouzení, dovoláním předestřených otázek jde o věc z valné části dovolacím soudem neřešenou.

[56] U přípustného dovolání přihlíží Nejvyšší soud z úřední povinnosti též k označeným zmatečnostním vadám řízení a k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí vystihuje dovolatel právě vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud se tedy nejprve zabýval tím, zda řízení takovou vadou vskutku trpí.

[57] Ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu k (ne)přezkoumatelnosti soudního rozhodnutí představuje rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 100/2013“). V R 100/2013 Nejvyšší soud vysvětlil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele. Poměřováno těmito závěry napadené rozhodnutí zjevně nebylo nepřezkoumatelné, když z něj zřetelně a srozumitelně plynou důvody, pro které odvolací soud uzavřel, že COMI dlužníka se nachází v České republice. Dílčí nepřesnosti této argumentace (vyzdvihované dovolatelem) nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí nezpůsobují (jde o otázku interpretace a případně správnosti napadaného rozhodnutí, nikoli o otázku jeho nepřezkoumatelnosti).

[58] Z ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. [které upravuje náležitosti odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku, platí obdobně pro odůvodnění usnesení, jímž se rozhoduje ve věci samé (§ 169 odst. 4 o. s. ř.) a přiměřeně se prosazuje i pro odůvodnění rozhodnutí vydaných odvolacím soudem (§ 211 o. s. ř.)] ani z práva na spravedlivý proces přitom nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. února 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod číslem 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. června 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). Rozhodnutí odvolacího soudu těmto požadavkům vyhovuje. Dovolání tudíž potud není opodstatněné.

[59] Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud přihlíží u přípustného dovolání z úřední povinnosti, se nepodávají ani ze spisu, Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval dále správností právního posouzení věci odvolacím soudem.

[60] Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

[61] Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.

[62] Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení nařízení o úpadkovém řízení a nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 848/2015, ze dne 20. května 2015 o insolvenčním řízení (dále jen „nové nařízení o úpadkovém řízení“ nebo nové nařízení“):


Preambule nařízení

(…)

(12) Toto nařízení umožňuje zahájit hlavní úpadkové řízení ve státě, ve kterém jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka. Tato řízení mají obecnou platnost a vztahují se na veškerý majetek dlužníka. Za účelem ochrany různých zájmů umožňuje toto nařízení zahájit vedlejší řízení, která probíhají souběžně s hlavním řízením. Vedlejší řízení může být zahájeno v členském státě, ve kterém má dlužník provozovnu. Účinky vedlejších řízení se omezují na majetek, který se nachází v tomto státě. Potřeba jednotnosti ve Společenství je naplněna závaznými pravidly o koordinaci s hlavním řízením.

(13) Místo, kde jsou soustředěny hlavní zájmy, by mělo odpovídat místu, ze kterého dlužník obvykle své zájmy spravuje, a je proto zjistitelné třetími osobami.

(…)


článek 2 (nařízení)

Definice


Pro účely tohoto nařízení se rozumí:

a/ „úpadkovým řízením“ kolektivní řízení uvedená v čl. 1 odst. 1. Seznam těchto řízení je obsažen v příloze A;

b/ „správcem podstaty“ osoba nebo subjekt, jejichž funkcí je spravovat nebo prodat majetek, který byl dlužníkovi zabaven, nebo dohlížet na správu jeho záležitostí. Seznam těchto osob a subjektů je obsažen v příloze C;

c/ „likvidačním řízením“ úpadkové řízení ve smyslu písmene a/ zahrnující zpeněžení majetku dlužníka, včetně případů, kdy řízení skončí vyrovnáním nebo jiným opatřením, kterým je platební neschopnost ukončena, nebo skončí pro nedostatek majetku dlužníka. Seznam těchto řízení je obsažen v příloze B;

d/ „soudem“ soudní orgán nebo jiný příslušný subjekt členského státu, který je oprávněn zahájit úpadkové řízení nebo v průběhu takového řízení rozhodovat;

e/ „rozhodnutím“ ve vztahu k zahájení úpadkového řízení nebo jmenování správce podstaty rozhodnutí kteréhokoli soudu příslušného takové řízení zahájit nebo jmenovat správce podstaty;

f/ „okamžikem zahájení řízení“ okamžik, kdy rozhodnutí o zahájení řízení nabývá účinku, bez ohledu na to, zda se jedná o konečné rozhodnutí či nikoli;

g/ „členským státem, ve kterém se nachází majetek“:

– v případě hmotného majetku členský stát, na jehož území se majetek nachází,

– v případě majetku nebo vlastnických práv nebo nároků, které musí být zapsány ve veřejném rejstříku, členský stát, pod jehož pravomoc rejstřík spadá,

– v případě pohledávek členský stát, na jehož území jsou soustředěny hlavní zájmy povinné třetí osoby ve smyslu čl. 3 odst. 1;

h/ „provozovnou“ jakékoli provozní místo, kde dlužník vykonává nikoli přechodnou hospodářskou činnost za pomoci lidských a materiálních zdrojů.


článek 3 (nařízení)

Mezinárodní příslušnost


1. Soudy členského státu, na jehož území jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka, jsou příslušné k zahájení úpadkového řízení. V případě společnosti nebo právnické osoby se za místo, kde jsou soustředěny hlavní zájmy, považuje sídlo, pokud není prokázán opak.

2. Pokud jsou hlavní zájmy dlužníka soustředěny na území některého členského státu, jsou soudy jiného členského státu příslušné k zahájení úpadkového řízení proti dlužníkovi pouze tehdy, pokud má dlužník provozovnu na území tohoto členského státu. Účinky takového řízení jsou omezeny na majetek, který se nachází na území tohoto členského státu.

3. Pokud bylo úpadkové řízení zahájeno podle odstavce 1, stávají se jakákoli následná řízení podle odstavce 2 vedlejšími řízeními. Tato řízení musí být likvidačními řízeními.

4. Územní úpadková řízení uvedená v odstavci 2 mohou být zahájena před zahájením hlavního úpadkového řízení podle odstavce 1 pouze tehdy,

a/ pokud úpadkové řízení podle odstavce 1 nemůže být zahájeno z důvodů stanovených právem členského státu, na jehož území jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka, nebo

b/ pokud žádá o územní úpadkové řízení věřitel, který má bydliště, obvyklé místo pobytu nebo sídlo v členském státě, na jehož území se nachází dotyčná provozovna, nebo jehož pohledávka vznikla na základě činnosti této provozovny.


článek 16 (nařízení)

Zásady


1. Rozhodnutí o zahájení úpadkového řízení učiněné soudem členského státu, který je příslušný podle článku 3, je uznáváno ve všech ostatních členských státech od okamžiku, kdy nabude účinku ve státě, který řízení zahájil.

To platí i v případě, kdy úpadkové řízení nemůže být v jiném členském státě proti dlužníku daného typu zahájeno.

2. Uznání úpadkového řízení podle čl. 3 odst. 1 nevylučuje zahájení řízení podle čl. 3 odst. 2 soudem v jiném členském státě. Řízení zahájené později se stává vedlejším úpadkovým řízením ve smyslu kapitoly III.


článek 26 (nařízení)

Veřejný pořádek


Kterýkoli členský stát může odmítnout uznat úpadkové řízení zahájené v jiném členském státě nebo výkon rozhodnutí učiněných v souvislosti s takovým řízením, pokud by byly účinky tohoto uznání nebo výkonu ve zjevném rozporu s veřejným pořádkem tohoto státu, zejména s jeho základními zásadami nebo s ústavními právy a svobodami jednotlivce.

článek 84 (nového nařízení)

Časová působnost


1. Ustanovení tohoto nařízení se vztahují pouze na insolvenční řízení zahájená po 26. červnu 2017. Jednání dlužníka učiněná přede dnem použitelnosti tohoto nařízení se i nadále řídí právem, které se na ně vztahovalo v době, kdy byla učiněna.

2. Bez ohledu na článek 91 tohoto nařízení se nařízení (ES) č. 1346/2000 nadále použije na insolvenční řízení, která spadají do oblasti působnosti uvedeného nařízení a která byla zahájena před 26. červnem 2017.


článek 92 (nového nařízení)

Vstup v platnost


Toto nařízení vstupuje v platnost dvacátým dnem po vyhlášení v Úředním věstníku Evropské unie.

Použije se ode dne 26. června 2017, s výjimkou:

a/ článku 86, který se použije ode dne 26. června 2016;

b/ čl. 24 odst. 1, který se použije ode dne 26. června 2018, a

c/ článku 25, který se použije ode dne 26. června 2019.

[63] Úvodem Nejvyšší soud uvádí, že s přihlédnutím k článkům 84 a 92 nového nařízení a k době vydání napadeného rozhodnutí je zjevné, že pro předmětné řízení se uplatní nařízení o úpadkovém řízení a nikoli nové nařízení o úpadkovém řízení (použitelnost nařízení o úpadkovém řízení dovolání ani nezpochybňuje).

[64] Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že pro odpovědi na otázky položené dovolatelem je určující především přesné vymezení pojmu „zahájení insolvenčního (úpadkového) řízení“ ve smyslu nařízení o úpadkovém řízení. K této otázce se Nejvyšší soud vyjádřil již v usnesení ze dne 31. ledna 2008, č. j. 29 Odo 164/2006-617 (ve znění usnesení ze dne 11. února 2008, sp. zn. 29 Odo 164/2006), uveřejněném pod číslem 87/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 87/2008“). V něm citoval ustálenou judikaturu Soudního dvora Evropské unie, podle které článek 16 odst. 1 první pododstavec nařízení musí být vykládán v tom smyslu, že za rozhodnutí o zahájení úpadkového řízení ve smyslu tohoto ustanovení se považuje rozhodnutí vydané soudem členského státu, ke kterému byl za tímto účelem podán návrh na zahájení řízení uvedeného v příloze A téhož nařízení, vycházející z úpadku dlužníka, jestliže toto rozhodnutí zahrnuje zbavení dlužníka práva nakládat se svým majetkem, a jmenování správce podstaty uvedeného v příloze C daného nařízení. Toto zbavení práva nakládat s majetkem znamená, že dlužník pozbude oprávnění vykonávat správu svého majetku (případ C-341/04 Eurofood IFSC Ltd. [2006], Sbírka rozhodnutí, 03813, odstavec 58). V poměrech dané věci se tedy závěr, zda se COMI dlužníka nachází (nacházelo) na území České republiky, soustřeďuje především k 8. lednu 2016, kdy insolvenční soud zjistil úpadek dlužníka.

[65] K dovoláním předestřeným otázkám Nejvyšší soud obecně shrnuje, že jsou ve značném rozsahu pokládány v akademické rovině, takže důvod rozebírat je jednotlivě podle způsobu, jakým byly položeny, dán není. Pro výsledek dovolacího řízení je klíčová odpověď na otázku, zda stav insolvenčního řízení v době vydání napadeného rozhodnutí dovoloval závěr, že jsou splněny podmínky mezinárodní příslušnosti pro zahájení hlavního úpadkového řízení v České republice ve smyslu nařízení.

[66] Dovolatel buduje oponenturu proti napadenému rozhodnutí na argumentaci, že COMI dlužníka se (vždy) nacházelo pouze v Rakousku a poté, co bylo skončeno rakouské insolvenční řízení (zahájené jako vedlejší úpadkové řízení), již nejsou podmínky pro vedení jakéhokoli insolvenčního řízení na území České republiky. Odvolacímu soudu v dotčených souvislostech vytýká, že do závěru o existenci COMI dlužníka v České republice promítl i to, jak rozhodl soud jiného státu (rakouský insolvenční soud). K tomu Nejvyšší soud uvádí, že požadavek, aby s náležitým respektem bylo přistupováno k rozhodnutí o zahájení úpadkového řízení vydanému v jiném členském státě, potvrzuje článek 26 nařízení. Soudní dvůr Evropské Unie k tomu ve své judikatuře uzavřel, že článek 26 nařízení musí být vykládán v tom smyslu, že členský stát může odmítnout uznat úpadkové řízení zahájené v jiném členském státě, jestliže bylo rozhodnutí o zahájení řízení přijato při zjevném porušení základního práva být vyslechnut, kterého požívá osoba dotčená takovým řízením (případ C-341/04 Eurofood IFSC Ltd. [2006], Sbírka rozhodnutí, 03813, odstavec 67). V daném případě zjevně nešlo o to, že by odvolací soud přijal závěr o COMI dlužníka podle rozhodnutí rakouského insolvenčního soudu (z 8. září 2014, A-18). Jestliže ovšem rakouský insolvenční soud dospěl v označeném rozhodnutí k závěru, že jsou (v rozhodné době byly) splněny podmínky pro zahájení vedlejšího úpadkového řízení, pak tím současně vyloučil možnost, že by se na území Rakouska nacházelo COMI dlužníka. Rozhodnutí rakouského insolvenčního soudu o zahájení vedlejšího úpadkového řízení je pro dlužníka (jenž se mu neprotivil a své nynější přesvědčení, že v Rakousku mělo proběhnout hlavní úpadkové řízení, před rakouským soudem neprosazoval) závazné a jeho obrana, že měl COMI v Rakousku, je ve světle onoho rozhodnutí právně bez významu (v tomto řízení ji již k dispozici nemá).

[67] Zbývá určit, zda COMI dlužníka bylo možné určit s přihlédnutím k údaji o zapsaném sídle dlužníka (v České republice). Přitom je zjevné, že dlužník nějaké COMI mít musel, a že možná úvaha o místě tohoto COMI se mohla týkat (vzhledem ke skutkovému stavu věci) právě jen Rakouska nebo České republiky. Je-li s přihlédnutím k významu rozhodnutí rakouského insolvenčního soudu [o tom, že v Rakousku byly splněny (jen) podmínky pro zahájení vedlejšího úpadkového řízení] vyloučeno uvažovat o tom, že skutečné sídlo dlužníka se nacházelo v Rakousku (jak rozebráno výše), pak je přiléhavý i úsudek odvolacího soudu, který s poukazem na závěry SDEU ve věcech Eurofood a Interedil dovodil, že COMI dlužníka se nachází v zemi, kde má dlužník zapsáno sídlo (v České republice). Skutkový stav, z nějž odvolací soud vyšel při hodnocení aktivit dlužníka v České republice, pak činí zbytečným řešení obecné otázky, zda podmínkou zahájení hlavního úpadkového řízení na území členského státu je existence provozovny na území takového státu (respektive, zda je tato podmínka vyžadována pro zahájení hlavního úpadkového řízení v zemi zapsaného sídla dlužníka). Odvolacím soudem zjištěné a posuzované aktivity dlužníka na území České republiky totiž tak jako tak vyhovují ve svém souhrnu pojmu provozovna ve smyslu článku 2 písm. h/ nařízení podle judikatury shrnuté (k výkladu tohoto článku nařízení) již v R 87/2008.

[68] Přiléhavě (v intencích závěrů formulovaných SDEU ve věci Interedil) interpretoval odvolací soud též otázku, zda místo ústřední správy dlužníka mohlo být zjištěno pomocí objektivních a pro třetí osoby zjistitelných skutečností. K tomu lze podpůrně poukázat na to, že existence dovolatelem tvrzeného skutečného sídla v Rakousku zjevně nebyla objektivně seznatelná ani pro rakouský insolvenční soud.

[69] Odvolací soud tedy správně uzavřel, že COMI dlužníka se nachází v České republice. Na tento závěr nemají vliv ani případné dílčí nepřesnosti podpůrné odvolací argumentace (o významu místa, odkud pochází většina dlužníkových věřitelů a o následném ukončení podnikání v průběhu insolvenčního řízení).

[70] Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání zamítl (§ 243d písm. a/ o. s. ř.).

Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku, insolvenčnímu správci, věřitelskému výboru (zástupci věřitelů) a státnímu zastupitelství, které (případně) vstoupilo do insolvenčního řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. prosince 2018



JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu