Rozhodnutí NS

20 Cdo 357/2020

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:03/25/2020
Spisová značka:20 Cdo 357/2020
ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:20.CDO.357.2020.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
20 Cdo 357/2020-169
USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Aleše Zezuly a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněného městyse Luka nad Jihlavou, se sídlem v Lukách nad Jihlavou, 1. máje 76, identifikační číslo osoby 00286192, zastoupeného JUDr. Boženou Zmátlovou, advokátkou se sídlem v Jihlavě, Dvořákova 1927/5, proti povinné Vanderlaan s. r. o., se sídlem v Praze 10, V Předpolí 1452/30, identifikační číslo osoby 45537305, zastoupené Mgr. Ing. Pavlem Bezouškou, advokátem se sídlem v Čáslavi, nám. Jana Žižky z Trocnova 2/2, pro nepeněžité plnění, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 49 EXE 1409/2017, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. října 2019, č. j. 20 Co 255/2019-124, t a k t o :


Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :


Ve shora označené věci Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 10. 10. 2019, č. j. 20 Co 255/2019-124, potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále „soud prvního stupně“) ze dne 22. 5. 2019, č. j. 49 EXE 1409/2017-67, ve výroku, jímž soud prvního stupně zamítl návrh povinné na zastavení exekuce vedené u soudní exekutorky JUDr. Marie Sárové, Exekutorský úřad Jihlava, pod sp. zn. 079 EX 00165/17. Exekučním titulem v posuzované věci je usnesení soudu prvního stupně ze dne 6. 6. 2016, č. j. 15 C 233/2014-87 (dále jen „exekuční titul“), jímž byl mezi účastníky schválen soudní smír v tam uvedeném znění, obsahující mimo jiné závazek dovolatelky provést na svůj náklad odstranění specifikovaných vad díla - stavebních prací (viz výrok I. exekučního titulu). V průběhu exekučního řízení nebylo prokázáno, že by povinná odstranila vytčené vady díla (povinnost tvrzení a důkazní břemeno „je věcí“ povinné). Meritorní správností exekučního titulu se k námitkám povinné nemůže soud v exekučním řízení zabývat (s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. října 2008, sp. zn. 20 Cdo 1710/2007, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2014, sp. zn. 30 Cdo 3712/2012).

Proti usnesení odvolacího soudu podala povinná dovolání, jehož přípustnost vymezila tak, že „rozhodnutí odvolacího soudu (jakož i rozhodnutí soudu prvého stupně) spočívá na nesprávném právním posouzení, když se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe tím, že potvrdil překvapivé a předčasné rozhodnutí soudu prvního stupně, které vykazuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudu a provedenými důkazy“. Dovolatelka namítala materiální nevykonatelnost exekučního titulu z důvodu nedostatečné identifikace vad v jeho výroku a z toho plynoucí nemožnost tyto vady opravit (podle jejího názoru je příslušný výrok exekučního titulu formulován neurčitě a také duplicitně). Namítala dále rozpor s dobrými mravy a porušení práva na spravedlivý proces, neboť obecné soudy nevzaly v potaz chování oprávněné (neposkytnutí spolupráce, odpojení přívodu vody a elektřiny, zastavení stavebních prací „vlastním stavebním úřadem“ oprávněné), vykazující znaky „šikanózního jednání“. Zásadní pochybení obecných soudů spatřovala dovolatelka v extrémním rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy při posuzování skutečnosti, zda povinná řádně splnila svou povinnost opravit vady specifikované v exekučním titulu. Napadené usnesení zároveň považovala za překvapivé vzhledem k předchozímu průběhu řízení.

Oprávněný ve vyjádření k dovolání uvedl, že povinná nedostatečným způsobem vymezila přípustnost dovolání. Pro případ věcného posouzení případu oprávněný s námitkami dovolatelky nesouhlasil, k čemuž připojil bližší argumentaci.

Nejvyšší soud jako soud dovolací rozhodl o dovolání povinné podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 přechodných ustanovení zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č.292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „o. s. ř.“, se závěrem, že dovolání není přípustné (§ 237 o. s. ř.).

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Nejvyšší soud ve své konstantní judikatuře vysvětlil, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se řešení této otázky hmotného nebo procesního práva odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 4/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. dubna 2018, sp. zn. 20 Cdo 720/2018). Nedílným předpokladem pro řádné naplnění výše uvedeného požadavku je skutečnost, že dovolatelem namítaný rozpor rozhodovací praxe dovolacího soudu s napadeným rozhodnutím nesmí být toliko zdánlivý, nýbrž svým obsahem či právními závěry musí být posuzovaná rozhodnutí ve skutečném (objektivním) rozporu.

Dovolatelka uvedeným předpokladům přípustnosti dovolání v posuzované věci nevyhověla, primárně proto, že sice zvolila ke všem vzneseným námitkám jediné (společné) hledisko přípustnosti (rozpor napadeného usnesení odvolacího soudu s ustálenou rozhodovací praxí), avšak nijak nepřiblížila (alespoň v rovině právních závěrů) judikaturu dovolacího soudu, od které se - podle jejího názoru - usnesení odvolacího soudu odchýlilo (ostatně i při samotném vymezení přípustnosti dovolatelka poukázala na „rozpor s ustálenou praxí“, nikoli tedy praxí dovolacího soudu) - srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 11. února 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18, v němž Ústavní soud rozhodovací praxi Nejvyššího soudu v otázce vymezení přípustnosti dovolání aproboval.

Námitky dovolatelky za vylíčeného stavu představují pokračující polemiku se závěry soudů předchozích stupňů směřující povětšinou k hodnocení jednotlivých důkazů, v dané souvislosti k (ne)splnění důkazního břemene a v konečném důsledku ke zpochybnění skutkového stavu věci, z něhož soudy obou stupňů vycházely. Toliko na tímto způsobem vyjádřených námitkách zvolenou přípustnost dovolání bez dalšího založit nelze (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2020, sp. zn. 20 Cdo 1911/2019, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).

Ke stejnému závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě argumentace povinné týkající se porušení práva dovolatelky na spravedlivý proces, údajného rozporu s dobrými mravy a překvapivosti rozhodnutí; obecnost této argumentace a absence relevantní právních úvah či oznámení předchozí rozhodovací praxe dovolacího soudu (případně i judikatury Ústavního soudu, která by byla konformní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu) znamená, že ani v tomto ohledu dovolatelka předpoklad přípustnosti dovolání nevystihla. Dovolací soud přitom v rozhodování odvolacího soudu neshledal prvky svévole ve smyslu extrémního nesouladu právních závěrů s vykonanými skutkovými a právními zjištěními (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 10. prosince 2014, sp. zn. IV. ÚS 919/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 27. prosince 2019, sp. zn. III. ÚS 2758/19). Odvolací soud se totiž hodnocením provedených důkazů zabýval (částečně vyšel z provedeného dokazování před soudem prvního stupně) a patřičnou pozornost věnoval zachování procesních práv dovolatelky v průběhu exekučního řízení, jakož i otázce dobrých mravů ve spojení s exekučním vymáháním práva přiznaného exekučním titulem (k tzv. šikanózním návrhům či postupům srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. prosince 2015, sp. zn. IV. ÚS 3216/14).

Nepředložila-li dovolatelka jiné námitky, jimiž by předpoklady přípustnosti dovolání řádně vymezila, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) odmítl.

Pro nepřípustnost dovolání se Nejvyšší soud nezabýval ani případnými vadami řízení (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř., podle kterého dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci).

O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 25. 3. 2020
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
                                  předsedkyně senátu