Rozhodnutí NS

30 Cdo 775/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:04/29/2019
Spisová značka:30 Cdo 775/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.775.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Rozsudek pro uznání
Vady podání
Dotčené předpisy:§ 114b o. s. ř.
§ 153a odst. 3 o. s. ř.
§ 237 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
30 Cdo 775/2019-82


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně El NIŇO BEVERAGES, a.s., identifikační číslo osoby 27950395, se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 572/11, zastoupené Mgr. Vladimírem Trnavským, advokátem se sídlem v Karviné, Masarykovo nám. 6/5, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 153/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2018, č. j. 20 Co 197/2018-63, takto:

        I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na účet jejího právního zástupce Mgr. Vladimíra Trnavského.

Odůvodnění:


Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek pro uznání Obvodního soudu pro Prahu 1 jako soudu prvního stupně ze dne 31. 1. 2018, č. j. 21 C 153/2017-19, kterým byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni 737 163,09 Kč s příslušenstvím.

Uvedené částky se žalobkyně domáhala jako náhrady škody, která jí měla být způsobena v souvislosti s vydáním nezákonného rozhodnutí Celního úřadu Kolín ze dne 23. 1. 2009, sp. zn. 1729/2009-177500-03/3. Soud prvního stupně vydal po uplatnění žalobního nároku usnesení dle § 114b zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), kterým vyzval žalovanou, aby se ve lhůtě 30 dnů od doručení vyjádřila k žalobě, přičemž žalovanou poučil, že nevyhoví-li této výzvě, bude mít soud za to, že žalobou uplatněný nárok uznává. Žalovaná se ve zmíněné lhůtě nevyjádřila, proto soud prvního stupně rozhodl podle § 153a odst. 3 o. s. ř. rozsudkem pro uznání, jímž plně vyhověl žalobě.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), odmítl.

Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání uvedla skutečnost, že civilní soudní řízení je ovládáno zásadou rovnosti a s ohledem na to není možné státu přiznávat privilegované postavení zrcadlící se v nemožnosti soudu vydat v řízení kvalifikovanou výzvu dle § 114b o. s. ř., pokud je v postavení žalované Česká republika. Žalobkyně též tvrdila, že spory se státem o náhradu škody či nemajetkové újmy nemohou být považovány za natolik triviální, aby vylučovaly možnost využití výzvy dle § 114b o. s. ř. Konečně, žalobkyně se domnívá, že žalovaná musí nést následky nedostání výzvě soudu jakkoliv způsobené administrativním pochybením tím spíše, když je nadána dostatečným a odborným personálním substrátem právě proto, aby se taková pochybení stávat nemohla.

Otázka, zda je možné vydat kvalifikovanou výzvu podle § 114b o. s. ř., pokud je žalovanou Česká republika, nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud přihlédl k tomu, že kriteriem opodstatněnosti (a účelnosti) výzvy není osoba žalovaného, případně jeho poměry, nýbrž mimořádná obtížnost věci po skutkové stránce nebo jsou-li tu takové mimořádné skutečnosti, které vedou k závěru, že bez písemného vyjádření žalovaného ve věci nemůže být první jednání připraveno tak, aby při něm mohlo být zpravidla o sporu rozhodnuto (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5875/2016). Vzhledem k tomu, že fikce uznání nároku nastane – bez ohledu na osobu žalovaného – vždy, jsou-li splněny předpoklady uvedené v § 114b odst. 5 o. s. ř., je nepochybné, že svou nečinností může způsobit tento následek i stát (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1092/2018).

V rozsudku ze dne 25. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2250/2012, uveřejněném pod číslem 108/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i v rozsudku ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5027/2017, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je-li zjevný nepoměr mezi skutkovým vylíčením uplatněného nároku a žalobním petitem, zakládá taková skutečnost pochybnosti, zdali žalobce neuplatňuje právo bezúspěšně, a kvalifikovaná výzva dle § 114b o. s. ř. tak není na místě. Na to však nelze usuzovat v projednávané věci, když žalobní tvrzení nezavdávala příčinu domnívat se, že by žalobě nebylo možné vyhovět v plném rozsahu, kterážto skutečnost je umocněna tím, že žalobkyně požaduje náhradu škody, nikoliv zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Její petit je tak – na rozdíl od shora uvedených případů – exaktním vyčíslením, které má představovat náhradu škody za zlikvidované zboží v důsledku vydání nezákonného rozhodnutí celního úřadu. Vzhledem k absenci zjevného nepoměru mezi skutkovým vylíčením uplatněného nároku a žalobním petitem nelze než trvat na závěru, že kvalifikovaná výzva byla soudem prvního stupně použita v intencích zmiňované judikatury. Případné pochybnosti o základu nároku či o výši žalobou uplatněné částky měly být vzneseny v reakci na kvalifikovanou výzvu soudu a nestalo-li se tak, další dokazování a zpochybňování nároku žalobkyně námitkami žalované je zásadně vyloučeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2004, sp. zn. 26 Cdo 272/2004, a ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 26 Cdo 3092/2014).

Žalovaná neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání pro další otázky, které jsou v dovolání uvedeny (předběžné projednání nároku a jeho dopad na možnost soudu vydat kvalifikovanou výzvu podle § 114b o. s. ř.; výjimečná složitost věci). Může-li dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání pro každý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu nepostačuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Dovolání tak v části, obsahující tyto námitky žalované trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a Nejvyššímu soudu nezbylo, než je v uvedené části odmítnout.

O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalovanou, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalobkyni v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání. Tyto náklady spočívají v odměně za jeden úkon právní služby ve výši 3 100 Kč podle § 7 bod 5, § 9 odst. 4 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), včetně režijního paušálu ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu), kteréžto náklady jsou podrobeny 21 % DPH, jíž je zástupce žalobkyně plátcem.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 29. 4. 2019


JUDr. Bohumil Dvořák
předseda senátu