Rozhodnutí NS

33 Cdo 1217/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:02/19/2020
Spisová značka:33 Cdo 1217/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:33.CDO.1217.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
33 Cdo 1217/2019-450


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně P. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené JUDr. Janou Kašpárkovou, advokátkou se sídlem Olomouc, Horní lán 1328/6, proti žalovanému J. K., bytem XY, zastoupenému JUDr. Markem Pourem, advokátem se sídlem Přerov, Bartošova 1729/9, o zaplacení 71 844 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 11 C 427/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 21. 11. 2018, č. j. 75 Co 56/2018-404, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 5 178,80 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám advokátky JUDr. Jany Kašpárkové.


Odůvodnění:

Okresní soud v Olomouci (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 11. 2017, č. j. 11 C 427/2013-355, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 71 844 Kč s úrokem z prodlení z částky 181 634 Kč ve výši 7,75 % ročně od 1. 1. 2012 do 11. 3. 2013 a z částky 71 844 Kč ve výši 7,05 % ročně od 12. 3. 2013 do zaplacení (výrok I), a povinnost zaplatit na nákladech řízení žalobci 107 169 Kč (výrok II) a státu 17 222,20 Kč (výrok III).

Krajský soud v Ostravě-pobočka v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 21. 11. 2018, č. j. 75 Co 56/2018-404, rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I potvrdil ohledně částky 53 709,40 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 163 499,40 Kč od 1. 1. 2012 do 11. 3. 2013 a ve výši 7,05 % ročně z částky 53 709,40 Kč od 12. 3. 2013 do zaplacení [výrok I a)], změnil jej ohledně částky 18 134,60 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 18 134,60 Kč od 1. 1. 2012 do 11. 3. 2013 a ve výši 7,05 % ročně z částky 18 134,60 Kč od 12. 3. 2013 do zaplacení tak, že žalobu zamítl [výrok I b)], uložil žalovanému povinnost k náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 46 197,14 Kč (výrok II), před soudem odvolacím ve výši 5 580,68 Kč (výrok III), zavázal k náhradě nákladů řízení státu žalobkyni ve výši 3 971,44 Kč (výrok IV) a žalovaného ve výši 13 250,76 Kč (výrok V).

Oba soudy vyšly shodně ze zjištění, že na základě e-mailem zaslané poptávky žalovaného (za něhož jednal P.) na zhotovení cementových podlah na stavbě rodinného domu v XY, žalovaný dne 28. 9. 2011 obdržel nabídku - v hlavičce označenou P. Z. P. a podepsanou D. P., synem Z. P. Od 1. 10. 2011 veškerou podnikatelskou činnost Z. P. převzala žalobkyně, jejímž jednatelem byl D. P.. Dne 7. 10. 2011 se D. P. a žalovaný při osobním setkání dohodli na provedení díla. Soudy zjistily, že žalovaný chtěl smlouvu o dílo uzavřít s Z. P. - podnikající fyzickou osobou, avšak D. P. jednal jménem žalobkyně - nikoliv za Z. P. podnikající fyzickou osobu. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně z provedených důkazů dovodil, že účastníci neuzavřeli smlouvu o dílo, neboť jejich vůle ohledně subjektu zhotovitele díla se nesetkaly, nedošlo ani k uzavření smlouvy mezi žalovaným a firmou Z. P. - fyzické osoby podnikající pod názvem P. Z. P.. Práce provedla žalobkyně a byly ukončeny nejpozději dne 26. 10. 2011. Žalobkyně podle soupisu provedených prací ze dne 6. 12. 2011 fakturovala částku 165 121,60 Kč bez DPH (181 633,76 Kč včetně 10 % DPH), zahrnující též mzdu pracovníků za dobu přerušení prací z důvodů na straně žalovaného a náklady na provoz vozidla při dovozu vody ve výši 16 486 Kč bez DPH (18 134,40 Kč včetně 10 % DPH). Dne 11. 3. 2013 žalovaný uhradil 109 790 Kč. Znaleckým posudkem Ing. Vladislava Wicherka byla zjištěna obvyklá cena provedených prací ve výši 220 000 Kč včetně DPH. Odvolací soud po právní stránce aplikoval § 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), neboť žalovaný získal na úkor žalobkyně majetkový prospěch bez právního důvodu, jeho výše je dána obvyklou cenou prací stanovenou znaleckým posudkem, žalobkyně požadovala částku nižší (181 633,76 Kč), přičemž odvolací soud od žalobkyní požadované částky odečetl 18 134,40 Kč představující „sankci za nesplnění tvrzených smluvních povinností žalovaného“. Jelikož žalovaný zaplatil žalobkyni 109 790 Kč, činí nárok žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení 53 709,40 Kč a příslušenství.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný včasným dovoláním, které není podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. - dále jen „o. s. ř.“), přípustné.

Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.).

Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Žalovaný sice napadá právní závěr odvolacího soudu, že žalobkyně je ve sporu aktivně věcně legitimovaná, činí tak ale procesně neregulérním způsobem. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; skutkový stav, na němž odvolací soud založil meritorní rozhodnutí, přezkumu nepodléhá a pro dovolací soud je závazný. Žalovaný uvedené zjevně přehlíží, neboť svou dovolací argumentaci zakládá výhradně na nesouhlasu se zjištěným skutkovým stavem věci, respektive s hodnocením v řízení provedených důkazů, ústícím ve skutkový závěr, že žalovaný a D. P. se při jednání o uzavření smlouvy o dílo neshodli na subjektu zhotovitele díla, pročež k uzavření smlouvy o dílo nedošlo. Svým vlastním hodnocením v řízení provedených důkazů dovolatel dospívá k vlastní verzi skutkového stavu, že D. P. jednal za Z. P. podnikající fyzickou osobu a že žalobkyně dílo neprováděla. Správnost skutkových zjištění napadá též námitkami směřovanými proti hodnocení důkazu znaleckým posudkem Ing. Vladislava Wicherka, z nějž odvolací soud zjišťoval hodnotu provedeného díla; ani k těmto námitkám nemůže dovolací soud přihlížet. Nepodařilo-li se žalovanému prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu zpochybnit správnost závěru, že smlouva o dílo nebyla uzavřena, nemohou se prosadit námitky, že se odvolací soud se nezabýval oprávněností reklamace díla a uplatněného nároku na slevu z ceny díla.

Považuje-li dovolatel závěry odvolacího soudu v rozporu s nálezem ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05, v němž se Ústavní soud zabýval otázkou aplikace speciálních výkladových pravidel smluvních ujednání v rámci spotřebitelského vztahu v souvislosti s posouzením odpovědnosti za škodu pro porušení obligační povinnosti, pak přehlíží, že na této otázce napadené rozhodnutí nespočívá. Přípustnost dovolání není s to založit ani námitka, jejímž prostřednictvím se žalovaný dovolává principu důvěry v závazkových vztazích a jeho ochrany, odkazujíc na nález Ústavního soudu ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. II. ÚS 3/06, a ze dne 15. 6. 2009, sp. zn. I. ÚS 342/09, neboť právní závěry v nich uvedené, týkající se otázky odepření soudní ochrany z důvodu rozporu jednání kontrahenta s principem důvěry a jistoty, případně otázky stanovování smluvních podmínek v souvislosti s uzavíráním tzv. formulářových smluv, jsou pro zjevnou skutkovou odlišnost v projednávané věci neaplikovatelné.

Brojí-li žalovaný výslovně i proti výroku I b) rozsudku odvolacího soudu, jímž byla žaloba co do částky 18.134,60 Kč s příslušenstvím zamítnuta, je jeho dovolání v tomto rozsahu subjektivně nepřípustné (srov. § 218 písm. b/, § 243c odst. 3, větu první, o. s. ř.), neboť žalovanému nenastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96); subjektivně nepřípustné dovolání nezbylo než odmítnout (§ 243c odst. 1, odst. 3 věta první, § 218 písm. b/ o. s. ř.).

Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 19. 2. 2020


JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu