Rozhodnutí NS

4 Tdo 1525/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:01/29/2020
Spisová značka:4 Tdo 1525/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:4.TDO.1525.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Zanedbání povinné výživy
Dotčené předpisy:§ 196 odst. 3 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
4 Tdo 1525/2019-260


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 1. 2020 o dovolání obviněného J. P., nar. XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 31 To 81/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 2 T 64/2017, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.


Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 2 T 64/2017, byl obviněný J. P. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že:

v Liberci ani jinde v době od 11. 12. 2013 do 12. 7. 2016, ačkoliv jde o jeho povinnost podle § 85 zák. č. 94/1963 Sb., zákon o rodině, ve znění do 31. 12. 2013, a dle § 910 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, jako otec úmyslně nepřispíval na výživu svého nezletilého syna AAAAA (pseudonym), narozeného XY, i když mu to jeho majetkové poměry, byť částečně, umožňovaly a své vyživovací povinnosti si byl vědom, přičemž rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 16. 5. 2005, č. j. 10 Nc 454/2004-38, v právní moci dne 16. 7. 2005, mu byla stanovena povinnost platit na syna výživné ve výši 2.000 Kč měsíčně, vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám matky J. Ch., narozené XY, čímž za uvedené období na výživném dluží částku ve výši 62.000 Kč, kdy vzhledem k tíživé finanční situaci rodiny byly J. Ch. vypláceny nepojistné sociální dávky ve formě příspěvku na živobytí, a to po celé posuzované období.

Za shora uvedený přečin uložil Okresní soud v Liberci obviněnému podle § 196 odst. 3 tr. zákoníku za užití § 62 odst. 1 a § 63 odst. 1 tr. zákoníku trest obecně prospěšných prací ve výměře sto osmdesát (180) hodin.

Podle § 63 odst. 2 tr. zákoníku za užití § 48 odst. 4 písm. i) tr. zákoníku byla obviněnému uložena přiměřená povinnost podle svých možností uhradit dlužné výživné.

Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl nezletilý AAAAA, nar. XY zastoupený zákonnou zástupkyní J. Ch., nar. XY, bytem XY, Liberec, odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 2 T 64/2017, podal obviněný odvolání. Obviněný opravný prostředek směřoval do všech výroků napadeného rozsudku. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci usnesením ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 31 To 81/2019, tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.

Proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 31 To 81/2019, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání do všech výroků z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí soudů nižších stupně spočívá na nesprávném právním posouzení nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

Obviněný nejprve rozvádí předpoklady naplnění tohoto dovolacího důvodu, když namítá, že tento dovolací důvod může naplňovat extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, když takový vadný postup může vést k porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení principu řádného spravedlivého procesu, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny. Podle obviněného skutkový stav zjištěný provedeným dokazováním měl vést k závěru, že skutek uvedený v obžalobě není trestným činem. Nadto poukazuje na fakt, že soudy většinu provedených důkazů hodnotily v rozporu s jejich obsahem a některé navrhované důkazy neprovedly vůbec, přičemž jejich odmítnutí neodůvodnily či zdůvodnily nedostatečně.

Obviněný zdůrazňuje, že nejdůležitější pro posouzení trestnosti neplacení výživného je správné posouzení otázky, zda se pachatel sám nevzdal výdělečné činnosti, která by mu umožňovala hradit výživné. V tomto směru uvádí, že do doby, než bylo proti němu zahájeno v roce 2009 nezákonné trestní stíhání, provozoval podnikatelskou činnost a výživné řádně hradil. Poukazuje na skutečnost, že během pobytu ve vazbě v roce 2009 přišel o veškerý majetek a po propuštění z vazby se ocitnul zcela bez finančních prostředků, odkázán na pomoc svého otce. Tvrdí, že po propuštění z vazby bylo proti jeho osobě zahájeno další trestní řízení, které však skončilo pravomocným zprošťujícím rozsudkem (viz rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. 34 T 19/2011).

Obviněný namítá, že se sám v žádném případě nevzdal výdělečné činnosti, která by mu umožňovala hradit výživné. Podle jeho názoru soudy nižších stupňů bagatelizují shora uvedené skutečnosti, když pouze zdůrazňují, že získal od státu finanční odškodnění nemajetkové újmy a že toto měl použit na úhradu vzniklého dluhu na výživném. Vyjadřuje nesouhlas s touto argumentací, když uvádí, že předpokládal, že mu bude přiznáno téměř milionové odškodnění majetkové újmy, přičemž odkazuje na nepravomocné rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 15 C 35/2013 a ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 15 C 78/2014, které mu dávaly právo věřit, že z tohoto bude schopen výživné uhradit. Obviněný konstatuje, že obdržel pouze odškodnění nemajetkové újmy za nezákonnou vazbu a trestní stíhání, přičemž rozvádí, z jakých důvodů z této částky nemohl zaplatit nic na výživném. Argumentuje rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 10. 2009, č. j. 5 Afs 76/2008, ze kterého vyplývá, že odškodnění nemajetkové újmy není zdanitelným příjmem ve smyslu zákona o daních z příjmů, nejedná se tedy o příjem ve smyslu jakéhokoliv výdělku či zisku, a proto jsou úvahy soudů, ve smyslu nemajetkové újmy jako nadstandardního příjmu, ze kterého mohl uhradit výživné, zcela neoprávněné. Současně poukazuje na skutečnost, že odškodnění nemajetkové újmy nepodléhá ani exekučnímu vymáhání ve smyslu § 320 odst. 1 občanského soudního řádu.
Obviněný dále soudům vyčítá, že se tyto zabývaly pouze tou skutečností, že pobíral dvě sociální dávky pomoci v hmotné nouzi, a to příspěvek na živobytí ve výši existenčního minima a doplatek na bydlení, ve výši nákladů na jeho bydlení. Konstatuje, že zákon o hmotné nouzi stanovuje, že dávka „doplatek na bydlení“ musí být celá použita na úhradu nákladů na bydlení jeho příjemce, takže je pojmově vyloučeno, aby z této dávky hradil výživné. Příspěvek na živobytí má podle zákona o pomoci v hmotné nouzi sloužit k přežití příjemce. Uvádí, že mu byl příspěvek na živobytí snížen z životního minima (3 410 Kč) na existenční minimum (2 200 Kč), v důsledku toho, že na Úřadu práce nenahlásil, že má dluh na výživném. Soudy tak dovodily, že se sám připravil o část příjmu, který mohl vynakládat na výživné. V souvislosti s tímto obviněný zdůrazňuje, že soudy nižších stupňů nezkoumaly, zda je rozdíl (1 210 Kč měsíčně) ve vyplacených dávkách zasílán poškozenému. Snížení příspěvku na živobytí z uvedeného důvodu ho logicky vedlo k přesvědčení, že tato částka je měsíčně zasílána poškozenému. V tomto směru zdůrazňuje, že proto měl soud druhého stupně rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k provedení dalšího dokazování, když nemůže souhlasit s tím, že si nemohl myslet, že rozdíl v dávkách bude vyplácen poškozenému.

Obviněný následně hodnotí výpověď svědka M. K., ze které je podle jeho názoru zjevné, že nikdy pracovní nabídky neodmítal, byl v jednání s Úřadem práce aktivní a plnil si veškeré povinnosti. Tvrzení soudu druhého stupně, že se soustředil pouze na formální splnění požadavků Úřadu práce, ale že ve skutečnosti byl pasivní, je podle jeho názoru zcela nepodložené. Podle dovolatele se jedná o jednoznačnou svévoli soudu při hodnocení obsahu provedených důkazů.

Dovolatel se vyjadřuje i k výpovědi svědkyně J. Ch., konkrétně ke stavu hmotné nouze poškozeného. Podle obviněného by stav hmotné nouze u poškozeného trval i za předpokladu, pokud by hradil stanovené výživné v plné výši. V souvislosti s § 196 odst. 3 tr. zákoníku obviněný odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2010, sp. zn. 8 Tdo 183/2010 podle kterého z výplaty sociálních dávek nelze bez dalšího dovozovat, že sociální potřebnost znamená současně nebezpečí či stav nouze zaviněný, byť z nedbalosti, obviněným. Pokud tedy soud prvního stupně dospěl k závěru, že nehrazením výživného zapříčinil stav hmotné nouze oprávněného, je toto tvrzení v rozporu s objektivní realitou a v rozporu se zákonem o hmotné nouzi. Jedná se o nesprávný právní závěr a znamená porušení práva na spravedlivý proces, zejména se zásadou in dubio pro reo.

Obviněný dále namítá, že se soudy dostatečně nezabývaly jeho zdravotním stavem, neboť disponuje řadou zdravotních omezení, která mu brání vykonávat velké množství jinak dostupných zaměstnání. Současně uvádí, že mu soud druhého stupně „vyčetl“, že si nezvýšil kvalifikaci absolvováním on-line kurzu a nezískal tak zkoušky dle vyhlášky č. 50/1978 Sb., čímž si podle soudu podstatně snížil možnost získání zaměstnání v této oblasti. K tomuto obviněný konstatuje, že absence zmiňované zkoušky ho nikdy ze zaměstnání nevyřadila, neboť potenciálním zaměstnavatelům vždy zdůrazňoval, že si v případě přijetí zkoušky ihned doplní.

Podle dovolatele jsou právní závěry soudů obou stupňů v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, týkající se podmínek pro vyvozování trestní odpovědnosti v případech neplacení výživného, přičemž odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2001, sp. zn. 4 Tz 135/2001. Jelikož tímto rozsudkem argumentoval během celého trestního řízení, projevil soud druhého stupně snahu se s tímto rozhodnutím nějak vypořádat, když v odstavci 11 na straně 5 napadeného usnesení odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 303/2016. Podle obviněného je však rozhodnutí sp. zn. 3 Tdo 303/2016 (myšleno 8 Tdo 303/2016) nepřiléhavé, neboť skutkový stav je v obou věcech odlišný, když v dané věci byl uchazeč o práci z evidence Úřadu práce sankčně vyřazen. K tomuto obviněný připomíná, že on sám z evidence uchazečů o zaměstnání nikdy nebyl vyřazen, ani takové řízení nebylo proti jeho osobě zahájeno.

K otázce posouzení jeho možností získat zaměstnání odkazuje dovolatel na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 8 Tdo 624/2011, v důsledku kterého není možné prokazovat vinu obviněného jen předložením sjetiny volných pracovních míst, ale je nutné posuzovat, zda obviněný byl způsobilý pro přijetí do takto nabízeného zaměstnání. V otázce možnosti zaměstnávání své osoby odkazuje obviněný také na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1465/2014 a konstatuje, že soudy nižších stupňů se dopustily pochybení, když nezkoumaly jeho možnost získat konkrétní práci ve vztahu k jeho zdravotnímu stavu.

Podle dovolatele soudy porušily zásadu nullum crimen sine lege, neboť nezkoumaly, zda došlo k naplnění všech znaků trestného činu, především zda vůbec byla naplněna subjektivní stránka trestného činu. Soudy nehodnotily, zda se jednání měl dopustit úmyslně nebo z nedbalosti. Posouzení zavinění u tohoto konkrétního trestného činu, který je mu kladen za vinu, je součástí prověřování skutku. Následně obviněný poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Tzn. 6/95, ze kterého plyne, že plnění zákonné vyživovací povinnosti spočívá nejen v samotném placení výživného, ale i v tom, že si povinný samostatně zjistí, kde se zdržuje osoba, které má být hrazeno, pokud je to však vzhledem k okolnostem pro povinnou osobu dostupné. V tomto směru obviněný uvádí, že s poškozeným nejsou několik let v kontaktu, že se mu vrací složenky a nemá ani telefonický kontakt na matku oprávněného.

V závěru podaného dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 31 To 81/2019 a zrušil i rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 2 T 64/2017, jakožto i všechna rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu projednal a rozhodl, nebude-li moci dovolací soud při zrušení napadeného rozhodnutí sám hned ve věci rozhodnout ve smyslu § 265m tr. ř.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství přípisem ze dne 8. 1. 2020, sp. zn. 1 NZO 1301/2019 sdělil, že podle § 265h odst. 2 tr. ř. nevyužívá svého oprávnění a k dovolání se vyjadřovat nebude. Současně vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněné dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.

Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněných dovolacích námitek lze konstatovat, že obviněný své námitky sice formálně opírá o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ovšem většinu jím namítaných vad pod uplatněný dovolací důvod podřadit nelze, ale ani pod žádný jiný. Převážná část vznesených námitek totiž zpochybňuje správnost skutkových zjištění, ke kterým dospěl soud prvního stupně a se kterými se ztotožnil soud druhého stupně. Obviněný takovou dovolací argumentací míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu, neboť jeho námitky fakticky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení. Primárně jimi brojí proti hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním soudů. Obviněný v podstatě nabízí své vlastní hodnocení provedených důkazů, vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudem prvního stupně, podrobně rozebírá svoji verzi události, vše s vyústěním do závěru, že nenaplnil skutkovou podstatu přečinu zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku. Takto formulované dovolací námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.

Přesto považuje Nejvyšší soud za vhodné zdůraznit určité skutečnosti. Obviněný především namítá existenci extrémního rozporu mezi zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy. Vzhledem ke konstantní judikatuře Ústavního soudu, který opakovaně uvedl, že s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09), může existence extrémního rozporu naplňovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1482/2014). Zde je ovšem na místě zdůraznit, že nestačí pouhé tvrzení této skutečnosti, existence extrémního rozporu musí být prokázána. Platí, že extrémní rozpor je dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Může se jednat i o situaci, kdy skutkové závěry jsou založeny na důkazech, které byly provedeny v rozporu s trestním řádem, a takové důkazy byly pro formulování skutkového stavu podstatné. Současně je nezbytné zdůraznit, že existenci extrémního rozporu nelze dovozovat jen z toho, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené v obžalobě. Jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014). Dále Nejvyšší soud považuje za nutné konstatovat, že § 2 odst. 5 tr. ř. ani § 2 odst. 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu 21. 1. 2009, sp. zn. 3 Tdo 55/2009). Nejvyšší soud má za to, že soudy nižších stupňů v odůvodnění rozhodnutí těmto požadavkům dostály.

Obecně lze konstatovat, že obviněný ve vztahu k namítané existenci extrémního rozporu mezi zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy v podstatě toliko vyjadřuje nesouhlas s hodnocením důkazů soudy prvního a druhého stupně, když zdůrazňuje určité skutečnosti, který podle něho z provedených důkazů vyplývají. V tomto směru považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že soudy nižších stupňů, a to zejména soud prvního stupně své úvahy ohledně hodnocení provedených důkazů řádně odůvodnil, jak to vyžaduje ustanovení § 125 tr. ř. Uvedený soud podrobně rozvedl, na základě kterých důkazů má obhajobu obviněného za vyvrácenou, a které důkazy ho usvědčují. Zde je na místě poukázat na přesvědčivé písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz bod 7. – 10., str. 5-7 rozsudku). Soud druhého stupně se pak ztotožnil s rozhodnutím soudu prvního stupně, když ovšem neodkázal pouze na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, nýbrž rozvedl své úvahy z pohledu námitek, které obviněný uplatnil v rámci podaného odvolání a jež jsou totožné s námitkami uplatněnými v podaném dovolání (viz bod 7. – 13., str. 3-5 rozhodnutí soudu druhého stupně), přičemž i řádně rozvedl, z jakých důvodů považuje provádění dalších důkazů (dokazování, zda Úřad práce nevyplácel částku, která byla obviněnému strhávána, poškozenému) za nadbytečné. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že na případ, kdy dovolatel v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky jako v řízení před soudy nižších stupňů, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné.“. O takovou situaci se v dané věci jedná.

Přesto je třeba zdůraznit určité skutečnosti. Soud prvního stupně dospěl na základě provedeného dokazování k závěru, že obviněný nehradil výživné v předmětném období na svého nezletilého syna, přestože si byl vědom své vyživovací povinnosti a podle skutkových závěrů mu to jeho majetkové poměry, byť částečně, umožňovaly. Při formulování tohoto závěru vycházel z toho, že přestože byl obviněný v uvedeném období veden na úřadu práce, takže neměl žádný pravidelný příjem jako např. plat a žil ze sociálních dávek, tak mu jeho zdravotní stav umožňoval i přes jeho jisté zdravotní omezení pracovat a zaměstnání si opatřit, když v předmětném období měl k dispozici dostatek volných pracovních míst, které mu umožňovaly zajistit si pravidelný příjem, a tak plnit svoji vyživovací povinnost. Zde je na místě zdůraznit, že soud prvního stupně reálnost získat zaměstnání obviněným zkoumal i z pohledu jeho zdravotního omezení (viz bod 10., str. 6 rozsudku soudu prvního stupně), stejně tak soud druhého stupně (viz bod 11., str. 4 usnesení soudu druhého stupně). Soud prvního stupně také správně poukázal na možnosti obviněného přivydělávat si alespoň brigádně, tedy prostřednictvím dohody o provedení práce nebo dohody o pracovní činnosti, když správně vzal v úvahu, že z výpovědi svědka K. vyplývá, že brigády mohl obviněný mít, i když byl veden na Úřadu práce. Tímto způsobem si obviněný, podle tohoto soudu, mohl vydělat alespoň polovinu minimální mzdy. Na základě výše uvedeného je tedy nepochybné, že se soud prvního stupně dostatečně zabýval možnostmi obviněného objektivně si zajistit vyšší příjem, aby mohl výživné řádně hradit, když správně uzavřel, že z provedeného dokazování je zřejmé, že obviněný tyto možnosti měl, avšak je záměrně nevyužil. Zde je třeba zdůraznit, že při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů pachatele z hlediska jeho možností hradit výživné je třeba vycházet nejen z jeho fakticity příjmů, resp. z reálných majetkových poměrů povinného, ale z potenciality jeho příjmů (viz přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 1356/16). Pochybení soudu prvního stupně pak nelze spatřovat ani v tom, že tento přihlédl ke skutečnosti, že obviněný obdržel odškodnění za nemajetkovou újmu, ze kterého mohl výživné, alespoň částečně uhradit. Je totiž třeba mít za to, že i tuto okolnost je třeba vzít v úvahu při posuzování schopnosti obviněného hradit výživné, když je třeba vzít v úvahu ustanovení § 913 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, podle kterého pro určení rozsahu výživného jsou rozhodné odůvodněné potřeby oprávněného a jeho majetkové poměry, jakož i schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného. Pojem majetkové poměry nelze ztotožňovat s pravidelnými příjmy povinného jako např. s platem, důchodem, neboť pod pojem majetkové poměry lze zahrnout i nahodilé příjmy (např. přiznaná nemajetková újma, odškodnění za úraz, vyšší výhra např. v loterii), které je možno vzít v úvahu pro účely stanovení výživného a vhodně (racionálně) zohlednit. Pokud tedy lze tyto nahodilé příjmy vzít v úvahu při stanovení výše výživného, tak je možno je nepochybně vzít v úvahu při posuzování schopnosti obviněného hradit výživné z pohledu ustanovení § 196 tr. zákoníku. Na základě výše uvedeného lze tedy uzavřít, že se soud prvního stupně dostatečně zabýval možnostmi obviněného objektivně si zajistit vyšší příjem, a tak mít možnost výživné hradit, když z uvedeného je zřejmé, že obviněný tyto možnosti měl, avšak záměrně je nevyužil. S názorem prvoinstančního soudu se ztotožnil i soud druhého stupně, přičemž tento ještě zdůraznil, že obviněný mohl navýšit své šance na získání zaměstnání, pokud by absolvoval zkoušky podle vyhlášky č. 50/1978 Sb., kdy příprava k této zkoušce je možná pomocí online kurzu a složení této zkoušky je jednou ze zásadních podmínek pro uplatnění v elektrotechnice. S touto úvahou soudu druhého stupně je třeba souhlasit, neboť absolvováním rekvalifikačních kurzů zvyšuje zájemce o práci své šance na lepší uplatnění na trhu práce, a to navíc díky podpoře Úřadu práce zcela zdarma.

Pokud obviněný poukazuje na skutečnost, že se domníval, že výživné je mu strháváno přímo Úřadem práce, když mu byl snížen příspěvek na živobytí právě z důvodu nehrazení výživného jeho osobou, tak je třeba uvést, že i tato námitka směřuje do způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů. Zde je třeba stručně uvést, že s touto námitkou se řádně vypořádal soud druhého stupně a Nejvyšší soud pro stručnost na jeho odůvodnění odkazuje (bod 10., str. 3-4 rozhodnutí soudu druhého stupně). Nad rámec úvah soudu druhého stupně je na místě ještě vhodné uvést, že nejde o splnění vyživovací povinnosti a nárok vůči povinnému nezaniká, jestliže oprávněná osoba obdržela výživné a zaopatření jinak než plněním povinného. Například dítěti se dostane výživné ve formě příspěvku na výživu od státu (§ 101 odst. 1 ZOR; § 32 zák. č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi) nebo plněním třetí osoby, které tato poskytla bez součinnosti s povinným (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. Zvláštní část § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1921). Z uvedeného vyplývá, že i z tohoto důvodu by bylo další dokazování v tomto směru nadbytečným, neboť ani v případě, že by rozdíl v dávkách byl skutečně z nějakého důvodu poškozenému Úřadem práce vyplácen, což se ovšem nestalo, nešlo by o splnění vyživovací povinnosti obviněným.

Námitka dovolatele, že soudy nezkoumaly, zda došlo k naplnění subjektivní stránky trestného činu a obviněný se úmyslně nebo z nedbalosti dopustil jednání, které je mu kladeno za vinu, naplňuje zvolený dovolací důvod, byť s velkou dávkou tolerance, neboť obviněný k otázce posouzení zavinění pouze uvádí, že toto je součástí prověřování skutku, přičemž následně poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Tzn. 6/95. Za takové situace se může Nejvyšší soud s touto námitkou vypořádat pouze obecně (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 4 Tdo 330/2015), když není úkolem Nejvyššího soudu si dovolací argumentaci domýšlet, neboť řádnou dovolací argumentaci zajišťuje povinné zastoupení obviněného v rámci dovolacího řízení obhájcem (§ 265d odst. 2 tr. ř.). V tomto směru lze pro stručnost odkázat na úvahy soudu prvního stupně týkající se této námitky (viz bod 9. – 10., str. 5-7 rozsudku soudu prvního stupně). Obecně je třeba v souvislosti s možností právní kvalifikace jednání pachatele podle § 196 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku uvést, že postačuje zavinění z nedbalosti ve smyslu § 16 písm. a), b) tr. zákoníku a to jak v základní, tak kvalifikované skutkové podstatě (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. Zvláštní část § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1923). Avšak soudy výslovně vyjádřily názor, že v dané věci se jednalo o formu zavinění podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, tedy o úmysl přímý, neboť obviněný si své vyživovací povinnosti byl vědom a přesto ji neplnil, ačkoliv mu to jeho poměry a možnosti alespoň částečně umožňovaly, ničeho na syna nepřispíval a vyživovací povinnost se nepokusil nahradit ani jakýmkoliv odpovídajícím naturálním plněním či osobní péčí, přičemž si byl vědom, že vzhledem k finanční situaci matky tato je odkázána na sociální dávky, aby zajistila základní životní potřeby poškozeného, když již dne 10. 3. 2013 mu bylo sděleno obvinění pro předchozí trestnou činnost vůči nezletilému, ve které bylo rovněž spatřováno spáchání přečinu zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku (viz věc vedena u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 6 T 49/2014). K tomuto Nejvyšší soud závěrem uvádí, že forma zavinění je ve skutkové větě nejen výslovně konstatována stejně jako v právní větě, ale lze ji též dovodit z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, kdy toto ostatně konstatuje i soud druhého stupně.

Pokud obviněný poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Tzn. 6/95, ze kterého plyne, že plnění zákonné vyživovací povinnosti spočívá nejen v samotném placení výživného, ale i v tom, že si povinný samostatně zjistí, kde se zdržuje osoba, které má být hrazeno, pokud je to však vzhledem k okolnostem pro povinnou osobu dostupné, když obviněný uvádí, že s poškozeným nejsou několik let v kontaktu a že se mu vrací složenky a nemá ani telefonický kontakt na matku nezletilého, pak je zde na místě uvést, že tvrzení obviněného má opětovně povahu skutkové námitky. Přesto je třeba zdůraznit, že tvrzení obviněného, že nevěděl adresu, na kterou by výživné posílal, bylo vyvráceno výpovědí svědkyní Ch., které uvedla, že stále bydlí na stejné adrese a že obviněný bezpečně tuto adresu znal, případně si ji mohl zjistit (viz bod 10., str. 7 rozsudku soudu prvního stupně). Navíc je třeba uvést, že ze spisového materiálu je zřejmé, že adresa svědkyně Ch., se kterou poškozený bydlí ve společné domácnosti, musela být obviněnému nepochybně známa i z řízení o snížení a zvýšení výživného, které bylo vedeno u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 10 P 99/2005, konkrétně z rozsudku ze dne 16. 1. 2014, ve kterém byl projednáván návrh matky nezletilého na zvýšení výživného a návrh obviněného na snížení výživného a adresa matky nezletilého tam je uvedena.

Obviněný dále fakticky zpochybňuje naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty přečinu zanedbání povinné výživné podle § 196 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, když zpochybňuje, že by poškozeného vystavil nebezpečí nouze. Jedná se o námitku, která je podřaditelná pod zvolený dovolací důvod, když obviněný fakticky namítá nesprávnou právní kvalifikaci skutku. K těmto námitkám Nejvyšší soud uvádí následující. Přečinu zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo neplní, byť i z nedbalosti, svou zákonnou povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného a tímto činem vydá oprávněnou osobu nebezpečí nouze. Podle ustálené praxe soudů k naplnění znaku „vydání oprávněné osoby nebezpečí nouze“ podle § 196 odst. 3 tr. zákoníku postačí, jestliže pachatel neplněním vyživovací povinnosti vytvoří situaci, kdy by si oprávněná, tj. vyživovaná osoba, sama nemohla bez pomoci jiných osob, popř. bez poskytnutí příspěvku od státu, opatřit ani základní prostředky k životu. Nouze ve smyslu tohoto zákonného ustanovení tedy znamená nedostatek základních prostředků potřebných pro život. Nevyžaduje se, aby stav nouze v důsledku jednání obviněného skutečně nastal, zákonné znaky § 196 odst. 1, 3 tr. zákoníku jsou naplněny již pouhou jeho hrozbou. Životní úroveň, která se považuje za nouzi, se posuzuje jednak objektivně – v komparaci s průměrnou životní úrovní občanů, jednak subjektivně – s přihlédnutím k odůvodněným potřebám oprávněného (k tomu např. rozhodnutí č. 23/1987 Sb. rozh. tr.). Okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby ve smyslu § 196 odst. 3 tr. zákoníku je podle judikatury soudů naplněna i tehdy, když hrozící nouze byla odvrácena matkou dítěte na úkor uspokojování jejích vlastních potřeb a při mimořádném pracovním vypětí, popř. poskytnutím státního příspěvku na výživu dítěte, jak již bylo ostatně naznačeno výše (k tomu rozhodnutí č. 42/1982 Sb. rozh. tr.). Netřeba zvláště zdůrazňovat, že k jejímu použití postačí podle § 17 písm. a) tr. zákoníku nedbalostní zavinění. Aby bylo možno posoudit správnost právní kvalifikace skutku provedenou soudy nižších stupňů, je třeba si odpovědět na otázku, zdali oprávněný byl vydán nebezpečí nouze, které bylo zapříčiněno neplněním vyživovací povinnosti obviněného. Tuto otázku soudy obou stupňů zkoumaly v dostatečném rozsahu a považovaly hrozící stav nouze u oprávněného za prokázaný nejen ze skutečnosti, že matka oprávněného pobírala v rozhodném období dávky státní sociální podpory a hmotné nouze (dále jen „sociální dávky“), ale i z dalších okolností případu. Soudy správně poukázaly na skutečnost, že oprávněný je osobou se zvýšenými potřebami, osobou zdravotně hendikepovanou. Matka poškozeného má tedy s ohledem na zdravotní stav syna ztíženou možnost výdělku a s ohledem na to, že o syna pečuje sama, je odkázána na sociální dávky a výživné (viz bod 13., str. 5 usnesení soudu druhého stupně). Tyto skutečné majetkové a životní poměry oprávněného a jeho rodiny, opodstatňují závěr soudů, že oprávněná osoba, nezletilý AAAAA, byl vydán v nebezpečí nouze ve smyslu ustanovení § 196 odst. 3 tr. zákoníku. Proto se v této konkrétní věci nelze dovolávat závěrů vyplývajících z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2010, sp. zn. 8 Tdo 183/2010. Skutečnost, že by snad i případě, že by obviněný výživné řádně hradil, bylo nutno poskytovat matce nezletilého sociální dávky ve formě příspěvku na živobytí, je pro posouzení znaku vydání oprávněné osoby v nebezpečí nouze nepodstatná, když postačí, že obviněný ke vzniku tohoto stavu přispěl, byť částečně.

Obviněný dále ve svém dovolání odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2001, sp. zn. 4 Tz 135/2001, podle kterého osobu, jejíž příjem spočívá pouze v sociálních dávkách na úrovni životního minima, lze stíhat za trestný čin zanedbání povinné výživy za předpokladu, že by byla prokázána schopnost takové osoby i z těchto dávek plnit svoji vyživovací povinnost, případně jí to umožňovaly její ostatní majetkové poměry, a přesto tak zaviněně neučinila. K tomuto Nejvyšší soud uvádí, že otázkou možnosti obviněného plnit svou vyživovací povinnost se soudy nižších stupňů náležitě zabývaly, a proto lze pro stručnost na jejich vyčerpávají odůvodnění zcela odkázat. Nad rámec tohoto závěru je třeba zdůraznit, že ani tíživé osobní, sociální a ekonomické poměry obviněného v příslušném období ho nemohou zbavit odpovědnosti za výživu svého dítěte (srov. rozh. Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 438/2011), když pro zbavení se trestní odpovědnosti ze spáchání přečinu zanedbání povinné výživy podle § 196 tr. zákoníku, nepostačuje pouhá skutečnost nemajetnosti nebo tíživých osobních poměrů (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1525/2015). Dále lze odkázat také na rozhodnutí ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1627/2015, podle kterého skutečnost, že se pachatel, jenž má zákonnou povinnost vyživovat jiného, i přes přiznané sociální dávky nebo jiné příjmy dostal na hranici životního nebo existenčního minima (srov. § 2 a § 5 odst. 1 zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, ve znění pozdějších předpisů), sama o sobě nevylučuje trestní odpovědnost za neplnění této povinnosti.

Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněného bylo podáno jednak z důvodů, které nelze podřadit pod zvolený dovolací důvod, jednak z důvodů, které lze podřadit pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné.

Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání obviněného je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., dle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.


Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 29. 1. 2020


JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu