Rozhodnutí NS

6 Tdo 732/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:06/27/2019
Spisová značka:6 Tdo 732/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.732.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Dotčené předpisy:§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
§ 206 odst. 1 tr. zákoníku
§ 206 odst. 3 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
6 Tdo 732/2019-133
USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 6. 2019 o dovolání, které podala obviněná J. M., roz. M., nar. XY ve XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 3. 2018, sp. zn. 8 To 63/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 3 T 87/2017, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné J. M. odmítá.

Odůvodnění:
I.


1. Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 10. 1. 2018, sp. zn. 3 T 87/2017, byla obviněná J. M. (dále jen „obviněná“ nebo „dovolatelka“) uznána vinnou přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustila tím, že „jako obchodní zástupce Č., IČO: XY, se sídlem XY, dne 11. 5. 2017 při uzavření smlouvy o stavebním spoření číslo XY, přestože nebyla na základě spolupráce s Č. oprávněna přijímat od klientů finanční hotovost, převzala ve své kanceláři v M. na ulici XY jako vklad stavebního spoření v hotovosti částku 201.500 Kč od klienta M. M., nar. XY, s tím, že tuto vloží na příslušný účet stavebního spoření dne 15. 5. 2017, což ale neučinila, přestala s poškozeným komunikovat a částku 201.500 Kč mu vrátila až dne 25. 5. 2017, poté, co se dozvěděla, že věc prověřuje Policie České republiky.“

2. Za tento přečin byla odsouzena podle § 206 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let.

3. Odvolání obviněné bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 13. 3. 2018, sp. zn. 8 To 63/2018, podle § 256 tr. ř. zamítnuto.


II.
    4. Proti shora citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podala obviněná dovolání, v němž uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

    5. Předně nesouhlasila s hodnocením předloženého důkazu - potvrzení o zápůjčce -odvolacím soudem, který jej považoval za nepravdivý a účelový. K tomuto sdělila, že pouze využila svého práva předložit jej až v odvolacím řízení, neboť se hájila zprvu sama, byla tudíž ve stresu, a proto předmětný důkaz nepředložila dřív. Rovněž poznamenala, že nikdy nebyla trestně stíhána a předpokládala, že nemůže být uznána vinnou v případě, kdy se cítí nevinna. Dále doplnila, že odvolací soud nesprávně dovodil, že v případě žádosti o odstoupení od smlouvy č. XY ze dne 23. 3. 2017 využila toho, že poškozený byl nějak znevýhodněn, resp. nebyl s obsahem textu seznámen, přestože jej podepsal, neboť je, ač ve věku 82 let, svéprávný a je třeba k jím podepsaným dokumentům přistupovat jako k závazným. Jeho věk a tvrzení, že neměl při podpisu brýle, proto nemohou mít vliv na závaznost a relevantnost zmíněného dokumentu.

    6. Jako zcela nesprávný shledala závěr odvolacího soudu o jejím tvrzení o poskytnutí půjčky, když si nechala potvrdit, že jí žádné finanční prostředky nebyly předány. K tomuto konstatovala, že prohlášení o tom, že jí poškozený žádné finanční prostředky nedával, bylo vázáno na odstoupení od smlouvy č. XY, nikoliv na zápůjčku, která se zmiňovanou smlouvou (smlouvou o stavebním spoření) vůbec nesouvisela. Jako nelogické shledala, že by v odstoupení od smlouvy o stavebním spoření uvedla, že prostředky ze smlouvy o zápůjčce byly poskytnuty. Tuto skutečnost do textu žádosti o odstoupení pojata záměrně, neboť z důvodu vyšetřování zápůjčky a smlouvy o stavebním spoření Policií České republiky měla záměr tyto dvě věci jasně oddělit. V souvislosti s tím uvedla, že nelze dovodit, že by poškozený opět nevěděl, co podepisuje. Pokud by jej totiž chtěla připravit o finanční částku, stačilo by jí pouze nevrátit, namísto toho zápůjčku týž den poškozenému vrátila. Stran jednotlivých dokumentů shledala, že nejsou nelogické, navzájem si neodporují, ale naopak do sebe zapadají.

      7. Závěrem odvolacímu soudu vytkla, že nesprávně pominul zásadní důkaz, a to potvrzení o zápůjčce ze dne 12. 5. 2017, který následně nedůvodně označil za nelogický a nehodnotný, a výpověď svědkyně F., která se zásadně lišila od výpovědi poškozeného, a jejichž rozporem se nijak nezabýval. Na základě zmíněných výtek konstatovala, že soud druhého stupně porušil zásadu presumpce neviny, neboť nebyla jednoznačně prokázána vina.

      8. S ohledem na výše uvedené obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 3. 2018, č. j. 8 To 63/2018-99, zrušil a spolu s ním zrušil i rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 10. 1. 2018, č. j. 3 T 87/2017-79.

      9. K tomuto dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Předestřel, že důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, kdy předmětný skutek vykazuje znaky jiného trestného činu, skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru, zda je skutek trestným činem, případně o jaký trestný čin jde, potažmo zda jde o jiné nesprávné hmotněprávní právní hodnocení. Jinak řečeno, jedná se o aplikaci norem hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudy prvního a druhého stupně. Na podkladě zmíněného dovolacího důvodu však nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, resp. ani prověřovat úplnost a správnost hodnocení důkazů. Okrajem doplnil, že tato přezkumná činnost kasačnímu soudu náleží pouze ve výjimečných případech, které vedou k porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení základních požadavků spravedlivého procesu (opomenuté důkazy, důkazy získané nezákonným způsobem, nebo svévolné hodnocení důkazů provedených bez jakéhokoli akceptovatelného logického základu), přičemž v projednávaném případě k takovému zásahu nedošlo. Následně konstatoval, že obviněná své námitky směřovala mimo dosah dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť tyto zaměřila výhradně proti hodnocení důkazů. Na základě toho pozměnila zjištěný skutkový stav a vystavěla vlastní závěr o hmotně právním posouzení, podle nějž nelze shledat naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu zpronevěry.

        10. K jednotlivým konkrétním výtkám sdělil, že hodnocení důkazů proběhlo v rámci jejich volného hodnocení ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř., odvolací soud tomuto dostál zejm. na str. 2 – 3 jeho usnesení. Co se týče nově navrženého důkazu až v odvolacím řízení, neshledal žádných vad při jeho hodnocení soudem druhého stupně, zejména pokud došlo ke spojení se změnou výpovědi obviněné. Za zcela logické považoval úvahy o zkušenostech obviněné na poli investic, dále o vlivu věku poškozeného na jeho kognitivní funkce, jeho stres, jednání v rychlosti, dobu podpisu apod. Svéprávnost s těmito okolnostmi neměla co dělat, neboť i člověka v produktivním věku je možné uvést v omyl, případně se může stát obětí jakéhokoliv majetkového deliktu. Následně vyzvedl několik nelogičností ve výpovědi obviněné, mezi které zařadil přenechání složenky na částku 201.500 Kč svědkyni M., neboť nebyl důvod k vydávání takové složenky, obdobně tak tvrzení, že obviněná převzala kopii stvrzenky, dále volba večerní doby k podpisu potvrzení, kdy podpisu dosáhla pouze tím, že poškozený listinu nečetl a byla mu vrácena finanční hotovost. Nelogickým rovněž státní zástupce shledal vyhotovení žádosti o odstoupení od smlouvy, které vyhotovila obviněná ručně, přestože Č. nabízí typové formuláře.

        11. Pokud jde o svědectví M. F., k němu konstatoval, že tato nemůže ničeho změnit, neboť svědkyně byla v kanceláři přítomna pouze jednomu kontaktu mezi poškozeným a obviněnou. Nebyla pak přítomna jejich setkání, které se týkalo předání zmiňované finanční částky ve výši 201.500 Kč. Zdůraznil hodnotu poskytnutých peněz, která korespondovala s výpověďmi poškozeného a svědkyně M., a pokud by tedy šlo o zápůjčku, jednalo se o velmi neobvyklou sumu, když se dá očekávat u obdobných obchodů zpravidla kulaté číslo. Rovněž je zvláštní i krátkodobost takové zápůjčky.

          12. Státní zástupce své vyjádření uzavřel s tím, že obviněná ve svém dovolání napadla výlučně procesní postup podle § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a takto uplatněné námitky nelze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a rovněž ani jiný z důvodů podle § 265b odst. 1 tr. ř.
            13. Z těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b, a rozhodl tak v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu souhlasil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.

            III.

            14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) v první řadě zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.

            15. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 3. 2018, sp. zn. 8 To 63/2018, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněná je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
              16. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
                17. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí (s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu) vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

                18. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale zásadně nikoliv k revizi skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo dovolatele dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

                19. V obecné rovině pak platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
                IV.

                20. Nejvyšší soud k dovolací argumentaci konstatuje, že tato sice formálně deklaruje, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na jiném hmotně právním posouzení, fakticky se však opírá výlučně o námitky ryze skutkové a procesní povahy. Dovolatelka totiž soudům obou stupňů vytýká nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění. Činí tak zejména snahou o prosazení vlastní verze skutkového stavu na základě vlastního přehodnocení provedených důkazů. Za tímto účelem uvádí, že odvolací soud nesprávně vyhodnotil důkaz v podobě potvrzení o zápůjčce. Současně se obviněná snaží zpochybnit svědectví poškozeného a závěry, které soud druhého stupně vyvodil z listinných důkazních prostředků, zejm. nelogičnost tvrzení o poskytnutí půjčky a potvrzení o tom, že žádné finanční prostředky nebyly vydány, k nimž dodává, že tyto dokumenty si nijak neodporují, neboť jsou vázány k jiným skutečnostem. Dále uvádí, že se odvolací soud nevyrovnal s rozpory mezi výpovědí svědkyně F. a výpovědí poškozeného. Právě z těchto skutkových a procesních námitek vyvozuje existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

                21. Dovolatelka tedy nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací, ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností, nevznáší žádné hmotně právní argumenty. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje ve skutečnosti v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky však pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod zásadně podřadit nelze.

                22. Jak již bylo výše naznačeno, Nejvyšší soud v rámci řízení o dovolání zasahuje do skutkových zjištění soudů nižších stupňů jen zcela výjimečně, jestliže je mezi nimi a provedenými důkazy dán extrémní nesoulad. O případy tzv. extrémního nesouladu se jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Nejvyšší soud je však v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. III. ÚS 177/04, sp. zn. IV. ÚS 570/03 a další).
                  23. V nyní projednávané věci však nelze shledat výše uvedenou vadu. K tomu lze alespoň ve stručnosti zmínit, že (i) odvolací soud se jednotlivými rozhodnými skutečnostmi náležitě zabýval. Přitom mu nelze vytknout způsob hodnocení důkazu navrženého obviněnou až v odvolacím řízení, který ve spojení se změnou její výpovědi nevytváří pochyb o jeho nevěrohodnosti a účelovosti. Tento hodnotící postup a závěr soudu je podpořen i dalšími skutečnostmi, např. zkušenostmi obviněné na poli investic, nebo vysokým věkem poškozeného, který měl bezpochyby vliv na jeho ostražitost, orientaci v textu, skutečnost, že při podpisu neměl brýle atd. Pokud tedy hodnotil výpověď obviněné výše zmíněným způsobem, nelze v jeho úvahách shledat vady, uvedený závěr totiž logicky vyplývá z provedeného dokazování (srov. str. 3 jeho usnesení).
                    24. Co se týče výpovědi svědkyně F., z rozsudku soudu prvního stupně plyne, kterým důkazům přiložil váhu, které považoval za pravdivé a které nikoliv. Je zcela zřejmé, že na základě výpovědí poškozeného a svědkyně M. soud prvního stupně dospěl k závěru, že obviněné byla předána finanční částka ve výši 201.500 Kč. Na tomto závěru nemůže změnit ani výpověď svědkyně F., která byla přítomna pouze jednomu kontaktu mezi obviněnou a poškozeným. Momentu, kdy bylo řešeno předání, resp. kdy byla předána finanční hotovost, však přítomna nebyla. Tato skutečnost je dokládána přímým důkazem, a to svědeckou výpovědí poškozeného M. podpořenou svědeckou výpovědí poškozené M.

                    25. S přihlédnutím k výše uvedenému nutno shrnout, že soud prvního stupně, kterému především přísluší důkazy provádět a hodnotit a na tomto základě zjišťovat skutkový stav věci, si byl dobře vědom důkazní situace, provedl dokazování v rozsahu dostatečném pro rozhodnutí ve věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svého rozhodnutí rozvedl, jak hodnotil provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěl – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím § 2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Soud druhého stupně pak provedl řádný přezkum, v jehož rámci doplnil se zřetelem k povaze odvolacích námitek obviněné dokazování, které náležitě a správně (opět v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř.) v kontextu hodnotících úvah a závěrů soudu prvního stupně zhodnotil. Pokud jde o hodnocení provedeného důkazu smlouvy o půjčce ze dne 12. 5. 2017, lze se s jeho úvahami ztotožnit. Oba soudy přitom své hodnotící úvahy a závěry náležitě vyložily v odůvodnění svých rozhodnutí. V daných souvislostech lze poznamenat, že Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí uvedl, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu extrémního nesouladu (viz např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 601/07).

                    26. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu prvého stupně, potvrzenými rozhodnutími soudu druhého stupně, na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad ve shora vymezeném pojetí dán. Nadto lze dodat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).

                    27. Na tomto místě je vhodné poukázat též na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů.
                      28. Činí-li dovolatelka za této situace kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v rozhodnutích soudů nižších stupňů a výlučně z toho dovozuje vadnost právního posouzení skutku, pak nutno opětovně zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného důvodu (i jiných důvodů) dovolání irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.“

                      29. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání dovolatelky nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem v § 265b tr. ř., rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.


                      Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).


                      V Brně dne 27. 6. 2019


                      JUDr. Vladimír Veselý
                      předseda senátu