Rozhodnutí NS

30 Cdo 4143/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:04/14/2020
Spisová značka:30 Cdo 4143/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.4143.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Odpovědnost státu za škodu
Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017
§ 238 odst. 1 písm. c), h)) o. s. ř. ve znění od 30.09.2017
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
III.ÚS 1881/20
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
30 Cdo 4143/2019-146


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Michaela Nipperta v právní věci žalobkyně GOJA, společnost s ručením omezeným, identifikační číslo osoby 47311525, se sídlem v Jablonci nad Nisou, 5. května 1139/74b, zastoupené JUDr. Ivanou Weberovou, advokátkou, se sídlem v Jablonci nad Nisou, V Aleji 1544/23, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o 1 950 839,50 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 201/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2019, č. j. 25 Co 161/2019-118, takto:

        I. Dovolání se odmítá.

        II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


Odůvodnění:

Žalobkyně (dále také „dovolatelka“) se domáhala náhrady škody ve výši 546 320,50 Kč představující zaplacené a neprominuté úroky z prodlení za dluhy na sociálním pojištění a na dani z přidané hodnoty, kteréžto pohledávky nemohla zaplatit, neboť jí byl blokován majetek inhibitoriem v exekučním řízení. Dále se domáhala náhrady škody ve výši 4 200 Kč spočívající v nákladech na zastoupení advokátem v exekučním řízení za celkem 4 úkony právní služby a konečně náhrady škody (ušlého zisku) ve výši 1 400 000 Kč spočívající v tom, že žalobkyně nemohla prodat své nemovitosti v roce 2008 za cenu 3 000 000 Kč, ale prodala je až v roce 2015 za cenu 1 600 000 Kč. Zmíněné újmy měly být způsobené nesprávným úředním postupem soudu a soudního exekutora JUDr. Jiřího Doležala (a dalších exekutorů) v exekučním řízení vedeném u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 7 Nc 4099/2008 spočívajícím v tom, že exekutor ani exekuční soud neověřili exekuční titul (založený na tvrzené pohledávce oprávněné v jí vypočtené výši 17 698 Kč, který je dle žalobkyně ve skutečnosti v bagatelní výši 2 131 Kč), což mělo způsobit neadekvátnost exekuce prodejem nemovitostí žalobkyně, dále v tom, že exekuční soud nerozhodl o návrhu žalobkyně na zastavení exekuce v přiměřené lhůtě, a konečně v tom, že soudní exekutor porušil svou povinnost danou ustanovením § 46 odst. 8 zákona č. 120/2001 Sb., exekuční řád (dále jen „EŘ“), když neodeslal v přiměřené lhůtě na Katastrální úřad pro Liberecký kraj, pracoviště v Jablonci nad Nisou (dále jen „katastr nemovitostí“) oznámení o skončení exekuce a nedošlo tak k dřívějšímu odstranění poznámky o inhibitoriu v katastru nemovitostí u nemovitostí žalobkyně.

Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 4 200 Kč (výrok I), zamítl žalobu na zaplacení 1 946 639,50 Kč (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III).

Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I o věci samé co do částky 1 050 Kč změnil tak, že žalobu v této části zamítl; ve zbývající části vyhovujícího výroku I co do částky 3 150 Kč a v zamítavém výroku II o věci samé jej potvrdil (výrok I). Dále uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 2 700 Kč (výrok II).

K tvrzení žalobkyně, že vedení exekuce na celý její majetek pro marginální částky je prima facie šikanózní, neproporcionální a tím i nezákonné a neústavní, odvolací soud uvedl, že posouzení proporcionality exekuce je individuální záležitostí, přičemž přiměřenost a vhodnost zvoleného způsobu exekuce se zkoumá s ohledem na všechny okolnosti případu. Připomněl, že exekuce byla nařízena pro částku 17 698 Kč (s náklady exekuce v celkové výši 25 583 Kč), žalobkyně jako povinná však měla řadu dalších dluhů (sama zmínila úvěry, dotace od společníků a zejména takřka miliónový závazek z titulu neplacení daní a pojištění). Pokud tedy za těchto okolností exekutor zajistil obě nemovitosti žalobkyně i její účet, nejeví se jeho postup prima facie šikanózní.

Odvolací soud souhlasně se soudem prvního stupně uzavřel, že v posuzovaném exekučním řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v průtazích řízení ze strany soudu (i ze strany soudního exekutora) a konstatoval nepřiměřenou délku řízení způsobenou průtahy při posuzování odvolání žalobkyně, jež bylo posléze posouzeno jako návrh na zastavení exekuce. Pro úplnost pak odvolací soud zdůraznil, že se nemůže jednat o nezákonné rozhodnutí ve smyslu § 7 a § 8 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též „OdpŠk“).

V dalším odvolací soud dovodil, že neuhrazení nákladů exekutora žalobkyní bylo to, co bránilo tomu, aby inhibitorium váznoucí na majetku žalobkyně pominulo, neboť exekuce byla sice zčásti co do původní pohledávky oprávněné, byť s prodlením, zastavena, ale zčásti běžela dále pro vymáhání nákladů exekuce od žalobkyně. Vyjma nesprávného úředního postupu exekučního soudu, který prodléval při posuzování návrhu na zastavení exekuce, tedy přistoupila další stejně závažná příčina, která sama o sobě rovněž způsobila následek, který žalobkyně vnímá jako škodu. I kdyby totiž exekuční soud rozhodl bezodkladně o zastavení exekuce, omezení dispozice s nemovitostí (inhibitorium) by i nadále trvalo, a to až do zaplacení nákladů soudního exekutora. Z dokazování přitom vyšlo najevo, že žalobkyně obdržela informaci o povinnosti zaplatit náklady exekučního řízení ve výši 7 913,84 Kč již s exekučním příkazem ze dne 10. 11. 2008. Sama žalobkyně přitom tvrdila a z provedeného dokazování vyplynulo, že ještě výzvou ze dne 30. 7. 2012 byla žalobkyně vyzvána k úhradě částky 7 800 Kč a až následně poté se ji žalobkyně v listopadu 2012 pokusila zaplatit (což se však nezdařilo výlučně z důvodů na straně exekutorů, neboť došlo postupně ke čtyřem změnám v osobě ve věci činného soudního exekutora, mj. následkem odvolání z exekutorského úřadu a následnou rekonstrukcí a předáváním exekučního spisu). Odvolací soud tak uzavřel, že v rozsahu, v jakém se podílelo jednání či opomenutí poškozeného (zde žalobkyně) na vzniku újmy, je vyloučena odpovědnost škůdce (z důvodů chybějící příčinné souvislosti), což platí i pro posouzení odpovědnosti podle zákona č. 82/1998 Sb.

Ohledně možné škody v podobě snížené hodnoty nemovitosti odvolací soud konstatoval (s odvoláním na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1249/2014), že skutečnou škodou se má na mysli zmenšení (úbytek) majetku poškozeného, kdy úbytek majetku poškozeného může spočívat ve zničení, ztrátě, odcizení, nebo poškození určité věci. K argumentaci žalobkyně, že stát odpovídá v důsledku nepřiměřené délky řízení za škodu vzniklou žalobkyni tím, že poklesla tržní cena její nemovitosti z 3 000 000 Kč v roce 2011 na 1 600 000 Kč v roce 2015, poukázal na její nepřiléhavost s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4973/2014. Uzavřel, že žalobkyní tvrzený pokles obvyklé ceny je pak odvislý od poměrů na daném trhu, který je na žalobkyní tvrzeném nesprávném úředním postupu zcela nezávislý. Jinak řečeno, k poklesu obvyklé ceny nemovitosti žalobkyně by došlo bez ohledu na existenci či neexistenci nesprávného úředního postupu, který proto nelze považovat za jeho příčinu, přičemž poukázal také na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5500/2015.

Ke škodě ve výši 1 400 000 Kč spočívající dle žalobkyně v ušlém zisku dále uvedl, že žalobkyni by mohl ujít majetkový přínos v hodnotě rozdílu mezi smluvenou kupní cenou a hodnotou nemovitostí pouze tehdy, pokud by tvrdila, že cena nabízená v roce 2011 byla mimořádně výhodná oproti tržní, takže nerealizací kupní smlouvy se nezvětšil její majetkový stav, ačkoliv bylo možno důvodně očekávat, že prodejem nemovitostí k očekávanému majetkovému přírůstku dojde (přičemž odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2007, sp. zn. 25 Cdo 1415/2006, ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1847/2012, ze dne 25. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1294/2001). Nic takového však žalobkyně netvrdila, naopak poukazovala na to, že v inzerci v roce 2011 požadovala cenu 3 490 000 Kč. Podle odvolacího soudu tak „z provedeného dokazování vyplynulo, že kupec nabídl 3 000 000 Kč (tedy nikoliv mimořádně výhodnou cenu), avšak předsmluvní vyjednávání nepostoupilo ani do té fáze, aby bylo zřejmé, zda se jedná o cenu včetně odměny realitní kanceláře a daně z prodeje nemovitosti či nikoliv. Jinak řečeno – již jen pouhá skutková tvrzení žalobkyně vylučují vznik škody ve formě ušlého zisku“.

Ohledně dalšího nároku na náhradu škody ve výši 546 320,50 Kč odvolací soud plně odkázal na závěry soudu prvního stupně o nedostatku příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a povinností žalobkyně platit úroky z prodlení (penále), neboť povinnost platit úroky z prodlení je zákonnou povinností a nikoliv následek nesprávného úředního postupu soudu, přičemž odkázal příkladmo na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1421/2004, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4659/2009, a i na další v odůvodnění odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího a Ústavního soudu. Kromě toho odvolací soud uvedl, že z provedeného dokazování rovněž vyplynulo, že utržená kupní cena měla být použita na splacení závazků z přijatých půjček, a že žalobkyni se tak vlastními důkazními prostředky podařilo zcela vyvrátit její tvrzení o tom, že kupní cena měla být použita na úhradu splátek dlužných daní a pojištění.

Co do zbývajícího nároku na náhradu škody ve výši 4 200 Kč za celkem 4 úkony právní služby odvolací soud odůvodnil změnu rozsudku soudu prvního stupně tím, že jeden z předmětných úkonů v řízení byl učiněn samotnou žalobkyní, aniž by bylo zjevné zastoupení účastníka řízení advokátem. Proto nepovažoval tento úkon za úkon právní služby a odměnu za něj žalobkyni nepřiznal.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v celém jeho rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud postupem podle § 243c odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, zčásti jako nepřípustné odmítl, zčásti proto, že bylo podáno osobou neoprávněnou.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 238 odst. 1 o. s. ř. není dovolání přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží [písm. c)], proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení [písm. h)].

V rozsahu, v jakém dovolatelka napadá zamítnutí žaloby (měnícím výrokem odvolacího soudu) co do částky 1 050 Kč, jako škody představující náklady právního zastoupení v exekučním řízení, není dovolání podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.

V řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků, odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z nich charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat samostatně, a to bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, a ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3238/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2245/2017, schválené k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz). Tyto judikatorní závěry jsou použitelné i po změně formulace ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. provedené s účinností od 30. 9. 2017 zákonem č. 296/2017 Sb., a to již proto, že cílem uvedené novely bylo dle důvodové zprávy „odbřemenění dovolacího soudu“, tedy zúžení přípustnosti dovolání, a nikoli její rozšíření.

Rovněž tak není dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné v rozsahu, v jakém bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Konečně dovolání není subjektivně přípustné ani v rozsahu (potvrzení) vyhovujícího výroku co do částky 3 150 Kč, neboť rozhodnutí dovolacího soudu nemůže dovolatelce přinést procesně výhodnější výsledek dovolacího řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 421/2016, nebo usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2000, sp. zn. 31 Cdo 2675/99). Dovolací soud proto v tomto rozsahu dovolání odmítl, neboť bylo podáno někým, kdo k dovolání není oprávněn [§ 218 písm. b) a § 243c odst. 3 o. s. ř.] – k tomu také srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2386/2016.

Dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné v rozsahu nároku na náhradu škody představované poklesem hodnoty nemovitosti. Uvádí-li dovolatelka, že chtěla nemovitost prodat, a to právě v době, kdy byla obvyklá cena předmětné nemovitosti vyšší, pak staví své dovolání na jiném skutkovém základě než soud odvolací, který neučinil skutkové zjištění, že by žalobkyně dříve za konkrétní částku prodala, nýbrž vyšel z toho, že žalobkyně sice v roce 2011 nabízela nemovitosti k prodeji, avšak neúspěšně. Dovolání lze přitom podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (§ 241a odst. 1 a 6 o. s. ř.).

Namítá-li dovolatelka nepřiléhavost odvolacím soudem označené judikatury s tím, že se týká poklesu ceny motorových vozidel, u kterých skutečně dochází k poklesu jejich ceny v průběhu času, a to na rozdíl od nemovitostí, pak pomíjí, že judikatura dovolacího soudu, mj. i jím označený rozsudek ze dne 14. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4973/2014, uveřejněný pod číslem 35/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nevychází z toho, že obvyklá cena motorových vozidel zpravidla v průběhu času klesá, nýbrž z toho, že tento pokles obvyklé ceny není v příčinné souvislosti s uplatňovaným odpovědnostním titulem (ostatně dovolací soud tyto závěry vztáhnul i na případ poklesu obvyklé ceny nemovitosti, srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1181/2015). Na tomto závěru přitom postavil své rozhodnutí i odvolací soud (ostatně i sama dovolatelka v dovolání připouští, že k poklesu ceny předmětné nemovitosti by došlo i bez nesprávného úředního postupu), tudíž se ve smyslu § 237 o. s. ř. od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nijak neodchýlil.

V rozsahu nároku na náhradu škody představované zaplacenými úroky z prodlení není dovolání rovněž přípustné. Napadá-li totiž dovolatelka toliko závěr o nedostatku příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a povinností žalobkyně platit úroky z prodlení, pomíjí, že zamítavé (potvrzující) rozhodnutí odvolacího soudu v této části stojí rovněž na závěru, že utržená kupní cena měla být použita na splacení jiných závazků dovolatelky.

Tento důvod pro zamítnutí žaloby přitom dovolatelka vůbec nenapadá. Jestliže ovšem dovolatelka svým dovoláním napadá pouze jeden z více důvodů, které vedly odvolací soud k potvrzení rozsudku soudu prvního stupně, nemůže být dovolání shledáno přípustným, neboť dovolání není s to vyvolat zrušení či změnu napadeného rozsudku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 30 Cdo 239/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2112/2017).

K tvrzeným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (neprovedení navržených důkazů), může dovolací soud přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), přičemž konkrétní dovolací důvod (způsobem uvedeným v § 241a odst. 3 o. s. ř.) dovolatelka v této souvislosti nevymezila.

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 14. 4. 2020


Mgr. Vít Bičák
předseda senátu