Rozhodnutí NS

30 Cdo 58/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:10/30/2018
Spisová značka:30 Cdo 58/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.58.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Odpovědnost státu za škodu
Dotčené předpisy:§ 243c o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
04/02/2019
I.ÚS 459/19
JUDr. Tomáš Lichovník
odmítnuto
11/06/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
30 Cdo 58/2018-1153



USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobců a) N. T. T., a b) H. M. H., obou zastoupených Mgr. Annou Větrovskou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Štěpánská 630/57, proti žalované 1) České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, a 2) České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 6, se sídlem v Praze 10, ul. 28. pluku 1533/29b, o náhradu škody a nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 6 C 354/2007, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. února 2016, č. j. 19 Co 402/2015-1007, t a k t o:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

1. Podanou žalobou se žalobci domáhali po žalované vydání věcí, náhrady škody a nemajetkové újmy, respektive omluvy za nezákonná rozhodnutí a nesprávný úřední postup v trestním řízení vedeném proti žalobci a).

2. Obvodní soud pro Prahu 5 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. června 2015, č. j. 6 C 354/2007-907, 6 C 562/2007, zamítl žalobci uplatněné nároky (výroky I. – XI.), dále konstatoval, že usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6, č. j. Nt 349/99-27, ze dne 4. listopadu 1999, a usnesení Městského soudu v Praze, č. j. 44 To 1408/99-73, ze dne 7. prosince 1999, jimiž bylo rozhodováno o vzetí žalobce a) do vazby, jsou nezákonnými rozhodnutími (výrok XII.), dále konstatoval, že usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 5. dubna 2000, č. j. Nt 160/2000, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. dubna 2000, č. j. 44 To 481/2000, jimiž bylo rozhodováno o propuštění žalobce a) oproti složení peněžité záruky ve výši 1.000.000 Kč žalobkyní b), jsou nezákonnými rozhodnutími (výrok XIII.) a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky XIV. – XVI.).

3. Po skutkové stránce soud prvního stupně mj. zjistil (ve stručnosti shrnuto z odůvodnění prvoinstančního rozsudku), že dne 2. listopadu 1999 byla Policií České republiky (dále již „Policie ČR“) provedena v bytě užívaném žalobcem a) a žalobkyní b) (dále společně jako „žalobci“) domovní prohlídka, při níž došlo k zajištění určitých movitých věcí a hotových peněz (hotovosti). Žalobce a) byl následně vzat do vazby (v období od 2. listopadu 1999 do 5. dubna 2000). Nálezem Ústavního soudu ze dne 20. listopadu 2000, sp. zn. IV. ÚS 137/2000, byla zrušena usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 4. listopadu 1999, č. j. Nt 349/99-27, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. prosince 1999, č. j. 44 To 1408/99-73, jimiž bylo rozhodováno o vzetí žalobce a) do vazby. Následně Ústavní soud nálezem ze dne 6. února 2001, sp. zn. III. ÚS 439/2000, zrušil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 5. dubna 2000, sp. zn. Nt 160/2000, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. dubna 2000, sp. zn. 44 To 481/2000, jimiž bylo rozhodováno o propuštění žalobce a) oproti složení peněžité záruky ve výši 1.000.000 Kč žalobkyní b). Dále byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 6. prosince 2005, sp. zn. 2 T 118/2002, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 11. července 2006, sp. zn. 8 To 258/2006, žalobce a) v celém rozsahu zproštěn obžaloby. Podle zjištění soudu prvního stupně tak došlo k omezení osobní svobody žalobce a) po dobu šesti měsíců a tří dnů. Žalobci požádali písemně Ministerstvo spravedlnosti České republiky (dále již „Ministerstvo spravedlnosti“) o náhradu majetkové škody a nemajetkové újmy, přičemž Ministerstvo spravedlnosti jim požadovanou částku 10 mil. Kč nezaplatilo. Soud prvního stupně uvedl, že se žalobce a) opakovaně nedostavoval k nařízenému hlavním líčení, jeho tehdejší právní zástupce navrhoval opakovaně odročení nařízených jednání, a dále, že žalobce a) nespolupracoval s orgány činnými v trestním řízení, ani Obvodnímu soudu pro Prahu 6 nesdělil svoji faktickou adresu.

4. K odvolání obou žalobců Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 17. února 2016, č. j. 19 Co 402/2015-1007, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II., V., VI., VIII., IX., X. a XI. potvrdil (výrok I.), změnil jej ve výrocích III. a IV. tak, že žalovaná 1) je povinna zaplatit žalobci a) částku 78.000 Kč a částku 100.000 Kč, obě částky se specifikovaným úrokem z prodlení od 12. července 2007 do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku, jinak co do zamítnutí žaloby o zaplacení částek 234.000 Kč s příslušenstvím, 600.000 Kč s příslušenstvím a o zaplacení úroku z prodlení z částek 78.000 Kč a 100.000 Kč za vymezené období potvrdil (výrok II.), dále rozsudek soudu prvního stupně v jeho výroku VII. změnil tak, že žalovaná 1) je povinna zaplatit žalobkyni b) částku 50.000 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení od 12. července 2007 do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku, jinak co do zamítnutí žaloby o zaplacení částky 450.000 Kč s příslušenstvím a o zaplacení úroku z prodlení z částky 50.000 Kč za vymezené období potvrdil (výrok III.), dále rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích XII. a XIII. zrušil (výrok IV.), odvolání vedlejšího účastníka M. Š. odmítl (výrok V.), a navazujícími výroky VI. až VIII. rozhodl o náhradě nákladů řízení.

5. Proti tomuto rozsudku podali žalobci (dále též „dovolatelé“) dovolání směřující do výroků I., II. a III. dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu, pokud jimi byly potvrzeny zamítavé výroky I. až XI. rozsudku soudu prvního stupně. Dovolání žalobců nesměřuje do měnící části výroků II. a III. dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, jímž bylo těmito výroky žalobě částečně vyhověno.

6. Dovolatelé v dovolání vymezili celkem devět právních otázek (některé z nich obsahovaly dílčí podotázky), k nimž přiřadili jednotlivá kritéria přípustnosti dovolání).

7. V první právní otázce: „nárok na ochranu osobnosti podle § 13 obč. zák. nebo na zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb.“ dovolatelé zdůrazňují, že trestní stíhání bylo zahájeno dne 2. listopadu 1999, tj. před účinností zákona 160/2006 Sb. (dále již „novela“), kterým byl novelizován zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále již „OdpŠk“), zatímco k pravomocnému zproštění obžaloby došlo dne 11. července 2006, po účinnosti novely. Podle dovolatelů je uvedená právní otázka v rozhodovací praxi dovolacího soudu posuzována rozdílně. V prvé řadě dovolatelé poukazují na rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2011, sp. zn. 31 Cdo 3916/2008, který byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 125/2011. Z tohoto rozsudku má mj. plynout, že před účinností novely vychází právo na zadostiučinění na nemajetkovou újmu přímo z čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ovšem „uvedený nárok však nelze posuzovat jako nárok vyplývající z ochrany osobnosti (§ 11 OZ).“ V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2011, sp. zn. 30 Cdo 5180/2009, bylo zase uvedeno, že nemajetková újma, která vznikla před účinností novely, a která byla založena jinou skutečností, než zákonným omezením svobody, může být odškodněna cestou ochrany osobnosti podle § 11 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále již „obč. zák.“). V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. prosince 2011, sp. zn. 30 Cdo 402/2011, je konstatováno, že vznikla-li nemajetková újma po účinnosti novely, posuzuje se věc podle OdpŠk, ačkoli trestní stíhání bylo zahájeno před účinností této novely. V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2011, sp. zn. 25 Cdo 4487/2009, bylo vyloženo, že nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou omezením svobody (vazba, trest) na základě rozhodnutí vydaného před účinností novely, nelze posuzovat podle ustanovení občanského zákoníku o ochraně osobnosti. Opačně pak v rozsudku ze dne 31. ledna 2012, sp. zn. 30 Cdo 2579/2011, Nejvyšší soud konstatoval, že nárok na náhradu nemajetkové újmy vzniklý před účinností předmětné novely je možno odškodnit prostřednictvím institutu ochrany osobnosti, co se týče nároku vzniklého po účinnosti novely pak podle OdpŠk.

8. K druhé právní otázce: „věcná příslušnost okresního nebo krajského soudu k projednání nároku žalobců a) a b) na zadostiučinění za nemajetkovou újmu“ dovolatelé předkládají několik rozhodnutí Nejvyššího soudu, z nichž má vyplývat, že rozhodovací praxe dovolacího soudu je rozdílná ve vztahu k věcné působnosti soudů. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. května 2012, sp. zn. 28 Cdo 3326/2011, má být k projednání sporu o ochranu osobnosti za újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním v prvním stupni krajský soud. Podle rozsudku téhož soudu ze dne 24. dubna 2013, sp. zn. 30 Cdo 2530/2012, pak platí, že domáhá-li se poškozený po účinnosti novely ochrany osobnosti s odůvodněním, že do jeho osobnostních práv zasáhla organizační složka státu neoprávněným zahájením trestního stíhání, je k rozhodnutí o takové žalobě věcně příslušný okresní soud. Dovolatelé mají za to, že rozhodovací praxe dovolacího soudu není v této otázce jednotná, a to i přes rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2011, sp. zn. 31 Cdo 3916/2008, který byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 125/2011. V některých rozhodnutích Nejvyššího soudu, zejména v citovaném rozhodnutí R 125/2011, je rozlišována povaha nároku na nárok vzniklý z důvodu omezení svobody a z jiného důvodu. V této souvislosti dovolatelé zmiňují rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 115/2012, v němž byl vyjádřen právní názor, že újma nemajetkové povahy vzniká již v souvislosti s vykonáním vazby, tj. nikoli zrušením nezákonného rozhodnutí. Podle dovolatelů je navíc rozsudek odvolacího soudu nepřezkoumatelný, jelikož ve vztahu k výše uvedené otázce zcela absentuje právní posouzení odvolacího soudu.

9. Třetí právní otázka se týká „přiměřenosti formy a výše zadostiučinění za vazbu žalobce a)“. Dovolatelé v rámci dovolací argumentace k této otázce namítají, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu při stanovení formy, respektive výše zadostiučinění pro žalobce a). Zatímco soud prvního stupně nepřiznal žalobci a) žádné zadostiučinění za nezákonné zbavení osobní svobody, odvolací soud přiznal částku 78.000 Kč, tj. 500 Kč za den s odůvodněním, že žalobce a) netvrdil, ani neprokazoval vyšší míru újmy. Argumentaci dovolatelů lze v této otázce rozdělit do dvou oblastí. V rámci jedné oblasti se zabývají výší částky odškodnění, v rámci druhé tím, co mají soudy hodnotit při stanovení této výše, zejména ve vztahu k dopadům do sféry poškozeného.

10. U první z těchto oblastí odkazují na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2012, sp. zn. 30 Cdo 914/2011, ze dne 11. ledna 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010, a ze dne 25. ledna 2012, sp. zn. 30 Cdo 716/2010. Ve všech těchto rozhodnutích je zmíněna výše odškodnění za nezákonnou vazbu v rozsahu 500,- až 1.500,- Kč za den s tím, že se jedná toliko o částku orientační. V rámci druhé oblasti pak dovolatelé odkazují na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2011, sp. zn. 25 Cdo 2688/2008, a ze dne 22. listopadu 2011, sp. zn. 30 Cdo 96/2011, a dále na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013, z nichž vyplývá, že vedení trestního stíhání vždy zasahuje do osobní sféry stíhaného. S tím dávají dovolatelé do souvislosti i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. března 2012, sp. zn. 30 Cdo 2555/2010, v němž byl vyjádřen právní názor, že újma založená jinou skutečností než nepřiměřenou délkou řízení (tj. zde např. vazbou), musí být prokázána, není-li zjevné, že by stejnou újmu utrpěla jakákoli jiná osoba, která byla danou skutečností postižena. Dále pak dovolatelé předkládají tvrzení, jak bylo vazbou zasaženo do osobní sféry žalobce a). Podle dovolatelů nebyl dán důvod, aby žalobce a) tvrdil a prokazoval zvýšenou míru utrpěné újmy.

11. Čtvrtá právní otázka se týká „přiměřenosti formy a výše zadostiučinění žalobcům a) a b) z důvodu újmy vyvolané nezákonným trestním stíháním.“ Podle dovolatelů se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu i v otázce výše přiznaného zadostiučinění obou žalobců (dovolatelů) za nezákonné trestní stíhání žalobce a). Odvolací soud jim z tohoto titulu přiznal částky 100.000 Kč žalobci a) a 50.000 Kč žalobkyni b) (žalobci spolu obývali byt a vychovávali děti). Dovolatelé nejprve uvedli, že o věci zřejmě rozhodoval věcně nepříslušný soud. Konkrétně uvádějí, že podle části judikatury (viz výše u právní otázky č. 2) takový nárok (nárok za nezákonné trestní stíhání, které bylo zahájeno v době před účinností novely) má být posuzován v režimu ochrany osobnosti podle § 13 obč. zák. a do 31. prosince 2013 byl k projednání takového nároku věcně příslušný krajský soud.

12. Čtvrtá právní otázka je dále dovolateli rozvíjena následovně. Dovolatelé nejprve shrnují judikaturu Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“) a Nejvyššího soudu, z níž v obecné rovině plyne, že i bez excesu úředních osob je trestní řízení samo o sobě způsobilé k tomu, aby zasáhlo do osobnostních práv člověka (nález Ústavního soudu ze dne 13. prosince 2011, sp. zn. III. ÚS 1976/09), respektive že v právním státě musí existovat garance, že poškozená osoba získá za všechny úkony, kterým byla ze strany státu nezákonně podroben v trestním řízení, předmětné odškodnění (nález Ústavního soudu ze dne 17. června 2008, sp. zn. II. ÚS 590/08), a dále, že samo trestní řízení může mít výrazné negativní dopady do soukromých sfér jednotlivce (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. března 2009, sp. zn. III. ÚS 1873/08 a nález Ústavního soudu ze dne 10. března 2011, sp. zn. IV. ÚS 3193/10). Obdobné má vyplývat i z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, in concreto, že i samotné vedení trestního řízení má negativní vliv do osobní sféry obviněného (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2011, sp. zn. 25 Cdo 2688/2008) a nemajetková újma způsobená trestním stíháním, které neskončilo odsuzujícím rozhodnutím, spočívá i v dopadech na osobnost člověka (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. listopadu 2011, sp. zn. 30 Cdo 96/2011, a usnesení téhož soudu ze dne 29. ledna 2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013). Dovolatelé dále odkázali na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, v němž jsou mj. vymezena kritéria, která mají být posuzována při stanovování formy a výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončilo odsuzujícím rozsudkem. Dovolatelé zdůrazňují, že zasažení do jejich práv bylo „masivní“ a zadostiučinění je „nepřiměřeně nízké a zcela neadekvátní“.

13. Pátá právní otázka míří na „nepřiznání písemné omluvy žalobcům a) a b) jako primární formy zadostiučinění za nemajetkovou újmu“. Dovolatelé tvrdí, že při řešení této právní otázky se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, jelikož z této rozhodovací praxe má plynout, že omluva je vedle ostatních prostředků satisfakcí primární. Např. v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 11. ledna 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010, a ze dne 19. listopadu 2014, sp. zn. 30 Cdo 3850/2014, je vždy s omluvou počítáno, jako se základní formou satisfakce vždy nutně stojící (byla-li navržena) vedle ostatních forem satisfakce.

14. Šestá právní otázka se týká „vydání (zaplacení) odňatých peněžních prostředků a náhrady za již zrušené měny“. Na tomto místě dovolatelé předkládají argumentaci, že odvolací soud vycházel při svém rozhodnutí z otázky, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Má se konkrétně jednat o otázku „zda žalobce má právo domáhat se vydání odňatých, ale nevrácených peněžních prostředků, které mu byly odňaty při domovní prohlídce v trestním řízení a o jejichž vrácení bylo rozhodnuto v trestním řízení, ale přesto mu nebyly vráceny“, a dále o otázku „nároku na poskytnutí náhrady v Kč za odňaté a dosud nevrácené peněžní prostředky v cizích měnách, které dosud pozbyly platnosti.“ Dovolatelé na tomto místě rozebírají skutkové okolnosti, které mají spočívat v tom, že dosud nedostali zpět prostředky, které jim byly zabaveny (část z nich v přepočtu na Kč, jelikož se jednalo o měny, které již neexistují). Tvrdí, že rozhodovací praxe soudu prvního stupně je nejednotná a dosud tyto otázky nebyly vyřešeny v rozhodovací praxi dovolacího soudu.

15. Sedmá právní otázka se zabývá „náhradou škody za znehodnocení odňaté částky 100.000 USD“. Podle dovolatelů délkou trvání odebrání hotovosti (14 let) došlo k poklesu jejich hodnoty (dovolatelé odkazují na několik obecně souvisejících rozhodnutí Ústavního soudu). V zásadě dovolatelé uvádějí, že by mělo být kompenzována změna směnného kurzu mezi USD a CZK, jelikož v době odebrání hotových 100.000,- USD měla tato hotovost v přepočtu na koruny hodnotu 3.920.770,- Kč, zatímco v době, kdy byla tato částka vrácena (9. dubna 2014) již se jednalo toliko o částku 1.948.970,- Kč – v obecné rovině pak argumentují účetní ztrátou.

16. Osmá právní otázka se týká „náhrady škody – úroků z prodlení z neoprávněně zadržovaných peněz (ceny peněz)“. Dovolatelé v zásadě argumentují, že by měl být kompenzován čas, po který nemohli s prostředky disponovat, když se jedná o otázku, která je do určité míry rozhodována rozdílně, respektive která by měla být podle názoru dovolatelů do budoucna posouzena jinak. Dovolatelé odkazují na judikaturu Ústavního soudu, konkrétně nálezy ze dne 17. června 2008, sp. zn. II. ÚS 590/08, a ze dne 13. prosince 2011, sp. zn. III. ÚS 1976/09 (tyto nálezy se přímo netýkají posuzované otázky, tj. úroku z prodlení za zadržované peněžní prostředky). Poukazují i na to, že v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010, byl v obdobné věci přiznán dovolacím soudem úrok z prodlení (konkrétně, že byl přiznán na úrovni první instance, přičemž Nejvyšší soud dovolání zamítl). Podle dovolatelů nelze akceptovat argumentaci odvolacího soudu, že peníze ležely v hotovosti doma a tak by stejně nenesly žádný úrok, jelikož prý s ohledem na dobu 14 let, po kterou byly zadržovány, je těžko myslitelné, že by je někdo nechal „ležet“ doma. Dovolatelé odkázali na několik rozhodnutí dovolacího soudu (rozsudek ze dne 22. října 2009, sp. zn. 25 Cdo 479/2007, rozsudek ze dne 24. června 2015, sp. zn. 30 Cdo 3310/2013, anebo na usnesení téhož soudu ze dne 18. září 2012, sp. zn. 28 Cdo 3804/2011), které jsou údajně v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 17. června 2008, sp. zn. II. ÚS 590/08.

17. Devátá právní otázka se týká „náhrady škody za znehodnocené věci (elektroniku) odňaté při domovní prohlídce“. Tato otázka spočívá v tom, že v rámci trestního řízení byly dovolatelům zadrženy dle jejich vyjádření nepřiměřeně dlouho (po dobu 6,5 roku) určité věci movité - elektronika. Ve vztahu k nepřiměřené délce řízení odkazují zejména na nálezy Ústavního soudu ze dne 17. června 2008, sp. zn. II. ÚS 590/08, a ze dne 13. prosince 2011, sp. zn. III. ÚS 1976/09 (tyto judikáty se zabývají v obecné rovině nezákonným trestním řízením, přičemž prvně zmíněný nález se týká situace, kdy byl poškozený podroben mj. psychiatrickému vyšetření, zatímco druhé rozhodnutí řeší situaci, kdy byl poškozený omezený na svobodě) a dále na nálezy ze dne 19. března 2009, sp. zn. III. ÚS 1396/07, ze dne 30. ledna 2008, sp. zn. II. ÚS 642/07, ze dne 2. prosince 2013, sp. zn. I. ÚS 2485/13, a ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 3502/13, které se k posuzované věci vztahují ve velmi obecné rovině. Podle dovolatelů došlo ke znehodnocení zadržované elektroniky, jejíž hodnota velmi rychle klesá. Dovolatelé kritizují závěr odvolacího soudu, že nebyl prokázán vznik škody; v této souvislosti odkazují na rozhodovací praxi dovolacího soudu, od níž se měl odvolací soud odchýlit.

18. Závěrem dovolatelé navrhli, aby dovolací soud v záhlaví vymezený rozsudek odvolací soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

19. Žalovaná se k podanému u dovolání žalobců písemně nevyjádřila.

20. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobami oprávněnými (účastníky řízení), v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.). Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání dle § 237 o. s. ř.

21. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

22. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

23. K jednotlivým (dovolateli) formulovaným právním otázkám, respektive ke shora zreferované dovolací argumentaci (uplatněnému dovolacímu důvodu a vymezeným předpokladům přípustnosti dovolání ze strany žalobců) Nejvyšší soud uvádí následující.

24. První právní otázka, kterou dovolatelé vymezili a jež se týká vztahu aplikace obč. zák. a OdpŠk při posuzování nároku na satisfakci. Ze související judikatury (viz zejména dovolateli vymezené judikatury; všechna zde dovolacím soudem označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz, a rozhodnutí Ústavního soudu na internetových stránkách http://nalus.usoud.cz) v obecné rovině mj. plyne, že: (i) nemajetková újma musí být odškodněna, i pokud vznikla před účinností novely, (ii) odškodnění plynoucí z nezákonného omezení svobody, pokud k tomuto omezení došlo před účinností novely, lze přiznat přímou aplikací čl. 5 odst. 5 Úmluvy, (iii) nároky vyplývající z omezení svobody (vazba, trest) nelze posuzovat podle ustanovení obč. zák. o ochraně osobnosti (srov. zejm. dovolateli primárně citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2011, sp. zn. 31 Cdo 3916/2008 (R 125/2011), v němž je mj. konstatováno: S ohledem na výše citovanou judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu neshledává možným odchýlit se od právního názoru, naznačeného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1337/2010, o tom, že nárok na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou rozhodnutím o vazbě či trestu, které bylo vydáno před účinností zákona č. 160/2006 Sb., lze přiznat v době od 18. 3. 1992 přímou aplikací čl. 5 odst. 5 Úmluvy. Pro úplnost dovolací soud uvádí, že uvedený nárok nelze posuzovat podle ustanovení § 11 a násl. obč. zák., tj. jako nárok vyplývající z ochrany osobnosti, jak ostatně plyne již z výše citovaných rozhodnutí Ústavního soudu, avšak zejména z nálezů ze dne 14. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 1191/08 a ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. I. ÚS 904/08, v nichž Ústavní soud shledal, že s ohledem na účinnost zákona č. 160/2006 Sb. nelze náhradu nemajetkové újmy za nezákonné rozhodnutí přiznat postupem podle § 11 a násl. obč. zák....). Minimálně co do těchto tří aspektů je tedy rozhodovací praxe dovolacího soudu ustálená.

25. Ani rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2012, sp. zn. 30 Cdo 2579/2011, který dovolatelé označují za stojící v rozporu s ostatními rozhodnutími dovolacího soudu, není v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí v otázce aplikace OdpŠk, jelikož v něm uvedená možnost posouzení nároku vzniklého před účinností novely podle ustanovení obč. zák. týkajících se ochrany osobnosti se nevztahuje na nezákonné omezení svobody, kterým je např. nezákonná vazba (viz arg. z cit. rozhodnutí: Nejvyšší soud se v této otázce cítí být vázán nálezem Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. IV. ÚS 428/05, v tom, že nárok vzniklý před účinností zákona č. 160/2006 Sb. je možno odškodnit cestou ochrany osobnosti, zatím co nárok na odškodnění nemajetkové újmy vzniklé žalobci od účinnosti zákona č. 160/2006 Sb. je třeba posoudit podle zákona č. 82/1998 Sb. ve znění zákona č. 160/2006 Sb. Ve vztahu k trestnímu stíhání žalobce, které skončilo zproštěním obžaloby, nelze přímo aplikovat čl. 5 odst. 5 Úmluvy, neboť samotným trestním stíháním k omezení osobní svobody žalobce nedošlo.). Obdobně Nejvyšší soud judikoval např. i v rozsudku ze dne 16. května 2012, sp. zn. 28 Cdo 3326/2011:„Odpovědnost za újmu způsobenou žalobci nezákonným trestním stíháním není dána ust. § 31a zákona č. 82/1998 Sb., neboť vznikla ještě předtím, než bylo toto ustanovení do citovaného zákona uvedeno zákonem č. 160/2006 Sb., tedy před 27. 4. 2006. Nelze ani aplikovat čl. 5 Úmluvy, protože nedošlo k omezení osobní svobody žalobce. V souladu s judikaturou je však třeba uzavřít, že dané právo je možné před účinností zákona č. 160/2006 Sb. odškodnit cestou ochrany osobnosti (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. IV. ÚS 428/05, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 185/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5180/2009, rozsudek téhož soudu ze dne 6. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 402/2011, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2773/2011).“ Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálená. Pokud odvolací soud rozhodl v režimu podle OdpŠk (a nikoli podle obč. zák.), rozhodl v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a výše vymezená otázka č. 1 nemůže založit přípustnost dovolání.

26. Druhá dovolateli vymezená právní otázka se týká věcné příslušnosti soudu, který má projednat nárok, který vznesli v žalobě. Nedůvodná je argumentace dovolatelů, že závěry vyplývající z rozsudků Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 28 Cdo 3326/2011 a sp. zn. 30 Cdo 2530/2012 nejsou jednotné. V prvně zmíněném rozhodnutí Nejvyšší soud konstatoval, že „podle ust. § 9 odst. 2 písm. a) o. s. ř. krajské soudy rozhodují jako soudy prvního stupně ve věcech ochrany osobnosti podle občanského zákoníku“, zatímco ve druhém rozhodnutí dovolací soud uvedl, že v tam posuzované věci žalobu soudy „meritorně projednaly a následně zamítly podle občanského zákona a občanského soudního řádu, ačkoli zde byl na místě postup podle OdpŠk, [čímž] došlo k tomu, že ve věci rozhodoval věcně a místně nepříslušný soud (Krajský soud v Hradci Králové a dále Vrchní soud v Praze), ačkoli v prvním stupni vůči druhému žalovanému je věcně příslušný okresní soud (§ 9 odst. 1 o.s.ř.) ...“ V obou rozhodnutích je tedy konstatován stejný závěr, a to, že v řízeních ve věci ochrany osobnosti měly (v první instanci) věcnou příslušnost krajské soudy, zatímco v řízeních podle OdpŠk, soudy okresní. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je v této otázce ustálená [srov. např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2011, sp. zn. 31 Cdo 3916/2008 (dále již „R 125/2011“)].

27. Třetí právní otázka se týká „přiměřenosti formy a výše zadostiučinění za vazbu žalobce a)“. Při posuzování této otázky odvolací soud (na str. 8 rozsudku) srozumitelně popsal, proč se rozhodl pro přiznání výše zadostiučinění na úrovni dolní hranice orientačního rozsahu možné výše, jak vyplývá z výše uvedené judikatury. Odvolací soud jasně vyložil, proč považuje tuto částku za odpovídající a konstatoval i to, že újma je předpokládána (výkon vazby sám o sobě působí újmu), a jasně zmínil kritéria, která jsou hodnocena při stanovení její výše (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. ledna 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010). V rámci této otázky tedy dovolatelé toliko polemizují s rozhodnutím odvolacího soudu, který rozhodl v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Tato právní otázka tak nezakládá přípustnost dovolání.

28. Čtvrtá právní otázka se zabývá přiměřeností formy a výše zadostiučinění dovolatelů z titulu újmy vzniklé z důvodu nezákonného trestního stíhání žalobce a). Pokud dovolatelé tvrdí, že z judikatury Ústavního soudu plyne, že „každé trestní řízení představuje významný zásah do soukromého a osobního života“, pak odvolací soud rozhodl v souladu s těmito právními závěry. Odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně právě s tím, že „vedle vazby také trestní stíhání poškozeného, které neskončilo pravomocným odsouzením, způsobuje zásah do osobnostních práv“.

29. Dovolatelé dále v rámci čtvrté právní otázky odkázali mj. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011 (R 122/2012), v němž jsou mj. vymezena kritéria, která mají být posuzována při stanovování formy a výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončilo odsuzujícím rozsudkem. Dovolatelé poukazují na to, že zasažení do jejich práv bylo „masivní“ a zadostiučinění je „nepřiměřeně nízké a zcela neadekvátní“. V uvedeném rozsudku dovolacího soudu je mj. konstatováno: „Zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, se poskytuje podle § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., jenž je normou s relativně neurčitou hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem, a jenž tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Soudy při stanovení formy či výše zadostiučinění vychází především z povahy trestní věci, též z délky trestního stíhání, a především dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry poškozené osoby. Forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat...“

30. Z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, že odvolací soud při rozhodování vycházel i z výše připomenuté judikatury, přihlédl k okolnostem daného případu a dospěl k závěru, jenž zcela seznatelným způsobem vyložil v odůvodnění jeho rozsudku. Nejvyšší soud připomíná, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše či formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou (formou) se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Dovolací soud tedy posuzuje jen správnost základních úvah soudu ohledně aplikace toho kterého kritéria, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo ze dne 23. února 2011, sp. zn. 30 Cdo 2933/2009).

31. Pátá právní otázka se týká „nepřiznání omluvy žalobcům a) a b) jako primární formy zadostiučinění za nemajetkovou újmu.“ V rámci dovolací argumentace dovolatelé odkazují na rozhodnutí dovolacího soudu, z nichž ovšem nevyplývá, že by omluva musela být přiznána.

32. Odvolací soud se k této otázce vyjádřil v rámci odůvodnění svého rozhodnutí (na str. 10), kde uvedl, že omluva může figurovat vedle jiných forem satisfakce pouze, pokud je zjevné, že má pro žalobce význam. Z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku je také zřejmé, že odvolací soud při rozhodování vycházel mj. z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. ledna 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 57/2012 (dále též „Rc 57/2012“), který ohledně kompenzačního významu omluvy (jakožto satisfakčního prostředku v § 31a odst. 2 OdpŠk sice výslovně neuvedeného, přesto však i v poměrech zákona č. 82/1998 Sb. nepochybně aplikovatelného – viz např. nález Ústavního soudu ze dne 1. června 2010, sp. zn. I. ÚS 904/08) dospěl k následujícím závěrům: „Bylo by popřením dispoziční zásady civilního soudního řízení i zásady autonomie vůle, kdyby primární volba formy zadostiučinění nenáležela poškozenému. Ten projevením toho, čeho se domáhá (viz § 79 odst. 1 o. s. ř.), nezaměnitelně vyjadřuje, jaká satisfakce by mu mohla kompenzovat utrpěnou újmu… Nejvyšší soud vychází z toho, že omluva jako satisfakční prostředek zahrnující vyjádření subjektivního požadavku poškozeného na projev jemu vstřícné vůle státu… není ani konstatováním porušení práva a ani náhradou nemajetkové újmy v penězích. Poškozený jejím uplatněním vyjadřuje, že mu jde o projev uznání chyby. Ve fungujícím právním státě uznávajícím pravidla slušnosti by měla být k dispozici vždy, jako kompenzační prostředek první, pro mnohé dokonce jediné volby. Pokud pak poškozený nárok na poskytnutí zadostiučinění uplatní vedle požadavku na omluvu též prostředky morálními nebo peněžními …, je na individuálním posouzení, zda je vedle omluvy k naplnění zásady přiměřenosti zapotřebí též např. konstatovat porušení práva, anebo poskytnout - též vedle ní - přiměřené zadostiučinění v penězích.“

33. Zohlednil-li tedy odvolací soud závěry, jež byly vyloženy (a shora připomenuty) v Rc 57/2012, nelze ani v tomto směru konstatovat, že by se v řešení předmětné právní otázky odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

34. Šestá právní otázka – jak již shora uvedeno - se týká „vydání (zaplacení) odňatých peněžních prostředků a náhrady za již zrušené měny.“ Tato právní otázka, respektive její dílčí podotázky (viz výše v přehledu dovolací argumentace) nemůže založit přípustnost dovolání, jelikož se nejedná o právní otázku, na níž by záviselo rozhodnutí odvolacího soudu. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl (na str. 7), že pokud zmiňované prostředky nebyly vydány, bylo to proto, že se žalobce a) nezdržuje v České republice, respektive z jeho faktického jednání nevyplývalo, že by měl jako účastník řízení „zájem ... tuto záležitost vyřešit.“

35. Sedmá právní otázka se týká „náhrady za znehodnocení odňaté částky 100.000 USD“. Odvolací soud své právní závěry srozumitelně vyjádřil v konstatování, že v přepočtu jedné měny na druhou nelze spatřovat vznik škody a odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. září 2012, sp. zn. 28 Cdo 3804/2011, v němž bylo mj. vyloženo: „Pro závěr, zda žalobkyni vznikla škoda či nikoliv, je však významné, že výše její pohledávky vůči bance (výše částky, s níž mohla znovu nakládat po zrušení zajištění – 40.098,79 USD) zůstala nezměněna a samotným zajištěním prostředků na svém účtu u banky neutrpěla žalobkyně žádnou ztrátu. Hypotetické úvahy o tom, zda uvedenou částku, nebýt zajištění, mohla dovolatelka směnit na jinou měnu za výhodnějších podmínek než při zrušení zajištění a zda za stejnou nominální peněžní hodnotu dané měny takto mohla pořídit větší objem hmotných předmětů, k závěru o vzniku škody vést nemohou“.

36. Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud rozhodl v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Pokud dovolatelé namítali, že dovolací soud měl tuto právní otázku posoudit jinak, nepředložili argumentaci, která by mohla vést ke změně ustálené rozhodovací praxe. Obdobné pravidlo bylo vyjádřeno mj. i v dalších rozhodnutích dovolacího soudu (srov. např. usnesení ze dne 20. prosince 2016, sp. zn. 30 Cdo 3262/2016).

37. Osmá právní otázka se týká „náhrady škody – úroků z prodlení z neoprávněně zadržovaných peněz (ceny peněz)“. V rámci odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud jasně vyložil, proč nepřiznal ve vztahu k tomuto nároku žádnou náhradu – zadržené prostředky měl žalobce a) doma a žádný úrok/zhodnocení z nich takto neplynul(o). Pokud nebylo v rámci dokazování před soudem prvního stupně či odvolacím soudem prokázáno, že dovolatelé chtěli předmětné peníze zhodnotit, pak v rámci dovolacího řízení dovolatelé již nemohou požadovat kompenzaci za takto nerealizované zhodnocení, tj. ušlý zisk. V této souvislosti lze odkázat např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2008, sp. zn. 25 Cdo 269/2006, v němž dovolací soud mj. vyložil: „Současně platí, že majetková újma způsobená tím, že škodná událost zasáhla do průběhu děje vedoucího k určitému zisku, se odškodňuje jen za předpokladu, že k ní došlo v příčinné souvislosti se škodnou událostí; pouhé tvrzené zmaření zamýšleného podnikatelského záměru poškozeného k odškodnění nestačí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 25 Cdo 818/2005, publikované pod C 4027 v Souboru civilních rozhodnutí NS, C. H. BECK), resp. poškozený musí prokázat, že měl zajištěny předpoklady pro tzv. pravidelný běh věcí, tedy že tam, kde je k provozování výdělečné činnosti zapotřebí splnění určitých podmínek (např. licence, registrace, stavební povolení apod.), byl reálný předpoklad jejich dosažení, pokud by nepříznivě nezasáhla škodná událost (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 3. 2004, sp. zn. 25 Cdo 142/2004, publikovaný pod C 2564 v Souboru civilních rozhodnutí NS, C. H. BECK).“ Uvedené pravidlo se uplatní i v posuzované věci. Zadržené prostředky byly původně v dispozici u žalobce a) a v řízení nebylo prokázáno, že žalobce a) měl úmysl zhodnotit tyto prostředky jinde. Ani zde se odvolací soud nijak neodchýlil od rozhodovací praxe a nebyly předloženy dostatečné argumenty pro to, aby se dovolací soud od této své praxe odchýlil.

38. Devátá právní otázka se týká „náhrady škody za znehodnocené věci (elektroniku) odňaté při domovní prohlídce“. Odvolací soud srozumitelně vyložil, proč dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že dovolatelům vznikla škoda. Hypoteticky, pokud by byla prokázaná škoda (a zároveň splněny další předpoklady dané pro odpovědnost státu za škody podle OdpŠk), tato škoda by měla být kompenzována. Pokud ovšem taková škoda prokázána nebyla a pokud není ani namítáno nesprávné (např. nelogické) skutkové zjištění v této otázce, což není, nemůže tato otázka založit přípustnost dovolání.

39. Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalobců podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

40. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. 10. 2018


JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu