Rozhodnutí NS

8 Tdo 619/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. j) tr.ř.
Datum rozhodnutí:06/12/2019
Spisová značka:8 Tdo 619/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.619.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Hodnocení důkazů
Loupež
Porušování domovní svobody
Trest odnětí svobody
Ublížení na zdraví
Úmysl
Dotčené předpisy:§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.
§ 178 odst. 1 tr. zákoníku
§ 146 odst. 1 tr. zákoníku
§ 173 odst. 1 tr. zákoníku
§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku
§ 37-39 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:CD EU
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
8 Tdo 619/2019-580


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 6. 2019 o dovolání obviněného A. Š., nar. XY v XY, trvale bytem XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Horní Slavkov, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 3 To 645/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 1 T 89/2018, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného A. Š. odmítá.
Odůvodnění:

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 1 T 89/2018, byl obviněný A. Š. za podmínek § 45 odst. 1, tr. zákoníku uznán vinným v bodě I. 1) – 5) pokračujícím přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, a pokračujícím přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, v bodě II. přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, v bodě III. zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, a současně byl podle § 45 odst. 1 tr. zákoníku zrušen výrok o vině za přečin porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku a přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 2. 1. 2018, sp. zn. 1 T 180/2017, který nabyl právní moci dne 1. 2. 2018, výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad.
    2. Za uvedené trestné činy byl obviněný odsouzen tak, že za skutky pod body I. a II. mu byl uložen podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1, § 45 odst. 1 tr. zákoníku společný úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Za skutek pod bodem III. podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání čtyřiceti osmi měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.
      3. Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací usnesením ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 3 To 645/2018, odvolání obviněného podané proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.




      II. Z dovolání obviněného

      4. Proti uvedenému usnesení soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce s odkazem na důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), j) tr. ř. dovolání, které zaměřil proti bodům II. a III. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně.
        5. Ohledně výroku pod bodem II. rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově dovolatel poukázal na nevěrohodnost svědků K. Š. a jeho přítelkyně, neboť zejména poškozený byl pod výrazným vlivem alkoholu (naměřeno 2,94 promile), jeho výpovědi jsou tendenční se zaměřením na případné získání budoucího majetkového prospěchu na obviněném, neboť po něm chtěl 50.000 Kč s tím, že potom stáhne trestní oznámení, v opačném případě „ho dostane do kriminálu a bude platit“.
          6. Obviněný setrval na své obhajobě, že po poškozeném židli nehodil, ale pouze úderem zespodu vyhodil nepřipevněnou desku stolu, čemuž nasvědčuje i skutečnost rozházeného jídla po zemi pokoje a uspořádání pokoje tak, jak bylo zaznamenáno policejním orgánem na náčrtku (čl. 140 spisu z přípravného řízení). Židle se nacházela mimo jeho dosah, za zády poškozeného. Jestliže tuto skutečnost soud prvního stupně neakceptoval, ale učinil jiné skutkové závěry, svědčí jeho postup o pochybnostech, na něž měl reagovat užitím zásady in dubio pro reo. Takové pochybnosti potvrdil i odvolací soud v odůvodnění napadeného usnesení, jenž na ně nedostatečně reagoval, když je nehodnotil ve prospěch obviněného, ale vypořádal se s nimi v jeho neprospěch. Oba soudy nedostatečně zohlednily, že obviněný znal jednání a chování poškozeného, věděl, že často pije, je agresivní a mlátí jiné osoby. Z této své domněnky vycházel, když z pokoje slyšel hluk, a proto šel poškozené na pomoc H. P. Na dveře však nejdříve zaklepal a poškozený mu otevřel. Celé jednání bylo důsledkem předchozí zkušenosti a znalosti osoby poškozeného, proto jednal aktivně, bezprostředně a důrazně.
            7. Ohledně zranění, jež poškozený utrpěl, se obviněný neztotožnil se závěry znaleckého posudku MUDr. Pavla Sadovského, neboť ke zlomenině nosních kůstek s deviací pravděpodobně došlo dříve. Pokud by měl v úmyslu poškozeného výrazně poškodit, neklepal by na dveře a od dalšího útoku by dobrovolně neupustil a jednal by s jiným následkem.
              8. Podle obviněného nebyla naplněna právní kvalifikace podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku, neboť vstoupil do obydlí až po dobrovolném otevření dveří poškozeným. Soud však nesprávně shledal, že šlo ve vztahu k tomuto přečinu k nepřiměřenému jednání, a to přesto, že jeho vstup do pokoje byl zcela legitimní a oprávněný a nelze jej za něj kriminalizovat. Soudům obviněný vytkl, že nebraly dostatečně do úvahy, že si je vědom zranění, které přiznává, způsobil poškozenému, za které je připraven nést odpovědnost, ale žádný ze soudů se nevypořádal s tím, že poškozenému nezpůsobil všechna zranění, a že k těm ostatním se přiznal.
                9. Dále obviněný soudům vytýkal, že se ve vztahu k výroku pod bodem III. nevypořádaly s tím, že s orgány činnými v trestním řízení spolupracoval a doznal se, že příčinou činu bylo, že si poškozenou P. S. spletl s podobně vypadající známou prostitutkou H., která mu dlužila peníze. Protože se v této době ocitl sám bez přístřeší a bez peněz, a byl v zoufalé situaci, začal řešit tuto situaci zkratkovitě bez rozmyslu, protože byl unavený a nevyspalý. Popřel jakýkoli úmysl poškozené ublížit či ji oloupit, pouze se chtěl domoci od své známé vrácení dluhu, avšak došlo k nešťastné záměně. Svoji chybu si uvědomil až v okamžiku, kdy uviděl poškozené do tváře, zalekl se a zakryl jí ústa, aby nekřičela. Neměl v úmyslu ve skutku pokračovat, a proto když jej poškozená kousla do ruky, dalšího jednání zanechal a nepronásledoval ji. Vzal si pouze dvě krabičky cigaret a nabíječku, kterou pak zahodil. Neztotožnil se tedy se soudem prvního stupně, že zanechal útoku až v okamžiku aktivní obrany poškozené, která jej kousla do prstu. Kdyby chtěl poškozenou oloupit, vzal by jí telefon zn. Apple, peněženku apod., což však neučinil. Popřel, že odcizil svazek se 4 klíči FAB a 1 bezpečnostní klíč s dřevěným přívěskem ve tvaru srdce, neboť tyto věci by mu k ničemu nebyly, nešly by ani zpeněžit.
                  10. Soudy měly s ohledem na obhajobu obviněného vycházet ze zásady in dubio pro reo, pro kterou svědčila mimo jiné i jeho věrohodnost, poškozené se omluvil, svého činu upřímně lituje, přičemž jeho zkratkovité jednání odpovídá tehdy špatnému psychickému rozpoložení, v němž se nacházel. Ke skutku došlo nešťastnou náhodou, což v podstatě potvrzuje i poškozená, která v důsledku jeho činu nemá žádné problémy, nemusela vyhledat psychologickou pomoc ani v ní jeho jednání nezanechalo žádné zásadní trauma.
                    11. Obviněný dovolání zaměřil i proti výroku o trestu, jemuž vytýkal nepřiměřený trest, který považoval za přísný s ohledem na svoji osobní situaci, v níž se nacházel v době, kdy předmětné skutky spáchal. Byl bezdomovcem, byl vyhozen z ubytovny, jeho otec mu odmítl poskytnout pomoc, nepřijal jej domů, nedostal žádnou sociální podporu, nedařilo se mu sehnat práci. Motivem činů bylo vyspat se a najíst, přestože věděl, že jeho jednání není správné, jeho životní situace jej k tomu donutila. O tom, že nechtěl nic ukrást, svědčí i rozsah způsobené škody, která v souhrnu vyčíslená policejním orgánem za všechny skutky činí 6.268 Kč. Ke skutkům pod body II. a III. se doznal, a je na toto doznání tudíž třeba nahlížet jako na významnou polehčující okolnost. Rozsudek soudu prvního stupně co do trestu ohledně skutků pod bodem III. považuje za nejasný a nepřezkoumatelný, protože v něm chybí úvahy, jež soud vedly k uložení takového trestu, který pokládá za velice přísný a neúměrný v rozporu s § 37, § 38 a § 39 tr. zákoníku. Při absenci speciální recidivy mu měl být trest ukládán mírně nad spodní hranicí trestní sazby.
                      12. Ze všech uvedených důvodů obviněný učinil návrh, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil jak dovoláním napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 3 To 645/2018, tak jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 1 T 89/2018, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změnám, k nimž došlo zrušením, pozbyla svého zákonného podkladu, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Českém Krumlově, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
                          III. Vyjádření nejvyššího státního zástupce
                      13. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství zaslala Nejvyššímu soudu písemné sdělení, že po seznámení s obsahem podaného dovolání se k němu Nejvyšší státní zastupitelství nebude věcně vyjadřovat.
                      IV. Přípustnost a formální podmínky dovolání

                      14. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., podal je obviněný jako osoba oprávněná podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., ve lhůtě a na místě zákonem stanovených v § 265e odst. 1, 2 tr. ř. Protože Nejvyšší soud z obsahu dovolání zjistil, že splňuje i další formální požadavky vymezené v § 265f odst. 1 tr. ř., zkoumal, zda bylo podáno v souladu s důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), j) tr. ř.
                        15. Důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze použít, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, tedy proto, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Jeho prostřednictvím je možné vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že zjištěný skutek byl správně právně kvalifikován jako trestný čin. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

                        16. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud jimi učiněná skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, či usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, aj.].
                          17. S odkazem na důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení. Dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)].
                            18. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do hodnocení důkazů přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, nebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94; dále srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Takový přezkum skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Závěr, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadených rozhodnutích, však s ohledem na obsah obou přezkoumávaných rozhodnutí a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno ve spisovém materiálu přezkoumaném Nejvyšším soudem, nelze učinit, jak na to bude ještě níže v podrobnostech poukázáno. Nejvyšší soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod, neboť je povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, a to včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeno jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněno pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). V té souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně v uvedeném stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz § 54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci J. a ostatní proti České republice ze dne 13. 10. 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23. citovaného stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeného jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněného pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR].
                              19. Dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř. lze brojit proti rozhodnutí, jímž bylo uloženo ochranné opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení. Tento dovolací důvod je proto možné uplatnit jen proti takovému rozhodnutí, jímž bylo uloženo mimo zákonem stanovené podmínky některé z ochranných opatření (srov. § 96 až 104 tr. zákoníku) .
                              V. K námitkám vztahujícím se k důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

                              a) k výhradám netýkajícím se hmotněprávní úpravy
                                20. Obviněný přezkoumávaným rozhodnutím ohledně výroku o vině pod body II. a III. vytýkal nedostatky procesní povahy, které u bodu II. soustředil proti věrohodnosti poškozeného K. Š., proti vadnému a nekomplexnímu hodnocení důkazů, jakož i proti nesprávným skutkovým zjištěním ohledně mechanizmu, jakým měla zranění poškozeného vzniknout či rozsahu mu způsobených zranění. V těchto vadách spatřoval porušení zásady in dubio pro reo. Proti skutku v bodě III. zásadně namítal nevěrohodnost poškozené P. S., zdůrazňoval správnost své výpovědi a skutková zjištění v části považoval za vadná.
                                  21. Takové námitky směřují do procesního postupu soudů a netýkající se hmotněprávního posouzení věci, což na označený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedopadá. Nejvyšší soud by zásadně nebyl povinen se skutkovým stavem věci zabývat, avšak proto, že obviněný shledal uvedené vady v porušení pravidel spravedlivého procesu, Nejvyšší soud posuzoval, zda soudy respektovaly při zjišťování skutkových okolností, které popsaly ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, všechna kritéria spravedlivého procesu a zda skutková zjištění mají podklad v provedených důkazech.
                                    22. Podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí Nejvyšší soud shledal, že soud prvního stupně skutek pod bodem II. zjistil na podkladě výsledků provedeného dokazování, z něhož průběh děje, jak je v této části rozsudku popsán, vyplynul. Vycházel vedle výpovědi obviněného a svědeckých výpovědí poškozeného a jeho družky H. P. též z výpovědí T. L. a dále provedl důkaz znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví ortopedie a traumatologie MUDr. Pavla Sadovského, protokolem o ohledání místa činu, a vycházel i z dalších listinných důkazů (viz strany 7 a 8 body 10. až 15. rozsudku soudu prvního stupně). Zejména na povahu zranění a mechanizmu jeho vzniku usuzoval ze znaleckého posudku, podle něhož zranění v obličeji, s výjimkou rány na čele, byla způsobena pěstí, rána na čele pravděpodobně vznikla úderem židlí. Pokud jde o povahu konkrétních zranění, na něž obviněný v dovolání poukazoval, soud se touto námitkou obviněného zabýval a s ohledem na nejistý závěr znalce, podle něhož existuje možnost, že zlomenina nosu, mohla být staršího data, z hlediska zásady in dubio pro reo toto zranění k tíži obviněného nepřičítal. Jestliže obviněný vznášel výhrady proti tomu, že vnikl do bytu bez oprávnění, i tomu se soudy věnovaly a v potřebné míře na ně soud prvního stupně reagoval, když především na straně 10 v bodě 20. svého rozsudku konstatoval, že obviněný „… napadl poškozeného v bytě, který užíval poškozený se svědkyní P., přičemž do tohoto pokoje obžalovaný vstoupil, aniž by byl pozván ….“. Pro posouzení otázky, jakým způsobem se obviněný do bytu dostal, soud vycházel na straně jedné z výpovědi obviněného, jenž uvedl, že zaklepal na dveře bytu, které mu následně otevřel poškozený, jehož vzápětí napadl a do bytu vstoupil za účelem fyzického napadení poškozeného, a jednak z výpovědi poškozeného a svědkyně H. P., kteří shodně uvedli, že obviněný vykopl zavřené dveře do bytu, do kterého následně vstoupil. Soud na základě postupu podle § 2 odst. 6 tr. ř. dospěl k závěru, že obviněný „po celou dobu trestního řízení shodně popisuje způsob, jakým se dostal do bytu poškozeného, na rozdíl od poškozeného a svědkyně P. …“, což koresponduje i s obsahem „protokolu o ohledání bytu poškozeného, ze kterého se nepodává, že by vchodové dveře do bytu byly jakýmkoli způsobem poškozeny, když toto potvrzuje i fotodokumentace“, a proto soud uzavřel, že „daná důkazní situace nevyvrací obhajobu obžalovaného, že do bytu vstoupil až po zaklepání a otevření dveří ze strany poškozeného, kterého obžalovaný následně fyzicky napadl na základě svého přesvědčení, že poškozený fyzicky ubližuje své družce“.
                                      23. K posouzení jednání popsanému pod bodem II. rozsudku je z uvedeného zřejmé, že soud uvěřil výpovědi obviněného, že dveře bytu nevykopl, a že mu poškozený dveře otevřel. Do bytu však již obviněný vstoupil bez toho, aby byl poškozenými vpuštěn, tzn., aby mu byl vstup povolen. V této souvislosti se soud zabýval i účelovostí některých tvrzení poškozeného a jeho družky, jakož i dalšími důkazy, které násilné vniknutí vylučovaly (srov. strany 9 bod 18. a 10 body 19. a 20. rozsudku soudu prvního stupně).
                                        24. Pokud se soud s ohledem na nevyjasněnost závěrů vyplývající z provedených důkazů omezil na to, že za zranění, jež obviněný způsobil poškozenému, nepovažoval zranění na oku a jestliže ohledně vstupu do bytu vypustil, že dveře byly zavřené a obviněný je vykopl, je třeba zdůraznit, že v těchto dvou skutkových okolnostech, které obviněnému nejsou kaleny za vinu, soud postupoval v souladu se zásadou in dubio pro reo, neboť se v pochybnostech přiklonil k verzi obviněného a tu vzal za podklad svých skutkových zjištění.
                                        25. Na základě těchto skutečností je zřejmé, že nelze přisvědčit námitkám obviněného, že by se soud dostatečně nezabýval jeho obhajobou a že by upřednostňoval jiné důkazní prostředky svědčící v jeho neprospěch. Ke skutku pod bodem II. lze shrnout, že soud zkoumal všechny rozhodné skutečnosti a provedl důkazy, které je dosvědčovaly v podobě, v níž byly popsány ve skutkové větě výroku o vině. Zkoumal věrohodnost obviněného i poškozeného K. Š. a zabýval se i okolnostmi, za nichž k jeho napadení ze strany obviněného došlo. Je zřejmé, že přistupoval ke všem rozhodným skutečnostem důsledně a poměřoval je velmi svědomitě s tvrzeními obviněného. Protože se soud v souladu se zásadami trestného řízení se všemi podstatnými skutečnostmi vypořádal, skutek popsaný v bodě II. nevykazuje obviněným namítané procesní nedostatky.

                                        26. Obdobná procesní situace je patrná i u skutku pod bodem III. Pro své závěry zde nalézací soud vycházel z výpovědi poškozené P. S., kterou považoval za věrohodnou, protože v ní rozpory neshledal a obsah jí uváděných tvrzení korespondoval i s dalšími ve věci provedenými důkazy. Jestliže se obviněný v části svých tvrzení, v nichž samotné napadení poškozené, případně kontakt s ní nepopřel, od výpovědi poškozené odchyloval, soud se přiklonil k verzi uváděné poškozenou, podle níž popis skutku konkretizoval. Závěry a úvahy, které soud prvního stupně k takovým skutkovým závěrům vedly, vyložil v potřebné míře v odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí, v němž se všemi rozhodnými skutečnostmi zabýval (viz stranu 6 bod 7. a stranu 11 bod 22. rozsudku soudu prvního stupně).
                                          27. Odvolací soud se zřetelem na obdobné výhrady obviněného uplatněné v podaném odvolání potvrdil správnost skutkových závěrů učiněných soudem prvního stupně v bodech II., III., i procesních postupů, na jejichž základě nalézací soud postupoval (viz strany 5 až 6 usnesení odvolacího soudu), protože v nich žádné nedostatky s ohledem na obviněným uváděné námitky v odvolání nezjistil.

                                          28. Nejvyšší soud na základě těchto skutečností shledal, že nedošlo k porušení pravidel spravedlivého procesu, což v daných souvislostech znamená, že bylo plně respektováno ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a soudy nepominuly případnou existenci rozporů mezi jednotlivými důkazy, neboť splnily zákonem stanovenou povinnost řádně důkazy hodnotit a zkoumaly věrohodnost a pravdivost každého důkazu jednotlivě i v souhrnu s ostatními důkazy, a to vždy ve vztahu ke konkrétní skutečnosti, aniž by se dopustily excesu v podobě selektivního či jinak neobjektivního hodnocení důkazů. Rovněž měly na zřeteli, aby hodnocení toho, který ze svědků je věrohodnější, které ze znaleckých vyjádření je přesvědčivější, vzešlo z procesu založeného na zásadě ústnosti a přímosti důkazního řízení. V této souvislosti je k výhradám obviněného namístě zmínit, že právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení, čemuž soudy v posuzované věci dostály, neboť provedly dostatek důkazů za účelem náležitého objasnění skutkového stavu bez důvodných pochybností [srov. přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06, ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15].

                                          29. Soudy provedené dokazování koresponduje se všemi zákonnými zásadami a pravidly a bylo učiněno způsobem, který umožnil zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Postup soudů obou stupňů v této věci nevykazuje známky porušení zásady in dubio pro reo, jíž se obviněný ve snaze zmírnit svoji vinu rovněž domáhal. Uvedený princip totiž nelze vykládat tak, že by jakékoli nejasnosti ohledně skutkového děje, plynoucí zejména z drobných, nepodstatných rozporů ve výpovědích svědků, musely vždy nutně vést ke zproštění obžaloby. Není porušením zásady presumpce neviny, jestliže obecný soud srozumitelným a logickým způsobem vysvětlí, proč např. výpovědi svědka či obžalovaného uvěřil či nikoli; rozpory ve výpovědích lze překlenout v rámci hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09], čemuž soudy v posuzované věci dostály. Ze všech uvedených důvodů bylo možné učinit závěr, že soudy náležitě v souladu s § 125 odst. 1 a § 134 odst. 2 tr. ř. vysvětlily, jakými úvahami byly vedeny pro své závěry o tom, že čin se udál způsobem, jak byl soudem prvního stupně popsán ve skutkových zjištěních pod bodem II. výroku o vině jeho rozsudku. Z obsahu rozsudku soudu prvního stupně, zejména z jeho odůvodnění plyne, že provedené dokazování nevykazuje obviněným vytýkané vady a učiněná skutková zjištění jsou výsledkem procesu založeného na principech stanovených v § 2 odst. 5, 6 tr. ř., a proto je třeba považovat je za řádný podklad pro právní úvahy, které soudy na jejich základě učinily.
                                              b) k vadnosti právního posouzení skutku pod bodem II.
                                            30. Obviněný se skutku pod bodem II. dopustil tím, že dne 1. 1. 2018 kolem 19.45 hod. na ubytovně T. v XY, okres Český Krumlov, poté, co uslyšel z pokoje č. 2 užívaného K. Š., nar. XY, a H. P., nar. XY, podezřelé zvuky, zabouchal na dveře od pokoje, a když K. Š. otevřel dveře, po předchozí slovní rozepři jej nejprve mezi dveřmi jedenkrát kopl do břicha, v důsledku čehož K. Š. couvnul do pokoje, kam za ním vstoupil a udeřil jej třemi údery pěstí do obličeje, načež po něm hodil židli, která jej zasáhla do hlavy, a do vzduchu vyhodil stolek, který jej zasáhl do hrudníku; poškozený K. Š. v důsledku tohoto jednání utrpěl zranění spočívající nejméně v tržně-zhmožděných ranách na čele a na kořeni nosu, ve zlomenině spodní stěny očnice vlevo bez posunu, které si vyžádalo chirurgické ošetření a následné léčené s dobou omezení na běžném způsobu života po dobu nejméně čtyř týdnů.
                                              31. Právnímu posouzení tohoto činu vytýkal vadnost závěru o naplnění přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku, protože se činu v bytě poškozeného vůči němu dopustil poté, co byl do bytu vpuštěn a snažil se pomoci H. P., neboť myslel, že ji poškozený ohrožuje. Brojil též proti právnímu posouzení jako přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, neboť poukazoval na to, že poškozený nedodržel léčebný režim a nejednalo se u něj o závažnější zranění.
                                                32. Jak již bylo výše uvedeno, Nejvyšší soud mohl správnost právních závěrů soudů nižších stupňů posuzovat výhradně na základě jimi učiněných a popsaných skutkových zjištění, a nikoliv podle obhajoby obviněného, která v nich nemá žádný odraz. Proto, aby mohl posoudit správnost užité právní kvalifikace, vycházel ze skutku popsaného v rozsudku soudu prvního stupně, a podle něho zkoumal, zda byly naplněny znaky přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustí ten, kdo neoprávněně vnikne do obydlí jiného nebo tam neoprávněně setrvá.
                                                  33. Citovaným zákonným ustanovením je chráněn jakýkoli oprávněný uživatel, zejména nájemce domu, bytu nebo jiné prostory sloužící k bydlení, tedy nejen vlastník, a to proti komukoli (srov. rozhodnutí č. 30/1965 Sb. rozh. tr.). Neoprávněným vniknutím do obydlí jiného je nežádoucí, bez souhlasu nebo proti vůli oprávněného uživatele uskutečněné vejití do domu, bytu nebo jiné prostory sloužící k bydlení, jakož i do příslušenství k nim náležející, jímž se zasahuje do domovní svobody jiného. Ochrany uvedeného ustanovení požívá i pokoj na ubytovně, o který se v této trestní věci jednalo (srov. rozhodnutí č. 8/1990 Sb. rozh. tr.).
                                                    34. Podle popsaných skutkových zjištění uvedené jednání v bodě II. ve vztahu k této právní kvalifikaci spočívalo v tom, že obviněný „když K. Š. otevřel dveře, po předchozí slovní rozepři jej nejprve mezi dveřmi jedenkrát kopl do břicha, v důsledku čehož K. Š. couvnul do pokoje, kam za ním vstoupil“. Posoudí-li se právní závěry, které soudy na podkladě těchto skutkových závěrů učinily, je zřejmé, že uvedené hmotněprávní zásady respektovaly, protože braly do úvahy, že poškozený sice obviněnému na jeho zaklepání dveře otevřel, avšak obviněný nevyčkal na to, až mu bude povoleno do bytu vstoupit, případně mu takový vstup bude odepřen, ale možnost do pokoje poškozeného vniknout si vynutil tak, že když mu poškozený dveře od bytu otevřel, poškozeného „mezi dveřmi“ fyzicky napadl. Z uvedeného je tedy zřejmé, že obviněný vnikl do pokoje poškozeného neoprávněně, neboť k takovému vstupu neměl souhlas uživatele tohoto pokoje. Není proto rozhodné, že poškozený obviněnému dveře poté, co zaklepal, otevřel, ale to, že jej dovnitř do pokoje nezval a i jinak mu dával zřetelně najevo, že o jeho další přítomnost nestojí, což však obviněný nerespektoval a namísto toho do pokoje bez souhlasu poškozeného vstoupil proto, aby jej zde mohl dále fyzicky napadat.

                                                    35. Pro uvedené závěry svědčí soudy učiněná skutková zjištění, nikoliv obhajoba obviněného, podle níž tak činil proto, že chtěl ochránit H. P. před agresivitou poškozeného. Vzhledem k tomu, že tato obhajoba obviněného nenašla odraz ve výsledcích provedeného dokazování, není namístě se jí z hlediska právní kvalifikace zabývat, protože podle soudů obou stupňů se jednalo ze strany obviněného o svévolné jednání. Proto v tomto smyslu není třeba zkoumat ani hmotněprávní podmínky např. nutné obrany ve smyslu § 29 tr. zákoníku, jíž se obviněný ani výslovně nedomáhal. V době, kdy mu poškozený dveře otevřel, nebyly na žádné z přítomných osob ani na vybavení pokoje patrné žádné známky násilí, které by vyžadovalo okamžitý zásah obviněného vůči zjevnému bezpráví.

                                                    36. Bylo totiž výsledky provedeného dokazování prokázáno, že v okamžiku, kdy poškozený obviněnému otevřel dveře bytu, nic nenasvědčovalo tomu, že k nějakému napadání družky poškozeného skutečně dochází, když nevykazovala žádné známky napadení, a dokonce i ona se proti zásahu obviněného ohradila. Za této situace bylo jednání obviněného zcela neadekvátní (viz stranu 11 bod 21. rozsudku soudu prvního stupně a stranu 6 bod 14. usnesení odvolacího soudu). Naopak to byl právě obviněný, který po tomto nijak závažném konfliktu reagoval agresivně a násilí vůči poškozenému nadále stupňoval.
                                                      37. Souhrn uvedených skutečností svědčí nejen pro závěr o naplnění objektivních znaků skutkové podstaty přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku, ale i znaků charakterizujících její subjektivní stránku, u níž se vyžaduje úmysl. V daném případě obviněný jednal v přímém úmyslu ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jelikož vědomým a chtěným způsobem si vstup do pokoje poškozeného vynucoval, věděl, že není zván ani vítán, a tedy že vstupuje do pokoje v rozporu s vůlí jeho uživatele K. Š., jehož domovní svobodu záměrně narušil tím, že proti jeho vůli do pokoje vnikl.
                                                        38. K přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, jemuž obviněný vytýkal nedostatky v povaze zranění poškozeného a brojil i proti mechanizmu, jímž mu mohla být zranění, která soudy považovaly za vzniklá v důsledku jeho jednání, způsobena, je třeba uvést, že přečin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl obviněný uznán vinným, spáchá ten, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví. Jde o úmyslný trestný čin, k jehož spáchání postačuje nepřímý úmysl. Podle § 122 odst. 1 tr. zákoníku se ublížením na zdraví rozumí takový stav záležející v poruše zdraví nebo jiném onemocnění, který porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje, nikoli jen po krátkou dobu, obvyklý způsob života poškozeného a který vyžaduje lékařského ošetření. Porucha zdraví znamená, že u poškozeného dochází ke změně jeho zdravotního stavu, a to ve smyslu zhoršení jeho tělesných nebo duševních funkcí. Porucha zdraví musí poškozenému znesnadňovat jeho obvyklý způsob života, nevyžaduje se však, aby mu jej znesnadňovala nějakým podstatným způsobem, a to na rozdíl od případů těžké újmy na zdraví. Ne každá porucha zdraví je však již ublížením na zdraví ve smyslu trestního zákoníku. Nestačí např. jen přechodné bolesti, nevolnost, oděrky, modřiny apod. Dostačující nejsou ani jen subjektivní pocity poškozeného bez jejich objektivizace např. zprávou ošetřujícího lékaře nebo znaleckým posudkem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 7 Tdo 1632/2018).
                                                          39. V projednávané trestní věci bylo ke skutku pod bodem II. zjištěno, že „poškozený K. Š. v důsledku tohoto jednání utrpěl zranění spočívající nejméně v tržně-zhmožděných ranách na čele a na kořeni nosu, ve zlomenině spodní stěny očnice vlevo bez posunu, které si vyžádalo chirurgické ošetření a následné léčení s dobou omezení na běžném způsobu života po dobu nejméně čtyř týdnů“. Uvedené skutkové i právní závěry, které se opírají o závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví ortopedie a traumatologie MUDr. Pavla Sadovského, vychází ze zjištění, která soudy učinily jak o mechanizmu zranění, tak i o jeho následcích, jež se projevily v omezení poškozeného v obvyklém způsobu života. V této souvislosti je třeba poukázat zejména na bod 19. rozsudku soudu prvního stupně, v němž nalézací soud podrobně vysvětlil, na základě jakých skutečností usuzoval na povahu a charakter poškozeným utrpěných zranění i na to, jaké omezení ve způsobu života pro něj znamenala.
                                                            40. Nejvyšší soud po posouzení uvedených skutečností shledal, že soudy se v přezkoumávaných rozhodnutích obhajobou obviněného již zabývaly, zkoumaly její obsah a vhodně se zřetelem jak na učiněná skutková zjištění, tak i na hmotněprávní úpravu a příslušnou judikaturu své závěry o tom, zda byly naplněny znaky přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku vyjádřily. Pro úplnost lze proto odkázat na závěry odvolacího soudu, který uzavřel, že obviněný podnapilého poškozeného napadl nejméně třemi údery pěstí do obličeje, přičemž šlo o údery intenzivnějšího charakteru, jejichž povaha i lokalizace svědčí o tom, že jednal přinejmenším se srozuměním, že tímto mechanismem může ublížení na zdraví poškozenému způsobit.
                                                              41. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud neshledal v uvedené právní kvalifikaci obviněným vytýkané vady, neboť soudy správně dospěly k závěru, že poškozený utrpěl zranění, které svědčilo o poruše zdraví, které poškozenému znesnadňovalo život po dobu delší jak šest dnů, a tudíž šlo o ublížení na zdraví ve smyslu § 122 odst. 1 tr. zákoníku. Ze všech uvedených důvodů obviněný po všech stránkách naplnil znaky přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, shledal i v této části výrok o vině uvedený v bodě II. správným a výhrady obviněného proti němu nedůvodnými.
                                                              c) k námitkám proti právnímu posouzení skutku pod bodem III.
                                                                42. Proti činu po bodem III., v němž byl shledán zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, obviněný brojil tím, že neměl v úmyslu dopustit se násilí vůči poškozené, kterou si spletl s jinou osobou, jež mu měla dlužit peníze, jíž se snažil pouze dohonit a dohodnout se s ní na vrácení dluhu.
                                                                  43. Uvedený skutek spočíval v tom, že obviněný dne 21. 4. 2018 v době kolem 19.20 hodin v XY, okres Český Krumlov, na volném prostranství na louce mezi čerpací stanicí MOL a chatovou oblastí XY přistoupil zezadu k procházející poškozené P. S., nar.XY, které rukama zakryl oči, poté jí svalil na zem na záda, sedl si na ní, rukama jí držel za krk a požadoval, aby mu dala všechny peníze s tím, že pokud mu je nedá, tak ji zabije, že je kurva, šlapka, poškozená se aktivně bránila, odstrkovala ho, a poté, co začala křičet a on jí zakryl ústa jej kousla do 3. prstu pravé ruky, odstrčila jej a z místa utekla, zanechala zde svou bundu a igelitovou tašku, které prohledal a odcizil z nich 2 ks krabiček cigaret zn. L&M v hodnotě 188 Kč, svazek se 4 klíči FAB v hodnotě 160 Kč a 1 bezpečnostním klíčem s dřevěným přívěskem ve tvaru srdce v hodnotě 100 Kč a bílou nabíječku na telefon zn. Apple v hodnotě 200 Kč, tj. v celkové hodnotě 648 Kč, poškozená utrpěla zranění spočívající v hematomu pod bradou o velikosti 3 x 3,5 cm bez potřeby lékařského ošetření.
                                                                    44. Soud prvního stupně na námitky obviněného reagoval, poukázal na okolnosti, za nichž k činu došlo, a zdůraznil, že obviněný strčil do poškozené, která v důsledku toho upadla. Sedl si jí na záda, rukama ji držel za krk tím, že od ní chce peníze, a pokud mu je nedá, tak ji zabije (srov. bod 22. rozsudku soudu prvního stupně). V tomto jednání shledal naplněné znaky zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, s čímž se ztotožnil i odvolací soud, který úvahy soudu prvního stupně doplnil, že obviněným uváděný omyl v osobě poškozené je z hlediska právní kvalifikace popsaného jednání zcela bez významu (viz stranu 6 bod 15. napadeného usnesení).
                                                                      45. Nejvyšší soud ve shodě se soudy nižších stupňů připomíná, že zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Násilím se rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu. Násilí musí být prostředkem nátlaku na vůli napadeného. Zmocněním se cizí věci se rozumí, že pachatel si zjedná možnost s takovou věcí nakládat s vyloučením toho, kdo ji měl dosud ve své moci. Z hlediska subjektivní stránky jde o úmyslný trestný čin (§ 15 tr. zákoníku), přičemž úmysl pachatele se musí vztahovat jak k násilnému jednání, jímž chce překonat nebo znemožnit odpor oběti, pro který se jinak nemůže věci zmocnit, tak k tomu, aby se zmocnil cizí věci (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1729 až 1730).
                                                                        46. Na podkladě všech uvedených skutečností není pochyb o správnosti soudy učiněných právních závěrů, protože jednání obviněného vykazovalo všechny znaky zločinu loupeže, neboť proti poškozené užil násilí tím, že ji napadl, srazil k zemi, kde na ni dále fyzicky působil. Jeho motivem v tomto směru bylo zmocnění se cizí věci, konkrétně peněz. Tuto skutečnost jí zdůraznil jednak slovně, a jednak se v souladu s tímto slovním projevem choval i poté, co se mu poškozená vymanila a utekla a na místě zanechala své věci, které jí prohledal a část z nich si ponechal. Na hodnotě těchto věcí nezáleží, neboť není ani nutné, aby se pachatel věcí u tohoto zločinu zmocnil (srov. rozhodnutí č. 12/1957 Sb. rozh. tr.). Je tedy nepochybné, že obviněný naplnil znaky uvedené skutkové podstaty, a to nejen po stránce objektivní, ale i subjektivní. Soudy správně shledaly, že obviněný jednal zcela vědomě a chtěně ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (přímý úmysl), protože svůj záměr věcí poškozené se zmocnit násilím realizoval zcela zjevně způsobem, kterým bylo možné daného záměru dosáhnout, když poškozenou povalil a na zemi se ji snažil přimět k vydání věcí. Poté, co začala křičet, zakryl jí ústa. Jednání nezanechal dobrovolně, ale v důsledku obrany poškozené, která se bránila, kousla ho, odstrčila a utekla. Vše svědčí o cíleném a záměrném jednání.
                                                                          47. Nejvyšší soud považuje závěry soudů o vině pod bodem III. správnými a výhrady obviněného za neopodstatněnými, neboť nejsou podloženy výsledky provedeného dokazování. Bylo proto plně v souladu se zákonem, pokud soudy obviněného uznaly vinným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku.
                                                                              VI. K námitkám proti výroku o trestu
                                                                            48. Kromě výhrad proti výroku o vině obviněný vytýkal na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. i vadně uložený trest v důsledku nesprávné aplikace ustanovení § 37 až 39 tr. zákoníku, která vyústila v uložení nepřiměřeně přísného trestu nezohledňujícího všechny polehčující okolnosti, zejména jeho doznání a lítost.
                                                                              49. K těmto námitkám obviněného je třeba připomenout, že podle uplatněného dovolacího důvodu by bylo možné námitky proti výroku o trestu vznášet toliko s poukazem na „jiné hmotněprávní posouzení“, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., za které lze považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu. Námitky proti druhu a výměře trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí je možné v dovolání úspěšně uplatnit zásadně jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (ten obviněný neuplatnil), což však lze jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za trestný čin, jímž byl uznám vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. [viz rozhodnutí Nejvyššího soudu č. 22/2003 Sb. rozh. tr.)].
                                                                                50. Z obsahu podaného dovolání je však zřejmé, že uvedenými výhradami směřujícími proti výroku o trestu obviněný brojil proti jeho nepřiměřenosti, což jsou námitky, jež nelze prostřednictvím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítat, protože se netýkají nedostatků „jiného hmotněprávního posouzení“, tj. záležejících v porušení hmotného práva, ale nepřiměřené výměry trestu. Obviněný uvedený ani jiný dovolací důvod obsahově nenaplnil, protože nevyhověl zásadám pro podání dovolání nejen z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (srov. přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 3 Tdo 257/2013, ze dne 22. 12. 2010, sp. zn. 3 Tdo 1580/2010, či ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 7 Tdo 1267/2013).
                                                                                  51. Jen pro úplnost a zcela nad rámec uvedených kritérií Nejvyšší soud zmiňuje, že na žádný dovolací důvod nedopadá ani námitka obviněného o nesprávném využití § 38 tr. zákoníku, který je sice hmotněprávním ustanovením, ale určuje základní principy přiměřenosti ukládaného trestu, protože stanoví, že „sankce je nutno ukládat s přihlédnutím k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu a poměrům pachatele“ a „tam kde postačí uložení trestní sankce pachatele méně postihující, nesmí být uložena trestní sankce pro pachatele citelnější“. Jde o ustanovení, které vymezuje limity pro určování povahy a závažnosti spáchaného trestného činu stanovené v § 39 odst. 2 tr. zákoníku a poměry pachatele stanovené v § 39 odst. 1 tr. zákoníku. Jeho praktický význam se projeví při úvahách soudů o uložení trestu podle kritérií § 39 tr. zákoníku, tzn. při stanovení druhu a výměry trestu. Je jím konkretizována povaha a závažnost spáchaného činu a poměry pachatele a další hlediska umožňující hlubší individualizaci ukládaného trestu zejména se zřetelem ke zvláštnostem osobnosti pachatele. Uplatňuje se nejen jako určující vodítko při ukládání trestních sankcí, ale i při jejich výkonu (srov. přiměřeně ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1-139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 503 až 505). Z uvedené povahy ustanovení § 38 odst. 1, 2 tr. zákoníku je zřejmé, že nemá ve vztahu k výroku o trestu povahu jiného hmotněprávního posouzení ve smyslu dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť vymezuje pouze obecné principy zastřešující způsob, jak soudy s přihlédnutím k obecným i konkrétním polehčujícím a přitěžujícím okolnostem posuzují přiměřenost zvažované trestní sankce. Zásada přiměřenosti (proporcionality) v širším slova smyslu je obecně uznávaný právní princip, který je podstatnou náležitostí právního státu, a je označována též jako zákaz nadměrnosti zásahů do práv a svobod. Uvedené ustanovení na důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedopadá, neboť má jiný smysl, než je zákonem pro řádné uplatnění předmětného dovolacího důvodu požadován, např. u ustanovení podle § 43 tr. zákoníku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 8 Tdo 433/2016).
                                                                                    52. Pro úplnost lze poznamenat, že Nejvyšší soud v posuzované věci neshledal žádný exces při vyměření trestu, neboť soud prvního stupně zkoumal podmínky rozhodné pro jeho ukládání, když podrobně uvedl veškeré okolnosti, které posuzoval. Vysvětlil i úvahy, jimiž se při svém rozhodování řídil a na jejichž základě dospěl k závěru o nutnosti uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody v konkrétní délce, přičemž neopomněl uvést relevantní důvody podstatné pro zařazení obviněného do věznice s ostrahou (viz body 23. až 26. rozsudku soudu prvního stupně).
                                                                                    VII. K důvodu podle § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř.

                                                                                      53. Pokud obviněný v dovolání jen označil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř., který slouží pouze pro nápravu nezákonně uloženého ochranného opatření, nemohl se v této trestní věci o takový dovolací důvod opírat, protože obviněnému přezkoumávanými rozhodnutími žádné ochranné opatření podle § 98 až § 104 tr. zákoníku uloženo nebylo. Jde tedy zřejmě o exces či omyl v označení dovolacích důvodů.
                                                                                        54. Pro naplnění dovolacího důvodu totiž zásadně nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny konkrétní vady v napadených rozhodnutích spatřované (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).

                                                                                          55. Nejvyšší soud se proto nemohl důvodem podle § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř. zabývat.

                                                                                        VIII. Závěr Nejvyššího soudu
                                                                                          56. Nejvyšší soud poté, co ze všech rozvedených důvodů a hledisek zkoumal správnost přezkoumávaných rozhodnutí pouze na základě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí a jim předcházející řízení netrpí dovolatelem vytýkanými vadami. Vzhledem k tomu, že takový závěr mohl učinit na základě přezkoumávaných rozhodnutí a obsahu spisu, dovolání jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
                                                                                            Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
                                                                                            V Brně dne 12. 6. 2019

                                                                                            JUDr. Milada Šámalová
                                                                                            předsedkyně senátu