Rozhodnutí NS

29 NSCR 48/2014

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:04/28/2016
Senátní značka:29 NSCR 48/2014
ECLI:ECLI:CZ:NS:2016:29.NSCR.48.2014.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Insolvenční správce
Veřejná obchodní společnost
Dotčené předpisy:§ 31 IZ.
§ 24 odst. 2 IZ. ve znění do 31.07.2013
§ 5 předpisu č. 312/2006Sb.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
KSBR 30 INS XY
29 NSČR 48/2014-B-62



U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v insolvenční věci dlužníka F. Ch., narozeného XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 30 INS XY, o odvolání insolvenčního správce z funkce, o dovolání Edl a partneři, v. o. s., se sídlem v Hradci Králové - Věkoších, Na Zahrádkách 268/18, PSČ 503 41, identifikační číslo osoby 24203319, zastoupené Mgr. Janem Tomaierem, advokátem, se sídlem v Praze 7, Jankovcova 1037/49, PSČ 170 00, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. ledna 2014, č. j. KSBR 30 INS XY, 1 VSOL XY, takto:

I. Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. ledna 2014, č. j. KSBR 30 INS XY, 1 VSOL XY, se odmítá v rozsahu, v němž směřuje proti druhému výroku usnesení odvolacího soudu.

II. Ve zbytku se dovolání zamítá.


O d ů v o d n ě n í:

Usnesením ze dne 20. září 2013, č. j. KSBR 30 INS XY, Krajský soud v Brně (dále jen „insolvenční soud“):

[1] Odvolal z funkce insolvenčního správce dlužníka Edl a partneři, v. o. s. (dále též jen „veřejná obchodní společnost“) [bod I. výroku].

[2] Novou insolvenční správkyní dlužníka ustanovil Mgr. Ing. Petru Hýskovou (dále též jen „P. H.“) [bod II. výroku].

[3] Uložil veřejné obchodní společnosti bez zbytečného odkladu řádně informovat P. H. o své dosavadní činnosti a předat jí všechny doklady související s výkonem funkce (bod III. výroku).

Insolvenční soud poukázal na to, že dosavadní insolvenční správce (veřejná obchodní společnost) ukončil činnost insolvenčního správce k 31. srpnu 2013 s tím, že počínaje 1. zářím 2013 bude její ohlášený společník P. H. opět vykonávat funkci insolvenčního správce jako fyzická osoba.

Tím odůvodnil - vycházeje z ustanovení § 31 odst. 3 věty první, odst. 5 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) - odvolání veřejné obchodní společnosti z funkce insolvenčního správce a po určení nového insolvenčního správce předsedou insolvenčního soudu (§ 25 odst. 2 insolvenčního zákona), ustanovil do funkce insolvenčního správce P. H.

Bod III. výroku odůvodnil insolvenční soud poukazem na ustanovení § 31 odst. 6 insolvenčního zákona.

Usnesením ze dne 29. ledna 2014, č. j. KSBR 30 INS XY, 1 VSOL XY, rozhodl Vrchní soud v Olomouci o odvolání veřejné obchodní společnosti tak, že:

[1] Potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodu I. výroku (první výrok).

[2] Odmítl odvolání veřejné obchodní společnosti proti bodu II. výroku usnesení insolvenčního soudu (druhý výrok).

Odvolací soud se nejprve zabýval zpětvzetím odvolání, které jménem veřejné obchodní společnosti učinila P. H., k čemuž vyšel především z toho, že veřejná obchodní společnost má dva společníky, kteří jsou současně jejími statutárními orgány, z nichž každý je oprávněn jednat jménem veřejné obchodní společnosti samostatně, a to M. E. (dále jen „M. E.“) a P. H.

Na tomto základě odvolací soud - cituje ustanovení § 21 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) - dovodil, že jelikož je nepochybné, že vážné rozpory panují nejen mezi oběma společníky veřejné obchodní společnosti, nýbrž i mezi veřejnou obchodní společností (která se domáhá toho, aby mohla dále vykonávat funkci insolvenčního správce) a P. H., je procesní úkon, jímž P. H. vzala zpět odvolání veřejné obchodní společnosti, bezúčinný a nelze k němu přihlížet.

Následně odvolací soud dospěl po přezkoumání napadeného usnesení - odkazuje na ustanovení § 7 odst. 1 insolvenčního zákona, § 31 odst. 3 a 4 insolvenčního zákona (ve znění účinném od 1. srpna 2013) a na ustanovení § 32 odst. 1 insolvenčního zákona - k těmto závěrům:

[1] V přezkoumávané věci není pochyb o tom, že veřejná obchodní společnost, která má dva společníky, byla oprávněna vykonávat činnost insolvenčního správce (od 9. ledna 2012 do 31. srpna 2013) pouze prostřednictvím svého jediného ohlášeného společníka (jenž pro to splňoval všechny předpoklady), konkrétně prostřednictvím P. H.

[2] Dnem 1. září 2013 však veřejné obchodní společnosti zaniklo právo vykonávat činnost insolvenčního správce dle § 12 odst. 1 písm. e/ zákona č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, čímž zaniklo i pozastavení práva P. H. vykonávat činnost insolvenčního správce (ta má od uvedeného dne právo tuto činnost vykonávat jako fyzická osoba, takže již nemůže tuto činnost vykonávat v rámci dosavadního insolvenčního správce). Veřejná obchodní společnost tedy nadále nemůže vykonávat funkci insolvenčního správce, neboť ve svých důsledcích nemá kým tak činit. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného usnesení, právě to bylo důvodem, proč insolvenční soud odvolal veřejnou obchodní společnost z funkce dle ustanovení § 31 insolvenčního zákona. Potud je rozhodnutí správné a netrpí nepřezkoumatelností (jak mu odvolatelé vytýkají).

[3] Jak zdůrazněno, do 31. srpna 2013 byla veřejná obchodní společnost oprávněna vykonávat činnost insolvenčního správce pouze prostřednictvím jediného ohlášeného společníka P. H. Přesto nejen, že oznámila (insolvenčnímu soudu), ale v době od 8. března 2013 do 17. července 2013 též fakticky vykonávala, v tomto insolvenčním řízení funkci insolvenčního správce prostřednictvím neohlášeného společníka, který k tomu nebyl oprávněn. Veřejná obchodní společnost (oba její společníci, včetně P. H.) tedy postupovala v rozporu se zákonem.

[4] V rozsahu bodu II. výroku napadeného usnesení (o ustanovení P. H.) se již nerozhodovalo o právech a povinnostech veřejné obchodní společnosti (potud nebyla veřejná obchodní společnost osobou k odvolání oprávněnou), takže odvolací soud odmítl odvolání proti bodu II. výroku napadeného usnesení dle ustanovení § 218 písm. b/ o. s. ř.

Proti usnesení odvolacího soudu podala veřejná obchodní společnost „v celém jeho rozsahu“ dovolání, vymezujíc přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, namítajíc, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a požadujíc, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.

Konkrétně jde o následující otázky:

[1] Je insolvenční soud v případě odvolávání insolvenčního správce z funkce podle ustanovení § 31 odst. 3 insolvenčního zákona povinen nejdříve samostatně posoudit otázku zániku práva tohoto správce vykonávat činnost insolvenčního správce?

[2] Představuje zánik práva veřejné obchodní společnosti vykonávat činnost insolvenčního správce a současně obnovení této činnosti u osoby, která byla ohlášeným společníkem uvedené veřejné obchodní společnosti, důvod pro odvolání veřejné obchodní společnosti z funkce insolvenčního správce dlužníka v insolvenčních řízeních, v nichž byla do této funkce řádně ustanovena?

[3] Je insolvenční soud postupující podle ustanovení § 31 odst. 3 insolvenčního zákona oprávněn odvolat insolvenčního správce z funkce bez jeho předchozího slyšení, nebrání-li takovému slyšení žádné okolnosti?

[4] Je (podle právní úpravy platné do 31. července 2013) faktický výkon činnosti insolvenčního správce prostřednictvím společníka, který není ohlášeným společníkem veřejné obchodní společnosti, avšak tuto činnost vykonává z pověření, na odpovědnost a pod kontrolou jejího ohlášeného společníka a pod dohledem insolvenčního soudu, závažným porušením důležité povinnosti insolvenčního správce a důvodem pro jeho odvolání z funkce?

V mezích uplatněného dovolacího důvodu pak dovolatel argumentuje následovně:

a/ K zákonným předpokladům pro rozhodování insolvenčního soudu o odvolání veřejné obchodní společnosti z funkce insolvenčního správce dlužníka.

Oznámení ministerstvu (z 29. července 2013) o ukončení činnosti dovolatele (coby insolvenčního správce) k 31. srpnu 2013 učinila P. H. (jako jediný ohlášený společník dovolatele s pozastavením práva vykonávat funkci insolvenčního správce jako fyzická osoba) proto, aby mohla opět začít vykonávat funkci insolvenčního správce jako fyzická osoba; nešlo o skutečný projev vůle dovolatele a tímto způsobem ve správním řízení jednal za právnickou osobu ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy právnické osoby (§ 21 odst. 4 o. s. ř.). Kdyby odvolací soud zkoumal otázku tvrzeného zániku práva dovolatele způsobem plynoucím z § 31 odst. 3 insolvenčního zákona, musel by dospět k závěru, že toto právo nezaniklo. V dotčených souvislostech odkazuje dovolatel na rozsudek ze dne 15. ledna 2014, sp. zn. 3 A 115/2013, jímž Městský soud v Praze rozhodl, že výmaz veřejné obchodní společnosti ze seznamu insolvenčních správců byl nezákonným zásahem ministerstva do práv veřejné obchodní společnosti, což dále znamená, že právo P. H. vykonávat funkci insolvenčního správce jako fyzická osoba je i nadále pozastaveno a předpoklady pro postup podle § 31 odst. 3 insolvenčního zákona oběma soudy nebyly dány.

b/ K procesnímu postupu insolvenčního soudu před odvoláním dovolatele z funkce insolvenčního správce dlužníka.

[1] Ačkoli dovolatel podáním z 9. září 2013 oznámil insolvenčnímu soudu, že trvá na dalším výkonu své funkce insolvenčního správce v tomto řízení, když pro odvolání z funkce nejsou žádné důvody, insolvenční soud jej odvolal z funkce bez předchozího slyšení, čímž se odvolací soud vůbec nezabýval (přes odvolací námitky v dotčeném směru). Přitom postupem insolvenčního soudu byl dovolatel zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat a zabránit tak svému odvolání z funkce insolvenčního správce.

[2] Dovolatel dovozuje z dikce § 31 odst. 3 insolvenčního zákona, že insolvenční soud je povinen vyslechnout insolvenčního správce, o jehož odvolání rozhoduje v případech uvedených v první větě ustanovení § 31 odst. 3 insolvenčního zákona, a že tato povinnost odpadá, jen když okolnosti takové slyšení nedovolují (např. ustanovený insolvenční správce zemřel nebo slyšení odmítá). Výjimku z pravidla o slyšení je soud povinen náležitě odůvodnit a musí ji vykládat restriktivně. Jestliže odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu o odvolání dovolatele z funkce insolvenčního správce dlužníka, aniž se zabýval dodržením procesního postupu dle § 31 odst. 3 insolvenčního zákona, je jeho právní posouzení věci neúplné a tudíž i nesprávné.

c/ K posouzení údajného výkonu činnosti insolvenčního správce v rozporu se zákonem.

[1] Potud je právní posouzení věci odvolacím soudem nesprávné, neboť právní norma, kterou na věc aplikoval, nebyla ještě účinná. Dovolatel poukazuje na dikci § 24 odst. 2 insolvenčního zákona ve znění účinném do 31. července 2013 s tím, že požadavek, aby veřejná obchodní společnost oznámila, který z jejích „ohlášených“ společníků bude jejím jménem vykonávat funkci insolvenčního správce, plyne z dikce § 24 odst. 2 insolvenčního zákona až s účinností od 1. srpna 2013 [po novele insolvenčního zákona provedené zákonem č. 185/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů].

[2] Právní úprava účinná v rozhodné době (8. března 2013 až 17. července 2013) nevyžadovala, aby oznámení dle ustanovení § 24 odst. 2 insolvenčního zákona identifikovalo toliko některého ohlášeného společníka (nebránila tomu, aby pověřenou osobou byl „neohlášený“ společník). Kdyby již původní znění citovaného ustanovení redukovalo okruh pověřených společníků jen na ohlášené společníky, nebylo by nutné zákon měnit. Opačný postup by byl ústavně nepřípustný a ve svých důsledcích by vedl k rozvratu nejen insolvenčního řízení ve věci dlužníka, ale též stovek (ne-li tisíců) dalších insolvenčních řízení, v nichž by výklad odvolacího soudu umožňoval účelově zpochybňovat veškeré úkony, které v řízení provedl insolvenční správce prostřednictvím „neohlášeného“ společníka, a to ani jako zákonného zástupce veřejné obchodní společnosti nebo jiné osoby zastupující veřejnou obchodní společnost na základě zákona či smlouvy, například advokátem, a které jsou dle odvolacího soudu „neplatné“. To by znamenalo, že by insolvenční správce nemohl podat ani dovolání či ústavní stížnost, protože v těchto řízeních je povinné zastoupení advokátem, které však odvolací soud svým výkladem v podstatě neguje.

[3] I kdyby ustanovení § 24 odst. 2 insolvenčního zákona ve znění účinném do 31. července 2013 vyžadovalo označení pověřeného ohlášeného společníka, nemohlo by se věcně vztahovat na veřejnou obchodní společnost, která má pouze jediného ohlášeného společníka, což činí jakékoli takové oznámení bez dalšího zbytečným.

[4] To, že na výkonu činnosti veřejné obchodní společnosti jako insolvenčního správce dlužníka participovaly i jiné osoby (např. druhý společník nebo její zaměstnanci), nic nemění na tom, že nositelem práva vykonávat „správcovskou“ činnost zůstává veřejná obchodní společnost jako právnická osoba, která ji odvozuje od práva svého jediného ohlášeného společníka jako garanta kvalifikovaného výkonu této činnosti. Kdokoli se v rámci dovolatele podílel na výkonu oprávnění insolvenčního správce, činil tak vždy z pověření a pod kontrolou ohlášeného společníka veřejné obchodní společnosti a v nejužší součinnosti s ním (což by odvolací soud zjistil, kdyby prováděl dokazování a nevydal překvapivé rozhodnutí).

[5] Taková účast na výkonu činnosti insolvenčního správce, která je toliko projevem vnitřního organizačního uspořádání veřejné obchodní společnosti, nemůže být porušením zákona. Postup veřejné obchodní společnosti přitom dlouhodobě aproboval i insolvenční soud, který nad její činností vykonával dohlédací činnost (§ 11 insolvenčního zákona). Závěr, že veřejná obchodní společnost vykonávala činnost v rozporu s právními předpisy, proto neobstojí po stránce skutkové ani po stránce právní.

[6] Z výše uvedeného navíc plyne, že napadené usnesení je „překvapivým“ rozhodnutím, jímž odvolací soud zbavil dovolatele možnosti vyjádřit se k údajnému závažnému porušení důležité povinnosti, jehož se měl dopustit. Postup odvolacího soudu nemohl dovolatel předvídat a odvolací soud učinil předmětem svého posuzování skutečnosti, jimiž se insolvenční soud nezabýval v odvoláním napadeném usnesení a které netvrdil žádný z účastníků řízení, což je závažnou vadou řízení.

d/ K nenaplnění zákonného důvodu pro odvolání veřejné obchodní společnosti z funkce insolvenčního správce dlužníka.

[1] Oprávnění dovolatele vykonávat funkci insolvenčního správce nezaniklo, jelikož (jak argumentováno shora a jak potvrdil správní soud) neučinil oznámení dle § 12 odst. 1 písm. e/ zákona o insolvenčních správcích). I kdyby k takovému zániku došlo (což dovolatel popírá), nebyly by ani tak splněny zákonné podmínky pro odvolání dovolatele z funkce insolvenčního správce, když skutečnost, že (podle závěru odvolacího soudu) nemá ohlášeného společníka, takovým důvodem není.

[2] Z ustanovení § 31 odst. 3 insolvenčního zákona plyne pouze možnost (nikoli povinnost) insolvenčního soudu odvolat z funkce insolvenčního správce, jemuž právo vykonávat činnost insolvenčního správce zaniklo ze zákona. Smyslem této právní úpravy, která dopadá na všechny kategorie insolvenčních správců, je zajištění kontinuity výkonu funkce insolvenčního správce a to právě i v případě zániku práva tuto činnost vykonávat.

[3] Ustanovení § 31 odst. 3 insolvenčního zákona tedy výslovně předpokládá, že ve výkonu funkce insolvenčního správce dlužníka může a - pokud tomu nebrání důležité důvody bude - pokračovat subjekt, který již není zapsán v seznamu insolvenčních správců a který, pokud je veřejnou obchodní společností, z povahy věci nemůže disponovat v tomto seznamu zapsaným ohlášeným společníkem (argument spojením „insolvenčního správce, kterému zaniklo ze zákona právo“). Veřejná obchodní společnost, které zanikne právo vykonávat činnost insolvenčního správce, totiž nemá - formálně vzato - ani žádného ohlášeného společníka (není insolvenčním správcem ve smyslu zákona a nemůže proti ní ani působit „jakási“ překážka dvojího výkonu funkce, na které postavil odvolací soud napadené usnesení). Požadavek, aby veřejná obchodní společnost, jejíž právo vykonávat činnost insolvenčního správce zaniklo a která byla proto ze seznamu insolvenčních správců vymazána, měla v tomto seznamu zapsaného ohlášeného společníka, je vnitřně rozporný.

[4] Z hlediska aplikace ustanovení § 31 odst. 3 insolvenčního zákona má být jediným relevantním kritériem pro rozhodování soudu reálná (materiální) schopnost ustanoveného insolvenčního správce pokračovat řádně ve výkonu funkce. Existenci vážných důvodů bránících veřejné obchodní společnosti ve výkonu funkce však soudy nezkoumaly.

[5] Dovolatel i nadále splňuje předpoklady kladené na kvalifikovaný výkon funkce insolvenčního správce; bez ohledu na aktuální stav zápisu v seznamu insolvenčních správců si i nadále zachovává veškeré materiální atributy nezbytné pro pokračování ve výkonu činnosti insolvenčního správce v daném insolvenčním řízení, včetně kvalifikované osoby, která je oprávněna (a dokonce povinna) vykonávat funkci jejího ohlášeného společníka a učinila prohlášení, že činnost insolvenčního správce bude vykonávat pouze v rámci dovolatele (§ 5 odst. 2 písm. a/ zákona o insolvenčních správcích). Tyto skutečnosti však odvolací soud nesprávně pokládal za právně nevýznamné. K tomu dovolatel dále s poukazem na usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. dubna 2009, sen. zn. 2 VSOL XY, a na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. července 2013, sen. zn. 1 VSPH XY, dodává, že nebrání-li zákon výkonu funkce insolvenčního správce fyzickou osobou, která již vůbec není zapsaným insolvenčním správcem, nemůže logicky bránit ani tomu, aby výkon této funkce v „dobíhajících“ insolvenčních řízeních zajišťovala veřejná obchodní společnost prostřednictvím svého ohlášeného společníka, který v seznamu insolvenčních správců nadále zapsaný je.

[6] Při interpretaci ustanovení § 31 odst. 3 insolvenčního zákona podané odvolacím soudem by zánik práva veřejné obchodní společnosti vykonávat činnost insolvenčního správce dle ustanovení § 12 odst. 1 písm. e/ zákona o insolvenčních správcích (kdyby k němu skutečně došlo) a související obnovení výkonu této činnosti jejím (bývalým) ohlášeným společníkem vedl bez dalšího k nutnosti odvolání veřejné obchodní společnosti z funkce insolvenčního správce, čímž by se z fakultativního důvodu odvolání stal důvod obligatorní. Skutečnosti formálněprávního charakteru vedoucí k nutnosti odvolání insolvenčního správce z funkce jsou přitom taxativně vyjmenovány v ustanovení § 31 odst. 4 insolvenčního zákona, jež ale nezahrnuje případ údajné překážky dvojího výkonu funkce.

[7] Lze tedy shrnout, že zánik práva vykonávat činnost insolvenčního správce (kdyby k němu došlo, což správní soud vyloučil) je ve smyslu ustanovení § 31 odst. 3 insolvenčního zákona pouhým předpokladem pro to, aby insolvenční soud mohl zkoumat důvody pro odvolání ustanoveného insolvenčního správce (a to i v případě právnické osoby). Samotný zánik uvedeného práva důvod pro odvolání nepředstavuje.

S přihlédnutím k době vydání dovoláním napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2014 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2014, sen. zn. 29 NSČR 45/2014, uveřejněné pod číslem 80/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, které je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu).

V průběhu dovolacího řízení (podáním datovaným 23. ledna 2015, došlým Nejvyššímu soudu 27. ledna 2015) vzala P. H. jménem dovolatele dovolání zpět a současně soudu sdělila, že odvolala (vypověděla) procesní plnou moc, kterou veřejná obchodní společnost udělila k zastupování v dovolacím řízení advokátu Mgr. Janu Tomaierovi.

K těmto procesním úkonům Nejvyšší soud uvádí, že jak plyne i z výše podané reprodukce dosavadního průběhu řízení, jde o procesní úkony, které P. H. učinila ve zjevném střetu zájmů se zájmy veřejné obchodní společnosti, proto k nim v souladu s ustanovením § 21 odst. 4 o. s. ř. jako k procesně neúčinným nepřihlédl.

Nejvyšší soud se dále zabýval přípustností dovolání.

Dovolatel napadl usnesení odvolacího soudu výslovně „v celém jeho rozsahu“, tedy i ve druhém výroku, jímž odvolací soud odmítl jeho odvolání proti bodu II. výroku usnesení insolvenčního soudu dle ustanovení § 218 písm. b/ o. s. ř. jako podané osobou neoprávněnou.

V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti druhému výroku napadeného usnesení, je Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako objektivně nepřípustné, jelikož nesměřuje proti (výroku) usnesení dle § 238a o. s. ř. a možnost připustit v dotčeném rozsahu dovolání dle § 237 o. s. ř. vylučuje ustanovení § 238 odst. 1 písm. e/ o. s. ř.

V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti prvnímu výroku napadeného usnesení, je přípustné dle § 237 o. s. ř. (když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., vypočtených v § 238 o. s. ř.) pro zodpovězení otázek v něm otevřených, dovolacím soudem dosud beze zbytku neřešených.

Nejvyšší soud následně zkoumal důvodnost dovolání (v rozsahu, v němž je připustil).

S přihlédnutím k době vydání napadeného usnesení je na danou věc uplatnitelný především insolvenční zákon a zákon o insolvenčních správcích ve znění účinném od 1. ledna 2014.

Dovolací argumentace v této věci je prakticky identická s tou, kterou stejný dovolatel uplatnil v typově shodné věci, o které Nejvyšší soud rozhodl usnesením ze dne 28. dubna 2016, sen. zn. 29 NSČR 24/2014. Na toto usnesení Nejvyšší soud v podrobnostech odkazuje, přičemž k otázkám položeným dovolatelem (i) v této věci, z něj přejímá následující nosné závěry:

a/ K zákonným předpokladům pro rozhodování insolvenčního soudu o odvolání veřejné obchodní společnosti z funkce insolvenčního správce dlužníka.

Potud dovolání zjevně není opodstatněno. Dovolatel totiž na podporu závěru, že právo vykonávat činnost insolvenčního správce mu nezaniklo (způsobem předjímaným v ustanovení § 12 odst. 1 písm. e/ zákona o insolvenčních správcích), uplatňuje skutečnosti, které sice nastaly před vydáním dovoláním napadeného rozhodnutí (rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. ledna 2014), leč činí tak „nově“ až v dovolacím řízení. Přihlédnout k těmto „novým“ skutečnostem v dovolacím řízení zapovídá Nejvyššímu soudu ustanovení § 241a odst. 6 o. s. ř.

Skutkový závěr odvolacího soudu, že veřejná obchodní společnost podala ministerstvu v červenci 2013 písemné oznámení o ukončení činnosti insolvenčního správce, čímž jí podle seznamu insolvenčních správců zaniklo (způsobem popsaným v § 12 odst. 1 písm. e/ zákona o insolvenčních správcích) právo vykonávat činnost insolvenčního správce, nemůže být dovoláním (jež může být v rovině jediného dovolacího důvodu toliko kritikou správnosti právního posouzení věci) zpochybněn (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Ostatně, kdyby měl Nejvyšší soud přihlížet ke skutečnostem, k nimž odvolací soud nepřihlížel (jelikož před ním nebyly uplatněny), ač nastaly v průběhu odvolacího řízení, musel by vzít v potaz i to, že podle údajů z insolvenčního rejstříku (z tam obsaženého seznamu insolvenčních správců) dovolateli tak jako tak zaniklo právo vykonávat činnost insolvenčního správce k 31. prosinci 2013 (způsobem popsaným v § 12 odst. 1 písm. d/ zákona o insolvenčních správcích).

b/ K procesnímu postupu insolvenčního soudu před odvoláním veřejné obchodní společnosti z funkce insolvenčního správce dlužníka.

Jakkoli lze odvolacímu soudu vytknout, že se s uvedenou námitkou nevypořádal výslovně a jakkoli lze souhlasit s dovolatelem, že je-li „slyšení“ před odvoláním z funkce „pravidlem“, pak postup, kdy slyšení neproběhne, je výjimkou, jež má být vykládána restriktivně, ze spisu je patrno, že dovolatel postupem insolvenčního soudu žádnou újmu na svých procesních právech neutrpěl.

Právo insolvenčního správce „být slyšen“ k důvodům, pro které má být z funkce „odvolán“, se v praxi neprosazuje tak široce, jak předestírá dovolatel.

Pro účely posouzení tohoto práva lze odkázat na závěry, jež Nejvyšší soud formuloval v usnesení ze dne 26. srpna 2015, sen. zn. 29 NSČR 2/2014, uveřejněném pod číslem 48/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, pro pravidlo formulované k postupu, jenž má předcházet „zproštění“ funkce insolvenčního správce. Ty lze bez dalšího převzít pro stejně formulované pravidlo k postupu, jenž má předcházet „odvolání“ z funkce insolvenčního správce.

Skutečnost, že k „odvolání“ insolvenčního správce z funkce přistupuje insolvenční soud „z důležitých důvodů, které nemají původ v porušení povinností insolvenčního správce“, však (oproti postupu při „zproštění“ funkce) potřebu „pravidelného slyšení“ co do významu „slyšení“ pro rozhodnutí insolvenčního soudu oslabuje a opodstatňuje závěr, že „slyšení“ insolvenčního správce bude „pravidlem“ tam, kde se v jakékoli podobě projeví mezi procesními subjekty řízení „spor“ o „důležitý důvod“, jenž má k odvolání vést. To platí zejména tehdy, rozhoduje-li insolvenční soud o tom, zda insolvenční správce má být „odvolán“ z funkce na návrh věřitelského orgánu nebo z vlastní iniciativy (vzhledem ke skutečnostem, jež z podnětu jiných osob nebo obecně jinak vyšly v insolvenčním řízení najevo). Současně platí, že právo insolvenčního správce „být slyšen“ by mělo být realizováno v těch případech, kdy dosavadní obsah spisu neskýtá dostatečný podklad pro posouzení „existence“ nebo „důležitosti“ důvodu odvolání anebo v těch případech, v nichž insolvenční správce neposkytl dosud žádné vysvětlení nebo vyjádření k důvodu, pro který má být z funkce odvolán.

Trvat na předchozím „slyšení“ insolvenčního správce nebude při „odvolání“ z funkce typově namístě v těch případech, kdy insolvenční soud odvolává insolvenčního správce z funkce na jeho vlastní „žádost“ (k jeho vlastnímu návrhu) [vyhovuje návrhu, jemuž nikdo neodporuje ani v rovině „(ne)existence“ ani v rovině „(ne)důležitosti“ důvodu odvolání]. Důvod přistoupit ke slyšení insolvenčního správce nebude dán (coby výjimka z práva být slyšen) také tehdy, je-li spor o „existenci“ nebo „důležitost“ důvodu odvolání z funkce dostatečně osvětlen předloženými vyjádřeními zúčastněných stran (zejména vyjádřením insolvenčního správce samotného) a listinami založenými do spisu, takže vlastní „slyšení“ insolvenčního správce by již nemohlo přinést žádné nové podněty pro rozhodnutí podle § 31 insolvenčního zákona.

Pro poměry dané věci lze na tomto základě uvést, že:

Insolvenční soud rozhodoval o odvolání veřejné obchodní společnosti z funkce insolvenčního správce dlužníka na základě návrhu podaného veřejnou obchodní společností (jednající prostřednictvím ohlášeného společníka P. H.), jemuž v době před vydáním usnesení insolvenčního soudu oponovala opět jen veřejná obchodní společnost (jednající prostřednictvím druhého společníka M. E.) a v situaci, kdy měl doloženo, že veřejná obchodní společnost učinila u ministerstva spravedlnosti oznámení o ukončení činnosti insolvenčního správce a kdy měl k dispozici doklad, z nějž se podává, že P. H. je držitelkou oprávnění vykonávat funkci insolvenčního správce jako fyzická osoba (jež se obnoví zánikem práva veřejné obchodní společnosti vykonávat funkci insolvenčního správce).

Právo insolvenčního správce, jímž je právnická osoba (veřejná obchodní společnost), „být slyšen“ se uskutečňuje prostřednictvím výslechu fyzické osoby oprávněné jednat jejím jménem [zásadně prostřednictvím výslechu statutárního orgánu právnické osoby, jímž jsou u veřejné obchodní společnosti zásadně všichni její společníci (srov. § 85 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013)]. V insolvenčním řízení se přitom předpokládá (v intencích § 24 odst. 2 insolvenčního zákona), že styk s insolvenčním soudem (včetně uskutečnění práva „být slyšen“) bude za veřejnou obchodní společnost coby insolvenčního správce obstarávat její ohlášený společník (v dané věci P. H.).

V poměrech odvolávané veřejné obchodní společnosti byli jejím statutárním orgánem oba společníci (M. E. i P. H.), kteří písemnými podáními adresovanými (vždy jménem veřejné obchodní společnosti) insolvenčnímu soudu zjevně deklarovali vnitřní neuspořádanost poměrů veřejné obchodní společnosti (konflikt společníků v rovině ochoty a schopnosti veřejné obchodní společnosti vykonávat v době od 1. září 2013 nadále funkci insolvenčního správce dlužníka. Za této situace by uskutečnění „práva být slyšen“ u dovolatele zjevně nemohlo přinést žádné další (pro rozhodnutí insolvenčního soudu významné) poznatky (nad rámec těch, jež vyplynuly z rozporných písemných vyjádření dovolatele), neboť výslech jen jednoho ze společníků dovolatele (lhostejno, zda M. E. nebo P. H.) by zjevně nevedl k odstranění rozporů založených vyjádřením druhého z nich a výslech obou by vzhledem k deklarovaným rozporům zjevně nevedl ke zjištění skutečného stanoviska dovolatele. Insolvenční soud tedy nepochybil, jestliže rozhodl o návrhu veřejné obchodní společnosti na její odvolání z funkce insolvenčního správce dlužníka, aniž předtím uskutečnil její slyšení.

c/ K posouzení výkonu činnosti insolvenčního správce v rozporu se zákonem.

Z dikce ustanovení § 5 odst. 1 písm. d/ zákona o insolvenčních správcích (jež nedoznalo změn od doby, kdy byla veřejná obchodní společnost ustanovena insolvenčním správcem dlužníka) plyne, že ohlášený společník je osobou, jejímž prostřednictvím má veřejná obchodní společnost vykonávat činnost insolvenčního správce. To ostatně plyne i z dikce § 12 odst. 1 písm. d/ zákona o insolvenčních správcích (ve znění účinném před i po 1. srpnu 2013), které den, ke kterému zaniklo právo vykonávat činnost insolvenčního správce ohlášenému společníku veřejné obchodní společnosti, určuje (bez dalšího) jako den zániku práva veřejné obchodní společnosti vykonávat činnost insolvenčního správce.

Určovalo-li ustanovení § 24 odst. 2 insolvenčního zákona, ve znění účinném do 31. července 2013, že veřejná obchodní společnost, která je ustanovena insolvenčním správcem, oznámí (je povinna oznámit) insolvenčnímu soudu neprodleně, kdo z jejích společníků bude jejím jménem funkci insolvenčního správce vykonávat, pak zjevně nemohlo mít na mysli jiného společníka, než toho, jehož prostřednictvím má veřejná obchodní společnost funkci insolvenčního správce vykonávat (ohlášeného společníka). Jinak by celá koncepce vydání povolení vykonávat činnost insolvenčního správce veřejné obchodní společnosti založená na předpokladu, že zde je fyzická osoba s odpovídajícími kvalifikačními předpoklady pro vlastní výkon funkce (ohlášený společník), postrádala smyslu a účel právní úpravy [zajistit, aby právnické osoby (veřejné obchodní společnosti), jimž ministerstvo spravedlnosti udělí povolení vykonávat činnost insolvenčního správce, tuto činnost vykonávaly prostřednictvím odborně způsobilých fyzických osob (jimiž mají být právě ohlášení společníci veřejné obchodní společnosti)] by se nenaplnil.

Jinak řečeno, veřejná obchodní společnost byla i před 1. srpnem 2013 oprávněna vykonávat funkci insolvenčního správce konkrétního dlužníka jen prostřednictvím svého ohlášeného společníka. Oznámení, že jménem veřejné obchodní společnosti bude vykonávat funkci insolvenčního správce ten ze společníků, který není ohlášeným společníkem, nebylo ani před 1. srpnem 2013 řádným oznámením ve smyslu § 24 odst. 2 insolvenčního zákona (ve znění účinném do 31. července 2013) a neopravňovalo takového společníka k výkonu funkce insolvenčního správce při těch činnostech, při kterých je (byla) jeho role v insolvenčním řízení nezastupitelná (srov. např. § 190 odst. 2 insolvenčního zákona, ve znění účinném do 31. července 2013). Výkon funkce insolvenčního správce prostřednictvím společníka veřejné obchodní společnosti, který nebyl jejím ohlášeným společníkem, při činnostech, při kterých je (byla) role insolvenčního správce v insolvenčním řízení nezastupitelná, je tedy porušením povinností při výkonu funkce insolvenčního správce.

Argumentuje-li dovolatel tím, že při takovém výkladu by se nemohl nechat zastoupit při činnostech, k nimž je povolán v insolvenčním řízení, např. advokátem (s akcentem na řízení, v nichž je nutné povinné zastoupení advokátem), jde o argumentaci zavádějící (a tudíž nepřesnou a nesprávnou), jelikož se přehlíží právě okolnost, že při některých procesních úkonech se insolvenční správce nemůže nechat v řízení zastoupit osobou, která nesplňuje kvalifikační předpoklady pro výkon funkce insolvenčního správce (není a v praxi nebylo žádných pochyb o tom, že zastoupení insolvenčního správce při přezkumném jednání advokátem je vyloučeno, stejně jako není žádných pochyb o tom, že tam, kde příslušná právní úprava vyžaduje povinné zastoupení advokátem, je oprávněn si takového zástupce zvolit).

Dovolání proto v dotčeném ohledu není důvodné.

Dovolací námitka, že výše popsané skutečnosti nemohly být důvodem pro odvolání dovolatele z funkce insolvenčního správce dlužníka, je však i tak opodstatněná.

Porušení povinností insolvenčním správcem může být jen důvodem pro to, aby byl funkce zproštěn (§ 32 insolvenčního zákona) a nikoli důvodem pro jeho „odvolání“ ve smyslu § 31 insolvenčního zákona.

V situaci, kdy tento názor zazněl poprvé až v odvolacím řízení a kdy jej odvolací soud nesprávně použil při přezkoumání rozhodnutí insolvenčního soudu o „odvolání“ z funkce (a nikoli při zkoumání důvodů pro „zproštění“ výkonu funkce), nabývá na významu právo insolvenčního správce (veřejné obchodní společnosti) „být slyšen“ (k porušení povinností, jež se mu kladlo k tíži), které v dotčených souvislostech zůstalo bez náhrady (aniž by veřejná obchodní společnost byla požádána o vyjádření k této otázce alespoň písemnou formou) opomenuto, a v konečném důsledku lze souhlasit s dovolatelem i v tom, že šlo o názor „překvapivý“ (tím více, že byl zaujat ve vztahu k tomu ze způsobů ukončení výkonu funkce insolvenčního insolvenční správce, který „nemá původ v porušení povinností insolvenčního správce“).

d/ K nenaplnění zákonného důvodu pro odvolání veřejné obchodní společnosti z funkce insolvenčního správce dlužníka.

S námitkou, že oprávnění dovolatele vykonávat funkci insolvenčního správce nezaniklo, jelikož (jak potvrdil správní soud) neučinil oznámení dle § 12 odst. 1 písm. e/ zákona o insolvenčních správcích), se Nejvyšší soud již vypořádal výše (jako s tou, jež vychází z jiného než pro věc rozhodného skutkového stavu věci).

Zbývá tudíž vypořádat se s námitkou, že skutečnost, že (podle závěru odvolacího soudu) nemá dovolatel (již) ohlášeného společníka, takovým důvodem není.

Na základě dílčích judikatorních výstupů formulovaných k otázce zániku oprávnění vykonávat činnost insolvenčního správce osobě ustanovené rozhodnutím insolvenčního soudu insolvenčním správcem konkrétního dlužníka v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2014, sp. zn. 29 Cdo 677/2011, uveřejněném pod číslem 60/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. června 2011, sen. zn. 3 VSPH XY, uveřejněném pod číslem 133/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, lze souhlasit s dovolatelem v tom, že z ustanovení § 31 odst. 3 insolvenčního zákona plyne pouze možnost (nikoli povinnost) insolvenčního soudu odvolat z funkce insolvenčního správce, jemuž právo vykonávat činnost insolvenčního správce zaniklo ze zákona. Ve výkonu funkce insolvenčního správce dlužníka tak může a - pokud tomu nebrání důležité důvody bude - pokračovat subjekt, který již není zapsán v seznamu insolvenčních správců a který, pokud je veřejnou obchodní společností, z povahy věci nemůže disponovat v tomto seznamu zapsaným „ohlášeným společníkem“.

Pro účely posouzení, zda (zákonný) zánik práva vykonávat činnost insolvenčního správce má být důvodem pro odvolání insolvenčního správce z funkce, je však nutné vnímat i zvláštnosti postavení insolvenčního správce, jímž je fyzická osoba na straně jedné a insolvenčního správce, jímž je právnická osoba (veřejná obchodní společnost) na straně druhé. V této souvislosti je podstatné, zda důvod, pro který došlo k zániku práva vykonávat činnost insolvenčního správce, má (může mít) vliv na další (s odbornou péčí plynoucí z odborné způsobilosti prováděný) výkon funkce insolvenčního správce. Půjde-li o případ uvedený v § 12 odst. 1 písm. d/ zákona o insolvenčních správcích (dojde-li k zániku práva veřejné obchodní společnosti vykonávat činnost insolvenčního správce dnem zrušení veřejné obchodní společnosti), pak zřejmě nebude žádné překážky pro další činnost veřejné obchodní společnosti jako insolvenčního správce konkrétního dlužníka, zůstala-li zachována odborná způsobilost garantovaná ohlášeným společníkem nebo ohlášenými společníky veřejné obchodní společnosti (bez zřetele k tomu, že již technicky nepůjde o „ohlášené společníky“); je podstatné, že zde stále jsou společníci, jejichž odbornost byla pokladem pro udělení práva vykonávat činnosti insolvenčního správce.

Oproti tomu tam, kde právo veřejné obchodní společnosti vykonávat činnost insolvenčního správce zaniklo smrtí jediného ohlášeného společníka veřejné obchodní společnosti nebo obecně tím, že jediný ohlášený společník veřejné obchodní společnosti přestal být společníkem veřejné obchodní společnosti (§ 12 odst. 1 písm. f/ zákona o insolvenčních správcích), se ztráta „garanta“ odborné způsobilosti výkonu funkce insolvenčního správce veřejnou obchodní společností typově projeví právě tím, že dojde k jejímu odvolání z funkce postupem dle § 31 insolvenčního zákona.

V dané věci odvolací soud přitakal závěru insolvenčního soudu, že při zániku práva veřejné obchodní společnosti vykonávat činnost insolvenčního správce dle § 12 odst. 1 písm. e/ zákona o insolvenčních správcích (k 31. srpnu 2013) se s účinností od 1. září 2013 obnovilo i právo P. H. (ohlášeného společníka) vykonávat činnost insolvenčního správce jako fyzická osoba, což je důvodem pro odvolání veřejné obchodní společnosti z funkce insolvenčního správce.

Z ustanovení § 9 odst. 1 písm. d/, odst. 2 zákona o insolvenčních správcích je přitom patrno, že právo fyzické osoby vykonávat funkci insolvenčního správce je vnímáno jako nepřípustný střet zájmů s jejím postavením ohlášeného společníka opravňujícím k výkonu funkce insolvenčního správce veřejnou obchodní společnost. Proto platí, že obnovilo-li se právo ohlášeného společníka veřejné obchodní společnosti vykonávat funkci insolvenčního správce jako fyzická osoba, je skutečnost, že veřejné obchodní společnosti, jejímž jediným ohlášeným společníkem taková fyzická osoba byla, zaniklo právo vykonávat funkci insolvenčního správce, důvodem k odvolání veřejné obchodní společnosti z funkce insolvenčního správce konkrétního dlužníka ve smyslu § 31 insolvenčního zákona.

K tomu budiž dodáno, že již před vydáním rozhodnutí insolvenčního soudu v dané věci bylo zřejmé, že vnitřní poměry veřejné obchodní společnosti rozvracejí spory jejích společníků (M. E. a P. H.), což se projevilo i v průběhu odvolacího řízení (tím, že P. H. se pokusila vzít jménem veřejné obchodní společnosti zpět podané odvolání). V dovolání deklarované ujištění veřejné obchodní společnosti, že i nadále má ohlášeného společníka (P. H.), jehož prostřednictvím může řádně vykonávat funkci insolvenčního správce, zjevně selhává (neplní svůj účel) v situaci, kdy P. H. naopak činí (a v předchozím průběhu řízení činila) vše pro to, aby mohla působit ve funkci insolvenčního správce již jen jako fyzická osoba a aby naopak nemusela v insolvenčních řízeních, v nichž byla ustanovena insolvenčním správcem veřejná obchodní společnost, nadále působit jako ohlášený společník. I tento navenek deklarovaný (a ze spisu patrný) nesoulad ve vnitřních poměrech veřejné obchodní společnosti je při zániku práva veřejné obchodní společnosti vykonávat funkci insolvenčního správce typovým důvodem pro odvolání veřejné obchodní společnosti z funkce insolvenčního správce konkrétního dlužníka.

Jelikož výše podané argumenty jsou samy o sobě postačující pro závěr, že byl důvod odvolat veřejnou obchodní společnost z funkce insolvenčního správce dle § 31 insolvenčního zákona, lze uzavřít, že dovolání proti prvnímu výroku napadeného usnesení [ač zčásti argumentačně opodstatněné (co do úsudku odvolacího soudu o porušení povinností insolvenčního správce)] ve výsledku důvodné není.

Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), v dotčeném rozsahu zamítl (§ 243d písm. a/ o. s. ř.).

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dovolateli, dlužníku, insolvenčnímu správci, věřitelskému výboru (zástupci věřitelů) a státnímu zastupitelství, které (případně) vstoupilo do insolvenčního řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně 28. dubna 2016


JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu