Rozhodnutí NS

33 Cdo 4744/2015

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:04/27/2016
Spisová značka:33 Cdo 4744/2015
ECLI:ECLI:CZ:NS:2016:33.CDO.4744.2015.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Poučovací povinnost soudu
Dovolací důvody
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
§ 241a odst. 1 o. s. ř.
§ 132 o. s. ř.
§ 229 odst. 1, 2, 3 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
33 Cdo 4744/2015



U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobců a) E. B. a b) M. B., zastoupených JUDr. Josefem Skácelem, advokátem se sídlem v Praze 2, Londýnská 674/55, proti žalované MOOD, s. r. o. se sídlem v Praze 8, Pobřežní 46, identifikační číslo osoby 282 19 708, zastoupené JUDr. Tomášem Opletalem, advokátem se sídlem v Praze 1, Zlatnická 10, o výměnu vadné dlažby, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 10 C 178/2013, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. listopadu 2014, č. j. 64 Co 242/2014-100, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.388,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. Tomáše Opletala, advokáta.


O d ů v o d n ě n í:


Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 6. března 2014, č. j. 10 C 178/2013-69, zamítl žalobu, jíž se žalobci po žalované domáhali, aby na své náklady vyměnila blíže specifikovanou vadnou dlažbu, kterou jim dodala do domu v K., za dlažbu bezvadnou. Současně rozhodl o nákladech řízení.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. listopadu 2014, č. j. 64 Co 242/2014-100, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, které není podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), přípustné.

Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl, neboť žalobci nepředložili k dovolacímu přezkumu žádnou otázku, při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, popř. aby dovolání jako nedůvodné zamítl. Se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu se ztotožnila.

Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

V posuzovaném případě odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že žalobci nejsou k uplatnění práva z odpovědnosti za vady dlažby aktivně legitimováni, neboť toto zboží u žalované objednala právnická osoba (společnost Š&V Stavební, s.r.o. provádějící pokládku dlažby v domě žalobců) a jí bylo zboží dodáno i vyfakturováno; kupní smlouvu tudíž neuzavřeli s žalovanou žalobci, nýbrž zmíněná právnická osoba.

Přestože žalobci v dovolání avizují uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř., právní závěr odvolacího soudu dovozující, že nejsou k uplatnění práva z odpovědnosti za vady aktivně legitimováni, ve skutečnosti zpochybnili skutkovými námitkami. Odvolacímu soudu totiž vytýkají, že rozhodl na základě nedostatečně (neúplně) zjištěného skutkového stavu věci („nezjistil skutečnou vůli účastníků, pokud šlo o to, kdo s kým uzavřel nebo měl v úmyslu uzavřít smlouvu, kdo koho zmocnil nebo měl v úmyslu zmocnit k určitému právnímu jednání, kdo dlažbu vlastní, ani kdo učinil návrh kupní smlouvy a kdo jej přijal“). Prosazují rovněž, že jednali v omylu, jestliže uplatnili právo z odpovědnosti za vady u žalované, neboť měli za to, že právě s ní uzavřeli kupní smlouvu. Dovolací námitky tudíž nesměřují primárně proti právnímu posouzení věci, nýbrž vytýkají nesprávnost, popř. neúplnost skutkových zjištění, na nichž je založen zpochybňovaný právní závěr. Řečeno jinak, výhrady žalobců vycházejí z jiného skutkového stavu věci, než z jakého vyšel odvolací soud. Správnost rozhodnutí odvolacího soudu však není na místě takovými námitkami poměřovat. Skutkový základ sporu nelze v dovolacím řízení s úspěchem zpochybnit (je pro dovolací soud závazný) a nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Argumentují-li žalobci v dovolání nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom smyslu, že vyšel-li by odvolací soud z úplně a správně zjištěného skutkového stavu věci, musel by nutně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy uzavřít, že jsou ve sporu aktivně věcně legitimování a jejich žaloba je důvodná.

Bezcenná je polemika žalobců týkající se hodnocení provedených důkazů z hlediska závažnosti či věrohodnosti. Způsob ani výsledek hodnocení důkazů soudem promítající se do skutkových zjištění, z nichž soudy při rozhodování vycházely, v současnosti nelze regulérně zpochybnit žádným dovolacím důvodem (§ 241a odst. 2 o. s. ř. a contrario). Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - § 132 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008, a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008).

Vytýkají-li žalobci soudům, že nebyli poučeni podle § 118a odst. 2 o. s. ř., popř. že soudy neprovedly důkaz, jímž hodlali prokázat, kdo s kým uzavřel smlouvu a o jakou smlouvu se jednalo, přehlížejí, že k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/, b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne jen - za zde nenaplněného - předpokladu, že dovolání je přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinní dobrovolně, co ji, ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).


V Brně dne 27. dubna 2016

JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu