Rozhodnutí NS

22 Cdo 2718/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:09/18/2018
Spisová značka:22 Cdo 2718/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.2718.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost odvolání
Vlastnictví
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
22 Cdo 2718/2018-263


USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce L. P., zastoupeného JUDr. Vítem Lebedou, advokátem se sídlem v Karlových Varech, T. G. Masaryka 854/25, proti žalované D. Š., zastoupené Mgr. Dušanem Zachem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Zámecké 457/5, o určení existence práva provést stavbu, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 16 C 146/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 2. 2018, č. j. 13 Co 222/2017-244,

takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Okresní soud v Karlových Varech (dále soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 19. 7. 2017, č. j. 16 C 146/2016-163, určil, že „právo žalobce provést stavbu na pozemku v katastrálním území H. dle projektové dokumentace, zpracované odpovědným projektantem Lenkou Broumovou z prosince 2015 na pozemcích žalované v katastrálním území H., existuje“, a rozhodl o nákladech řízení.

Krajský soud v v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 27. 2. 2018, č. j. 13 Co 222/2016-244, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

Podstata věci je v tomto: Žalobce je vlastníkem budovy na pozemku žalované; v roce 2007 započal s rekonstrukcí budovy. V roce 2015 bylo však z podnětu žalované (vlastnice pozemku) zahájeno stavební řízení o odstranění provedených stavebních úprav; žalobce pak podal návrh na dodatečné povolení stavby. Stavební úřad žalobce vyzval, aby předložil písemný souhlas žalované s těmito úpravami nebo aby podal u soudu žalobu o „určení práva provést stavbu“; na to žalobce reagoval žalobou na určení, že sporné právo „existuje“. Zatímco soud prvního stupně žalobě vyhověl, neboť měl za prokázáno, že žalovaná dala k úpravám ústní souhlas, odvolací soud uvedl, že takový souhlas nebyl v řízení před soudem prvního stupně prokázán. Nicméně bylo by podle jeho názoru nadbytečné se jím zabývat, neboť je zjevné, že „v současnosti žalobce souhlas žalované s provedením stavby nemá“; to vyplývá z jejího postoje v soudním i ve stavebním řízení. Pro rozhodnutí je pak rozhodující stav v době jeho vyhlášení.

Proti rozsudku odvolacího podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“).

Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje. Dovolací soud přezkoumal přípustnost dovolání jen z hledisek v něm uvedených (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Dovolání není přípustné.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak [§ 237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“)].

Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání mimo jiné uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.

Od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění, učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). Uplatněním jediného způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle § 241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013).

Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř. (či jeho části)
– viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013. Dovozování otázky přípustnosti z obsahu dovolání má své meze, neboť není možné, aby si dovolací soud sám otázku přípustnosti dovolání vymezil namísto dovolatelů, neboť takovým postupem by porušil zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. K těmto otázkám viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, a další judikaturu tam citovanou.

Na vysvětlení se dodává: Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky, než na řádné opravné prostředky (odvolání). K jeho projednatelnosti tedy nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu, resp. aby uvedl svůj právní názor; je – v souladu s uplatněním zásad projednací a dispoziční i v dovolacím řízení - třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání; teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu. Protože v dovolacím řízení se uplatňuje zásada projednací, je povinností dovolatele nejen uvést dovolací důvod (proč považuje právní posouzení věci za nesprávné), ale především vymezit důvod přípustnosti dovolání (to výslovně stanoví § 241a odst. 2 o. s. ř.). Teprve řádné vymezení důvodu přípustnosti dovolání vytváří předpoklad k tomu, aby se dovolací soud zabýval otázkou, zda důvod přípustnosti je opravdu dán, a v kladném případě přezkoumal důvodnost dovolání.

V projednávané věci dovolatel jen obecně poukázal na § 237 o. s. ř. a poznamenal, že odvolací soud v poučení o opravném prostředku „přípustnost dovolání výslovně uvedl“. To je sice pravda, nicméně odvolací soud použil podmiňovací způsob („jestliže“), a nekonstatoval, že dovolání je přípustné; k tomu by ostatně ani nebyl oprávněn (viz § 239 o. s. ř.). Dovolatel tak přípustnost dovolání výslovně (explicitně) nevymezil; přesto se dovolací soud zabýval tím, zda přípustnost není vymezena v dalším textu dovolání.

Dovolatel na třech místech tvrdí nesoulad napadeného rozhodnutí s judikaturou, resp. nesprávnou interpretaci judikatury odvolacím soudem; v těchto případech by bylo možno uvažovat o vymezení důvodu přípustnosti spočívající v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Dovolatel tvrdí rozpor napadeného rozhodnutí s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2017, sp. zn. 4 As 180/2017. Především však nejde o rozhodnutí dovolacího soudu (viz § 237 o. s. ř.), takže již proto nemůže být dovolání z tohoto důvodu přípustné. Nejvyšší správní soud též neuvedl nic, co by bylo s rozhodnutím odvolacího soudu v rozporu; neřešil totiž případ, kdy vlastník pozemku v době, kdy soud rozhoduje o existenci práva provést stavbu, se stavbou nesouhlasí.

Dovolatel dále tvrdí, že odvolací soud neprávně poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 1999, sp. zn. 2 Cdon 240/97 (publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 72/2000 Sb.), neboť podle jeho názoru toto rozhodnutí řeší odstranění jen dočasných staveb. Tak tomu však není; Nejvyšší soud se v tomto rozhodnutí nezabýval tím, zda jde o stavbu dočasnou či nikoliv; právní věta, že „zřídí-li stavebník na základě dohody s vlastníkem pozemku stavbu na pozemku, který je podle této dohody oprávněn užívat jen dočasně, je povinen po uplynutí sjednané doby stavbu odstranit“, se vztahuje na všechny stavby. Ostatně Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 802/2002, uvedl, že v řízení o odstranění stavby zřízené na cizím pozemku, přenechaném vlastníkem pozemku jiné osobě (stavebníkovi) ke zřízení stavby na časově omezenou dobu, není podstatné, zda jde o stavbu jen provizorní resp. dočasnou nebo jde o stavbu trvalou. Ve všech těchto případech jde o to, že stavba je zřízena na základě práva, které není trvalé, resp. může být odvoláno.

Konečně dovolatel poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2696/2009, od jehož závěrů se měl odvolací soud odchýlit. Uvádí: „Z citovaného rozhodnutí vyplývá i závěr, že nalézací soudy se mají blíže zabývat tím, se kterými úpravami a jak projevila žalovaná souhlas“. Nesoulad podle něj spočívá v tom, že „odvolací soud zcela pominul blíže se zabývat konkrétními souhlasy“, neboť ty nejsou významné, protože souhlas žalovaná odvolala. K tomu se především uvádí, že v uvedeném rozhodnutí šlo o jinou skutkovou i právní situaci, a navíc dovolatel neuvádí celou větu, která zní takto: „Přitom z rozhodnutí odvolacího soudu je zřejmé, že ten se blíže otázkou existence souhlasu žalované písemně vyjádřeného v listině datované 24. 5. 1996 a jeho právním významem z hlediska § 139 odst. 2 obč. zák. ani významem jejího pozdějšího nesouhlasu (odvoláním souhlasu) blíže nezabýval“. V napadeném rozhodnutí se však odvolací soud pro případ, že by snad žalovaná vyslovila dříve s úpravami ústní souhlas, odvoláním tohoto souhlasu zabýval (viz níže) a tvrzený rozpor tu není. Zásadní právní rozdíl oproti nyní projednávané věci je pak mimo jiné v tom, že tam šlo o vztah mezi spoluvlastníky a o úpravy teprve zamýšlené, zde již realizované.

Nad rámec dovolacího přezkumu dovolací soud na okraj poznamenává: To, že odvolací soud vyšel ze stavu v době vyhlášení rozhodnutí soudu (§ 154 odst. 1 o. s. ř.), nikoliv ze stavu v době, kdy byly stavební úpravy realizovány, je podmíněno formulací žalobního petitu; žalobce se totiž domáhal určení, že jeho právo provést stavbu „existuje“; to nelze vyložit jinak, než že toto právo existuje ke dni rozhodnutí soudu. Bylo totiž možné domáhat se určení, že toto právo existovalo v době provedení úprav (viz obdobně judikaturu týkající se určení vlastnického práva k okamžiku úmrtí zůstavitele – viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1897/98, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 61/2001, a řadu dalších rozhodnutí); to žalobce neučinil. K námitce, že žalovaná netvrdila, že souhlas odvolala, se odkazuje na to, co uvedl odvolací soud pod bodem č. 17 rozsudku. Ostatně žalovaná, která popírala, že by kdy souhlas udělila, těžko může současně tvrdit, že jej odvolala; nicméně pro případ, že by jej udělila, z jejího postoje v řízení jasně vyplývá, že jej, byť snad zčásti konkludentně, avšak nepochybně, odvolala; k této skutečnosti, která v řízení vyšla najevo, byl soud povinen přihlédnout (§ 132 o. s. ř.).

Dovolací soud, vázán předmětem řízení, formulací žalobního návrhu, obsahem dovolání, zejména vymezením jeho přípustnosti, jakož i skutkovým stavem, ze kterého vyšel odvolací soud, se nemohl zabývat otázkou, jaký vliv na soukromoprávní vztahy mezi účastníky má odvolání souhlasu ke stavebním úpravám již provedeným, a samozřejmě není oprávněn tuto otázku řešit z hlediska stavebního práva.

Vzhledem k tomu, že dovolání není podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 18. 9. 2018


JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu