Rozhodnutí NS

3 Tdo 349/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:04/24/2019
Spisová značka:3 Tdo 349/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:3.TDO.349.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Dokazování
Dotčené předpisy:§ 2 odst. 5,6 tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
3 Tdo 349/2019-1218


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 4. 2019 o dovolání, které podali obviněný P. M., nar. XY, trvale bytem XY, XY, a obviněná G. V., nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 10. 2017, sp. zn. 7 To 89/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 74 T 49/2015, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněných odmítají.

Odůvodnění:


Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 3. 1. 2017, sp. zn. 74 T 49/2015, ve kterém je podrobně popsán skutkový děj a na nějž tímto Nejvyšší soud odkazuje, byli obvinění P. M. a G. V. uznáni vinnými přečinem vydírání podle § 175 odst. 1 trestního zákoníku [skutek ad 1)] a zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku [skutek ad 2)] a obviněná G. V. rovněž přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d) trestního zákoníku [skutek ad 3)], jichž se dopustili způsobem podrobně popsaným ve výroku o vině citovaného rozhodnutí. Za uvedený přečin a zločin a za sbíhající se přečin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 trestního zákoníku ve formě účastenství podle § 24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku, pro který byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. 5. 2015, č. j. 11 T 83/2014-187, byl obviněný P. M. podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 2 trestního zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let. Podle § 56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. 5. 2015, č. j. 11 T 83/2014-187, jakož i všechny další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněná G. V. byla podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 1 trestního zákoníku odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu a § 229 odst. 2 trestního řádu bylo rozhodnuto o nárocích na náhradu škody.

O odvolání obviněných proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 23. 10. 2017, sp. zn. 7 To 89/2017, jímž podle § 258 odst. 1 písm. d), e), f), odst. 2 trestního řádu zrušil ohledně obviněného P. M. výrok o trestu a oba výroky o náhradě škody a ohledně obviněné G. V. výrok o vině pod bodem 3), výrok o trestu a oba výroky o náhradě škody a podle § 259 odst. 3 písm. a), b) trestního řádu nově rozhodl tak, že obviněnou G. V. uznal vinnou přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, jehož se dopustila způsobem podrobně popsaným ve výroku o vině citovaného rozhodnutí. Za to a za skutky uvedené pod body 1), 2) rozsudku soudu prvního stupně byla podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 1 trestního zákoníku odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Obviněný P. M. byl nově podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let.

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadli obvinění G. V. a P. M. svými dovoláními. Obviněná G. V. své dovolání podala z dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Popřela v něm, že by se dopustila jakéhokoliv trestného činu a uvedla, že opak nebyl v trestním řízení prokázán. Soudem prvního stupně bylo doplněno dokazování, avšak bez vlivu na důkazní situaci. Soud proto pochybil a jeho rozsudek je nezákonný, pokud obviněnou bez změny důkazní situace shledal vinou. Doplněné dokazování pouze potvrdilo již dříve zjištěné skutečnosti, zejména to, že J. L., babička poškozeného, na něj měla silný vliv a poškozený měl tendenci jí vyhovět. Namítla také, že nebylo prokázáno, že by k negativnímu psychickému a psychologickému ovlivnění poškozeného došlo v příčinné souvislosti s jejím jednáním. Za nesprávný označila postup, kdy byl znalcům předložen kompletní spisový materiál, kde bylo uvedeno, čeho se měli obvinění dopustit. Znalci byli tímto ovlivněni a hledali zejména indicie potvrzující podezření ze spáchání daných skutků. Byla také porušena zásada presumpce neviny. Některé formulace ze znaleckých posudků obviněná označila za nepřijatelné. Znalci vypověděli, že poškozený není schopen vytvářet složité lživé konstrukce, z čehož dovodila, že pokud se u hlavního líčení poškozený vyjádřil tak, že je obviněná nevinná, je třeba tuto výpověď považovat za pravdivou. V souladu se zásadou in dubio pro reo měl být tento důkaz hodnocen ve prospěch obviněné. Napadla svědectví babičky poškozeného, která nebyla přítomna žádnému závadnému jednání obviněné proti poškozenému a její tvrzení označila za pouhé nepodložené podezření. Pochybení shledala rovněž v tom, že nebyl vyslechnut její otec, jak navrhovala, což mělo za následek porušení jejího práva na spravedlivý proces.

Proto obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud v celém rozsahu zrušil obě napadená rozhodnutí a nově ve věci rozhodl tak, že obviněnou G. V. zprostí obžaloby v celém rozsahu.

Obviněný P. M. ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Ten shledává v extrémním nesouladu právních závěrů se skutkovými zjištěními a v tom, že odvolací soud neaplikoval zásadu presumpce neviny a zásadu in dubio pro reo. V souvislosti s tím odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, která se věnuje problematice extrémního nesouladu a právu na spravedlivý proces. K tomu blíže uvedl, že námitky porušení práva na spravedlivý proces jsou vždy způsobilým dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Vědom si toho, že jeho dovolací námitky jsou většinou skutkové, tvrdil, že skutková zjištění odvolacího soudu nemají oporu v důkazech provedených před odvolacím soudem, neboť přestože tyto důkazy zakládají jasné pochybnosti o jeho vině, byly odvolacím soudem vyhodnoceny v jeho neprospěch. Takové skutkové námitky jsou pak způsobilé vyvolat dovolací přezkum, neboť bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv. Obviněný se domnívá, že ze všech provedených důkazů jasně vyplývá, že se vůči poškozenému nedopustil žádného trestného jednání. Nebyla vyvrácena ani pochybnost o ovlivnění poškozeného jeho babičkou. V závěru uvedl, že jsou-li přítomny v daném kontextu důvodné pochybnosti, které nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je třeba rozhodnout ve prospěch obviněného.

Proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 10. 2017, sp. zn. 7 To 89/2017, a stejně tak rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 3. 1 2017, sp. zn. 74 T 49/2015, a obviněného zprostil obžaloby.

Opis dovolání obviněných byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství uvedla, že dovolací argumentaci obvinění uplatňovali již v řízení před nalézacím a odvolacím soudem. Konstatovala, že vina obviněných byla jednoznačně prokázána, a to především znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie a výslechy znalců MUDr. Richarda Bosáka a Mgr. Michaely Mrowetz, kterými bylo prokázáno, že intelektové schopnosti u poškozeného J. V. jsou na hranici lehké mentální retardace a centrální nervový systém nese znaky organického postižení. V důsledku toho má poškozený sníženou schopnost odolávat vůli jiných osob. Osobnost poškozeného je navíc silně submisivní a manipulovatelná. Vinu obviněných podporují i další důkazy, např. výpověď svědkyně J. L. Námitkami uplatněnými v dovolání obviněných se náležitě a dostatečně zabýval již odvolací soud a jeho závěry označila za logické, které vycházejí z obsahu provedeného dokazování. V dovolání se obvinění zabývali výlučně skutkovými otázkami, komentovali rozsah dovolání a soudům vytýkali nesprávný způsob hodnocení důkazů. Skutkové závěry soudů však státní zástupkyně považuje za náležitě podepřené výsledky provedeného dokazování. Soudy také spáchaným skutkům přisoudily správnou právní kvalifikaci. Obvinění se svými námitkami domáhají pouze odlišného způsobu hodnocení důkazů. Z vlastního výkladu provedených důkazů vyvozují odchylné skutkové okolnosti. Státní zástupkyně uzavřela, že výhrady uplatněné dovolateli není možné mít za důvodné a napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo možno a nutno napravit cestou dovolání.

Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu dovolání obviněných odmítl, neboť byla podána z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b trestního řádu. Následně souhlasila s projednáním dovolání v neveřejném zasedání v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu. Svůj souhlas s neveřejným zasedáním udělila i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu.

Obviněný P. M. i obviněná G. V. jsou podle § 265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se jich bezprostředně dotýkají. Dovolání byla podána v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájců (§ 265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňují formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 trestního řádu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a trestního řádu. Shledal, že dovolání jsou přípustná podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadají rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřují proti rozsudku, jímž byli obvinění uznáni vinnými, a byl jim uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obvinění opírají svá dovolání, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovoláních odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 trestního řádu).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 trestního řádu, § 263 odst. 6, odst. 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle něhož – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ani Okresního soudu v Ostravě netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§ 125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§ 254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněných. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.

Nejvyšší soud považuje za účelné vypořádat dovolací argumentaci obviněných společně, neboť jejich námitky jsou identické a směřují do stejných oblastí. Obvinění svou argumentaci založili na zpochybňování zjištěného skutkového stavu prostřednictvím zpochybňování a tvrzení o nevěrohodnosti provedených důkazů, na základě čehož dovozovali odlišné právní posouzení skutku. Zejména šlo o námitky stran posouzení znaleckých posudků a zdravotního stavu poškozeného či výpovědi svědkyně J. L. Své dovolání založili výhradně na polemice s hodnocením důkazů, která vedla k výkladu v jejich prospěch a snažili se o prosazení pro ně příznivějších skutkových zjištění (např. že poškozený byl ovlivněný jeho babičkou svědkyní J. L.). Jejich námitky byly skutkového charakteru a domáhali se jimi pouze odlišného způsobu hodnocení důkazů. Námitkami tohoto typu deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu však nenaplnili. Nezaložili tím ani přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.

Nejvyšší soud zdůrazňuje, že vina obviněných byla jednoznačně prokázána, mj. prostřednictvím znaleckých posudků a výslechů znalců. Bylo prokázáno, že intelektové schopnosti u poškozeného V. jsou na hranici lehké mentální retardace, v důsledku čehož má poškozený sníženou schopnost odolávat vůli jiných osob, a že osobnost poškozeného je navíc silně submisivní a manipulovatelná. Neexistoval ovšem důvod ke zpochybnění jeho usvědčující výpovědi. Vinu obou obviněných podporují také další důkazy, např. výpověď svědkyně J. L.

Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu. Poněvadž ve věci obviněných dospěl k závěru, že dovolání nebyla podána z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu o jejich odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v § 265i odst. 3 trestního řádu. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].



Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 24. 4. 2019


JUDr. Pavel Šilhavecký předseda senátu