Rozhodnutí NS

11 Tdo 1297/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.
Datum rozhodnutí:11/21/2018
Spisová značka:11 Tdo 1297/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:11.TDO.1297.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy
Vražda
Dotčené předpisy:§ 283 odst. 1 tr. zákoníku
§ 140 odst. 1 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
11 Tdo 1297/2018-58


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 11. 2018 o dovolání obviněného D. Z., nar. XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 5. 2018, sp. zn. 3 To 43/2018, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 52 T 3/2018, t a k t o :


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. Z. odmítá.

O d ů v o d n ě n í :


I.
Dosavadní průběh řízení


1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 2. 3. 2018, sp. zn. 52 T 3/2018, byl obviněný D. Z. uznán vinným přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku [pod body 1) – 3) skutkové věty výroku o vině] a pokusem zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 k § 140 odst. 1 tr. zákoníku [pod bodem 3) skutkové věty výroku o vině], kterých se dopustil tím, že
    1) dne 21. 3. 2017 u sebe pro svoji potřebu i za účelem prodeje dalším blíže neustanoveným osobám přechovával psychotropní látku metamfetamin ve formě soli – hydrochloridu, uloženou v injekčních stříkačkách, o celkové hmotnosti 5,825 gramů a čistotě 2,831 gramů metamfetaminu báze, přičemž tato psychotropní látka u něj byla zajištěna ve 14:40 hod. v bytě majitele L. M., nar. XY, na ulici XY, kde byl obviněný hlídkou Policie ČR požádán o prokázání totožnosti při řešení občansko-právního sporu a bylo zjištěno, že u sebe přechovává v příruční tašce celkem 6 kusů injekčních stříkaček o objemu 2 ml, ve které se nacházel výše uvedený metamfetamin,
      2) v době nejméně od března 2017 do 21. 5. 2017 prodal ve dvou případech pervitin u Dětské nemocnice v B. M. S., nar. XY, a to vždy okolo 0,3 g za částku 500 Kč,
        3) dne 20. 5. 2017 v době kolem 22:55 hod. si telefonicky sjednal schůzku u vchodu domu č. XY na ul. Ú. v B. s M. S., nar. XY, který si od něho chtěl koupit 1 gram pervitinu za částku 1.750 Kč, při osobním setkání v chodbě domu dne 21. 5. 2017 kolem 01:05 hod. S. převzal 1 gram pervitinu ve stříkačce od D. Z., který si nejdříve chtěl vyzkoušet a následně si část drogy nitrožilně aplikoval, zbytek drogy si uschoval do oblečení a obviněnému sdělil, že mu dá pouze 1 tis. Kč, s čímž D. Z. nesouhlasil a požadoval vrácení zbývající drogy, poškozený chtěl ukázat obviněnému obsah peněženky, aby ho přesvědčil, že u sebe žádné další peníze nemá, a prohledával si kapsy, aby našel zbývající drogu, a když obviněný D. Z. zjistil, že mu poškozený M. S. pervitin nevydává, začal na něho křičet: „Vrať mi to, nebo tě zabiju!“, což několikrát opakoval a vytáhl zavírací nůž o délce čepele 10,5 cm, který rychle otevřel, a poškozenému úmyslně zasadil 2 rány do oblasti hrudníku a břicha a dále ho nožem pořezal na levé paži na lokti a na rameni, poté poškozený využil toho, že se obviněný vracel ke vchodovým dveřím do ulice prohlédnout, zda zde nevypadl zbytek drogy a tento tam našel ve stříkačce, rozběhl se ke dveřím vedoucímu do dvorního traktu, které z venkovní strany držela N. M., nar. XY, přičemž poškozený přesto dveře otevřel a vyběhl do dvora, který přeběhl a přelezl plot do sousední zahrady přes kamennou zídku, kde začal volat o pomoc, D. Z., který ho do zahrady pronásledoval, se lekl a z místa utekl; poškozenému při přelézání zídky vypadla peněženka, kdy obviněnému za pervitin nestihl zaplatit; na místo byla přivolána Policie ČR a rychlá záchranná služba, která poškozeného M. S. odvezla do Fakultní nemocnice u svaté Anny v Brně, kde bylo zjištěno, že utrpěl bodné poranění hrudníku vlevo, rána pronikla z podpaždí do dutiny hrudní ve 3. mezižebří v blízkosti plíce, a bodné poranění břicha vlevo, kdy bodný kanál procházel přes bránici do dutiny hrudní do blízkosti srdce a dále utrpěl tři řezná poranění levé paže, přičemž shodou příznivých okolností nezávislých na vůli obviněného nedošlo k okamžitě smrtícímu či život bezprostředně ohrožujícímu poranění, nicméně zjištěná poranění byla vážná a vyžádala si akutní operační zákrok, ke kterému pokud by nedošlo včas, stav poškozeného by se v řádech desítek minut zhoršoval a mohlo by dojít k jeho smrti z důvodu kardiopulmonálního selhání – kolapsu plicní tkáně nebo pozvolenému krvácení, čehož si obviněný v době útoku byl vědom s ohledem na použitou zbraň, intenzitu útoku a tělesnou krajinu, vůči které rány nožem směřovaly.

      2. Za to byl obviněný D. Z. odsouzen podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst.1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 11 (jedenácti) roků a podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně mu byl podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku za použití § 43 odst.1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest propadnutí věci, a to :

      - mobilního telefonu zn. Samsung SM-G800F černé barvy,
      - 2x SIM karty (č. XY a č. XY ),
      - 1x SD karty 2GB,
      - 2x injekční stříkačky o objemu 6 ml,
      - 4x injekční stříkačky o objemu 2 ml,
      - 3x trubičky k aplikaci,
      - 6x injekční stříkačky o objemu 2 ml s obsahem 5,825 g pervitinu,
      - zavíracího nože o celkové délce 23 cm s dřevěnou rukojetí.

      Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené České průmyslové zdravotní pojišťovně se sídlem v Ostravě-Vítkovicích, Jeremenkova 11, škodu ve výši 51.225 Kč.

      3. Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 3. 2018, sp. zn. 52 T 3/2018, podal obviněný D. Z. odvolání, které Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 23. 5. 2018, sp. zn. 3 To 43/2018, podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.

      II.
      Dovolání a vyjádření k němu

      4. Proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 5. 2018, sp. zn. 3 To 43/2018, podal obviněný D. Z. prostřednictvím svého obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. s odůvodněním, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, přičemž odvolací soud jeho odvolání bezdůvodně zamítl, přestože v řízení mu předcházejícím byl dán některý z důvodů dovolání uvedených v § 265b odst. 1 písm. a) – k) tr. ř. Své námitky však obviněný směřuje pouze proti skutkům uvedeným pod body 1) a 3) skutkové věty výroku rozsudku soudu prvního stupně.

      5. Ke skutku uvedenému pod bodem 1) skutkové věty dovolatel jen stručně namítl, že není zřejmé, z čeho je dovozováno jeho úmyslné zavinění ve vztahu k prodeji pervitinu neustanovenému okruhu osob, proto podle jeho mínění skutek nemůže naplňovat žádný ze znaků skutkové podstaty přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 tr. zákoníku, přičemž za nesprávné považuje i posouzení, že měl disponovat s drogou v množství 58 dávek. Domnívá se, že množství dávek musí odpovídat množství zjištěné aktivní látky, které bylo mnohonásobně menší.

      6. Pokud se týká skutku uvedeného pod bodem 3) skutkové věty, ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný nejprve v obecné rovině dovodil porušení základních zásad trestního řízení ze strany rozhodujících soudů. Podle jeho názoru nalézací i odvolací soud při dokazování nerespektovaly pravidla vymezená v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. S poukazem na některé okolnosti (z jeho pohledu významné) pak zpochybnil správnost skutkového stavu zjištěného nalézacím soudem, vytkl neprovedení některých jím navržených důkazů a současně nesouhlasil s tím, jakým způsobem a s jakým závěrem soudy zhodnotily věrohodnost jeho verze popisu událostí v porovnání s diametrálně odlišnou verzí poškozeného. Je přesvědčen, že soudy obou stupňů provedly dokazování v nedostatečném rozsahu, řádně neprověřily jeho obhajobu, a že tedy skutkový stav nebyl zjištěn bez důvodných pochybností. Rovněž namítl chybnou právní kvalifikaci daného skutku, a to jednak z důvodu vadného posouzení subjektivní stránky, a jednak s přihlédnutím k nesprávnému dovození zbylých znaků skutkové podstaty zločinu vraždy ve stadiu pokusu. V rámci výhrad ve smyslu absence subjektivní stránky zpochybnil naplnění jak intelektuální, tak i volní složky zavinění. Připomněl v této souvislosti, že od samého počátku setrvává na tom, že poškozeného usmrtit nechtěl, s čímž koneckonců souhlasil i odvolací soud. Soudy předestřený závěr, že útok nožem proti hrudníku a břichu poškozené osoby musí vést nevyhnutelně ke smrti napadeného, přitom podle něj prokázán nebyl, resp. nebylo potvrzeno, že o možnosti smrtelného následku on sám věděl. Vyslovil přesvědčení, že předmětný útok nebyl veden velkou silou, a navíc byl veden z boku a nikoli frontálně. Ačkoli on sám není osobou duševně zaostalou, je současně nepochybné, že nedokončil střední školu. I z toho důvodu mohla být jeho představa o rozmístění orgánů v těle člověka jiná (tedy mylná) oproti tomu, jaké povědomí má v této oblasti zbytek populace. Pokud by navíc poškozeného usmrtit chtěl, nic mu v tom nebránilo, neboť mohl zaútočit frontálně, proti krku poškozeného, apod. Kvalifikaci skutku jako pokusu zločinu vraždy proto označil za zcela neadekvátní s tím, že jeho jednání nelze kvalifikovat jako ukončený pokus vraždy, a to tím spíš, pokud nedošlo k poškození důležitého orgánu, tedy např. k penetraci srdce či plíce. V tomto směru odkázal na nález Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 1076/08 a vyjádřil názor, že oba případy mají obdobný skutkový základ. Podotkl, že rozhodující soudy do svých úvah nijak nezakomponovaly protiprávní jednání poškozeného, který ho napadal pěstí a ohrožoval ho injekční stříkačkou. Jednání kladené mu za vinu proto mělo být podle něj hodnoceno jako jednání v nutné obraně, případně, pokud by již soudy dospěly k závěru o překročení mezí nutné obrany, jako trestný čin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a tr. zákoníku, nejvýše však jako pokus trestného činu zabití podle § 21 odst. 1 k § 141 tr. zákoníku, neboť se lze domnívat, že poškozený si chtěl drogy ponechat pod pohrůžkou násilí a za pomoci injekční stříkačky.

      7. Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené usnesení i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil věc nalézacímu soudu k dalšímu řízení.

      8. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněného D. Z. doručeno ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř., využil svého zákonného práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že obsahem podaného opravného prostředku jsou výlučně námitky, které dovolatel uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení a se kterými se příslušné soudy beze zbytku, srozumitelně a správně vypořádaly. Navíc se podle jeho názoru jedná o námitky, které v převážné míře směřují do oblasti skutkových zjištění ve věci rozhodujících soudů, přičemž oba soudy přesvědčivým způsobem osvětlily, co je vedlo k závěru o vině obviněného. Dodal, že to, že je dovolatel nespokojen s hodnocením provedených důkazů a se soudy učiněnými skutkovými závěry, ještě neznamená, že zjištění soudů jsou vadná a s provedenými důkazy nesouladná. K námitce obviněného, že soudy nevyhověly některým jeho návrhům na doplnění dokazování, státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství poznamenal, že soudy prvního a druhého stupně v posuzované věci řádně zdůvodnily, proč považovaly rozsah dokazování za dostačující a návrhy na jeho doplnění za nadbytečné, proto ze strany rozhodujících soudů k pochybení ve smyslu tzv. opomenutých důkazů nedošlo. Mimo rámec vytýkaných dovolacích důvodů jsou pak podle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství i další výhrady obviněného, jejichž prostřednictvím dovozuje, že jeho jednání popsané pod bodem 3) skutkové věty mělo být posouzeno jako jednání v nutné obraně, popřípadě jako trestný čin podle § 146a tr. zákoníku, případně jako pokus trestného činu podle § 141 tr. zákoníku, neboť dovolatel i tyto námitky formuje výlučně na podkladě zcela odlišných skutkových zjištění, než k jakým dospěly příslušné soudy. Za právně relevantně uplatněné označil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství pouze ty výhrady, jejichž prostřednictvím obviněný vytýká absenci úmyslného zavinění v případě jednání uvedeného pod bodem 3) skutkové věty kvalifikovaného jako pokus zločinu vraždy, a rovněž námitky, kterými obviněný u skutku specifikovaného pod bodem 1) skutkové věty zpochybňuje naplnění znaků skutkové podstaty přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy. Na základě zjištěného skutkového stavu věci však dospěl k závěru, že se jedná o námitky zjevně neopodstatněné.

      9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství proto uzavřel, že rozhodující soudy učinily správná skutková zjištění a na jejich podkladě pak jednání obviněného také odpovídajícím způsobem právně kvalifikovaly. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a aby tak učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

      III.
      Přípustnost dovolání

      10. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř. a shledal, že dovolání je ve smyslu § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], řádně a včas (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Poté se Nejvyšší soud zabýval tím, zda dovolatelem uplatněné námitky odpovídají dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., o které obviněný své dovolání formálně opřel.

      11. Dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotněprávní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. § 147 až § 150 a § 254 až § 263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu § 254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69 ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05.

      12. Důvod dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) a g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Z podaného dovolání vyplývá, že obviněný uplatnil uvedený dovolací důvod v jeho druhé alternativě, protože je názoru, že vada zakládající některý z důvodů dovolání, konkrétně důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., zatěžovala řízení před nalézacím soudem. Pokud však touto vadou rozhodnutí nalézacího soudu zatíženo není (viz dále), nemůže být ani naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

      13. Nejvyšší soud i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Nejvyšší soud je tedy povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášeno jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněno pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Žádné takové pochybení však Nejvyšší soud v případě posuzované věci neshledal.

                          IV.
                      Důvodnost dovolání

      14. Na úvod Nejvyšší soud konstatuje, že obviněný v dovolání v podstatě jen opakuje námitky uplatněné již v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, se kterými se nalézací i odvolací soud již dostatečně a řádným způsobem vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Konstantní judikatura pamatuje na takovýto případ rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 To 86/2002, z něhož vyplývá, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ (srov. rozhodnutí č. 408, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, C. H. Beck).

      15. Vyjma skutečnosti, že obviněný jen opakuje obhajobu uplatněnou v dosavadním průběhu trestního řízení, je pak z hlediska posouzení dovolání významné, že naprostou většinu jeho výhrad pod uplatněné dovolací důvody (ani žádné jiné, byť neuplatněné, ze zákonného taxativního výčtu dovolacích důvodů) podřadit nelze. Převážná většina v dovolání uplatněných námitek totiž směřuje do oblasti soudy učiněných skutkových zjištění, v rámci kterých obviněný vznáší výhrady proti rozsahu provedeného dokazování a proti způsobu hodnocení důkazů ze strany rozhodujících soudů nižších stupňů, což jsou námitky z hlediska deklarovaných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. (i dovolacích důvodů ostatních) zcela irelevantní. Konkrétně se jedná o výtky obviněného ohledně jednání uvedeného pod bodem 3) skutkové věty výroku rozsudku soudu prvního stupně, kdy obviněný nesouhlasí zejména se způsobem, jakým soudy hodnotily jeho výpověď a výpověď poškozeného M. S. a k jakým závěrům stran posouzení věrohodnosti těchto výpovědí dospěly, a dále o jeho tvrzení, že poškozený na něj útočil pěstí a ohrožoval ho injekční stříkačkou, přičemž on se pouze bránil, resp. jeho reakce proti poškozenému byla ryze obranného charakteru. Těmito námitkami se obviněný domáhá pouze toho, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Nesprávnost právního posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení vyvozuje z vlastní verze skutkového děje. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

      16. K tomu Nejvyšší soud pro úplnost podotýká, že nalézací i odvolací soud v odůvodnění svých rozhodnutí, na která je v tomto směru možno beze zbytku odkázat, jasně a srozumitelně zdůvodnily, na základě jakých důkazů dospěly k závěru o vině obviněného a proč naopak jeho obhajobu vyhodnotily jako ryze účelovou, učiněnou pouze se snahou vyhnout se trestní odpovědnosti. Nutno dodat, že obhajoba obviněného argumentující údajným útokem ze strany poškozeného M. S. byla v řízení provedenými důkazy jednoznačně a bez jakýchkoliv pochybností vyvrácena. Krajský soud v Brně jako soud prvního stupně věnoval dokazování náležitou pozornost a provedl je pečlivě a v dostatečném rozsahu. Veškeré důkazy přitom hodnotil řádně podle zásad vymezených v § 2 odst. 6 tr. ř. a odsuzující rozsudek také logicky a srozumitelně odůvodnil. Odvolací soud pak řádně přezkoumal obviněným podané odvolání a vyjádřil se obsáhle ke všem uplatněným odvolacím námitkám.

      17. Za pravdu nelze dát obviněnému ani v tom, že jeho jednání specifikované pod bodem 3) skutkové věty výroku rozsudku soudu prvního stupně mělo být hodnoceno jako jednání v nutné obraně, případně, pokud by soudy dospěly k závěru o překročení mezí nutné obrany, jako trestný čin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a tr. zákoníku, nejvýše však jako pokus trestného činu zabití podle § 21 odst. 1 k § 141 tr. zákoníku.

      18. Podle ustanovení § 29 odst. 1 tr. zákoníku (nutná obrana) čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Obrana tedy nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Přiměřenost obrany se posuzuje především z hlediska intenzity obou akcí. Trestní zákoník nestanoví měřítko pro určení mezí nutné obrany, je proto třeba posoudit všechny rozhodné skutečnosti, zejména intenzitu útoku a obrany i všechny další okolnosti případu s přihlédnutím též k závažnosti zájmu společnosti na aktivní obraně poškozeného vůči trestným činům (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012, 404, 405 s.).

      19. Jak vyplývá již ze shora uvedeného, verze obviněného, že by se v rozhodné části skutkového děje pouze bránil útoku poškozeného, že byl ze strany poškozeného fyzicky napadán pěstí a byl jím ohrožován injekční stříkačkou či že by si poškozený chtěl ponechat drogy pod pohrůžkou násilí a za pomoci injekční stříkačky, byla podle zjištěného skutkového stavu věci zcela vyloučena. Naopak bylo prokázáno, že v předmětné době obviněný nečelil žádnému útoku ze strany poškozeného, tj. neodvracel ani trvající ani přímo hrozící útok na zájem chráněný trestním zákonem, proto není pochyb o tom, že jeho jednání nemohlo být posouzeno jako jednání v nutné obraně. Stejně tak nepřicházela v úvahu možnost kvalifikovat jednání obviněného jako trestný čin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a tr. zákoníku, popřípadě jako pokus zločinu zabití podle § 21 k § 141 tr. zákoníku, když nebyly zjištěny žádné skutečnosti nasvědčující tomu, že by jednal v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného. Navíc je zřejmé, že úmysl obviněného směřoval k usmrcení poškozeného a nikoli k ublížení na zdraví.

      20. Obviněnému nelze přisvědčit ani ohledně námitek týkajících se tzv. opomenutých důkazů. Nejvyšší soud připomíná, že obecně námitky týkající se neprovedení obviněným navrhovaných důkazů nejsou svojí povahou námitkami hmotněprávního charakteru, ale dle soudní judikatury je třeba zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práva a svobod vykládat tak, že v řízení před obecnými soudy musí být dána jeho účastníkovi také možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také (pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví) ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v Hlavě páté Listiny základních práva a svobod a v důsledku toho též s čl. 95 Ústavy České republiky. Takzvané opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost. Ačkoliv tedy soud není povinen provést všechny navržené důkazy, z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat zásadní požadavek na náležité odůvodnění přijatého rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. nálezy Ústavního soudu České republiky sp. zn. III. ÚS 51/96, sp. zn. III. ÚS 402/05, atd.).

      21. Nejvyšší soud má na základě provedeného dokazování za to, že v nyní posuzované věci se o případ tzv. opomenutých důkazů nejedná. Obviněný spatřuje nedostatečný rozsah dokazování v tom, že nebyla zkoumána věrohodnost poškozeného M. S. a že nebylo relevantně prokázáno, v jaké pozici byl poškozený těsně před útokem, v jaké pozici byly jeho horní končetiny a jak probíhal konflikt mezi oběma zúčastněnými. Podle jeho přesvědčení bez znaleckého zkoumání těchto skutečností nelze mít skutkový stav za zjištěný bez důvodných pochybností. Soudy prvního i druhého stupně však v odůvodnění svých rozhodnutí řádně zdůvodnily, proč považovaly rozsah provedeného dokazování za dostačující a návrhy na jeho doplnění za nadbytečné (srov. str. 10 – 11 rozsudku nalézacího soudu, bod 33. usnesení odvolacího soudu). Vzhledem k tomu, že skutkový děj byl ustálen již na základě výpovědí obviněného a poškozeného a znaleckého posudku z odvětví soudního lékařství, nebylo třeba provádět další, obviněným navrhované důkazy.

      22. Je tak třeba uzavřít, že důkazní návrhy obviněného nebyly opomenuty, ale soudy rozhodly, že dalšího dokazování není již třeba s tím, že skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení provedenými důkazy a příslušné obviněným navrhované důkazy by neměly na posouzení skutkového stavu a jeho viny žádný vliv. Takové rozhodnutí je zcela v kompetenci rozhodujících soudů a Nejvyšší soud se s tímto názorem plně ztotožnil.

      23. Pod deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno formálně podřadit pouze námitky, kterými obviněný zpochybňuje naplnění znaků skutkové podstaty přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy u skutku specifikovaného pod bodem 1) skutkové věty výroku rozsudku soudu prvního stupně, a dále jeho výhrady týkající se absence úmyslného zavinění u jednání uvedeného pod bodem 3) skutkové věty výroku rozsudku soudu prvního stupně. Nejvyšší soud však shledal, že se v obou případech jedná o námitky neopodstatněné.

      24. Pokud jde o skutek uvedený pod bodem 1) skutkové věty výroku rozsudku soudu prvního stupně, obviněný tvrdí, že měl psychotropní látku, kterou u sebe přechovával, výhradně pro svoji vlastní potřebu. Tato jeho obhajoba byla však v průběhu řízení jednoznačně vyvrácena. I když z provedeného dokazování nevyplynulo, že by obviněný byl nějakým velkým dealerem pervitinu, který se živí prodejem drog, současně nelze pochybovat o tom, že si občasným prodejem pervitinu přivydělával. Inkriminovaný den u sebe prokazatelně přechovával metamfetamin ve formě soli – hydrochloridu, o celkové hmotnosti 5,825 gramů a čistotě 2,831 gramů. Současně v řízení vyšlo najevo, že opakovaně reflektoval na žádosti poškozeného M. S., který si od něj chtěl drogu koupit, a několikrát se s poškozeným sešel za účelem prodeje pervitinu. Tato skutečnost spolu s celkovým množstvím zajištěné drogy svědčí podle názoru Nejvyššího soudu, ve shodě s názorem příslušných soudů nižších stupňů i státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, o tom, že zajištěná droga nebyla určena výhradně pro potřebu obviněného.

      25. Namítá-li obviněný absenci úmyslného zavinění u jednání pod bodem 3) skutkové věty výroku rozsudku soudu prvního stupně, ani v tomto ohledu se s jeho názorem nelze na základě učiněných skutkových zjištění ztotožnit. I když obviněný v podaném dovolání zlehčuje povahu svého útoku s tím, že žádný životně důležitý orgán poškozeného přímo nezasáhl a že jeho léčba trvala poměrně krátkou dobu, zranění poškozeného byla takového charakteru, že bez rychlé lékařské péče hrozilo postupné zhoršování jeho zdravotního stavu, kardiopulmonální selhání a v návaznosti na to i smrt. Obviněný vedl vůči tělu poškozeného minimálně 5 aktivních ataků ostrým nožem o délce čepele 10,5 cm, přičemž dva z útoků směřovaly do oblasti hrudníku a břicha poškozeného. O intenzitě útoku svědčí skutečnost, že bodný kanál v dutině břišní byl podle znalce minimálně 10 cm dlouhý. Vznik smrtelného či život bezprostředně ohrožujícího zranění byl proto nepochybně reálný a pouze díky shodě šťastných náhod nezávislých na vůli obviněného k němu nedošlo. Závěru nalézacího i odvolacího soudu o prokázaném nepřímém úmyslu usmrtit poškozeného tak podle názoru Nejvyššího soudu nelze nic vytknout a nic na tom nemůže změnit ani tvrzení obviněného, že s ohledem na jeho vzdělání mohla být jeho představa o rozmístění orgánů v těle člověka jiná, než má zbytek populace. Ze znaleckého posudku z odvětví psychiatrie a klinická psychologie vyplývá, že obviněný netrpí žádnou poruchou intelektu a i laikům je známo, že v oblasti břicha, trupu a hrudi člověka se nachází životně důležité orgány. V tomto směru přitom nehraje žádnou roli skutečnost, že obviněný nemusel vědět, kde přesně v oblasti břicha či hrudníku se konkrétní životně důležitý orgán nachází.

      26. Na základě shora specifikovaných skutečností je tak možno učinit závěr, že obviněný D. Z. svým jednáním specifikovaným pod bodem 1) skutkové věty výroku rozsudku soudu prvního stupně naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku a jednáním uvedeným pod bodem 3) skutkové věty výroku rozsudku soudu prvního stupně naplnil všechny zákonné znaky pokusu zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 k § 140 odst. 1 tr. zákoníku. Závěr o vině byl učiněn na podkladě důkazů, které ve svém důsledku jednoznačně prokazují jeho vinu, z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor. Na tomto místě je třeba dodat, že odkaz obviněného na nález Ústavního soudu ze dne 15. 8. 2008, sp. zn. III. ÚS 1076/08, je odkazem na předmětnou věc zcela nepřiléhavým, neboť citovaným rozhodnutím Ústavní soud zrušil stížností napadená rozhodnutí z toho důvodu, že obecné soudy provedly rozporné a neúplné dokazování a důkazy chybně hodnotily, čímž porušily základní práva stěžovatele.

      27. Obviněný v dovolání uplatnil také dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

      28. K první části dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Nejvyšší soud uvádí, že tento dovolací důvod má zajišťovat nápravu tam, kde soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek (odvolání nebo stížnost) zamítl nebo odmítl podle § 253 odst. 1 nebo odst. 3 tr. ř. (u odvolání), u stížnosti podle § 148 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. Jinými slovy řečeno, obviněnému nesmí být odepřen přístup k soudu druhého stupně, jsou-li splněny podmínky pro meritorní přezkum napadeného rozhodnutí. V dané věci se však o takový případ nejedná, neboť rozhodnutím odvolacího soudu nedošlo k takovému zamítnutí nebo odmítnutí opravného prostředku, a obviněný ani tuto první alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve svém dovolání neuplatňuje.

      29. Jde-li o druhou alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., Nejvyšší soud vycházel z toho, že prostřednictvím tohoto dovolací důvodu byl uplatněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud se s touto částí dovolání tedy vypořádal přímo v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto na toto odůvodnění (viz výše) odkazuje.

      30. Nejvyšší soud proto shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, z toho důvodu dovolání obviněného D. Z. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. O dovolání bylo rozhodnuto za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.


      P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

      V Brně dne 21. 11. 2018


      JUDr. Antonín Draštík
      předseda senátu