Rozhodnutí NS

7 Tdo 171/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. h) tr.ř.
Datum rozhodnutí:09/20/2018
Spisová značka:7 Tdo 171/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:7.TDO.171.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Ublížení na zdraví úmyslné
Úmysl
Zákaz činnosti
Dotčené předpisy:§ 146 odst. 1 tr. zákoníku
§ 73 odst. 1,3 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
7 Tdo 171/2018-39


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 9. 2018 o dovolání obviněného S. K., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. 9 To 282/2017, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 1 T 13/2017, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

I

Rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 24. 4. 2017, sp. zn. 1 T 13/2017, byl obviněný S. K. uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, a byl odsouzen podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 14 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 2 let. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu byl rovněž uložen trest zákazu činnosti, řízení všech motorových vozidel na dobu 18 měsíců.

Obviněný se trestného činu dopustil tím, že (zkráceně uvedeno) dne 14. 4. 2016 vjel bez patřičného povolení svým vozidlem na staveniště v obci Ž., ulice S., a to i přes zákazovou značku, kdy na toto počínání byl upozorněn koordinátorem stavby R. L. (dále také jen „poškozený“), který se snažil zjistit důvod jeho přítomnosti na stavbě, což mělo za následek, že obviněný vůči němu použil hrubé slovní výroky a v době, kdy byl R. L. za vozidlem, začal couvat. Při couvání zachytil R. L. levým zpětným zrcátkem, levým předním kolem mu najel na levou nohu v oblasti nártu, holenní kosti a kolene, což mělo za následek jeho pád na zem, a přestože věděl, že R. L. leží částečně pod vozidlem, se s vozidlem rozjel vpřed, opět mu najel na levou nohu a poté z areálu odjel. Následkem toho bylo lehké zranění R. L., který utrpěl kožní oděrku na levém lokti, četné kožní oděrky na přední straně pravého bérce, kožní oděrky na levém bérci s otiskem dezénu pneumatik na zevní straně levého bérce a otokem levého hlezna a pohmoždění levého kolene, kdy pro tato poranění byl omezen v obvyklém způsobu života po dobu 6 týdnů.

Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. 9 To 282/2017, zamítnuto jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. Odvolání poškozeného R. L. bylo zamítnuto jako podané osobou neoprávněnou podle § 253 odst. 1 tr. ř.


II

Obviněný ve věci podal dovolání opírající se o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že soud vycházel ze skutkového děje popsaného poškozeným, aniž by bral zřetel na to, že v jeho výpovědích jsou rozpory. Po příjezdu do areálu, kam vezl J. K., se dostal do konfliktu s poškozeným R. L., který se ho snažil přimět k okamžitému odjezdu. Snažil se mu vysvětlit, že pouze přivezl jednoho z pracovníků, na což poškozený reagoval vulgárně. Podstatou konfliktu bylo to, že podle poškozeného není možné na stavbu vjet z důvodu umístění dopravní značky zákaz vjezdu. Je však toho názoru, že značka nebyla umístěna na pozemní komunikaci a lze dojít k závěru, že není závazná.

Dále pak popisuje rozpory ve výpovědích poškozeného týkající se vzdálenosti od auta a rovněž komunikace mezi ním a poškozeným. K tomuto pak cituje části výpovědí svědků K. K. a D. B., které sám hodnotí a dospívá k závěru, že podporují jeho verzi skutkového děje, tedy že poškozený stál za jeho autem a vypadalo to, jako kdyby nohu pod auto strčil schválně. Má za to, že poškozený mu chtěl zabránit v odjezdu. Soudu vytýká, že zhodnotil výpovědi svědků jako nevěrohodné a dal za pravdu poškozenému, ačkoli tento má evidentní zájem na výsledku řízení, kdy se jako poškozený domáhá náhrady škody. Podle obviněného jeho výpověď, která byla potvrzena dvěma svědky, potvrzuje, že na poškozeného nenajel úmyslně, což soud zpochybnil, aniž by byla provedena rekonstrukce průběhu nehody. Z žádných provedených důkazů tak podle obviněného nevyplývá, že by poškozenému způsobil zranění úmyslně.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uvedl, že nebyly splněny podmínky pro uložení trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu, jelikož k nehodě došlo mimo pozemní komunikaci a nedopustil se tak činu v souvislosti s řízením vozidla na pozemních komunikacích.

Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek a přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že obviněný v dovolání nezmiňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., takže chybí odkaz na zákonné ustanovení, o které se dovolání opírá, což je vada obsahu dovolání. Rovněž napadá pouze rozhodnutí nalézacího soudu, nikoli rozhodnutí odvolacího soudu, což jsou podstatné vady dovolání. Dovolání je tak podáno proti rozsudku soudu, který nerozhodoval v druhém stupni, jako takové je nepřípustné a proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. dovolání odmítl.

Nad rámec vyjádření pak uvedl, že se dovolatel mýlí, když uvádí, že na soukromém pozemku nepotřebuje k řízení motorového vozidla zvláštní oprávnění a že proto na daném místě nevykonával činnost spočívající v řízení takového vozidla.




III

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, s jistou mírou tolerance i přes neurčitost ohledně označení napadeného rozhodnutí, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání má obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud ale dospěl k závěru, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné. Vycházel přitom z následujících skutečností.

Podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákoníku, na skutkový stav věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně a nikoli jak skutek prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. V dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí lze namítat, že skutkový stav věci, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu věci zjištěného soudy. Nejvyšší soud se zabývá z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. otázkou správnosti právního posouzení skutku zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů.
V podaném dovolání obviněný primárně uvádí, že nebyly naplněny znaky skutkové podstaty přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, a to z důvodu nedostatku subjektivní stránky. Tato námitka zpochybňující existenci úmyslné formy zavinění odpovídá svojí hmotně právní povahou uplatněnému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je ale zjevně neopodstatněná. Přitom ji obviněný do značné míry zakládá na skutkových námitkách obsažených v jeho obhajobě. Uvedl, že si nebyl vědom, že na nohu poškozenému vůbec najel a tudíž nemohl jednat úmyslně tak, jak uzavřel soud. Nejvyšší soud ale nepřihlížel k těmto skutkovým námitkám obviněného včetně toho, pokud poukazoval na rozpory ve výpovědích poškozeného a uváděl, že svědci D. B. a K. K. vypovídali v jeho prospěch, ale soud jejich výpovědi vyhodnotil jako nevěrohodné. Obhajobu obviněného již nalézací soud správně považoval za spolehlivě vyvrácenou provedenými důkazy. I když je odůvodnění rozhodnutí okresního soudu stručné, jsou jeho závěry podepřeny poměrně rozsáhlým dokazováním a Nejvyšší soud neshledal mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními okresního soudu extrémní rozpor. Zjištění soudů mají v provedených důkazech odpovídající obsahový podklad. Soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, vypořádaly se s rozpory v důkazech, nedopustily se žádné deformace důkazů ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Soudy se přesvědčivě vypořádaly s obhajobou obviněného.

Nejvyšší soud poukazuje na to, že obviněný své dovolání založil na prakticky stejných námitkách uplatněných již v předcházejícím řízení, když stejné argumenty uplatňoval už v průběhu řízení u nalézacího soudu. Také odvolání obviněného obsahovalo shodné námitky, jaké pak uplatňuje v dovolání. Podané dovolání je tak do značné míry totožné s jeho odvoláním (odvolání na čl. 248 a násl. trestního spisu). Odvolací soud se pak těmito námitkami zabýval a správně se s nimi vypořádal. Protože se Nejvyšší soud se závěry a argumentací soudů zcela ztotožnil, bylo by nadbytečné tuto argumentaci ke shodným námitkám opakovat. Proto Nejvyšší soud v podrobnostech odkazuje na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, který k odvolacím námitkám obviněného argumentaci okresního soudu doplnil. Lze pouze dodat, pokud obviněný namítá, že soud zhodnotil výpovědi svědků jako nevěrohodné a dal za pravdu poškozenému, ačkoli tento má evidentní zájem na výsledku řízení a jako poškozený se domáhá náhrady škody, tak poškozený nárok na náhrady škody v řízení neuplatnil.

K úmyslnému zavinění pak pro úplnost Nejvyšší soud obecně doplňuje, že zavinění vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je takovým psychickým vztahem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle. Závěr o zavinění pachatele přitom musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. například rozhodnutí č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12).

Soudy obou stupňů uvedená pravidla v projednávané věci respektovaly, neboť si pro svůj závěr o tom, že obviněný jednal úmyslně, opatřily dostatek důkazů. Tento úmysl správně dovodily ze všech zjištěných okolností, za nichž byl čin spáchán, zejména z okolností, za kterých došlo ke konfliktu mezi obviněným a poškozeným R. L., že obviněný poškozeného musel vidět a minimálně ve chvíli, kdy poškozený seděl po pádu vedle vozidla obviněného, musel být přinejmenším srozuměn s tím, že je možné, že bude mít nějakou část těla pod vozidlem (podrobně viz str. 3 usnesení odvolacího soudu).

Další obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán tehdy, jestliže byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Obviněný spatřuje naplnění tohoto dovolacího důvodu ve skutečnosti, že byla nehoda způsobena na staveništi, tedy na místě mimo pozemní komunikace kde k jízdě není zapotřebí zvláštního povolení nebo oprávnění. Zákon v takovém případě, že nedovoluje uložit trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu ve smyslu § 73 tr. zákoníku, když se nedopustil trestného činu v souvislosti s řízením vozidla na pozemních komunikacích, tedy „v souvislosti s touto činností“, jak § 73 odst. 1 tr. zákoníku vyžaduje.

Pokud obviněný zakládá svoji námitku o zákazu činnosti jako nepřípustném druhu trestu na tvrzení, že se trestné činnosti dopustil v areálu společnosti, což je místo ležící mimo pozemní komunikaci a k jízdě tedy nepotřeboval zvláštního povolení nebo oprávnění, tak s tím se Nejvyšší soud neztotožnil.

Zákon č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích v ustanovení § 2 (Pozemní komunikace a jejich rozdělení) v odst. 1 definuje pozemní komunikaci tak, že to je dopravní cesta určená k užití silničními a jinými vozidly a chodci, včetně pevných zařízení nutných pro zajištění tohoto užití a jeho bezpečnosti.

Podle § 2 odst 2 uvedeného zákona se pozemní komunikace dělí na tyto kategorie: a) dálnice, b) silnice, c) místní komunikace, d) účelová komunikace.

Podle § 7 odst. 1 uvedeného zákona účelová komunikace je pozemní komunikace, která slouží ke spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí nebo ke spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi nebo k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků. Příslušný silniční správní úřad obecního úřadu obce s rozšířenou působností může na žádost vlastníka účelové komunikace a po projednání s Policií České republiky upravit nebo omezit veřejný přístup na účelovou komunikaci, pokud je to nezbytně nutné k ochraně oprávněných zájmů tohoto vlastníka. Úprava nebo omezení veřejného přístupu na účelové komunikace stanovené zvláštními právními předpisy tím není dotčena.

Podle § 7 odst. 2 uvedeného zákona je účelovou komunikací i pozemní komunikace v uzavřeném prostoru nebo objektu, která slouží potřebě vlastníka nebo provozovatele uzavřeného prostoru nebo objektu. Tato účelová komunikace není přístupná veřejně, ale v rozsahu a způsobem, který stanoví vlastník nebo provozovatel uzavřeného prostoru nebo objektu. Z uvedeného vyplývá, že i dané místo jednání obviněného bylo pozemní komunikací, a to tzv. účelovou komunikací.

S námitkou obviněného, že se nedopustil trestného činu v souvislosti s řízením vozidla na pozemních komunikacích, tedy „v souvislosti s touto činností“, jak § 73 odst. 1 tr. zákoníku vyžaduje, však nelze souhlasit i proto, že nehoda byla způsobena při provozu motorového vozidla a podmínky pro jeho uložení tak byly dány. Podmínkou uložení trestu zákazu činnosti je spáchání trestného činu v souvislosti s touto činností, a to jak v případě, kdy se trest zákazu činnosti ukládá jako samostatný (§ 73 odst. 2), tak v případě jeho uložení vedle jiného druhu trestu. Souvislost spáchaného trestného činu s činností, která má být zakázána, zároveň vymezuje obsah tohoto zákazu, tedy druh činnosti, který je předmětem trestu zákazu činnosti (PÚRY František. § 73, Zákaz činnosti. In: ŠÁMAL Pavel, GŘIVNA Tomáš, HERCZEG Jiří, KRATOCHVÍL Vladimír, PÚRY František, RIZMAN Stanislav, ŠÁMALOVÁ Milada, VÁLKOVÁ Helena, VANDUCHOVÁ Marie. Trestní zákoník 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2012, s. 929).

Ohledně souvislosti s řízením motorového vozidla lze poukázat také na stávající judikaturu Nejvyššího soudu. „Souvislost spáchaného trestného činu s činností, která může být zakázána, musí být užší, přímá, bezprostřední, i když činnost, kterou lze zakázat, nemusí být znakem objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu. Souvislost v tomto smyslu bude dána v případě, kdy byl trestný čin spáchán přímo při výkonu určité činnosti, postačí ovšem, jestliže tato činnost poskytla pachateli příležitost k spáchání trestného činu nebo spáchání trestného činu alespoň usnadnila. V případech, kdy řidičské oprávnění a řidičské dovednosti jsou zneužívány k páchání majetkové trestné činnosti, která je takovým způsobem usnadňována a která tak přímo souvisí s řízením motorového vozidla, lze učinit závěr, že je dána zákonem vyžadovaná užší a bezprostřední spojitost zakazované činnosti se spácháním trestného činu, a není tak vyloučeno uložení trestu zákazu činnosti“ (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2006, sp. zn. 11 Tdo 1165/2006). Obdobně Nejvyšší soud uvedl v usnesení ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 7 Tdo 1393/2016, že „souvislost s trestným činem má i taková činnost, která poskytla pachateli příležitost ke spáchání trestného činu nebo mu jeho spáchání usnadnila, přičemž se nevyžaduje, aby pachatel trestný čin spáchal přímo v rámci výkonu činnosti, která se zakazuje“.

K námitce obviněného o nepřípustném trestu zákazu činnosti lze podpůrně poukázat i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 5 Tdo 1030/2012, řešící obdobný případ, ve kterém bylo uvedeno, že „trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu je přípustným druhem trestu, protože obviněný se dopustil trestného činu výtržnictví právě v souvislosti s řízením motorového vozidla, když po dopravní nehodě, jejímž byl účastníkem jako řidič jednoho z dotčených motorových vozidel a která byla podnětem k jeho výtržnickému jednání vůči poškozené jako řidičce druhého vozidla, si počínal v rozporu s povinnostmi řidiče motorového vozidla - účastníka dopravní nehody, jak vyplývají zejména z ustanovení § 47 odst. 2 a 3 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, ve znění pozdějších předpisů. Obviněný totiž odmítl poskytnout nezbytnou součinnost k vyřešení důsledků zmíněné dopravní nehody a místo toho opakovaně slovně napadl poškozenou a svévolně úmyslně poškodil její majetek. Proto bylo namístě a v souladu s ustanovením § 73 odst. 1 tr. zákoníku, jestliže soudy nižších stupňů uložily obviněnému i trest zákazu činnosti v podobě zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu, neboť se dopustil trestného činu výtržnictví právě v souvislosti s porušením povinností řidiče motorového vozidla“.

Podle § 4 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu (Povinnosti účastníka provozu na pozemních komunikacích), při účasti na provozu na pozemních komunikacích je každý povinen mj. chovat se ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní.

Obviněný S. K. se trestného činu dopustil přímo při řízení motorového vozidla, když při couvání zachytil poškozeného levým zpětným zrcátkem, levým předním kolem mu najel na levou nohu v oblasti nártu, holenní kosti a kolene, což mělo za následek jeho pád na zem, a přestože věděl, že poškozený leží částečně pod vozidlem, se s vozidlem rozjel vpřed, opět mu najel na levou nohu a poté z místa odjel. V souvislosti s tímto jednáním nelze pominout, že účelem trestu, a tedy i trestu zákazu činnosti, je zabránit pachateli v páchání další trestné činnosti tím, že bude po určitou dobu vyřazen z možnosti zastávat a vykonávat zaměstnání, povolání či funkci nebo vykonávat činnosti, k nimž je zapotřebí zvláštního povolení a jejichž výkon upravují zvláštní předpisy. Jde tedy o zamezení tomu, aby pachatel vykonával takové aktivity, k nimž se vyžaduje určitá morální a odborná způsobilost a které zneužil nebo využil ke spáchání trestného činu nebo trestným činem vyvolal vážné pochybnosti o své způsobilosti k výkonu této činnosti.

Námitka obviněného, že mu byl uložen nepřípustný druh trestu, je tak zjevně neopodstatněná, jelikož mu byl uložen trest zákazu činnosti v délce 18 měsíců, což je pouze mírně nad spodní hranicí trestní sazby a tento druh trestu v dané věci je přípustný.
Právo obviněného na spravedlivé řízení nebylo nijak porušeno tím, že na podkladě provedených důkazů soudy učinily závěr, že jeho jednání naplnilo všechny znaky skutkové podstaty přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, jelikož úmyslně ublížil na zdraví poškozenému R. L. tím, že mu vozidlem najel na levou nohu a jen okolnostmi na něm nezávislými, nedošlo k vážnějšímu poškození zdraví poškozeného.

Nejvyšší soud z těchto důvodů shledal, že dovolání obviněného S. K. je zjevně neopodstatněné, a proto je odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. O dovolání rozhodl v neveřejném zasedání konaném za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.


Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 20. 9. 2018


JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu