Rozhodnutí NS

29 Cdo 4488/2011

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:05/30/2013
Spisová značka:29 Cdo 4488/2011
ECLI:ECLI:CZ:NS:2013:29.CDO.4488.2011.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Žaloba vylučovací (excindační)
Dotčené předpisy:§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31.12.2007
§ 19 odst. 2 ZKV ve znění do 31.12.2007
Kategorie rozhodnutí:D
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
08/19/2013
III.ÚS 2537/13
JUDr. Jan Filip
odmítnuto
10/10/2013
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.

29 Cdo 4488/2011

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Milana Poláška a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce PLAYA MAYA, S. L., se sídlem v Ovideu 2, Benidorm, La Cala, Španělské království, zastoupeného Mgr. Ing. Vlastimilem Němcem, advokátem, se sídlem v Chomutově, Kadaňská 3550/39, PSČ 430 03, proti žalovaným 1/ JUDr. J. M., a 2/ JUDr. J. L., oběma zastoupenými JUDr. Jaroslavem Vansou, advokátem, se sídlem v Praze 2, Lublaňská 5/57, PSČ 120 00, o vyloučení částky 50.975.993,- Kč ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 36 Cm 23/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. července 2010, č. j. 13 Cmo 160/2009-251, takto:


I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:


Rozsudkem ze dne 16. prosince 2008, č. j. 36 Cm 23/2000, 58 Cm 13/2003-220, ve znění usnesení ze dne 25. března 2009, č. j. 36 Cm 23/2000-235, zamítl Městský soud v Praze žalobu, kterou se žalobce (PLAYA MAYA, S. L.) domáhal vůči žalovaným (1/ zvláštnímu správci konkursní podstaty úpadce Kreditní banky Plzeň, a. s. - v likvidaci a 2/ správkyni konkursní podstaty téhož úpadce) vyloučení částky 50.975.993,- Kč (za prodej hotelu - dále jen „sporné nemovitosti“) z konkursní podstaty úpadce (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).

Šlo o v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně, když první rozsudek ze dne 17. prosince 2002, č. j. 36 Cm 23/2000-40 (rovněž zamítavý), zrušil Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 7. ledna 2005, č. j. 13 Cmo 508/2003-68.

K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 16. prosince 2008 (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).

Ve vztahu k prvnímu žalovanému (zvláštnímu správci konkursní podstaty úpadce) odvolací soud dovodil, že ten není ve sporu pasívně věcně legitimován.

Ve vztahu ke druhé žalované (správkyni konkursní podstaty úpadce) odvolací soud dále - vycházeje z ustanovení § 6 odst. 2 a § 19 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“) a odkazuje na závěry formulované Nejvyšším soudem v „rozhodnutí“ ze dne 30. května 2002, sp. zn. 29 Cdo 2086 (jde o rozsudek, uveřejněný pod číslem 27/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále jen „R 27/2003“, který je, stejně jako další níže označená rozhodnutí Nejvyššího soudu, veřejnosti dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu) - shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že žalobce neprokázal vlastnické právo ke sporným nemovitostem v době jejich sepsání do konkursní podstaty úpadce (14. prosince 1999) a jiné právo k nim ani netvrdil.

Odvolací soud měl za zásadní, že dražba nemovitostí ve prospěch úpadce, (respektive správkyně jeho konkursní podstaty) byla provedena v souladu se španělskými zákony, zejména se zákonem o hypotékách, podle něhož byla dne 1. července 1993 uzavřena tzv. smlouva o půjčce a hypotéce, a jehož jurisdikci se žalobce podrobil s tím, že zápis úpadce jako vlastníka nemovitostí v katastru nemovitostí ve Španělsku nijak nezpochybňoval, přičemž potvrdil, že rozhodnutí soudu o dražbě nemovitostí nenapadl v zákonem stanovené lhůtě podle španělských zákonů a řízení o její neplatnosti zahájené ve Španělsku ukončil. Vlastnictví žalobce k nemovitostem zaniklo provedenou dražbou a zápisem úpadce do katastru nemovitostí ve Španělsku, jak sám potvrdil, a z tohoto pohledu je pak podle odvolacího soudu takto úpadcem získaný majetek nutno považovat za majetek nabytý v průběhu konkursu (§ 6 odst. 2 ZKV) za účelem uspokojení úpadcových pohledávek. Za tohoto stavu pokládal odvolací soud za nadbytečné zabývat se námitkami žalobce zpochybňujícími platnost shora označené smlouvy o půjčce a otázku existence pohledávky zajištěné smlouvou, k jejíž úhradě nemovitosti sloužily.

Proti rozsudku odvolacího soudu (a to výslovně proti všem jeho výrokům) podal žalobce dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítaje existenci dovolacího důvodů podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§ 433 bod I. a § 434), s přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní přepisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje i proti té části prvního výroku napadeného rozsudku, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně i ve výroku o nákladech řízení, a proti druhému výroku napadeného rozsudku o nákladech odvolacího řízení, je Nejvyšší soud odmítl podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř. jako objektivně nepřípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o případ uvedený v § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde). Důvod založit přípustnost dovolání podle označeného ustanovení, tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009 sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněný pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, však Nejvyšší soud nemá, když dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby vůči prvnímu žalovanému (zvláštnímu správci konkursní podstaty úpadce), dovolací argumentace vůbec nesměřuje proti závěrům, na nichž potud napadené rozhodnutí spočívá (k závěru, podle kterého první žalovaný není ve sporu pasívně věcně legitimován, se v dovolání neuvádí ničeho); srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby vůči druhé žalované (správkyni konkursní podstaty úpadce), je napadené rozhodnutí souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.

Již v R 27/2003, dále v rozsudku ze dne 28. února 2002, sp. zn. 29 Cdo 342/2000 uveřejněném pod číslem 67/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i v rozsudku ze dne 24. září 2003, sp. zn. 29 Odo 604/2001, uveřejněném pod číslem 9/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož k předpokladům, za nichž může soud vyhovět žalobě o vyloučení věcí ze soupisu majetku konkursní podstaty (excindační žalobě), mimo jiné patří, že osoba, která se domáhá vyloučení věcí ze soupisu, prokázala nejen to, že věc neměla (nebo ke dni rozhodnutí o žalobě již nemá) být do soupisu zařazena, nýbrž i to, že právo, které vylučovalo zařazení věci do soupisu majetku konkursní podstaty, svědčí jí. Tyto předpoklady se uplatní i v případě, kdy předmětem žaloby je požadavek na vyloučení náhradního peněžitého plnění získaného správcem konkursní podstaty za zpeněžený majetek z konkursní podstaty (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2004, sp. zn. 29 Odo 394/2002, uveřejněný pod číslem 81/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2008, sp. zn. 29 Cdo 3046/2007 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2012, sp. zn. 29 Cdo 2549/2010).

Přitom závěr, na němž rozhodnutí odvolacího soudu v této části spočívá a podle něhož dovolatel neprokázal, že ke dni zahrnutí sporných nemovitostí do konkursní podstaty byl jejich vlastníkem (a tudíž mu takové právo nesvědčí), nebyl dovoláním zpochybněn. Dovolatel naopak setrval na tvrzení, že „průběh dražby ve Španělsku probíhal po technické stránce věci dle tam platného práva“ (a tvrzení, že by se stal vlastníkem sporných nemovitostí po jejich soupisu do konkursní podstaty úpadce, v řízení neuplatňoval).

Je-li zřejmé, že žalobci nesvědčí právo, jež by vylučovalo zápis sporných nemovitostí do konkursní podstaty úpadce, a že žalobce tak nemůže být s podanou žalobou o vyloučení náhradního peněžitého plnění získaného správcem konkursní podstaty za zpeněžené nemovitosti z konkursní podstaty úpadce úspěšný, pak odvolací soud nepochybil, když se nezabýval dalšími námitkami žalobce, zpochybňujícími platnost zástavní smlouvy, okolnosti vzniku zástavního práva i to, kdo byl „ve skutečnosti“ věřitelem a kdo dlužníkem úvěrové pohledávky, jež měla být zajištěna spornými nemovitostmi.

Námitka akcentující tzv. nepředvídatelnost rozhodnutí odvolacího soudu, která podle dovolatele vyplývá z toho, že odvolací soud druhý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, přestože soud prvního stupně nesplnil pokyny odvolacího soudu v jeho zrušujícím usnesení ze dne 7. ledna 2005, je podřaditelná dovolacímu důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., který však dovolatel u dovolání přípustného podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nemá k dispozici, jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).

Žádná taková otázka se uplatněnou argumentací neotevírá, když dovolatel pomíjí, že v době vydání zrušujícího usnesení odvolacího soudu byl předmětem žaloby požadavek na „vydání hotelu anebo podle volby žalovaného zaplacení 360,000.000,- ESP“. Změnu žaloby (na vyloučení náhradního peněžitého plnění získaného správcem konkursní podstaty za v konkursu zpeněžený majetek) uplatnil dovolatel až podáním doručeným soudu prvního stupně dne 6. října 2005. Přehlédnout nelze ani to, že hlavním důvodem pro zrušení prvního rozsudku soudu prvního stupně byla jeho nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů, přičemž odvolací soud rovněž shledal, že v době vydání prvního rozsudku soudu prvního stupně nebyl ujasněn předmět řízení a že žalobce dostatečně nevylíčil skutkový stav věci.

Dospěl-li následně (po doplnění skutkových tvrzení, připuštění změny žaloby a po provedeném dokazování) již soud prvního stupně k závěru, že k zamítnutí žaloby postačí zjištění, že vlastníkem sporných nemovitostí v době jejich zápisu do konkursní podstaty byl úpadce, pak rozhodnutí, jímž se odvolací soud s tímto závěrem ztotožnil (přičemž současně vysvětlil, že zabývat se za tohoto stavu dalšími námitkami dovolatele by bylo nadbytečné), může pokládat za nepředvídatelné jen účastník svých procesních práv nedbalý a na jednání odvolacího soudu nepřipravený.

Nejvyšší soud proto i v tomto rozsahu dovolání odmítl podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné.

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a u žalovaných podle obsahu spisu nebyly zjištěny žádné náklady dovolacího řízení.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 30. května 2013

JUDr. Zdeněk K r č m á ř

předseda senátu