Rozhodnutí NS

23 Cdo 1246/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:09/25/2018
Spisová značka:23 Cdo 1246/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.1246.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Rozhodčí řízení
Poučovací povinnost soudu
Dotčené předpisy:§ 31 písm. e) předpisu č. 216/1994Sb.
§ 118a o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
23 Cdo 1246/2018-138


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Jiřího Handlara, Ph.D., ve věci žalobce města Roudnice nad Labem, se sídlem v Roudnici nad Labem, Karlovo nám. 21, PSČ 413 01, IČO 00264334, zastoupeného JUDr. Vojtěchem Vávrou, LL.M., advokátem, se sídlem v Praze 1, Štěpánská 644/35, PSČ 110 00, proti žalovaným 1) GKR STAVBY s.r.o., se sídlem v Roudnici nad Labem, Kratochvílova 2659, PSČ 413 01, IČO 63144719,
a
2) EKKY STAV s.r.o., se sídlem v Praze 10 - Strašnicích, Škvorecká 1931, PSČ 100 00, IČO 28478762, oběma zastoupeným Mgr. Petrem Muchou, advokátem, se sídlem v Praze 2, Štěpánská 540/7, PSČ 120 00, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 65 C 223/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 8. 2017, č. j. 58 Co 114/2017-113, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit na náhradě nákladů dovolacího řízení žalované 1) částku 1 815 Kč a žalované 2) částku 1815 Kč, a to k rukám advokáta Mgr. Petra Muchy do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 1. 11. 2016, č. j. 65 C 223/2015-77, zamítl žalobu na zrušení rozhodčího nálezu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. Rsp 3107/11, vydaného Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky ve vztahu k žalovaným 1) a 2) (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 8. 2017, č. j. 58 Co 114/2017-113, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V daném případě odvolací soud nerespektoval závěry Nejvyššího soudu obsažené v rozhodnutí ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3216/2011, a dospěl k závěru, že smlouva o dílo uzavřená účastníky, včetně dohody o řešení sporu, je platná, přestože nebyla schválena před jejím uzavřením příslušným orgánem obce. Napadené rozhodnutí závisí i na vyřešení otázky procesního práva, zda nesplnění poučovací povinnosti rozhodčího soudu vůči žalobci podle § 118 odst. 1, 2 a 3 o. s. ř. má za následek překvapivost rozhodčího nálezu a je důvodem pro jeho zrušení. Při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, konkrétně od rozhodnutí vydaných pod sp. zn. 32 Cdo 4706/2010, sp. zn. 32 Odo 1528/2005 a sp. zn. 23 Cdo 3749/2008, a od usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3227/2007. Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalované 1) a 2) ve vyjádření k dovolání uvedly, že dovolání není přípustné, neboť rozhodnutí Nejvyššího soudu, na která žalobce v dovolání poukazuje, na projednávanou věc nedopadají. Navrhly odmítnutí, popř. zamítnutí podaného dovolání.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností, a dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Žalobce předně namítá, že odvolací soud nerespektoval závěry Nejvyššího soudu, podle kterých je smlouva uzavřená obcí neplatná, pokud nebyla schválena před jejím uzavřením příslušným orgánem obce. Podle žalobce zastupitelstvo města Roudnice nad Labem schválilo dne 25. 6. 2010 jinou smlouvu o dílo, než která byla uzavřena účastníky dne 19. 8. 2010, základní odlišnost spočívá v odlišném subjektu na straně zhotovitele. Z napadeného rozhodnutí ovšem plyne, že podle závěrů odvolacího soudu je zhotovitel
ve všech smlouvách o dílo totožný – jsou jím tři právnické osoby, které jsou sdruženy ve sdružení „REKONT SDRUŽENÍ“, jež samo nemá právní subjektivitu, přičemž za všechny členy sdružení jedná společnost REKONT spol. s r.o. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu platí, že závěr soudu o obsahu smluvního ujednání mezi účastníky je třeba považovat za otázku skutkovou, nikoliv otázku jejího právního posouzení (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1949/2010, a ze dne 7. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2128/2016). Dovolací soud je vázán skutkovým závěrem odvolacího soudu o totožnosti zhotovitele podle jednotlivých smluv o dílo, správnost (úplnost) tohoto skutkového závěru v dovolacím řízení nelze úspěšně napadnout (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne
2. 7. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2166/2015). Lze proto uzavřít, že uvedenou námitkou žalobce nezpochybňuje právní hodnocení věci provedené odvolacím soudem (který také vycházel ze závěru, že předpokladem platnosti smlouvy o dílo uzavřené účastníky je předchozí schválení smlouvy zastupitelstvem města Roudnice nad Labem), vyjadřuje pouze nesouhlas se skutkovým závěrem odvolacího soudu a předkládá svoji skutkovou verzi projednávané věci, což ale přípustnost dovolání založit nemůže.


Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky procesního práva, zda nesplnění poučovací povinnosti rozhodčího soudu vůči žalobci podle § 118 odst. 1, 2 a 3 o. s. ř., má za následek překvapivost rozhodčího nálezu a je důvodem pro jeho zrušení. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi již dovodil, že poučovací povinnost upravenou v ustanovení § 118a o. s. ř. má i rozhodce, jenž v rozhodčím řízení plní roli rozhodovacího orgánu namísto soudu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. Cdo 3267/2015, či ze dne 5. 8. 2016, sp. zn. 23 Cdo 604/2016). V každém jednotlivém případě je ale nutno zkoumat, zda bylo poučení podle ustanovení § 118a o. s. ř. věcně opodstatněno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1546/2012). Postup podle ustanovení § 118a o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci. Byla-li žaloba zamítnuta (popřípadě procesní obrana žalovaného neobstála) nikoli proto, že účastník řízení stran určité rozhodné (právně významné) skutečnosti neunesl důkazní břemeno (že se jím tvrzenou skutečnost nepodařilo prokázat), nýbrž na základě učiněného skutkového zjištění (tj. že byla tvrzená rozhodná skutečnost prokázána anebo bylo prokázáno, že je tomu jinak, než bylo tvrzeno), pak zde není pro postup soudu podle ustanovení § 118a o. s. ř. důvod (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005, či ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1591/2011, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2011, sp. zn.
32 Cdo 3211/2010, či ze dne 7. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1891/2014).


V posuzované věci nebylo poučení podle ustanovení § 118a odst. o. s. ř. namístě, neboť (jak vyplývá ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů, jimiž je dovolací soud vázán), předmětný rozhodčí nález není založen na závěru, že žalobce (v rozhodčím řízení žalovaný) v rámci své procesní obrany neunesl břemeno tvrzení či břemeno důkazní (tj. že nebyl úspěšný proto, že nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti, popř. nenavrhl důkazy potřebné k jejich prokázání). Odlišný názor rozhodčího senátu ohledně důvodnosti procesní obrany žalobce neznamená, že měl být žalobce před vydáním rozhodčího nálezu poučen o odlišnosti tohoto názoru a pouze z tohoto důvodu vyzván k dalším tvrzením a důkazním návrhům. Vzhledem k tomu, že rozhodčí nález není založen na závěru o neunesení důkazního břemene či břemene tvrzení ze strany žalobce, nebyl postup podle ustanovení § 118a o. s. ř. v rozhodčím řízení opodstatněn. Odkazy žalobce na rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu citovaná v dovolání nejsou případné - tato rozhodnutí pouze dovozují, že ustanovení § 118a o. s. ř. se použije také v rozhodčím řízení, v daném případě jde ale o to, že uplatnění
§ 118a o. s. ř. nebylo v rozhodčím řízení věcně odůvodněno, a proto nemohl rozhodčí senát pochybit, pokud podle tohoto ustanovení nepostupoval. Stejně tak nepochybil odvolací soud, pokud námitku žalobce o vadě rozhodčího řízení zhodnotil jako nedůvodnou.


Žalobce napadl dovoláním rozsudek odvolacího soudu také ve výroku II o nákladech odvolacího řízení. Podle § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení, i pro tyto výroky však platí, že dovolatel je povinen v dovolání vymezit, které z hledisek přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o. s. ř. považuje za splněné. Tomuto požadavku však žalobce v dovolání nedostál, když žádnou argumentaci proti výroku o nákladech odvolacího řízení neuplatnil.

Jelikož podané dovolání není přípustné, dovolací soud je odmítl (§ 243c odst. 1 věta první o. s. ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. neodůvodňuje.

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalobce dobrovolně povinnosti, které mu ukládá toto rozhodnutí, mohou se žalované domáhat výkonu rozhodnutí.


V Brně dne 25. 9. 2018

JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu