Rozhodnutí NS

20 Cdo 2440/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:09/25/2018
Spisová značka:20 Cdo 2440/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:20.CDO.2440.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Výkon rozhodčích nálezů
Zastavení exekuce
Dotčené předpisy:§ 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
20 Cdo 2440/2018


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněného PROFI CREDIT Czech a. s., se sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46, identifikační číslo osoby 61860069, zastoupeného JUDr. Kateřinou Perthenovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti povinné J. H., v L. n. V., za účasti manžela povinné J. H., bytem jako povinná, obou zastoupených Mgr. Otou Ondruškou, advokátem se sídlem v Praze 10, Bělocerkevská 1037/38, pro 189 044 Kč s příslušenstvím a smluvní pokutou, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 206 EXE 10375/2014, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 8. 2017, č. j. 20 Co 263/2017-201, t a k t o :


Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 8. 2017, č. j. 20 Co 263/2017-201, a usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 28. 4. 2017, č. j. 206 EXE 10375/2014-161, se ruší a věc se vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení ze dne 28. 4. 2017, č. j. 206 EXE 10375/2014-161, jímž Okresní soud Praha-západ zamítl návrh povinné na zastavení exekuce. Uzavřel, že důvody pro zastavení nejsou dány. Exekuce je vedena na základě rozhodčích nálezů JUDr. Jiřího Kolaříka ze dne 8. 4. 2014, č. j. 102 Rozh 946/2014-7, a ze dne 7. 2. 2014, č. j. 102 Rozh 7084/2013-7, který svou pravomoc odvodil z rozhodčích smluv ze dne 30. 7. 2012 a 12. 3. 2013, kde se strany dohodly na řešení svých sporů ze smlouvy o úvěru v rozhodčím řízení, jmenovitě určily osoby rozhodců (fyzických osob) v počtu 10, respektive 13, z nichž každý je oprávněn rozhodnout spor samostatně. Volbu konkrétního rozhodce žalobce učiní tak, že mu doručí žalobu. Odvolací soud s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 20 Cdo 2927/2016, a jeho rozsudek ze dne 29. 9. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1616/2014, uzavřel, že jde o transparentní způsob určení rozhodců, vyhovující § 7 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., rozhodčí smlouva je platným právním úkonem, nejde v ní o ujednání, které by mělo povahu nepřiměřené a zneužívající klausule. Zákon č. 19/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů, účinný od 1. 4. 2012, v čl. II bodu 4 přechodných ustanovení stanoví, že rozhodce, který může být určen rozhodčí doložkou pro řešení sporu ze spotřebitelské smlouvy, nemusí splňovat podmínku zápisu do seznamu rozhodců podle tohoto zákona po dobu 6 měsíců ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona. Rozhodce JUDr. Kolařík, který byl do seznamu rozhodců vedeného Ministerstvem spravedlnosti zapsán dne 7. 9. 2012, tedy v době uzavření rozhodčí smlouvy dne 30. 7. 2012 tuto podmínku splňovat nemusel. Rozhodčí smlouvy byly řádně uzavřeny, věřitel byl zastoupen na základě plné moci úvěrovým poradcem označeným ve smlouvě. Rozhodčí nálezy nelze v exekučním řízení přezkoumávat, povinná měla své námitky ohledně výše úroků uplatnit v nalézacím řízení, stejnými námitkami se odvolací soud již zabýval z úřední povinnosti v rámci přezkumu usnesení soudního exekutora ze dne 31. 8. 2016, č. j. 094 EX 05509/14-258, a ze dne 2. 3. 2017, č. j. 094 EX 05509/14-378, o udělení příklepu, se stejným závěrem (viz usnesení ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 20 Co 445/2016, a ze dne 17. 5. 2017, sp. zn. 20 Co 131/2017).

Proti usnesení odvolacího soudu podala povinná dovolání, v němž namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nejprve vyjádřila nesouhlas s názorem, že volba rozhodce v dané věci je transparentní. Následně namítá, že se soudy nezabývaly všemi jejími námitkami. Tvrdí (s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4084/12, příp. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1387/2016, připouštějící přezkum platnosti úvěrové smlouvy s rozhodčí doložkou v rámci vykonávacího řízení), že smlouvy o revolvingovém úvěru č. 9100797841 ze dne 30. 7. 2012 a č. 9100715128 ze dne 18. 3. 2013 jsou absolutně neplatné pro rozpor s dobrými mravy dle § 39, § 55 a § 56 zákona č. 40/1964 Sb., jelikož stanoví úrokovou sazbu ve výši 94,99% p. a. a 97,04% p. a., a ze stejného důvodu pak jsou nicotné předmětné rozhodčí smlouvy (jež mají podle dovolatelky adhezní charakter) i rozhodčí nálezy. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, uvedla, že platnost rozhodčí doložky (smlouvy) je nutno zkoumat i s ohledem na další okolnosti, za nichž k jejímu uzavření došlo (s pomocí kritérií vytyčených judikaturou Nejvyššího soudu ve vztahu ke smluvní pokutě, úrokům, zajištění apod.), což odvolací soud v projednávané věci nerespektoval. Dále odkázala na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2401/2014 a 26 Cdo 3631/2015, přičemž vytýká, že soud nezohlednil, že neměla žádnou možnost podílet se na tvorbě obsahu smlouvy (viz též nález I. ÚS 199/11, III. ÚS 4084/12), a jde tak o ujednání, která způsobují významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran v neprospěch spotřebitele. Navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Oprávněný ve svém vyjádření uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu považuje za správné, soud se v něm přesvědčivě vypořádal se všemi odvolacími námitkami, přičemž na podporu svého názoru oprávněný uvedl rozsáhlý výčet stávající judikatury. Závěrem navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto.

Nejvyšší soud postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

Dovolání je přípustné, neboť odvolací soud se při posouzení otázky, zda jsou dány důvody pro zastavení exekuce, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Dovolací soud předně konstatuje, že dovolatelka ve vztahu k námitce nedostatku transparentnosti ujednání o určení rozhodce neuvedla žádnou relevantní argumentaci, na základě níž by bylo možno tento závěr podrobit dovolacímu přezkumu. Tak tomu však není v otázce namítaného rozporu úvěrových smluv s dobrými mravy. V projednávané věci povinná podáním ze dne 15. 9. 2016, doplněným dne 15. 11. 2016, navrhla zastavení exekuce mimo jiné s tím, že považuje za neplatné smlouvy o úvěru, neboť jimi byl sjednán úrok ve výši 94,99 % ročně a 97,04 % ročně. Je-li neplatný hlavní závazek, nemohla být platně uzavřena ani rozhodčí smlouva. Soud prvního stupně její návrh zamítl se závěrem, že rozhodce byl platně povolán, přitom okresní soud odkázal na odůvodnění usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2014, č. j. 20 Co 38/2017-123, s jehož názorem se ztotožnil (usnesením bylo rozhodováno o odvolání proti zamítavému usnesení o návrhu povinné na odklad exekuce; odvolací soud jako předběžnou otázku řešil povahu ujednání o určení rozhodce v této věci – nikoli smlouvy o úvěru - z hlediska jeho transparentnosti a též z hlediska vyváženosti ujednání ve vztahu k postavení spotřebitele). Soud dále konstatoval, že judikatura, na niž povinná poukazovala, budovala ochranu spotřebitele na extrémním výkladu zákonných pravidel, že není v tomto případě použitelná a že opakované přezkoumání věcné správnosti exekučního titulu je vyloučeno.

V odvolání povinná setrvala na tvrzení, že smlouvy o revolvingovém úvěru jsou neplatné, a to mimo jiné s ohledem na ujednání o úroku. Proto musí být neplatné i rozhodčí smlouvy. Smlouvy o úvěru podle ní zjevně odporují dobrým mravům, poškozují práva spotřebitele a je neakceptovatené, aby se soudní ochrany dostalo subjektu, který poškozuje práva druhé smluvní strany. Odvolací soud stejně jako okresní soud uzavřel, že v projednávané věci jde o transparentní způsob určení rozhodce, rozhodčí smlouva je platná, neobsahuje ujednání, které by mělo povahu nepřiměřené a zneužívající klausule. Platností smluv o úvěru se nezabýval, pouze konstatoval, že rozhodčí nálezy nelze v exekučním řízení přezkoumávat a že povinná měla své námitky ohledně výše úroků uplatnit v nalézacím řízení.

Odvolací soud při rozhodování o odvolání zcela pominul argumentaci týkající se možného rozporu úvěrových smluv jako celku s dobrými mravy. Nejvyšší soud se ve svém usnesení ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1387/2016, v návaznosti na nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11, a ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12 (Ústavní soud uvedl, že „považuje za neakceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Ustanovení smluv nebo smluvních podmínek, která jsou formulářově předtištěna a neumožňují jednoznačně slabší straně jejich modifikaci, v sobě skýtají možnost vyvolání nepříznivých následků na straně klienta, kdy nebude dotčena pouze jeho sféra právní, ale zejména sféra osobní. Postupy, kdy klientům jsou vnucována smluvní ujednání v podobě zajištění biankosměnkou, smluvní pokutou ve výši 30 % nebo 45 % dlužné částky za prodlení s platbou splátek v řádu jednotek týdnů či smluvní pokutou ve výši pětinásobku dlužné částky za hrubé porušení smlouvy nebo podmínek, je nutno považovat za nepřijatelné a uvedená ujednání označit za neplatná pro jednoznačný rozpor s dobrými mravy. Na tomto závěru podle Ústavního soudu nemůže nic změnit ani skutečnost, že klient takového subjektu smlouvu podepsal, a to dokonce ani v situaci, kdy by ve smluvních podmínkách bylo obsaženo ujednání, že klientovi se takto stanovené smluvní pokuty nebo zajištění biankosměnkou nejeví nepřiměřené či odporující dobrým mravům. Běžný klient úvěrové společnosti totiž nemůže v případě krátkodobého úvěru dopředu očekávat, ba ani předpokládat, že celková splacená částka bude několikanásobně převyšovat částku půjčenou. Tento předpoklad nelze ani spravedlivě požadovat.“) vyjádřil k otázce možnosti exekučního soudu zkoumat neplatnost smlouvy, jejíž součástí je rozhodčí doložka, jako celku pro rozpor s dobrými mravy za účelem posouzení vykonatelnosti rozhodčího nálezu tak, že se z pohledu závěrů Ústavního soudu nejedná o věcný přezkum rozhodčího nálezu; nicméně pro závěr, zda je úvěrová smlouva neplatná, a proto je neplatná rozhodčí doložka (příp. rozhodčí smlouva uzavřená v souvislosti s úvěrovou smlouvou) a není dána pravomoc rozhodce, je třeba zkoumat, za jakých okolností byla uzavřena, a to s pomocí kritérií vytyčených judikaturou Nejvyššího soudu ve vztahu ke smluvní pokutě, úrokům, zajištění pohledávky apod. Současně je nezbytné zohlednit i konkrétní okolnosti, za kterých byla úvěrová smlouva uzavírána (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2017, sp. zn. 20 Cdo 2897/2017, ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. 20 Cdo 2250/2017, ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4015/2017, příp. ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017, ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3852/2017).

V nyní řešené věci se odvolací soud ani soud prvního stupně dostatečně nevypořádal s argumentací povinné vycházející z nálezů Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11, a ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12. Protože v tomto směru je právní posouzení věci odvolacím soudem neúplné, a tedy nesprávné, Nejvyšší soud bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) rozhodnutí odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.), aniž se zabýval ostatními námitkami povinné. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také pro usnesení soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí, a podle ustanovení § 243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.), případně o nich rozhodne soudní exekutor ve zvláštním režimu [§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. 9. 2018


JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu