Rozhodnutí NS

22 Cdo 1129/2020

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:06/24/2020
Spisová značka:22 Cdo 1129/2020
ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.1129.2020.2
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Dokazování
Znalecký posudek
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
§ 132 o. s. ř.
§ 157 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
22 Cdo 1129/2020-375


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Heleny Novákové a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně PRO-MSPORT s. r. o., IČO 27380696, se sídlem v Praze, Ohradní 1159/65, zastoupené JUDr. Jiřím Běleckým, advokátem se sídlem v Rakovníku, Dukelských hrdinů 59/II, proti žalovanému K. F., narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Pavlem Havlíkem, advokátem se sídlem v Praze, Klimentská 1652/36, o vyklizení pozemku, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 3 C 7/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2019, č. j. 23 Co 282/2019-349, takto:


I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta Mgr. Pavla Havlíka.


Odůvodnění:

Okresní soud v Rakovníku (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. 6. 2019, č. j. 3 C 7/2016-285, uložil žalovanému povinnost do tří dnů od právní moci rozsudku vyklidit část pozemku žalobkyně parcela č. XY v katastrálním území a obci XY, a to v rozsahu, který je fialovou barvou zakreslen v příloze č. 6 znaleckého posudku č. 213-6/2018 ze dne 10. 8. 2018, vypracovaného Ing. Jaroslavem Rydlo, který je nedílnou součástí rozsudku (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Zjistil, že žalobkyně je vlastníkem tohoto pozemku, žalovaný vlastní pozemky sousední. Žalovaný navezl a složil „kačírek“ zčásti na pozemek žalobkyně v šíři až 1,77m (na plochu 4 m²), jak je vyznačeno v příloze č. 6 revizního znaleckého posudku Ing. Rydla. Podle zaměření geodetické kanceláře AIR ATLAS, spol. s r. o., na pozemek žalobkyně zasahuje téměř polovina celkem navezené haldy kačírku a znemožňuje výkon práva z věcného břemene chůze a jízdy po pozemku žalobkyně ve prospěch majitele pozemku parc. č. XY a XY. To zjistil soud i ze znaleckého posudku, jeho dodatku a výslechu znalce Ing. Čecha. Podle § 1042 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále „o. z.“, proto žalobě vyhověl.

Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 10. 12. 2019, č. j. 23 Co 282/2019-349, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Ztotožnil se s úplnými a správnými skutkovými zjištěními i právními závěry soudu prvního stupně a vypořádal se s odvolacími námitkami žalovaného, které neshledal důvodnými. Listinný důkaz „zaměření záboru pozemku“, vypracovaný AIR ATLAS, spol. s r. o., i oba znalecké posudky shodně vytyčují hranice mezi pozemky žalobkyně a žalovaného i umístění hromady kačírku. Geodeti vycházeli z podkladů uvedených v katastru a bodů v terénu a jejich závěry se neliší. Z jakých lomových bodů znalec vyšel, je věcí odborného posouzení znalce, a svědkyně P. k věci nebyla schopna uvést nic.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále „dovolatel“) dovolání, jímž napadl oba výroky a navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu i rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Oba soudy věc nesprávně právně posoudily z hlediska výkladu § 127 a § 132 o. s. ř. o hodnocení důkazů znaleckými posudky, když v rámci odůvodnění napadeného rozhodnutí nebyl dostatečně odlišen skutkový a právní závěr a soudy pouze nekritickým způsobem přejaly závěry posudků znalců Ing. Rydla a Ing. Čecha, aniž by se vypořádaly s otázkou dostatečnosti a přesvědčivosti jejich závěrů. Bez provedení dostatečného testu relevance posudků dle několika kriterií, spolu se zdůvodněním, proč jsou posudky v předloženém znění v pořádku, pouze zkonstatovaly jejich správnost s ohledem na odbornost znalců. Účastník má právo žádat na znalci v určitých aspektech posudku jeho odborné vysvětlení, což se mu nedostalo. V tomto směru odkázal na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 25 Cdo 878/2014, ze dne 2. 12. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1561/2010, ze dne 3. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4532/2010, a odbornou literaturu. Podle dovolatele nebyly znalcem Rydlem vypořádány jeho námitky ohledně geodetických bodů a jejich možné záměny, což nebyl schopen žádný ze znalců exaktně vyloučit, nedošlo ke komplexnímu zaměření pozemku (pouze jeho části a zbytek byl dopočítán), nebyla poskytnuta transparentní fotodokumentace (z žádné fotodokumentace neplyne úhel, pod nímž byl snímek pořízen, a kóta jednotlivých kolíků). Dále namítl nepřezkoumatelnost rozsudku jako „vadu nesprávného právního posouzení“, neboť se soud opominul vypořádat s několika důkazy – výslechem svědků S., K. a P. a místním šetřením dne 27. 4. 2016. Byť je diskutabilní, zda by měly na posouzení věci vliv, se tak v řízení vyskytla vada v opomenutých důkazech. Také podřazení skutkové podstaty právní normě se stalo pouze zčásti. Zde odkázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2006, sp. zn. I. ÚS 437/03, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2011, sp. zn. 26 Cdo 583/2009.

Žalobkyně navrhla zamítnutí dovolání, argumenty dovolatele jsou nepřiléhavé. Zaměření pozemku a lokalizace konkrétního místa v jeho rámci představuje odbornou otázku, k níž je potřeba odborných znalostí a speciálních zařízení pracujících s družicovými souřadnicemi. Výsledkem všech tří odborných zkoumání byl stejný skutkový závěr a z rozsudků je zřejmé, proč se k němu soudy přiklonily. Výpovědi slyšených svědků nemají pro právní posouzení věci žádnou vypovídací hodnotu. Zrušení rozsudku by bylo přepjatým formalismem a zvýhodnilo by praktiky „věčných stěžovatelů“ nad správným, spravedlivým a legitimně očekávaným rozsouzením věci.

Dovolání není přípustné.

Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v účinném znění, dále jen „o. s. ř.“, není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a současně se musí jednat o právní otázku, na jejímž vyřešení je napadené rozhodnutí založeno. Od 1. 1. 2013 (účinnost zákona č. 404/2012 Sb. novelizujícího o. s. ř., čl. II bod 7 jeho přechodných ustanovení a contrario) nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013, ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, nebo ze dne 7. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 807/2018 (dostupné na www.nsoud.cz, stejně jako další uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu)]. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.). K vadám řízení lze přihlížet jen v případě jinak přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Dovolatel nastolil v dovolání otázku hodnocení důkazu znaleckým posudkem a otázku nepřezkoumatelnosti rozsudku, které měl odvolací soud (i soud prvního stupně) vyřešit v rozporu s jím označenou judikaturou. Dovolání není přípustné, neboť první otázka ve skutečnosti směřuje do skutkového stavu a ani druhá otázka přípustnost dovolání nezakládá (k tomu viz níže uvedené).

Dovolací soud dovodil, že pro způsobilé vymezení otázky procesního práva, která může založit přípustnost dovolání, je nezbytné, aby se jednalo o právní otázku, na jejímž řešení založil odvolací soud své rozhodnutí, a napadené rozhodnutí na ní tedy závisí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014).

Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 29 Odo 1058/2003, ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 29 Cdo 4804/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2009, sp. zn. 20 Cdo 4352/2007, ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5927/2016, ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013). Dřívější judikatura, připouštějící za určitých podmínek zpochybnění provedeného hodnocení důkazů jako nepřiměřeného, nadále není použitelná (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 22 Cdo 4445/2018). Na nesprávnost hodnocení důkazů lze totiž usuzovat jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl, a to jen prostřednictvím dovolacího důvodu, který dovolatel od 1. 1. 2013 k dispozici nemá [viz ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2020, sp. z. 22 Cdo 3357/2019)]. Odkaz dovolatele na dřívější judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu uvedenou v dovolání není tedy případný.

Podle ustálených závěrů soudní praxe tak proces hodnocení důkazů nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem [srov. dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014].

Dovolatel prostřednictvím námitek týkajících se hodnocení znaleckého posudku zpochybňuje skutková zjištění podávající se ze znaleckého dokazování, ze kterého nalézací soudy vycházely. Dovolací soud je však skutkovými zjištěními vázán a nemůže je přezkoumávat. Zjištění průběhu vlastnické hranice mezi nemovitostmi účastníků a umístění kačírku v terénu je otázkou skutkovou, nikoliv právní. Dovolatel neuvádí, které právní závěry měly nalézací soudy ze znaleckých posudků převzít a neodlišit je od závěrů skutkových a proč by se tedy v této věci měly uplatnit závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 25 Cdo 878/2014. Rovněž námitky, že soud nekriticky převzal závěry podávající se ze znaleckého posudku, představují tvrzené pochybení soudu při zjišťování skutkového stavu věci (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 22 Cdo 5155/2008), stejně jako námitky ohledně možné záměny geodetických bodů, způsobu zaměření a dopočtu pozemku a znalcem použité fotodokumentace (zde jde navíc o odborné závěry znalce soudnímu přezkumu nepodléhající – k tomu viz níže uvedené). Tyto námitky tedy přípustnost dovolání nezakládají.

Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu spočívající v nedostatečném hodnocení svědeckých výpovědí (nezhodnocení výpovědi slyšených svědků) a místního šetření. Dovolatel také výslovně nenamítá, že závěry posudku podklad v nálezu na místě samém nemají, že znalec zadaný úkol nevyčerpal, že jeho závěry nejsou podloženy výsledky řízení nebo jsou v rozporu s ostatními důkazy. Pokud proto namítá, že soudy se v odůvodnění nevypořádaly s otázkou dostatečnosti a přesvědčivosti závěrů znaleckých posudků a měly samostatnou úvahou vyhodnotit otázku, zda je posudek náležitě odůvodněn, má podklad v nálezu učiněném na místě samém, zda znalec vyčerpal zadaný úkol, přihlédl ke skutečnostem, s nimiž se měl vypořádat, zda závěry posudku jsou podloženy výsledky řízení, nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů, a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení, atd., namítá opět pouze nepřezkoumatelnost rozsudku.

V rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011 (uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), Nejvyšší soud vysvětlil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (shodně dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1774/2017). Dovoláním napadené rozhodnutí (potažmo rozhodnutí soudu prvního stupně) pak zjevně ani v intencích výše citovaných závěrů nepřezkoumatelné není.

Odvolací soud se v odůvodnění rozsudku vypořádal s odvolacími námitkami žalovaného týkajícími se znaleckých posudků a jasně vyložil, proč z jejich závěrů (které se nelišily navzájem ani s provedeným zaměřením geodetickou kanceláří) ve svém rozhodnutí vyšel. V tom, že nalézací soudy ze závěrů znaleckých posudků vyšly, je implicitně zahrnut i závěr, že požadavky kladené na hodnocení těchto důkazů mají za splněné. Soud prvního stupně (jehož závěry převzal soud odvolací) také uvedl, proč ostatní provedené důkazy nehodnotil (protože z nich nevyplynuly pro rozhodnutí věci žádné významné skutečnosti). Ostatně opak (významnost zjištění z ostatních důkazů pro rozhodnutí věci) netvrdí ani sám dovolatel. Výsledky místního šetření vzal přitom na základě pokynu soudu prvního stupně při vypracování revizního znaleckého posudku v úvahu znalec Ing. Rydlo.

Nad rámec uvedeného lze dodat:

Důkaz znaleckým posudkem podléhá volnému hodnocení důkazů ve smyslu § 132 o. s. ř. Toto hodnocení je věcí nalézacích soudů. I dřívější judikatura připouštěla možnost jeho přezkoumání v řízení o dovolání jakožto mimořádném opravném prostředku jen v případě, že je v rozporu s pravidly logického myšlení či s obecnou zkušeností, tedy jestliže je zjevně nepřiměřené (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4532/2010, ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2128/2010).

Znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků, který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle § 132 o. s. ř, od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. Z uvedeného vyplývá, že soud při hodnocení důkazu znaleckým posudkem nemůže přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znalce (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 6023/2017).

Je výhradně na znalci, aby v souladu s poznatky dosaženými v jeho oboru zvolil, jakou metodu použije. Soud, který nemá příslušné odborné znalosti, nemůže metodiku stanovit. Pokud se účastníkovi řízení podaří použitou metodiku relevantně zpochybnit, přichází do úvahy vypracování revizního znaleckého posudku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3941/2011).

O přesném vedení hranic rozhoduje soudcem ustanovený znalec (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006). „Podle tohoto rozhodnutí dovolací soud považuje zjištění o průběhu hranic mezi pozemky stran sporu za zjištění skutkové, nikoli právní. Tento závěr je zřejmý již z toho, že otázka průběhu hranic mezi sousedními pozemky je otázkou odbornou, jejíž řešení soudům nepřísluší. K vyřešení této otázky soudy ustanovují znalce, jimž jako úkol zadávají odpověď na právě uvedenou otázku. Přitom platí, že znalci nepřísluší řešit otázky právní.“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1109/2014).

Odvolací soud (i soud prvního stupně) učinily ze znaleckých posudků znalců Ing. Čecha a Ing. Rydla (revizní posudek) skutkové (odborné) zjištění (které nemůže soud přezkoumávat) o umístění kačírku v terénu a o průběhu hranice mezi pozemky účastníků. Na základě tohoto skutkového závěru učinily soudy právní závěr o tom, že žalovaný umístěním kačírku zčásti na pozemek žalobkyně neoprávněně zasahuje do jejího vlastnického práva. Proto podle § 1042 o. z. poskytly žalobkyni ochranu vyhověním žalobě na vyklizení, a to v nezbytném rozsahu (kačírkem zavezené části jejího pozemku). Uvedený skutkový závěr učinily i na základě žalobkyní předloženého zaměření v terénu provedeného geodetickou kanceláří, které srovnaly se znaleckým posudkem a revizním znaleckým posudkem (vypracovanými soudem ustanovenými znalci). Účastníkům byla dána možnost se ke znaleckým posudkům vyjádřit a znalci byli soudem vyslechnuti při jednání. Skutečnost, že se žalovanému nedostalo takového vyjádření znalce, jež by odpovídalo jeho právnímu názoru, neznamená, že by byl na svých procesních právech zkrácen.

Ani závěr o rozporu hodnocení znaleckých posudků s pravidly logického myšlení či s obecnou zkušeností (o jeho zjevné nepřiměřenosti) by proto s ohledem na vše shora uvedené nebylo možno učinit.

Dovolací soud proto dovolání pro nepřípustnost odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

Proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení dovolání není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být podle § 243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. odůvodněn.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nebudou-li povinnosti vyplývající z vykonatelného rozhodnutí dobrovolně v určené lhůtě splněny, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí či soudní exekuci.

V Brně dne 24. 6. 2020

Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu