Rozhodnutí NS

22 Cdo 2879/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:09/18/2018
Spisová značka:22 Cdo 2879/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.2879.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Vlastnictví
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
22 Cdo 2879/2018-131


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně G. Š.-P., zastoupené Mgr. Marií Klinerovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, V jámě 699/1, proti žalovanému B. Š., zastoupenému Mgr. Jiřím Veselým, advokátem se sídlem ve Varnsdorfu, Karlova 687, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 25 C 19/2014, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 1. 2017, č. j. 14 Co 661/2016-83, sp. zn. 14 Co 662/2016, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Žalobkyně se domáhala určení, že je vlastnicí pozemku par. a pozemku par., vše v katastrálním území D. Ch., obci Ch. Žalobkyně však před prvním jednáním ve věci vzala žalobu zcela zpět, neboť účastníci podepsali souhlasného prohlášení ze dne 26. 5. 2015, v němž se dohodli, že žalobkyně je vlastnicí výše uvedených pozemků.

Okresní soud v Děčíně („soud prvního stupně“) usnesením ze dne 14. 7. 2015, č. j. 25 C 19/2014-67, zastavil řízení a určil, že o nákladech bude rozhodnuto v samostatném usnesení. Soud prvního stupně následně doplňujícím usnesením ze dne 19. 10. 2015, č. j. 25 C 19/2014-70, ve znění opravného usnesení ze dne 22. 4. 2016, č. j. 25 C 19/2014-75, rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok I.) a že žalobkyni bude vrácena část zaplaceného soudního poplatku (výrok II.).

Krajský soud v Ústí nad Labem („odvolací soud“) usnesením ze dne 5. 1. 2017, č. j. 14 Co 661/2016-83, sp. zn. 14 Co 662/2016, usnesení soudu prvního stupně ve výroku o zastavení řízení potvrdil a změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 19 331,15 Kč. Dále rozhodl, že se zastavuje řízení o odvolání podaném za žalobkyni J. K. a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně („dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů („o. s. ř.“). Tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka se domnívá, že k odchýlení od ustálené judikatury došlo z důvodu nepřiznání veškerých nákladů za právní zastoupení advokátem JUDr. Jiřím Kratochvílem.

Obsah usnesení soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.

Dovolání není přípustné.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., ve znění účinném od 1. ledna 2013, proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z dovolání patrno, kterou otázku hmotného či procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, resp. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se při řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dostupné na www.nsoud.cz)].

Požadavek, aby dovolatelka v dovolání uvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatelka povinna v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz)].

Dovolatelka v dané věci nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. a neuvedla ani způsobilý dovolací důvod. V dovolání sice tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu „závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, avšak neuvedla, od které ustálené rozhodovací praxe se měl odvolací soud odchýlit. Dovolacímu soudu zároveň není taková judikatura známa. Nadto dovolatelka ani nekonkretizovala právní otázku, která by měla být vyřešena.

Vzhledem k uvedenému Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 18. 9. 2018

JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu