Rozhodnutí NS

26 Cdo 2330/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:12/18/2019
Spisová značka:26 Cdo 2330/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:26.CDO.2330.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
§ 698 obč. zák. ve znění do 31.12.2013
§ 243c odst. 1 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
III.ÚS 309/20
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
26 Cdo 2330/2019-822


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Mgr. Lucie Jackwerthové v právní věci žalobkyně N. P., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Josefem Jurasem, advokátem se sídlem v Ostravě, Jiráskovo náměstí 121/8, proti žalované UNIMEX-INVEST, s. r. o., se sídlem v Ostravě, Svojsíkova 1596/2, IČO 25872117, zastoupené Mgr. Petrem Vaňkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Sokolská třída 936/21, o 534.966 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 159 C 149/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. října 2018, č. j. 11 Co 293/2017-768, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 10.890 Kč k rukám JUDr. Josefa Jurase, advokáta se sídlem v Ostravě, Jiráskovo náměstí 121/8, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.


Odůvodnění:


Okresní soud v Ostravě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 25. 11. 2016, č. j. 159 C 149/2009-666, uložil žalované zaplatit žalobkyni 534.966 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 48.853 Kč od 20. 3. 2010 do 30. 8. 2010, z částky 315.760 Kč za dobu od 1. 9. 2010 do 31. 8. 2012 a z částky 534.966 Kč od 1. 9. 2012 do zaplacení a náklady řízení ve výši 324.346 Kč.

Krajský soud v Ostravě (odvolací soud) rozsudkem ze dne 10. 10. 2018, č. j. 11 Co 293/2017-768, rozsudek soudu prvního ohledně zaplacení částky 189.338 Kč s 7,05% úrokem z prodlení od 6. 1. 2013 do zaplacení potvrdil (dále též jen „potvrzující výrok“), ve zbývající části jej změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žalované se náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů nepřiznává.

Potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním (dovolatelka sice uvádí, že napadá rozsudek v „celém rozsahu“, podle obsahu však napadá jen potvrzující výrok), které není podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), přípustné, neboť napadené rozhodnutí je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit.

Projednávanou věc je třeba posuzovat – s ohledem na dobu (období let 2008 – 2012), za niž je požadována sleva na nájemném a úhradách za plnění spojená s užíváním bytu - podle předcházející právní úpravy (§ 3074 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), zejména podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“).

Předně je třeba zdůraznit, že tvrdí-li dovolatelka, že žalobkyni dodávala do bytu elektřinu, a proto jí nemůže být přiznána sleva z úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu (dále též jen „úhrada za služby“) ve výši 100 %, přehlíží, že brojí proti skutkovým zjištěním (hodnocení provedeného dokazování) a uplatňuje tak dovolací důvod, který nemá k dispozici (srovnej § 241a odst. 1 o. s. ř.).

Skutkovým tvrzením žalobkyně v řízení pak odpovídá i závěr odvolacího soudu, že žalobkyně se svou žalobou domáhala slevy z úhrad služeb ve výši 100 % (tomu odpovídá mj. i vyjádření jejího právního zástupce při jednání u soudu prvního stupně dne 10. 10. 2011 - čl. 139 spisu), nikoliv vrácení záloh, jak namítala žalovaná.

Přiměřenost slevy musí vycházet ze zásady ekvivalence plnění s přihlédnutím ke konkrétním skutkovým okolnostem (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 26 Cdo 3975/2009). Ustanovení § 698 odst. 1 věty druhé a 3 obč. zák. (upravující právo nájemce na přiměřenou slevu z nájemného a z úhrady za služby, nejsou-li tyto služby poskytovány řádně a včas) patří ve způsobu určení přiměřené slevy z nájemného a z úhrady za služby k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Dovolací soud může učinit otázku přiměřenosti výše slevy předmětem dovolacího přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah odvolacího soudu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2014, sp. zn. 26 Cdo 3330/2013, ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. II. ÚS 1424/14, obdobně též např. rozsudek téhož soudu ze dne 11. 2. 2010, sp. zn. 21 Cdo 5236/2007 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. 26 Cdo 4371/2016, na které odkazovala dovolatelka).

V projednávané věci se odvolací soud zabýval výší přiměřené slevy z nájemného a z úhrad za služby (§ 698 odst. 1 věty druhé a odst. 3 obč. zák.), posoudil do jaké míry nedodávání teplé a studené vody zhoršuje užívání bytu, a v jakém rozsahu nebyly služby poskytovány řádně a včas. Pečlivě odůvodnil svůj závěr, proč považuje slevu z nájemného ve výši 60 % za přiměřenou, a to včetně navýšení o 10 % oproti skutkově podobné věci v témže domě (dlouhodobým nedodáváním teplé a studené vody, jež má za následek podstatné zhoršení užívání bytu, a absencí jakékoliv snahy žalované situaci řešit), a z úhrad za služby ve výši 100 % (dlouhodobým neposkytováním jakýchkoliv služeb), jeho úvahy o výši slevy nejsou zjevně nepřiměřené a odpovídají skutkovým zjištěním. Umožňuje-li ustanovení § 698 odst. 1 věta druhá a odst. 3 obč. zák. ze stejného důvodu (pro neposkytování služeb) uplatnění slevy z nájemného i z úhrad za služby, nelze odvolacímu soudu důvodně vytýkat, že sleva byla přiznána duplicitně. Ani případné placení nájemného (jeho části) nemůže způsobit zánik nároku na slevu z nájemného (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2170/2009). Není důvod uvedený závěr nevztáhnout i na placení záloh za služby, navíc za situace, kdy žalovaná dlouhodobě neprovádí jejich vyúčtování.

Poukazuje-li dovolatelka na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2011, sp. zn. 26 Cdo 4485/2008, pomíjí, že v projednávané věci nešlo o uplatnění slevy z nájemného v důsledku závad (§ 698 odst. 1 věta první obč. zák.), ale o uplatnění slevy z nájemného pro neposkytování služeb (§ 698 odst. 1 věta druhá obč. zák.), kde - jak vyplývá z výslovného znění zákona - se předchozí upozornění pronajímatele nevyžaduje. K uplatnění slevy z nájemného tak nebylo zapotřebí předchozího upozornění na závady.

Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

        Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).

V Brně dne 18. 12. 2019


JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu