Rozhodnutí NS

33 Cdo 2748/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:10/23/2019
Spisová značka:33 Cdo 2748/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:33.CDO.2748.2018.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Vodovody
Smlouva
Dotčené předpisy:§ 1798 o. z.
§ 8 odst. 6 předpisu č. 274/2001Sb.
§ 36 odst. 1 předpisu č. 274/2001Sb.
§ 36 odst. 2 předpisu č. 274/2001Sb.
Kategorie rozhodnutí:C
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
II.ÚS 378/20
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
33 Cdo 2748/2018-173


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobců a) T. Š., bytem XY, b) J. Š., bytem XY, obou zastoupených Mgr. Michalem Kojanem, advokátem, se sídlem Praha 3, Kolínská 1686/13, proti žalované Pražské vodovody a kanalizace a.s., se sídlem Praha 10, Ke Kablu 971/1, identifikační číslo osoby 25656635, zastoupené Mgr. Ing. Zdeňkem Strnadem, advokátem, se sídlem Praha 2, Mánesova 881/27, o stanovení povinnosti uzavřít smlouvu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 34 C 203/2017, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2018, č. j. 70 Co 35/2018-148, takto:

      I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalované do tří dnů od právní moci rozsudku na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč k rukám Mgr. Ing. Zdeňka Strnada, advokáta.

Odůvodnění:

Žalobci se podanou žalobou domáhají nahrazení vůle žalované uzavřít s nimi smlouvu o dodávce vody a odvádění odpadních vod k budově, kterou spoluvlastní. Žalobu odůvodnili tak, že byť měli za to, že mezi účastníky byla v roce 2003 uzavřena platná smlouva, žalovaná tuto skutečnost popírá a v roce 2013 začala vynucovat uzavření smlouvy nové. Předložila jí podepsaný návrh smlouvy, který však žalobci neakceptovali, neboť jsou přesvědčeni, že v návrhu obsažená smluvní ujednání jdou mimo rámec zákona o vodovodech a kanalizacích. Vzhledem k tomu, že žalovaná některé z požadovaných změn smluvních ujednání odmítla, domáhají se žalobci, aby soud svým rozhodnutím nahradil souhlas žalované s uzavřením smlouvy v jimi navrhovaném znění.

Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 1. 3. 2018, č. j. 70 Co 35/2018, potvrdil rozsudek ze dne 1. 11. 2017, č. j. 34 C 203/2017-116, jímž Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali uzavření smlouvy žalovanou o dodávce vody a odvádění odpadních vod k budově č. p. XY v k.ú. XY, obec XY, ve znění uvedeném v podané žalobě, a rozhodl o nákladech řízení; zároveň rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Soud prvního stupně nejprve dovodil, že účastníci dne 17. 9. 2003 uzavřeli platnou smlouvu o dodávkách vody. Dále se s odkazem na přechodné ustanovení k zákonu č. 275/2013 Sb., podle něhož smlouvy s odběratelem uzavřené před účinností tohoto zákona musí být uvedeny do souladu s § 8 odst. 16 a 17 do 1. 1. 2024, zabýval uplatněným nárokem, který neshledal důvodným, neboť sporná ujednání návrhu předloženého žalovanou žalobcům k podpisu neshledal diskriminačními či v rozporu s dobrými mravy [§ 8 odst. 6 a § 36 zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů (zákon o vodovodech a kanalizacích) - dále jen „ZVK“].

Odvolací soud (vycházeje ze zjištění soudu prvního stupně) učinil následující právní závěry. Smlouvy o dodávce vody a odvádění odpadních vod uzavírané s odběrateli podle ZVK mají charakter tzv. adhezních smluv, jejichž základní podmínky jsou určeny jednou ze smluvních stran, aniž by druhá strana měla reálnou příležitost jejich obsah ovlivnit; nelze souhlasit s tezí žalobců, že pojmovým znakem adhezních smluv je možnost slabší strany uzavření smlouvy odmítnout, protože ale žalobci takovou možnost reálně nemají, neboť nedisponují alternativní možností odběru vody než od žalované, nemůže se v takovém případě jednat o adhezní smlouvu. Poukázal v této souvislosti na úpravu ochrany slabší strany podle § 1798 až 1801 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník – dále jen „o. z.“. Pro posouzení požadavku žalobců shledal rozhodujícím, zda sporná ujednání návrhu smlouvy, jejichž změn se žalobci dožadovali, odporují dobrým mravům a zákazu diskriminace (§ 36 odst. 2 ZVK). Na základě jejich vyhodnocení je neshledal diskriminačními ani v rozporu s dobrými mravy. Pouze pro úplnost odvolací soud poznamenal, že i pokud by shledal po právu byť jen část požadavků žalobců na změnu obsahu smlouvy, byl by nucen žalobu jako celek zamítnout, neboť platí, že u žalob na nahrazení projevu vůle je soud vázán podaným návrhem, na němž nemůže nic měnit.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Odvolacímu soudu vytýkají nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), naplnění předpokladu přípustnosti dovolání spatřují v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, eventuálně mají být posouzeny jinak, přičemž předkládají dovolacímu soudu k řešení následující otázky:

1. Zda smlouva o dodávkách vody a odvádění odpadních vod dle § 8 odst. 16 a 17 ZVK je či může být jen smlouvou uzavíranou adhezním způsobem ve smyslu § 1798 a násl. o. z.

2. Zda dodavatel smí neuzavřít s odběratelem smlouvu o dodávkách vody a odvádění odpadních vod dle § 8 odst. 6 ZVK.

3. Zda může odběratel a zda je povinen uzavřít smlouvu o dodávkách vody a odvádění odpadních vod dle ZVK.

4. Zda lze po vlastníkovi nemovitosti spravedlivě požadovat, aby neodebíral pitnou vodu.

5. Zda lze nahradit vůli žalovaného s uzavřením smlouvy soudním rozhodnutím odlišně od žalobního petitu, pokud je samotným žalovaným navrhována smlouva hypertrofního obsahu a podstatné náležitosti smlouvy vyplývají ze zákona.

Ve vztahu k první předložené otázce žalobci rozvedli obšírnou oponenturu, založenou na názoru, že smlouva o dodávkách vody a odvádění odpadních vod upravená jako zvláštní smluvní typ v rámci ZVK není a nemůže být v tomto konkrétním případě smlouvou uzavíranou adhezním způsobem podle § 1798 a násl. o. z. Uvedené opírají o přesvědčení, že smlouvami adhezními jsou jen takové smlouvy, kde sice smluvní strana, které je uzavření smlouvy tohoto typu navrhováno, nemá možnost domoci se změny smluvních ujednání, má však zcela zásadní a reálné oprávnění smlouvu neuzavřít – má možnost volby smlouvu neuzavřít, což v případě smlouvy o dodávkách vody a odvádění odpadních vod nemá. Proto mají za to, že odvolací soud nesprávně dotyčnou smlouvu posoudil jako smlouvu adhezního typu.

Ve vztahu k druhé předložené otázce dovolatelé namítají, že odvolací soud uvedenou otázku při svém rozhodování nevzal v potaz. Absenci jejího posouzení považují za vadu řízení. Argumentaci zakládají na přesvědčení, že podle ZVK má žalovaná povinnost smlouvu uzavřít, obdobnou povinnost však § 1798 odst. 1 o. z. nepředpokládá, neboť vychází naopak z principu, že žádný z účastníků smlouvu uzavřít nemusí.

U třetí předložené otázky dovolatelé namítají rovněž nesprávný závěr odvolacího soudu, že dotyčnou smlouvu žalobci uzavírat nemusejí. Jde o vadný výklad založený na nesprávném předpokladu, že žalobci nemusejí odebírat pitnou vodu, což odporuje rezoluci Valného shromáždění OSN č. 64/292, která prohlásila právo na nezávadnou a čistou pitnou vodu a odpovídající hygienické podmínky za základní lidské právo a zároveň za nezbytný předpoklad pro plnohodnotný život a naplnění všech lidských práv. Poukazují v tomto směru též na závěry uvedené v rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 31 Af 52/2015 (v dovolání je nepřesně uvedeno, že jde o rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 6. 2017 téže sp. zn.).

U čtvrté předložené otázky dovolatelé namítají její nesprávné právní posouzení odvolacím soudem, resp. že ji při svém rozhodování nevzal v potaz a nepřímo došel k závěru opačnému.

Ve vztahu k poslední (páté) otázce dovolatelé namítají, že odvolací soud nesprávně interpretoval závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2016, sp. zn. 29 Cdo 3542/2014. Jsou přesvědčeni, že v projednávané věci jde o situaci, kdy je odvolací soud oprávněn dotvořit obsah smlouvy a zamezit tak protiprávnímu stavu, jelikož v dané věci „z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky“.

Žalovaná v písemném vyjádření k dovolání nesouhlasí s jednotlivými námitkami dovolatelů.

Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“).

Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.).

Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle § 241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo proto, že se odvolací soud odchýlil o ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Stejně tak spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí současně uvést, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013). Domáhá-li se dovolatel revize řešení několika otázek, musí ve vztahu ke každé z nich vymezit, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti, neboť není úkolem dovolacího soudu při pochybnosti dovolatele přezkoumávat správnost rozhodnutí odvolacího soudu z moci úřední.

Dovolatelé mají své dovolání za přípustné, neboť „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, eventuálně mají být posouzeny jinak“. Argument, podle něhož má být určitá právní otázka posouzena dovolacím soudem jinak, však významově neodpovídá (ve smyslu § 237 o. s. ř.) požadavku, aby dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena (opětovně, ale) jinak (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013). Dovolatelé vůbec nespecifikují, od jakých rozhodnutí Nejvyššího soudu by se měl dovolací soud v jimi nastolených otázkách odchýlit. Absence těchto údajů zatěžuje podání v těchto částech kvalifikovanou vadou, kterou již nelze odstranit.

Spojují-li dovolatelé ve vztahu k páté otázce přípustnost dovolání s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, pomíjí, že při posuzování přípustnosti dovolání musí jít o takovou otázku, na níž byl výrok rozsudku odvolacího soudu z hlediska právního posouzení založen. Jestliže na jejím řešení není rozhodnutí odvolacího soudu založeno, pak dovolání pro její řešení nemůže být podle § 237 o. s. ř. přípustné. Přitom na vyřešení (páté) otázky, „zda lze nahradit vůli žalovaného s uzavřením smlouvy soudním rozhodnutím odlišně od žalobního petitu“, napadené rozhodnutí nespočívá, jestliže odvolací soud závěr ohledně vázanosti podaným návrhem učinil pouze pro případ, pokud by byť jen část požadavků žalobců na změnu obsahu smlouvy shledal po právu, což ale neshledal.

Otázkou čtvrtou, „zda lze po vlastníkovi nemovitosti spravedlivě požadovat, aby neodebíral pitnou vodu“, dovolatelé nenapadají žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, na němž by spočívalo rozhodnutí odvolacího soudu.

Dovolatelé prostřednictvím zbylých otázek (1 až 3) rozporují řešení otázky, za jakých podmínek je žalovaná povinna uzavřít se žalobci smlouvu o dodávce vody nebo odvádění odpadních vod. Jelikož tato otázka v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla doposud vyřešena, rozhodnutí odvolacího soudu je na jejím řešení založeno a právní závěry přijaté odvolacím soudem dovolatelé napadají, je dovolání v dané věci přípustné, není však důvodné.

V poměrech současné soukromoprávní úpravy § 1798 a násl. o. z. je pojem smlouvy uzavírané adhezním způsobem již ustáleně vnímán jako způsob uzavírání smluv, kdy jedna strana určí obsah smlouvy (smluvní podmínky), popř. jestliže obsah smlouvy (smluvní podmínky) jsou ve smlouvě určeny podle pokynů jedné strany; jinak řečeno, o obsahu oferty není možné jiné ujednání, resp. dohadování, druhá strana nemá možnost ofertu ani měnit, ani doplnit, nebo jinak upravit; všechno, co může druhá strana – adresát oferty – právně učinit, je buďto ofertu přijmout tak, jak je, anebo smlouvu neuzavřít (srov. Dvořák, J., Švestka, J., Zuklínová, M. a kol. Občanské právo hmotné. Svazek 1. Díl první: Obecná část. 2. aktualizované a doplněné vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2016. 180 s.). Vzhledem k tomu, že oferent má v takovém případě výrazně silnější postavení oproti druhé straně, zákonodárce v souvislosti s uvedeným způsobem uzavírání stanovil pravidla, jež mají zabránit případnému zneužití takového postavení a zajistit tak ochranu tzv. slabší strany. Prostřednictvím úpravy § 1798 a násl. o. z. tak učinil zejména zákazem určitých ujednání nebo chování; smlouva uzavřená adhezním způsobem tak nesmí obsahovat obtížně čitelné, nesrozumitelné nebo zvlášť nevýhodné (nepřiměřené) doložky. Citovaná úprava uzavírání smluv adhezním způsobem je úpravou obecnou, která přiznává ochranu slabší smluvní straně ve vztahu k již uzavřeným smlouvám; nelze z ní dovodit existenci nároku na uzavření smlouvy vůči oferentovi (zde vůči žalované). Uvedené pochopitelně nutně neznamená, že by strany nemohly o obsahu smlouvy (nebo o některé její části) vyjednávat.

Nelze přisvědčit námitce žalobců, že smlouva o dodávkách vody a odvádění odpadních vod upravená jako zvláštní smluvní typ v rámci ZVK není smlouvou uzavíranou adhezním způsobem podle § 1798 a násl. o. z., založené na přesvědčení, že smlouvami adhezními jsou jen takové smlouvy, kde smluvní strana má reálnou volbu smlouvu neuzavřít, což v případě smlouvy o dodávkách vody a odvádění odpadních vod žalobci reálně nemají.

Podle § 1 ZVK tento zákon upravuje některé vztahy vznikající při rozvoji, výstavbě a provozu vodovodů a kanalizací sloužících veřejné potřebě, přípojek na ně, jakož i působnost orgánů územních samosprávných celků a správních úřadů na tomto úseku (odstavec 1). Vodovody a kanalizace pro veřejnou potřebu se zřizují a provozují ve veřejném zájmu (odstavec 2).

Podle § 8 odst. 6 ZVK vlastník vodovodu nebo kanalizace, popřípadě provozovatel, pokud je k tomu vlastníkem zmocněn, je povinen uzavřít písemnou smlouvu o dodávce vody nebo odvádění odpadních vod s odběratelem. Závazky vzniklé z této smlouvy přecházejí na právního nástupce vlastníka vodovodu nebo kanalizace a na právního nástupce provozovatele.

Podle § 36 odst. 1 ZVK pokud je pozemek nebo stavba připojena na vodovod nebo kanalizaci v souladu s právními předpisy, vzniká odběrateli nárok na uzavření písemné smlouvy podle § 8 odst. 6. Tento nárok nevzniká, pokud se okolnosti, za kterých došlo k povolení připojení na vodovod nebo kanalizaci, změnily natolik, že nejsou splněny podmínky pro uzavření této smlouvy na straně odběratele.

Podle § 36 odst. 2 ZVK vlastník vodovodu nebo kanalizace, popřípadě provozovatel, pokud byl k uzavírání smluv zmocněn, nesmí při uzavírání smlouvy podle § 8 odst. 6 jednat v rozporu s dobrými mravy, zejména nesmí odběratele diskriminovat.

Žalobci akcentované omezení výběru či absence alternativy odběru a odvádění vody je jedním ze specifik v rámci vztahů vznikajících při výstavbě a provozu vodovodů a kanalizací pro veřejnou potřebu, jež zákonodárce reflektoval úpravou § 8 a zejména pak § 36 ZVK, podle jehož odstavce 1 pokud je pozemek nebo stavba připojena na vodovod nebo kanalizaci v souladu s právními předpisy, vzniká odběrateli nárok na uzavření písemné smlouvy podle § 8 odst. 6. Uvedené znamená, že v případě, kdy je osoba již připojena na vodovod nebo na kanalizaci (je tedy odběratelem – srov. § 2 odst. 6 ZVK), ale nemá uzavřenou smlouvu o dodávce vody nebo o odvádění odpadních vod, vzniká odběrateli nárok na uzavření písemné smlouvy o dodávce vody nebo odvádění odpadních vod. Jedná se pouze o nárok odběratele, nikoliv o jeho povinnost (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1769/2016).

Dovolací soud nepřehlédl závěr soudu prvního stupně (vůči němuž se v průběhu odvolacího řízení žádný z účastníků ani odvolací soud nevymezil a tento závěr nebyl zpochybněn ani dovoláním, takže dovolací soud se jeho správností nezabýval), že účastníci v roce 2003 uzavřeli platnou smlouvu o dodávkách vody, dovozený z toho, že „nabídka písemné smlouvy ze strany žalované byla žalobci akceptována tak, že žalovaný umožnil žalobcům odebírat vodu a žalobci za odběr platili“.

Pokud by tedy platil závěr, že účastníci spolu v roce 2003 uzavřeli platnou smlouvu o dodávkách vody, přičemž z obsahu spisu (ani z tvrzení účastníků samotných) nevyplývá, že by došlo k jejímu ukončení, pak logicky žalobcům nemůže svědčit nárok na uzavření smlouvy podle § 36 odst. 1 ZVK. Stejně tak by se ani žalovaná nemohla domáhat uzavření smlouvy s odůvodněním, že mezi účastníky žádný smluvní vztah neexistuje.

Pokud by platil závěr právě opačný (tedy že k uzavření platné smlouvy v roce 2003 mezi účastníky nedošlo), pak z provedeného dokazování vyplývá, že žalovaná žalobcům návrh na uzavření smlouvy o dodávce vody nebo o odvádění odpadních vod předložila, ale žalobci jej (bez zjevně opodstatněného důvodu, jak dovodil odvolací soud) odmítli; nelze proto dovodit, že by žalovaná porušila svoji povinnost uzavřít smlouvu o dodávce vody nebo o odvádění odpadních vod, resp. že by žalobcům svědčil nárok na její uzavření podle § 36 odst. 1 ZVK.

Lze shrnout, že nedošlo-li ze strany žalované k porušení povinnosti uzavřít smlouvu se žalobci, je závěr odvolacího soudu, který žalobu zamítl, správný; protože z obsahu spisu nevyplývá existence vad vymezených v § 242 odst. 3 větě druhé o. s. ř., Nejvyšší soud – aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) – dovolání žalobců zamítl (§ 243d odst. 1 písm. a/ o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které tvoří odměna za zastupování advokátem ve výši 2 500 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 7 ve spojení s § 9 odst. 3 písm. b) a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., náhrada hotových výdajů 300 Kč za uvedený úkon podle § 13 odst. 3 téže vyhlášky, a 21 % DPH ve výši 588 Kč (§ 137 o. s. ř.), což je celkem 3 388 Kč.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalobci dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).



V Brně dne 23. 10. 2019




JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu