Rozhodnutí NS

22 Cdo 4034/2017

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:09/20/2017
Spisová značka:22 Cdo 4034/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.4034.2017.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Vydržení
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
§ 134 odst. 1 obč. zák.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
22 Cdo 4034/2017-118




U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce J. P., zastoupeného Mgr. Jiřím Hrubanem, advokátem se sídlem v Brně, Štefánikova 136/66, proti žalovaným: 1) V. H., 2) A. V. a 3) V. V., všem zastoupeným JUDr. Martinem Pavelkou, advokátem se sídlem v Brně, Kalvodova 88/1, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 11 C 297/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 3. 2017, č. j. 37 Co 379/2015-96, takto:


I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení 20 184 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. Martina Pavelky.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
    Rozsudkem označeným shora potvrdil Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudek Okresního soudu v Blansku ze dne 4. 8. 2015, č. j. 11 C 297/2014-62, kterým byla zamítnuta žaloba na určení, že žalobce je vlastníkem pozemků zahrada v obci a katastrálním území L., okres B., vymezených specifikovaným geometrickým plánem, který je nedílnou součástí rozsudku.

    Žalobce se domáhal určení, že je vlastníkem sporných pozemků, a tvrdil, že je on či jeho právní předchůdci vydrželi. Žalovaní popírali jak žalobcovu držbu, tak i jeho dobrou víru; pokud snad pozemek se souhlasem žalované strany užíval k ukládání věcí, nečinil tak jako jeho oprávněný držitel. Tuto obranu soudy přijaly.

    Proti rozsudku odvolacího podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“), a uvádí, že uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. Tvrdí, že dovolání je přípustné proto, že „otázka, zda dovolatel (a jeho právní předchůdci) byl (-i) v dobré víře, že mu držená věc nebo vykonávané právo patří, potažmo čím byla jeho domněnka vlastnictví předmětných pozemků způsobena, a rovněž na to navazující otázka vydržení, lze vykládat ve prospěch či neprospěch stran a tyto otázky nebyly zatím vůbec či neúplně řešeny“. Žalobce uvedl, že „rozhodnutí odvolacího soudu nemá oporu v provedeném dokazování a odvolací soud nezohlednil dobrou víru odvolatele, resp. ji hodnotil bez zřetele ke zjištěnému skutkovému stavu.“ Žalobce a jeho rodiče již od roku 1941 sporné pozemky užívali v dobré víře, že jsou jejich vlastníky (odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2065/2005, a na rozsudek publikovaný pod č. 551 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

    Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.

    Dovolání není přípustné.

    Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak [§ 237 občanského soudního řádu („o. s. ř.)].

    Od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění, učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle § 241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013).

    Protože k vydržení mělo dojít na základě držby realizované v letech 1941 až 2001, řídí se jeho úprava občanskými zákoníky č. 141/1950 Sb. a 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

    Dovolání není přípustné; nejde o otázku v judikatuře doposud neřešenou a rozhodnutí soudu prvního stupně, akceptované odvolacím soudem, není s judikaturou dovolacího soudu v rozporu. Ostatně dovolatel vychází z jiného skutkového stavu, než ke kterému – při respektování pravidel pro dokazování a hodnocení důkazů - dospěl soud prvního stupně, a který převzal i odvolací soud.

    Soudy žalobu zamítly ze dvou důvodů: Jednak podle soudu prvního stupně, na jehož závěry odvolací soud odkázal, žalobce neprokázal, že by sporný pozemek on či jeho předchůdce užíval; pokud na něj odkládal věci, činil tak jen se souhlasem žalované strany (str. 9 rozsudku soudu prvního stupně). Z toho se podává závěr, že žalující strana pozemky nedržela, a tudíž je nemohla vydržet. Druhým důvodem pro zamítnutí bylo, že žalobce i jeho právní předchůdci si byli vědomi, že hranice je sporná, že na dotčené pozemky si činí nárok žalovaní; proto nemohli být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim sporný pozemek patří (str. 10 rozsudku soudu prvního stupně).
    Závěr, že žalující strana nemohla být v dobré víře proto, že si byla vědomá toho, že hranice je sporná a že si na pozemek činí nárok druhá strana, dovolatelé nijak nenapadají; dovolací soud je pak vázán obsahem podaného dovolání. Již tato skutečnost by však sama o sobě – bez ohledu na druhý důvod - byla v souladu s judikaturou dovolacího soudu důvodem k zamítnutí žaloby.

    Již v rozsudku ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001 (uveřejněném pod č. C 1481 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu) a v řadě dalších rozhodnutí Nejvyšší soud uvedl, že „oprávněná držba se zakládá na omylu držitele, který se domnívá, že je vlastníkem držené věci nebo subjektem vykonávaného práva. Oprávněná držba se nemůže zakládat na takovém omylu držitele, kterému se mohl při normální opatrnosti vyhnout. Je třeba zdůraznit, že jde o opatrnost normální, obvyklou, posuzovanou z objektivního hlediska. Omyl držitele musí být omluvitelný. Omluvitelným je omyl, ke kterému došlo přesto, že mýlící se postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat. Pokud omyl přesahuje rámec běžného, obvyklého posuzování věcí, není omluvitelný. Držitel, který drží věc na základě takového omylu, může být sice v dobré víře, avšak nikoliv ‚se zřetelem ke všem okolnostem‘, a proto nemůže být držitelem oprávněným“. V souladu s judikaturou je tak závěr, že pokud vlastník sousedního pozemku zpochybňuje průběh hranice mezi pozemky, patří k obvyklé opatrnosti to, že držitel si její průběh ověří.

    „Dobrá víra držitele zaniká okamžikem, kdy se držitel seznámí se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc patří, a na tom nic nemění skutečnost, že držitel bude subjektivně i nadále v dobré víře. Je lhostejné, jakým způsobem bude držitel s takovýmito skutečnostmi seznámen, podstatné je to, že budou takového charakteru, aby byly schopny (při postupu s obvyklou mírou opatrnosti) u každého vyvolat pochybnosti o vlastnictví věci“ (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 400/2012, a judikatura tam citovaná). Podle ustálené judikatury zaniká dobrá víra ve chvíli, kdy se držitel od kohokoli či jakýmkoliv způsobem dozví o skutečnostech, které u něj objektivně musí vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří (viz např. rozsudek z 16. 10. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1806/2006, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu – Dále jen „Soubor“ – č. C 5472). Není tedy rozhodné, zda vlastník informující držitele o skutečném vlastnictví svá tvrzení doloží. Postačí, že jeho ingerence je způsobilá u držitele vyvolat pochybnosti o oprávněnosti držby (viz např. rozsudek z 29. 3. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1659/2005, Soubor č. C 5472).

    Nelze přehlédnout, že v neprospěch žalobce svědčilo i zjištění, že plot mezi nemovitostmi účastníků žalující strana posunula.

    Dovolací soud opakovaně vyslovil, že přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (např. usnesení z 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, C 1068). Tak tomu v dané věci není; rozhodnutí odvolacího soudu je navíc v souladu s judikaturou dovolacího soudu.

    Ostatně i druhý důvod, pro který soudy žalobu zamítly – nedostatek držby – vylučoval vydržení a ani zde není dovolání přípustné. Toto právní posouzení vychází ze skutkového zjištění, kterým je dovolací soud vázán, že totiž pokud vůbec žalující strana pozemek užívala, činila tak jen se souhlasem strany žalované. Šlo by tak o tzv. výprosu; osoba, která pozemek užívá z důvodu přivolení jeho vlastníka (výprosy), nemůže na základě svého vnitřního přesvědčení oprávněně držet pozemek jako jeho vlastník (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2009, sp. zn. 22 Cdo 92/2008). Věc přenechanou uživateli z důvodu výprosy nemůže uživatel vydržet (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 421/2001).

    Rozhodnutí odvolacího soudu, který hodnocení věci soudem prvního stupně přisvědčil, je tak v souladu s judikaturou dovolacího soudu; nejde ani o právní otázku doposud v judikatuře neřešenou. Protože dovolání není přípustné (§ 237 o. s. ř.), Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

    Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).

    Nesplní-li žalobce dobrovolně povinnost uloženou tímto usnesením, mohou se žalovaní domáhat výkonu rozhodnutí.

    Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

    V Brně dne 20. září 2017


    JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
    předseda senátu