Rozhodnutí NS

30 Cdo 2823/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:09/26/2018
Spisová značka:30 Cdo 2823/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.2823.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 243c odst. 1 o. s. ř.
§ 237 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
12/17/2018
II.ÚS 4139/18
JUDr. Ludvík David
-
-
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
30 Cdo 2823/2018-225

USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce Ochranné organizace autorské – Sdružení autorů děl výtvarného umění, architektury a obrazové složky audiovizuálních děl, z. s., identifikační číslo osoby 60166916, se sídlem v Praze 1, Národní 973/41, zastoupeného Mgr. Lucií Tycovou Rambouskovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Národní 973/41, proti žalované České republice – Ministerstvu kultury, se sídlem v Praze 1, Maltézské nám. 471/1, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 11/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2018, č. j. 30 Co 373/2017-199, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení

částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.


Odůvodnění:

Žalobce se v řízení na žalované domáhal zaplacení 44 934 007,30 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody ve formě ušlého zisku z titulu nesprávného úředního postupu, jenž měl vzniknout tím, že žalovaná nevydala v zákonné lhůtě správní rozhodnutí o oprávnění k výkonu kolektivní správy autorských práv podle § 106 odst. 7 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), dále také „AutZ“, čímž žalobci znemožnila v období od 1. 3. 2001 do 13. 8. 2009 vykonávat kolektivní správu autorských práv výběrem odměn pro jejich nositele.

Rozsudkem ze dne 14. 6. 2017, č. j. 25 C 11/2013-166, Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně zamítl žalobu na zaplacení částky 44 934 007,30 Kč s příslušenstvím (výrok I) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované 2 400 Kč na náhradě nákladů řízení (výrok II).

Napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované 900 Kč na náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v celém rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 1 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.

Otázka počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty nezakládá přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť tuto otázku posoudil odvolací soud v souladu s judikaturou dovolacího soudu a v intencích předchozího rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, č. j. 30 Cdo 833/2015-97, vydaného v této věci, v němž dovolací soud zavázal odvolací soud k tomu, aby posoudil běh subjektivní promlčecí doby ve vztahu ke každému z uplatněných nároků zvlášť, přičemž odvolací soud této povinnosti dostál. Jestliže žalobce v dovolání napadá skutková zjištění odvolacího soudu, na jejichž základě zhodnotil, že nároky jsou promlčené, uplatňuje tím žalobce nezpůsobilý dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

Závěry uvedené v nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2007, sp. zn. IV. ÚS 642/05, na který odkazuje žalobce, na projednávanou věc nedopadají, neboť v posuzované věci nešlo o náhradu škody způsobenou nezákonným rozhodnutím, stejně tak se počátek promlčecí doby v posuzovaném řízení neodvíjel od okamžiku vzniku skutečné škody způsobené úhradou nákladů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 421/2015). Ani tato námitka přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá.

Rovněž otázka, zda žalovaná vznesla námitku promlčení v rozporu s dobrými mravy, nezakládá přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, jestliže ze zjištění soudů nevyplynulo, že by hlavním a přímým úmyslem žalované při uplatnění námitky promlčení bylo poškodit žalobce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2996/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015, sp. zn. III. ÚS 1033/15). Žalobci přitom nic nebránilo v tom, aby svůj nárok uplatnil včas; vznesená námitka promlčení tak ze strany žalované nepředstavuje zneužití práva namítat promlčení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2574/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3762/2013 a ze dne ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1541/2016).

Námitka žalobce týkající se nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu v otázce zjišťování příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže založit, neboť i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu dovolání - na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014), což v případě žalobce nebyly.

Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.

O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem (žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem), přičemž žalovaná nedoložila výši svých hotových výdajů. Jde o paušální náhradu hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř. (viz čl. II bod. 1 ve spojení s čl. VI. zákona č. 139/2015 Sb.), ve výši 300 Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 26. 9. 2018


JUDr. Bohumil Dvořák
předseda senátu