Rozhodnutí NS

30 Cdo 1098/2020

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:07/21/2020
Spisová značka:30 Cdo 1098/2020
ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.1098.2020.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Dovolání
Přípustnost dovolání
Odpovědnost státu za škodu
Vady podání
Dotčené předpisy:§ 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017
§ 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění od 30.09.2017
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
I.ÚS 3040/20
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
30 Cdo 1098/2020-171


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Davida Vláčila ve věci žalobkyně Dopravní rozvojové středisko ČR, a. s., IČO: 25710761, se sídlem v Praze 4, Na Kavčích Horách 1103/4, zastoupené Mgr. Blankou Schneiderovou, advokátkou se sídlem v Praze 9, Kytlická 780/12, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 7 034 416 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 31 C 62/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2019, č. j. 30 Co 324/2019-143, takto:

        I. Dovolání se odmítá.

        II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


Odůvodnění:

Žalobkyně se domáhala po žalované částky ve výši 7 034 416 Kč jako náhrady škody a nemajetkové újmy způsobené jí nesprávným úředním postupem, který měl spočívat v nepřiměřené délce řízení vedeného před Obvodním soudem pro Prahu 10 pod sp. zn. 34 C 146/2007.

Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 jako soudu prvního stupně ze dne 13. 5. 2019, č. j. 31 C 62/2018-122, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 7 034 416 Kč s příslušenstvím a žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 900 Kč (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Dále odvolací soud uložil žalobkyni zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 600 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

Podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání není přípustné proti rozsudkům a usnesením, vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, a ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 2496/11). Tak je tomu i v posuzované věci, kdy odvolací soud rozhodoval o nároku žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy ve výši 39 000 Kč a o nároku žalobkyně na náhradu škody ve výši 6 995 416 Kč.

V předmětné věci proto dovolání není přípustné co do náhrady nemajetkové újmy ve výši 39 000 Kč, neboť dovoláním dotčeným výrokem nebylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50 000 Kč.

Podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

Žalobkyně nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání pro další otázky týkající se nároku na náhradu škody v celkové výši 6 995 416 Kč (otázka příčinné souvislosti mezi tvrzeným nesprávným úředním postupem a vzniklou škodou; otázka promlčení bezdůvodného obohacení vzniklého po podání žaloby v závislosti na nepřiměřené délce řízení o prvotní žalobě). Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, kterou z podmínek přípustnosti považuje pro něj za splněnou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, nebo ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 9/2014, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. II. ÚS 2577/14). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení § 237 o. s. ř. nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. IV. ÚS 4017/13, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Dovolání tak v části obsahující další námitky žalobce trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a Nejvyššímu soudu nezbylo, než je odmítnout.

Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).

Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou … v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků.“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).

Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“

K ústavní konformitě požadavku na vymezení důvodů přípustnosti dovolání se pak Ústavní soud vyjádřil ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16.

Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání i v rozsahu nároku na náhradu škody podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. 7. 2020


JUDr. Pavel Simon
předseda senátu