Rozhodnutí NS

28 Cdo 1021/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:04/09/2019
Spisová značka:28 Cdo 1021/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.1021.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Podmínky řízení
Příslušnost soudu místní
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
§ 11 odst. 1 o. s. ř.
§ 105 odst. 1 a 4 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
28 Cdo 1021/2019-268


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobců a) M. H., narozeného XY, bytem XY, a b) M. H., narozeného XY, bytem XY, obou zastoupených Mgr. Ilonou Kindlovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, zastoupené Mgr. Martinem Bělinou, advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní 370/4, o nahrazení projevu vůle, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 37/2017, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. srpna 2018, č. j. 16 Co 264/2018 - 516,
t a k t o:



Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 2 (dále „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 25. 5. 2018, č. j. 18 C 37/2017 - 496, zamítl námitku místní nepříslušnosti tamního soudu.

Žalobci se v řízení domáhali nahrazení projevu vůle žalované uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu pozemků náležejících do obvodu působnosti Obvodního soudu pro Prahu 2. Po prvním jednání ve věci soud prvního stupně usnesením ze dne 28. 11. 2017, č. j. 18 C 37/2017 - 434, připustil změnu žaloby, jíž žalobci nově požadovali pozemky nacházející se v obvodu působnosti Okresního soudu v Mělníku, pročež žalovaná podáním ze dne 15. 2. 2018 namítla místní nepříslušnost Obvodního soudu pro Prahu 2. Soud prvního stupně však vznesenou námitku shledal nedůvodnou, a to jednak proto, že připuštěná změna žaloby neovlivnila předmět sporu spočívající v nahrazení projevu vůle, a dále pro neuplatnění námitky ve smyslu ustanovení § 105 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), při prvním procesním úkonu, který žalované náležel.

K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 7. 8. 2018, č. j. 16 Co 264/2018 - 516, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Přisvědčil správnosti závěru soudu prvního stupně o nemožnosti zkoumat místní příslušnost soudu poté, co již v řízení proběhlo jednání o věci samé, s výjimkou včas uplatněné námitky místní nepříslušnosti. Zdůraznil, že v projednávané věci žalovaná nepodala námitku místní nepříslušnosti včas, tudíž pro posouzení místní příslušnosti platí zásada perpetuatio fori stanovící, že pro určení místní příslušnosti jsou rozhodné okolnosti, které tu jsou v době zahájení řízení, přičemž okolnosti nastalé až v průběhu řízení, včetně případné změny žaloby, nemohou mít vliv na posouzení místní příslušnosti.

Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, majíc je za přípustné ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., pro odchýlení se odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího. Domnívá se, že po soudem připuštěné změně žaloby je žalovaný oprávněn znovu namítat místní nepříslušnost soudu ve smyslu ustanovení § 105 odst. 1 věta třetí a odst. 4 o. s. ř., a to právě ve vztahu k připuštěné změně žaloby. V důsledku změny žaloby totiž okolnosti rozhodné pro určení příslušnosti nezůstávají stejné, a proto je přesvědčena o nutnosti zkoumat tyto okolnosti ve vztahu k připuštěné změně žaloby znovu. Na podporu předestřené argumentace žalovaná odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4161/2017 (označené usnesení, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz). Navrhuje, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobci ve vyjádření označili dovolání za nepřípustné, a proto navrhli jeho odmítnutí. Připomněli zásadu perpetuatio fori, podle níž se místní příslušnost soudu posuzuje podle okolností, které tu jsou v okamžiku zahájení řízení, a trvá pak až do skončení soudního řízení. Taktéž vyzdvihli, že žalovaná námitku místní nepříslušnosti neuplatnila včas.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 7. 8. 2018 (srov. čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, že bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 věta první o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalované přípustné (§ 237 o. s. ř.).

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání není přípustné, neboť při řešení dovoláním vymezené otázky procesního práva se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.

Podle ustanovení § 11 odst. 1 o. s. ř. se řízení koná u toho soudu, který je věcně a místně příslušný. Pro určení věcné a místní příslušnosti jsou až do skončení řízení rozhodné okolnosti, které tu jsou v době jeho zahájení. Věcně a místně příslušným je vždy také soud, jehož příslušnost již není možné podle zákona zkoumat nebo jehož příslušnost byla určena pravomocným rozhodnutím příslušného soudu.

Podle ustanovení § 105 odst. 1 o. s. ř. místní příslušnost zkoumá soud jen do skončení přípravného jednání podle § 114c. Neprovedl-li tuto přípravu jednání, zkoumá soud místní příslušnost jen před tím, než začne jednat o věci samé, nebo rozhodl-li o věci samé bez jednání, jen před vydáním rozhodnutí; to neplatí, jde-li o platební rozkaz, elektronický platební rozkaz nebo evropský platební rozkaz. Později ji soud zkoumá pouze tehdy, nebyla-li provedena příprava jednání podle § 114c, a jen k námitce účastníka, která byla uplatněna při prvním úkonu, který účastníku přísluší. Při zkoumání místní příslušnosti se nepřihlíží k přípravě jednání, jednáním a jiným úkonům provedeným před věcně nepříslušným soudem a k rozhodnutím vydaným věcně nepříslušným soudem.

Ustanovení § 105 odst. 4 o. s. ř. stanoví, že o uplatněné námitce nedostatku místní příslušnosti musí soud vždy rozhodnout; nebyla-li uplatněna včas nebo je-li nedůvodná, rozhodne tak, že ji zamítne.

Z ustanovení § 11 odst. 1 o. s. ř. tedy vyplývá, že občanský soudní řád vychází při určení věcné i místní příslušnosti soudu ze zásady perpetuatio fori, podle níž se věcná i místní příslušnost posuzuje podle okolností, které tu jsou v okamžiku zahájení řízení (§ 82 odst. 1 o. s. ř.), a takto určená příslušnost trvá až do skončení řízení; změny skutečností rozhodných pro posouzení věcné či místní příslušnosti, jež nastanou až v průběhu řízení, jsou (nestanoví-li zákon jinak) nerozhodné (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2001, sp. zn. 30 Cdo 508/2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 29 Cdo 1578/2008, uveřejněné pod číslem 16/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2018, sp. zn. 21 Cdo 3644/2017).

Soud, jehož věcná a místní příslušnost byla určena způsobem uvedeným nebo předvídaným v ustanovení § 11 o. s. ř., je zákonným soudem ve smyslu článku 38 odst. 1 věta druhá Listiny základních práv a svobod, publikované pod č. 2/1993 Sb., ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb. (dále „Listina základních práv a svobod“).

V posuzovaném případě je zřejmé, že řízení o nahrazení projevu vůle žalované při uzavření smlouvy o bezúplatném převodu pozemků bylo zahájeno u Obvodního soudu pro Prahu 2, a to ohledně pozemků náležejících do obvodu působnosti tamního soudu, což znamená, že řízení bylo zahájeno u soudu, jehož výlučná místní příslušnost dle § 88 písm. b) o. s. ř. byla dána. Takto stanovenou místní příslušnost pak nijak nemohla ovlivnit ani následná změna žaloby, na jejímž základě žalobci požadovali jiné pozemky nacházející se v obvodu působnosti Okresního soudu v Mělníku, neboť v souladu se zásadou perpetuatio fori (trvání soudu) platí, že příslušnost soudu, založená na počátku řízení, se v jejím průběhu nezmění, ačkoli dojde ke změně skutečností, podle nichž se posuzuje místní a věcná příslušnost. Skutečnost, že žalobci změnili své žalobní žádání a domáhali se pozemků situovaných v odlišném katastrálním území, zajisté není natolik mimořádné a vážné povahy, aby odůvodnila výjimku z ústavního požadavku, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Nadto se sluší podotknout, že žalovaná neuplatnila námitku místní nepříslušnosti při prvním úkonu, který jí náležel, pročež i s ohledem na ustanovení § 105 odst. 1 a 4 o. s. ř. bylo namístě ji zamítnout. Z rozhodovací praxe dovolacího soudu se navíc podává, že ohled na zásadu perpetuatio fori se uplatní i tehdy, dojde-li změnou žaloby, kterou soud připustí, ke změně věcné příslušnosti soudu (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2296/2013, jež bylo uveřejněno pod číslem 69/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jelikož zkoumání podmínky řízení spočívající ve věcné příslušnosti soudu je občanským soudním řádem založeno na rigidnějším pravidlu (soud ji zkoumá kdykoliv v průběhu řízení a její nedostatek nemůže být zhojen) než v případě zkoumání místní příslušnosti, lze za užití logického argumentu a maiore ad minus dospět k závěru, že o to více se judikatorní závěry obsažené v citovaném rozhodnutí dovolacího soudu prosadí v případech, kdy změnou žaloby (připuštěnou soudem) dojde ke změně místní soudní příslušnosti.

Na výše uvedeném nic nezmění ani dovolatelkou odkazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4161/2017, vymezující pravidlo pro určení místní příslušnosti soudu v okamžiku zahájení řízení, neboť se nikterak nevyjadřuje ke vztahu místní příslušnosti soudu a změny rozhodných skutečností pro její určení v průběhu řízení.

Jelikož dovolání žalované není přípustné, Nejvyšší soud je podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto rozhodnutím se řízení nekončí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); o nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (srovnej ustanovení § 243c odst. 3 věta první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.).

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 9. 4. 2019


JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu