Rozhodnutí NS

8 Tdo 1113/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.
Datum rozhodnutí:10/31/2018
Spisová značka:8 Tdo 1113/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.1113.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Podvod
Pokus trestného činu
Pomoc k trestnému činu
Dotčené předpisy:§ 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku
§ 21 odst. 1 tr. zákoníku
§ 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:D
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
01/24/2019
01/24/2019
01/25/2019
II.ÚS 320/19
I.ÚS 314/19
II.ÚS 329/19
JUDr. Ludvík David
JUDr. Vladimír Sládeček
doc. JUDr. Vojtěch Šimíček, Ph.D.
odmítnuto
odmítnuto
odmítnuto
03/26/2019
12/03/2019
02/04/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
8 Tdo 1113/2018-54


USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 10. 2018 o dovoláních obviněných Š. K., S. K. a J. S., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 9 To 75/2017, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 73 T 3/2017, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněných Š. K., S. K. a J. S. odmítají.

O d ů v o d n ě n í :

1. Obvinění Š. K., S. K. a J. S. (dále také jen „obvinění, případně „dovolatelé“) byli rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2017, sp. zn. 73 T 3/2017, uznáni vinnými, že

dne 15. 12. 2014 v P., U P. b., v kanceláři notáře B. H. obviněný Š. K., v úmyslu popřít dědické právo oprávněného dědice a obohatit se o majetek zůstavitele M. Š., který zemřel dne 22. 3. 2014, předložil ověřenou kopii alografní závěti M. Š. datované dnem 1. 7. 2013 s padělaným podpisem zůstavitele, kdy podpis zůstavitele byl do závěti dokopírován, a kterou poté po dohodě s obviněným Š. K. závěť jako svědci podepsali obviněný S. K. a obviněný J. S., kteří tak svým podpisem stvrdili, že zůstavitel před nimi výslovně prohlásil, že listina obsahuje jeho poslední vůli, ačkoliv si byli vědomi toho, že obsah závěti neodráží poslední vůli zůstavitele, a že zůstavitel před nimi takové prohlášení neučinil, čímž umožnili obviněnému K. získat závěť obsahující všechny náležitosti tak, aby ji mohl předložit v dědickém řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pověřeným notářem B. H., se sídlem v Praze 1, pod sp. zn. 37 D 122/2014 a Nd 30/2014, kdy obsahem závěti je to, že zůstavitel M. Š. odkazuje obviněnému Š. K. veškerý svůj majetek, přestože si byl obviněný Š. K. vědom skutečnosti, že obsah závěti neodráží poslední vůli zůstavitele, a že oprávněným dědicem zůstavitele je účastník dědického řízení vedeného po zemřelém M. Š. poškozený V. S., čímž by v případě vydání rozhodnutí o tom, že je obviněný Š. K. jediným dědicem zůstavitele, způsobil oprávněnému dědicovi V. S. škodu ve výši 36 667 000 Kč, což je hodnota dvou třetin nemovitosti v k. ú. M. S., obec P., zapsané na listu vlastnictví, která je předmětem dědictví, kdy k uznání závěti a vypořádání dědictví do současné doby nedošlo.

    2. Takto popsané jednání obviněného Š. K. soud právně posoudil jako zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku spáchaný ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a uložil mu podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Jednání obviněných S. K. a J. S. soud právně posoudil jako pomoc podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, spáchanému ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Za to jim podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 5 tr. zákoníku uložil shodné tresty odnětí svobody v trvání tří let, jejichž výkon každému z nich podle § 81 odst. 1 za použití § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání čtyř let. Současně soud podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozeného V. S., bytem P., T., s jeho nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
      3. Proti tomuto rozsudku podali všichni obvinění a poškozený V. S. odvolání, o nichž rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 9 To 75/2017, tak, že z podnětu odvolání obviněného Š. K. podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině pokusem zločinu podvodu podle § 21 odst. 1, § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a výroku o uloženém trestu odnětí svobody v trvání pěti roků znovu rozhodl tak, že podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil tohoto obviněného pro výkon trestu do věznice s ostrahou. Dále podle § 256 tr. ř. zamítl odvolání obviněných S. K. a J. S., jakož i odvolání poškozeného V. S.
        4. Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podali všichni obvinění dovolání. Obviněný Š. K. tak učinil prostřednictvím obhájce JUDr. Františka Schulmanna, obvinění S. K. a J. S. (každý vlastním podáním) prostřednictvím obhájce JUDr. Pavla Kiršnera.
          5. Obviněný Š. K. dovolání opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jeho naplnění spatřoval konkrétně v tom, že jednak skutek popsaný ve výroku napadeného rozsudku není trestným činem, jednak řízení provázel extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním, a dále v tom, že soudy nižších instancí nesprávně hmotněprávně posoudily přitěžující okolnosti.
            6. Ve vztahu k nesprávnému právnímu posouzení skutku dovolatel v podrobnostech namítl, že skutek tak, jak je popsán v napadeném rozsudku (resp. v obou rozsudcích), nenaplňuje znaky žádného trestného činu, neboť z něj není patrné, zda a případně kdo jím byl uveden v omyl. Poukázal na to, že soud prvního stupně se otázkou, kdo měl být jeho údajným jednáním uveden v omyl, zabýval jen velmi povrchně a pouze v odůvodnění svého rozsudku (na straně 13) uvedl, že tímto subjektem měl být Obvodní soud pro Prahu 1, který vedl předmětné řízení o pozůstalosti. Zdůraznil, že i podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu však soud nemůže být subjektem, který lze uvést v omyl, a to nejen v civilním řízení sporném, ale též v řízení o pozůstalosti a jiných druzích zvláštních civilních řízení s tím, že v dědickém řízení je sice možné daný trestný čin spáchat, ovšem jen tehdy, uvádí-li pachatel v omyl nikoli soud, ale pouze ostatní dědice; k tomu by však bylo zapotřebí příčinné souvislosti mezi jednáním pachatele a následkem jeho jednáním způsobeným, kdy v konkrétním případě by tak oprávněnému dědici v důsledku jednání pachatele muselo například být zabráněno účastnit se dědického řízení či v něm uplatňovat jeho práva. Vyjádřil předsvědčení, že k tomu podle zjištěného skutkového stavu nemohlo dojít, neboť obviněný jemu svědčící závěť v řízení o pozůstalosti uplatnil až 15. 12. 2014, tedy poté, co tak učinil poškozený, který jemu svědčící závěť uplatnil již 9. 6. 2014, a tento tak v řízení o pozůstalosti plně uplatňoval svá práva, a následné uplatnění závěti obviněným by tak ani v případě, že by se skutečně jednalo o závěť nepravdivou, nemohlo zakládat uvedení kohokoli v omyl, jak chybně uvedly soudy nižších instancí v napadených rozsudcích. Dále vytkl soudům obou stupňů, že se nedostatečně vypořádaly s jeho námitkami vůči osobě poškozeného a otázce, zda tento je či není oprávněným dědicem zůstavitele, kdy tato otázka je nezbytná primárně nikoli pro posouzení věrohodnosti poškozeného a jeho výpovědi, jak v napadených rozsudcích soudy uváděly, ale též pro právní posouzení toho, zda vůbec může jít o trestný čin podvodu podle § 209 tr. zákoníku. Existují totiž důvodné pochybnosti jak o tom, zda poškozený žil se zůstavitelem ve společné domácnosti, tak o pravosti jím předložené závěti, a pokud by se tyto potvrdily, nebylo by možné považovat poškozeného za oprávněného dědice zůstavitele, a tím ani za poškozeného ve smyslu § 43 odst. 1 tr. ř.; vzhledem k tomu, že způsobení škody je jedním ze znaků skutkové podstaty předmětného trestného činu, je však třeba správně určit osobu, které měla být škoda jeho jednáním způsobena, přičemž pokud by poškozený oprávněným dědicem zůstavitele nebyl, nemohla by mu údajným jednáním obviněného být způsobena škoda, a nebyly by tak naplněny všechny znaky trestného činu podvodu.
              7. Dále obviněný uplatnil výhradu extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, jenž měl spočívat primárně v tom, že soudy obou stupňů se dostatečně nevypořádaly s pochybnostmi o jeho vině vzešlými z protichůdných závěrů znaleckých posudků ohledně závěti, která údajně měla obsahovat padělaný podpis zůstavitele. Vyslovil názor, že uvedená pochybení navíc dosahují takové intenzity, že je nutno na ně pohlížet jako na porušení jeho ústavně garantovaných práv na spravedlivý proces zaručených ustanoveními čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V tomto směru vytkl soudům, že jednostranně hodnotily závěry vypracovaných znaleckých posudků, které si vzájemně odporovaly, přičemž tyto rozpory jsou navíc umocněny skutečností, že předmětem znaleckého zkoumání byla pouhá kopie předmětné závěti a nikoli originál, a znalecký posudek RNDr. Miloslava Musila byl přitom ve věci stěžejním důkazem v jeho neprospěch, neboť právě na jeho základě dospěly soudy k závěru, že podpis zůstavitele na závěti není pravý. Poukázal na to, že ve věci byly vypracovány další posudky, konkrétně posudek Ing. Davida Hermana, jehož závěr byl v rozporu se závěrem RNDr. Miloslava Musila, a k věci se vyjádřil i znalec Mgr. Jan Zimmer, který zdůraznil nutnost mimořádné pečlivosti při znaleckém zkoumání kopie listin. Namítl také, že postup odvolacího soudu spočívající ve stereo výslechu znalců u veřejného zasedání není dostatečný, a za situace, kdy proti znaleckému posudku vyznívajícímu v jeho neprospěch stojí protikladná vyjádření více znalců v jeho prospěch, nelze bez dalšího vyhodnotit znalecké posudky v jeho prospěch jako nepřesvědčivé a přiklonit se k alternativě v jeho neprospěch. Odvolací soud měl namísto tohoto postupu, či nad jeho rámec, doplnit dokazování o revizní znalecký posudek; opačný postup představuje cílené porušení zásady in dubio pro reo vyjádřené v ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. Postup, kdy odsuzující rozsudek je vystavěn pouze na výběru jednoho z alternativních výsledků znaleckého zkoumání, navíc toho, který je pro něj alternativou méně příznivou, považoval za porušení ústavněprávně garantované zásady presumpce neviny, a jeho následkem je extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy.
              8. Poslední okruh výhrad dovolatel směřoval proti postupu soudů obou stupňů, jež mu kladly za vinu jako přitěžující okolnosti též to, že jednal ze ziskuchtivosti a že zločin spáchal po předchozím uvážení. S poukazem na ustanovení § 39 odst. 4 tr. zákoníku namítl, že ani jednu z těchto přitěžujících okolností ve smyslu ustanovení § 42 písm. a) a b) tr. zákoníku mu nelze přičítat k tíži, neboť tyto obě jsou již obsaženy ve skutkové podstatě trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, pro který je proti němu vedeno trestní řízení. Uvedl, že konkrétně ziskuchtivost sice obecně může být v souladu s § 42 písm. b) [obviněný chybně citoval písm. a)] tr. zákoníku přitěžující okolností, ne však u těch trestných činů, kde je snaha získat majetkový prospěch jedním ze znaků skutkové podstaty, jako je tomu u daného trestného činu, jehož znakem je obohacení sebe či jiného. Vyjádřil rovněž přesvědčení, že obdobně je nutno pohlížet i na údajné spáchání trestného činu po předchozím uvážení, když trestný čin podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku je trestným činem, u něhož je nutné na naplnění tohoto znaku usuzovat již z jeho povahy jako majetkového trestného činu závažnějšího charakteru, u kterého je s ohledem na výši škody jako škody velkého rozsahu třeba předpokládat vyšší míru plánovitosti jednání pachatele, oproti majetkové trestné činnosti, kde se škoda pohybuje v rozmezí výrazně nižších částek. Je totiž těžko představitelné, že by k jednání a následku vyžadovanému ustanovením § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku mohlo dojít jednáním spontánním či pouze s rozmyslem. Shrnul, že postup obou soudů nižších instancí, jež aplikovaly ustanovení § 42 písm. a) a b) tr. zákoníku v rozporu s ustanovením § 39 odst. 4 tr. zákoníku a v něm vyjádřenou zásadou zákazu dvojího přičítání, je třeba považovat za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, které mohlo mít dopad i na výši uloženého trestu a případnou aplikaci ustanovení § 58 odst. 5 tr. zákoníku.
                9. Ze shora uvedených důvodů tento dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, a dále v souladu s § 265m odst. 1 tr. ř. ve spojení s § 226 písm. b) tr. ř. jej zprostil obžaloby, neboť žalovaný skutek není trestným činem, in eventum aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně, případně soudu odvolacímu, aby věc znovu projednal a rozhodl. Současně navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle § 265o odst. 1 tr. ř. odložil či přerušil výkon napadených rozsudků, a to do doby, než bude o tomto dovolání rozhodnuto.
                  10. Obvinění S. K. a J. S. podali z týchž dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. jak obsahově, tak ve své podstatě i formulačně totožná dovolání shodná co do uplatněných námitek rovněž v naprosté většině s dovolací argumentací obviněného Š. K.. I tito dovolatelé jednak vyslovili názor, že skutek tak, jak je popsán v obou rozsudcích, nenaplňuje znaky žádného trestného činu, neboť z něj není patrné, zda a případně kdo byl uveden v omyl, a tudíž k takovému jednání nemohli ani přispět pomocí. Dále oba jmenovaní obvinění též namítli, že v posuzované věci je dán extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy spočívající primárně v tom, že soudy obou stupňů se dostatečně nevypořádaly s pochybnostmi o jejich vině vzešlými z protichůdných závěrů znaleckých posudků ohledně závěti, která údajně měla obsahovat padělaný podpis zůstavitele.
                    11. Nad rámec výhrad shodných s těmi, které uplatnil obviněný Š. K., dále oba jmenovaní dovolatelé uvedli, že nemohli být uznáni vinnými, neboť v rámci žádného řízení zkoumanou závěť nepředložili a zejména neměli a nemohli mít povědomost o tom, jaký majetek je nebo měl být předmětem závěti. Vyjádřili rovněž přesvědčení, že z žádného důkazu ani nevyplývá, že by (a to i v případě, kdy by skutečně byl podpis zůstavitele vložen na závěť jinak než jeho vlastnoručním podpisem) nemohli vědomě podepsat takovou závěť jako svědci, když originál od kopie nerozpoznala ani pracovnice pošty, jež k němu připojila ověřovací doložku.
                      12. Z těchto důvodů oba tito dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud v souladu s § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, a dále v souladu s § 265m odst. 1 tr. ř. ve spojení s § 226 písm. b) tr. ř. je zprostil obžaloby, neboť žalovaný skutek není trestným činem, in eventum aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně, případně soudu odvolacímu, aby věc znovu projednal a rozhodl.
                        13. Dovolání všech obviněných byla v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. doručena v opisech nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně) ve svém vyjádření po úvodní rekapitulaci dosavadního řízení ve věci a obsahu dovolání obviněných předně uvedla, že s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [resp. s odkazem na § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. za užití § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] se nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy obou nižších stupňů, ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování; takový zásah je možné připustit v určitém rozsahu tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Vyslovila názor, že tato situace v dané věci nenastala, a tudíž je zcela namístě vycházet ze skutkových závěrů popsaných ve výroku o vině rozsudku Vrchního soudu v Praze, a dále rozvedených v odůvodnění tohoto rozhodnutí, resp. zejména v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Pro úplnost podotkla, že námitkami směřujícími proti závěrům znaleckého posudku RNDr. Miloslava Musila, resp. proti způsobu, jakým byl tento důkaz soudem prvního stupně (zejména v kontextu s ostatními provedenými důkazy) hodnocen, se již podrobně zabýval soud odvolací, který se s nimi velmi pečlivě vypořádal na stranách 7 až 12 odůvodnění svého rozhodnutí. Zdůraznila, že soud druhého stupně, vědom si obtížnosti řešené problematiky a v zájmu rovnosti stran a spravedlivého procesu, k veřejnému zasedání předvolal znalce RNDr. Miloslava Musila i Ing. Davida Hermana a uložil jim, aby se seznámili se svými znaleckými závěry, vyjádřili se k závěrům konkurenčního znaleckého posudku a přímo u veřejného zasedání reagovali na odbornou argumentaci druhého znalce, a soud tak mohl bezprostředně posoudit jejich závěry a případně zvážit nutnost zpracování revizního znaleckého posudku. Státní zástupkyně poukázala na to, že odvolací soud přitom dospěl k přesvědčení, že s ohledem na fundovanost znaleckých závěrů prezentovaných u veřejného zasedání znalcem RNDr. Miloslavem Musilem potřeba revizního znaleckého posudku nevyvstala; současně upozornila na to, že byť znalecký posudek byl důležitým důkazem pro rozhodnutí o vině obviněného, rozhodně se nejednalo o důkaz jediný.
                          14. Dále se státní zástupkyně zaměřila na námitky obviněných týkající se absence zákonných znaků trestného činu podvodu v popisu skutku výroku o vině, jimž přiznala jisté opodstatnění. Přisvědčila obviněným v tom, že popis skutku vyjádřený v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně zcela neodpovídá zákonným požadavkům uvedeným v § 120 odst. 3 tr. ř., neboť z něj skutečně není zcela zřejmé, kdo měl být jednáním obviněného Š. K. uveden v omyl, a závěr soudu prvního stupně uvedený v odůvodnění jeho rozhodnutí, že uveden v omyl měl být Obvodní soud pro Prahu 1, který vedl dědické řízení, pak skutečně odporuje dosavadním výkladům a judikatuře. V této souvislosti poukázala na závěry stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. Tpjn 305/2010, publikovaného pod č. 51/2011 Sb. rozh. tr., podle nichž zákonný znak trestného činu podvodu spočívající v „uvedení jiného v omyl“ nebo ve „využití omylu jiného“ může naplnit i pachatel, který v řízení o dědictví úmyslně uvede nepravdivé údaje o tom, že je dědicem, nebo o výši svého dědického nároku, a to s cílem obohatit se z majetku zůstavitele ke škodě jiného (skutečného) dědice. Oproti civilnímu řízení spornému, jehož účastník ví, jaké dispozice se svým majetkem prováděl, a nemůže být tedy zpravidla druhým účastníkem ohledně těchto dispozic, jichž se týká podaná žaloba, uveden v omyl, se dědické řízení vyznačuje určitou specifičností, kdy jeho účastníci nemohou mít úplnou znalost dispozic, které prováděl zůstavitel za svého života se svým majetkem, ani znalost toho, zda a v jaké podobě zůstavitel učinil závěť a jak v ní pořídil o svém majetku; oprávněný dědic má omezené možnosti eliminovat svůj omyl a prověřit si všechny rozhodné skutečnosti, od nichž se odvíjí jeho dědické právo nebo jeho rozsah. V řízení o dědictví je proto možné uvedení jeho účastníků v omyl, a osobou, která je zde uvedena v omyl nebo jejíhož omylu pachatel využívá, je jiný, resp. skutečný dědic (dědicové), nikoli tedy soud, u kterého se vede řízení o dědictví, ani notář jako soudní komisař, který je pověřen provedením úkonů v řízení o dědictví. Jde tedy o případ, kdy v zásadě není uváděn v omyl soud, protože ten pouze potvrzuje určitý stav, který je ovšem výsledkem jednak podvodného jednání některého z účastníků řízení o dědictví a jednak takového jednání jiného účastníka tohoto řízení (či tzv. opomenutého dědice), jež bylo učiněno v omylu, resp. s neznalostí rozhodných skutečností.
                            15. Státní zástupkyně následně vyslovila názor, že soudy sice pochybily, pokud za osobu uvedenou v omyl považovaly Obvodní soud pro Prahu 1, nicméně uvedené pochybení není důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí a přikázání věci soudu nižšího stupně k novému projednání a rozhodnutí, neboť je zřejmé, že z provedeného dokazování jasně vyplynulo, že byl spáchán trestný čin podvodu a že jej spáchal obviněný Š. K. za pomoci spoluobviněných J. S. a S. K., a že případné nové projednání věci by na tomto závěru nic nezměnilo a takový postup by vedl jen ke zbytečnému průtahu řízení. V této souvislosti zdůraznila, že zcela zásadní pro závěr, zda se obviněný Š. K. dopustil jemu přisuzovaného trestného činu, je zjištění, že v rámci dědického řízení po zemřelém M. Š. předložil v úmyslu získat majetkový prospěch padělanou závěť, a není podstatné, zda tuto závěť předložil až poté, co tak již učinil poškozený V. S., protože předložením další závěti v dědickém řízení zákonitě navodil stav, kdy byl tento poškozený uváděn v omyl o tom, že je zde reálná možnost, že zde existuje dědic jiný, a dokonce není podstatné ani to, zda byl poškozený V. S. skutečným a oprávněným dědicem zesnulého. Je tomu tak proto, že podle § 1634 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, není-li závětních ani zákonných dědiců, připadá dědictví státu a na stát se hledí, jako by byl zákonným dědicem (k tomu odkázala na obdobnou situaci již řešenou Nejvyšším soudem v jeho usnesení ze dne 4. 11. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1311/2015). Státní zástupkyně proto uzavřela, že jednáním spočívajícím ve vědomém předložení padělané závěti v rámci dědického řízení s cílem získat majetkový prospěch, obviněný naplnil všechny znaky trestného činu podvodu, a to včetně znaku uvedení v omyl, kdy deklarováním existence a platnosti takové závěti uváděl v omyl ostatní dědice (ať již závětní či zákonné) o oprávněnosti či výši jejich nároku.
                              16. K námitkám, které uplatnili toliko obvinění S. K. a J. S., tedy že nebylo prokázáno, že vědomě podepsali padělanou závěť, státní zástupkyně uvedla, že se jedná de facto o námitku skutkového charakteru, kterou nelze právně relevantně uplatnit pod deklarovaným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z provedeného dokazování totiž vyplynulo, že události se neodehrály tak, jak je obvinění popisovali, a muselo jim být tudíž zřejmé, že podepisují listinu označenou jako závěť a svými podpisy stvrdili, že zůstavitel před nimi výslovně prohlásil, že listina obsahuje jeho poslední vůli, ačkoli věděli, že svědky žádného takového prohlášení nebyli. Jejich zavinění je tudíž dovozováno nikoli až z toho, zda snad mohli či nemohli poznat, že podpis na závěti není vlastnoručním podpisem zůstavitele, ale již ze samotné okolnosti, že jako svědci podepsali listinu označenou jako závěť, aniž by byl dodržen postup podle § 1534 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, podle kterého závěť, kterou zůstavitel nenapsal vlastní rukou, musí vlastní rukou podepsat a před dvěma svědky současně přítomnými výslovně prohlásit, že listina obsahuje jeho poslední vůli. Ničeho takového však obvinění svědci nebyli, a proto věděli, že listina poslední vůli zůstavitele neobsahuje, neboť jim muselo být zřejmé, že pokud by listina skutečně poslední vůli M. Š. obsahovala, byl by dodržen zákonný postup procesu jejího podepisování. Státní zástupkyně proto shrnula, že obvinění se svým jednáním pokusili dodat předmětné listině právní účinky, které však neměla, o čemž museli vědět, stejně jako museli být srozuměni s možnými následky dalšího nakládání s touto listinou; jejich jednání tak naplňovalo všechny znaky pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k trestnému činu podvodu, neboť takovým jednáním umožnili spoluobviněnému Š. K. spáchat daný trestný čin.
                                17. Námitku obviněného Š. K., že byl porušen zákon při ukládání trestu odnětí svobody, zejména v ustanoveních § 39 odst. 4 tr. zákoníku a § 42 tr. zákoníku, státní zástupkyně považovala, a to i s přihlédnutím k závěrům, které vyslovil Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/2017, za zjevně neopodstatněnou. Jestliže totiž obviněný namítal, že ve smyslu § 39 odst. 4 tr. zákoníku a zde vyjádřené zásady zákazu dvojího přičítání nelze přihlížet k okolnosti, která je zákonným znakem trestného činu, včetně okolnosti, jež podmiňuje použití vyšší trestní sazby, ještě navíc jako k okolnosti přitěžující, zdůraznila, že není vyloučeno při výměře trestu zhodnotit intenzitu naplnění určitého zákonného znaku, který je zároveň přitěžující okolností. V dané věci se obviněný skutečně sofistikovaným způsobem pokusil předložit v dědickém řízení důmyslně padělanou závěť, přičemž tímto svým jednáním směřoval ke svému obohacení v částce, která několikanásobně převyšuje hranici škody velkého rozsahu stanovenou v § 138 tr. zákoníku. Současně upozornila na to, že byť se nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře pěti let může zdát obviněnému přísný, byl stanoven na samé spodní hranici dané zákonné trestní sazby. Podotkla rovněž, že soud správně neshledal na základě výše uvedených okolností možnost pro postup podle § 58 odst. 5 tr. zákoníku.
                                  18. V závěru svého vyjádření státní zástupkyně vyjádřila přesvědčení, že ačkoli některým námitkám obviněných lze přiznat jisté opodstatnění, je současně zcela zřejmé, že projednání podaných dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněných a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud podaná dovolání podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. odmítl; s ohledem na to neshledala ani důvod pro postup předsedy senátu Nejvyššího soudu podle § 265o odst. 1 tr. ř. v případě obviněného Š. K. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodl o podaném dovolání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasila ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání.
                                    19. Nejvyšší soud zaslal vyjádření státní zástupkyně datovou schránkou na vědomí výše jmenovaným obhájcům obviněných (bylo jim doručeno shodného dne 4. 7. 2018). K vyjádření státní zástupkyně podal repliku prostřednictvím svého obhájce pouze obviněný Š. K. Předně v ní nesouhlasil se závěry státní zástupkyně, jež pochybení soudu spočívající v nedostatečném popisu jeho podvodného jednání fakticky bagatelizuje s tím, že Nejvyšší soud by je měl bez dalšího přejít a dovolání odmítnout, a vyslovil názor, že v jeho případě není naplněna ani jedna z kumulativních podmínek v ustanovení § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. Měl totiž jednak za to, že projednání dovolání by bylo způsobilé zásadně ovlivnit jeho postavení, pokud by mu Nejvyšší soud vyhověl, neboť tímto se domáhá nápravy pochybení obou soudů nižších instancí, jež nepostupovaly ve věci mimořádně pečlivě, a toto pochybení může být odstraněno pouze před těmito soudy tím, že by nové rozhodnutí ve věci mohly opřít o důkaz revizním znaleckým posudkem, který by jediný byl způsobilý vady v rozhodnutí soudů obou stupňů odstranit. Neztotožnil se dále ani s argumentem státní zástupkyně, že řešená otázka není po právní stránce zásadního významu. Namítl, že vadný výrok o vině, jenž představuje stěžejní část jakéhokoli rozsudku s významnými právními dopady, nelze v žádném případě považovat za otázku okrajovou, a tudíž není možné akceptovat návrh státní zástupkyně, aby Nejvyšší soud toto pochybení soudů nižších instancí bagatelizoval a fakticky ignoroval.
                                      20. V dalším textu své podrobné repliky se dovolatel zaměřil na jednotlivé námitky, jež uplatnil již ve svém dovolání. K úvahám státní zástupkyně ohledně jím namítané absence znaku uvedení v omyl uvedl, že těmto nelze přisvědčit, neboť jsou vedeny zjevnou snahou ponechat napadené rozhodnutí i přes jeho vady v platnosti; k jí citovanému usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1311/2015 (jež je navíc rozhodnutím nepublikovaným, v němž lze jen těžko spatřovat vyjádření jakéhokoli právního názoru na danou problematiku ze strany Nejvyššího soudu, a tudíž jeho argumentační síla je výrazně snížena), poukázal na to, že tímto bylo dovolání odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s odůvodněním, že dovolatel uplatnil výhradně námitky skutkového charakteru, a tedy Nejvyšší soud tyto výhrady vůbec nepřezkoumával. Taková situace však v jeho případě nenastala, neboť i sama státní zástupkyně uznala důvodnost přinejmenším některých jeho námitek, přičemž vady dokazování zakládají v dané věci porušení práva na spravedlivý proces, jímž je Nejvyšší soud povinen se zabývat. Uzavřel proto, že nesprávnost a nepřezkoumatelnost výroku odsuzujícího rozsudku spojená s absencí znaku uvedení v omyl u předmětného trestného činu je vadou natolik podstatnou, že není možné postupovat v intencích návrhu státní zástupkyně a dovolání podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. paušálně odmítnout.
                                        21. Dále obviněný nesouhlasil s tvrzením státní zástupkyně, že kritizovaný posudek znalce RNDr. Miloslava Musila není jediným důkazem o jeho vině. V tomto směru připustil, že ve věci sice byly provedeny i jiné usvědčující důkazy, avšak namítl, že šlo o důkazy nepřímé, které by bez výše uvedeného znaleckého posudku v žádném případě netvořily logicky ucelený řetězec, z něhož by bylo možno usuzovat na jeho vinu, resp. na to, že předmětná závěť v jeho prospěch není pravá. Setrval proto na svém názoru, že s ohledem na specifičnost znaleckého zkoumání a klíčový charakter tohoto důkazu není možné se spokojit s postupem soudů nižší instance, které i přes deklarovanou vůli postupovat ohledně znaleckého zkoumání s maximální pečlivostí této své povinnosti nedostály; dodal, že této povinnosti mohly dostát tak, že by rozporné závěry obou znaleckých posudků konfrontovaly s revizním znaleckým posudkem. V této souvislosti ještě označil za smyšlenku jak závěr odvolacího soudu, tak vyjádření státní zástupkyně, že v případě posudku znalce Ing. Davida Hermana se mělo jednat o „oponentní“ posudek s tím, že jmenovaný znalec se s posudkem RNDr. Miloslava Musila seznámil až poté, co jeho posudek byl předložen soudu prvního stupně.
                                          22. Konečně dovolatel neshledal správným ani vyjádření státní zástupkyně k jeho námitkám, že při ukládání trestu bylo porušeno ustanovení § 39 odst. 4 tr. zákoníku, pokud tato argumentovala zhodnocením intenzity naplnění určitého zákonného znaku, který je zároveň přitěžující okolností. K této otázce vyjádřil přesvědčení, že jeho údajné jednání není v kontextu jiných shodně kvalifikovaných jednání ničím výjimečným ani co do jeho sofistikovanosti, ani co do výše údajně cílené škody s tím, že jednak nevybočuje z širokého spektra možných skutků, na něž lze danou skutkovou podstatu aplikovat, a jednak u takových jednání není výjimkou škoda výrazně vyšší, mnohdy i v řádu nikoli milionů, ale přímo miliard korun. Navíc poukázal na to, že v rozsudku odvolacího soudu se o zmíněných okolnostech výslovně hovoří jako o okolnostech přitěžujících, nikoli jako o hodnocení intenzity jeho údajného jednání. Vyjádřil se rovněž kriticky na adresu státní zástupkyně, jestliže tato vycházela (což by se státní zástupkyni stávat nemělo) z nesprávného vymezení zákonné trestní sazby, jež v případě posuzovaného trestného činu nečiní pět až dvanáct let, nýbrž pět až deset let; z její argumentace přiměřeností uloženého trestu lze usuzovat též na to, že ve věci mohou být dány důvody pro postup podle § 58 odst. 5 tr. zákoníku.
                                            23. V závěru své repliky obviněný uvedl, že Nejvyšší soud projednal dovolání V. S. a rozsudkem ze dne 19. 6. 2018, č. j. 26 Cdo 4257/2017-272, zrušil rozsudky soudů obou stupňů, přičemž konstatoval, že nelze předjímat, kdo je dědicem po zemřelém M. Š., dokud pozůstalostní řízení neskončí, z čehož se nepřímo podává, že V. S. postrádá zákonný důvod, aby byl v této věci v postavení poškozeného. Z výše uvedených důvodů setrval na svém návrhu, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, a dále podle § 265m odst. 1 tr. ř. ve spojení s § 226 písm. b) tr. ř. jej zprostil obžaloby, neboť žalovaný skutek není trestným činem, in eventum aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně, případně soudu odvolacímu, aby věc znovu projednal a rozhodl.
                                              24. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání všech obviněných v této trestní věci jsou přípustná [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňují rovněž obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.
                                                25. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněnými uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
                                                  26. Jak již bylo výše uvedeno, obviněný Š. K. své dovolání výslovně opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obvinění S. K. a J. S. o důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.
                                                    27. Z logiky věci se Nejvyšší soud nejprve zabýval dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (druhá alternativa).
                                                      28. V posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že z podnětu odvolání obviněného Š. K. podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody a podle § 259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině pokusem zločinu podvodu podle § 21 odst. 1, § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a výroku o uloženém trestu odnětí svobody v trvání pěti roků znovu rozhodl tak, že podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil tohoto obviněného pro výkon trestu do věznice s ostrahou. Dalším výrokem pak podle § 256 tr. ř. zamítl odvolání obviněných S. K. a J. S., jakož i odvolání poškozeného V. S.
                                                        29. Z uvedeného je tedy zřejmé, že odvolací soud rozhodl v dané trestní věci ohledně všech obviněných po jejím věcném přezkoumání. Z toho vyplývá, že tento dovolací důvod může přicházet v úvahu pouze v jeho druhé variantě, tj. ve spojení s některým z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
                                                          30. Jak již bylo výše uvedeno, všichni obvinění uplatnili rovněž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu například ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02 a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).
                                                            31. Nejvyšší soud shledal, že námitky obviněných v tomto ohledu nemohly obstát, a to z následujících důvodů.
                                                              32. Všichni dovolatelé uplatnili jednak (obsahově i formulačně zcela shodnou) výhradu nesprávného právního posouzení daného skutku s tím, že skutek tak, jak je popsán v napadeném rozsudku (resp. v obou rozsudcích), nenaplňuje znaky žádného trestného činu, neboť z něj není patrné, zda a případně kdo jím byl uveden v omyl. V návaznosti na to pak měli za to, že existuje zásadní rozpor mezi popisem předmětného jednání a skutkovou větou (správně mělo být právní větou, neboť skutkovou větou je ta, jež obsahuje právě popis konkrétního jednání) napadeného rozsudku.
                                                                33. V této souvislosti je třeba nejprve uvést, že trestní zákoník ve svém § 13 odst. 1, který navazuje na čl. 39 Listiny základních práv a svobod, stanoví, že „trestným činem je protiprávní čin, který trestní zákon označuje jako trestný, a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně“. Těmi jsou vedle věku a příčetnosti i znaky skutkové podstaty trestného činu, a to konkrétně protiprávnost, objekt, objektivní stránka, subjekt a subjektivní stránka. Není-li některá z těchto složek naplněna, o trestný čin se nejedná. K obligatorním znakům objektivní stránky všech trestných činů náleží jednání, škodlivý následek a příčinná souvislost mezi nimi.

                                                                34. Podle § 120 odst. 3 tr. ř. platí, že výrok rozsudku, jímž se obviněný uznává vinným, musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Ve skutkové větě výrokové části rozsudku tudíž musí být popsány všechny znaky skutkové podstaty daného trestného činu, a to slovním vyjádřením všech okolností, které v konkrétním případě vytváří znaky tohoto trestného činu. Popis skutku proto nemůže být libovolný, ale musí vyjadřovat všechny skutečnosti významné pro právní kvalifikaci.
                                                                  35. O správné právní posouzení skutku se jedná tehdy, když popis skutku ve výroku rozsudku uvedený je v souladu s právní větou, obsahující zákonné znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu. Naproti tomu o nesprávné právní posouzení se jedná v případě, že popis skutku vyjádřený ve skutkové větě výroku rozsudku bezezbytku neodpovídá formálním znakům použité skutkové podstaty trestného činu vyjádřeným v právní větě výroku. Neobsahuje-li skutková věta ve výroku o vině úplný popis skutečností rozhodných pro naplnění všech znaků skutkové podstaty, může být porušeno právo obviněného na spravedlivý proces (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 10. 2005, sp. zn. II. ÚS 83/2004).
                                                                    36. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně, která shledal správnými i soud odvolací, formulovaných ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že obvinění (zkráceně) dne 15. 12. 2014 v P., …, v kanceláři notáře B. H. obviněný Š. K., v úmyslu popřít dědické právo oprávněného dědice a obohatit se o majetek zůstavitele M. Š., …, který zemřel dne 22. 3. 2014, předložil ověřenou kopii alografní závěti M. Š. datované dnem 1. 7. 2013 s padělaným podpisem zůstavitele, kdy podpis zůstavitele byl do závěti dokopírován, a kterou poté po dohodě s obviněným Š. K. závěť jako svědci podepsali obviněný S. K. a obviněný J. S., kteří tak svým podpisem stvrdili, že zůstavitel před nimi výslovně prohlásil, že listina obsahuje jeho poslední vůli, ačkoliv si byli vědomi toho, že obsah závěti neodráží poslední vůli zůstavitele, a že zůstavitel před nimi takové prohlášení neučinil, čímž umožnili obviněnému K. získat závěť obsahující všechny náležitosti tak, aby ji mohl předložit v dědickém řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pověřeným notářem B. H., …, kdy obsahem závěti je to, že zůstavitel M. Š. odkazuje obviněnému Š. K. veškerý svůj majetek, přestože si byl obviněný Š. K. vědom skutečnosti, že obsah závěti neodráží poslední vůli zůstavitele, a že oprávněným dědicem zůstavitele je účastník dědického řízení vedeného po zemřelém M. Š. poškozený V. S., …, čímž by v případě vydání rozhodnutí o tom, že je obviněný Š. K. jediným dědicem zůstavitele, způsobil oprávněnému dědicovi V. S. škodu ve výši 36 667 000 Kč, což je hodnota dvou třetin nemovitosti v k. ú. M. S., obec P., …, která je předmětem dědictví, kdy k uznání závěti a vypořádání dědictví do současné doby nedošlo.
                                                                      37. Třebaže si lze představit rozsudek s pregnantnějším popisem skutkových okolností, z nichž by naprosto jednoznačně vyplývalo, kdo byl zmiňovaným jednáním obviněného Š. K. (za pomoci obviněných S. K. a J. S.) uveden v omyl, Nejvyšší soud konstatuje, že citované znění skutkové věty odsuzujícího rozsudku je dostačující pro závěr o naplnění všech znaků skutkové podstaty zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku (ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku), neboť ve spojení s odůvodněním rozhodnutí jak soudu prvního stupně, tak především soudu odvolacího, v němž jsou skutková zjištění učiněná na podkladě provedeného dokazování rozvedena a upřesněna, je zřejmé, že jednotlivé znaky dané skutkové podstaty jsou jednáním obviněného Š. K. (jakož i jednáním spoluobviněných S. K. a J. S., jež mu toto jednání umožnili) nepochybně dány. Zásadní pro předmětnou právní kvalifikaci je totiž skutkové zjištění (v tzv. skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně výslovně obsažené), že obviněný Š. K. v rámci dědického řízení po zemřelém M. Š. v úmyslu popřít dědické právo oprávněného dědice a obohatit se o majetek jmenovaného zůstavitele předložil závěť s padělaným – totiž do závěti dokopírovaným – podpisem zůstavitele, přičemž si byl vědom skutečnosti, že obsah závěti neodráží poslední vůli zůstavitele. Učinil tak za pomoci spoluobviněných S. K. a J. S., kteří svým podpisem stvrdili, že zůstavitel před nimi výslovně prohlásil, že listina obsahuje jeho poslední vůli, ačkoliv si byli vědomi toho, že obsah závěti neodráží poslední vůli zůstavitele, a že zůstavitel před nimi takové prohlášení neučinil, čímž umožnili obviněnému K. získat závěť obsahující všechny náležitosti tak, aby ji mohl předložit v dědickém řízení.
                                                                        38. Přestože soud prvního stupně pochybil v označení toho, kdo byl takovým jednáním obviněných uveden v omyl, když za něj nesprávně považoval Obvodní soud pro Prahu 1, který vedl dědické řízení, což skutečně odporuje odborným výkladům a ustálené judikatuře (srov. státní zástupkyní přiléhavě citované stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. Tpjn 305/2010, publikované pod č. 51/2011 Sb. rozh. tr.), je zjevné, že takovou osobou byl oprávněný dědic. I pokud by tímto v posuzovaném případě nebyl poškozený V. S.– účastník předmětného dědického řízení, jenž též předložil závěť zůstavitele ve svůj prospěch a jehož postavení jakožto oprávněného dědice a poškozeného obvinění zpochybňují – byl by jím stát jako zákonný dědic, jemuž by dané dědictví připadlo podle § 1634 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „obč. zákoníku“). Nejvyšší soud proto uzavírá, že z těchto skutečností nadevší pochybnost vyplývá, že obviněný Š. K. se dopustil podvodného jednání, neboť v předmětném dědickém řízení vědomě předložil padělanou závěť s cílem získat značný majetkový prospěch, a tím uvedl v omyl jiného v úvahu přicházejícího oprávněného dědice (ať již závětního či zákonného).
                                                                          39. Jestliže obvinění S. K. a J. S. v této souvislosti (a nad rámec výhrad obsažených v dovolání obviněného Š. K.) zdůrazňovali, že oni zkoumanou závěť nepředložili, neměli a nemohli mít povědomost o tom, jaký majetek je nebo měl být jejím předmětem, a namítli, že nebylo prokázáno, že by vědomě podepsali padělanou závěť jako svědci, když originál od kopie nerozpoznala ani pracovnice pošty, jež k němu připojila ověřovací doložku, Nejvyšší soud považuje za vhodné k této – svým charakterem skutkové – argumentaci pro úplnost uvést, že jmenovaní obvinění byli uznáni vinnými pomocí k danému trestnému činu, neboť jejich jednání spočívalo v tom, že umožnili obviněnému Š. K. dopustit se výše popsaného podvodného jednání tím, že podepsali předmětnou závěť jako svědci, přestože nebyl dodržen postup podle § 1534 obč. zákoníku. Ze skutkových zjištění učiněných již soudem prvního stupně na podkladě provedeného dokazování je zřejmé (srov. zejména strany 10 a 11 jeho rozsudku), že nebyli svědky toho, že by zůstavitel před nimi výslovně prohlásil, že listina obsahuje jeho poslední vůli, tj. museli vědět, že obsah závěti neodráží poslední vůli zůstavitele (v opačném případě by byl zákonný postup podle § 1534 obč. zákoníku dodržen). Svými podpisy učiněnými v rozporu se skutečností dodali závěti právní účinky, a tím umožnili obviněnému Š. K. předložit závěť v dědickém řízení, a tak se dopustit daného trestného činu.
                                                                            40. Další námitkou, kterou ve svých dovoláních uplatnili všichni obvinění, byla výhrada extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, jenž měl za následek porušení jejich práva na spravedlivý proces. Obviněnými tvrzený extrémní rozpor měl spočívat primárně v tom, že soudy obou stupňů se dostatečně nevypořádaly s pochybnostmi o jejich vině vzešlými z protichůdných závěrů znaleckých posudků ohledně předmětné závěti, přičemž vytkli, že soudy tyto závěry hodnotily jednostranně a odvolací soud nedoplnil dokazování o revizní posudek; postup, kdy odsuzující rozsudek je vystavěn pouze na výběru jednoho z alternativních výsledků znaleckého zkoumání, navíc toho, který je pro ně alternativou méně příznivou, považovali za porušení zásady presumpce neviny a pravidla in dubio pro reo.
                                                                              41. Nejvyšší soud považuje za potřebné k výše rozvedené dovolací argumentaci předně poukázat na to, že zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. Zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se totiž nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.).
                                                                                42. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady však Nejvyšší soud v dané věci neshledal. V této souvislosti je vhodné připomenout, že tzv. extrémní nesoulad nastává tehdy, jestliže zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, nebo jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování. Případný extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založen jen na tom, že dovolatel sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem (jemu prospívajícím). Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně přitom vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Tento soud jako soud nalézací v odůvodnění svého rozhodnutí také řádně vyložil, jaké závěry z jednotlivých důkazů učinil, a podrobně se zabýval i obhajobou obviněných (srov. zejména strany 10 až 13 odůvodnění rozsudku). S těmito hodnotícími úvahami a skutkovými zjištěními se ztotožnil i soud odvolací v odůvodnění svého rozsudku (srov. jeho strany 5 až 12), přičemž i tento se detailně zabýval obhajobou obviněných. Nelze proto v žádném případě přisvědčit obviněným, jestliže tvrdili, že postup odvolacího soudu, pokud nevyhověl jejich požadavku na vyžádání revizního znaleckého posudku, nebyl dostatečný, a že uvedené pochybení představující porušení zásady presumpce neviny a pravidla in dubio pro reo dosáhlo současně intenzity porušení práva na spravedlivý proces.
                                                                                  43. Nad rámec výše uvedeného považuje Nejvyšší soud za vhodné zdůraznit, že oba soudy nižších instancí se velice pečlivě zabývaly v dané věci otázkou, zda závěť, kterou v daném dědickém řízení předložil obviněný Š. K. (a jíž dodali jako svědci právní účinky obvinění S. K. a J. S.), byla či nebyla pravou závětí zůstavitele M. Š. Jestliže na podkladě provedených důkazů (zejména – nikoliv však pouze – na základě závěrů znaleckého posudku znalce RNDr. Miloslava Musila) dospěly k závěru, že šlo o závěť padělanou, neboť zůstavitel ji nepodepsal vlastní rukou a rovněž před dvěma svědky současně přítomnými, obviněnými S. K. a J. S., výslovně neprohlásil, že obsahuje jeho poslední vůli, přičemž podpis zůstavitele byl do závěti dokopírován, nemá Nejvyšší soud důvod takový jejich závěr jakkoli zpochybňovat. Soudy obou stupňů (když i odvolací soud k této otázce doplnil dokazování a předvolal k veřejnému zasedání jak znalce RNDr. Miloslava Musila, tak znalce Ing. Davida Hermana, jenž zpracoval ve věci další posudek), svoje totožné závěry v tomto směru opřely (přes odlišný názor obviněných) o logické hodnocení závěrů obou jmenovaných znalců, podrobně vysvětlily, jaké skutečnosti při tomto hodnocení zohlednily, a pokud se přiklonily k závěrům znalce RNDr. Miloslava Musila (a neshledaly potřebným zpracování revizního znaleckého posudku), přesvědčivě odůvodnily, z jakých důvodů tak učinily. Jejich úvahy je možné alespoň stručně shrnout v tom smyslu, že tomu tak bylo proto, že tento znalec zkoumal (pro danou věc zásadní) způsob vytvoření podpisů na závěti, resp. její kopii, přičemž za použití optické techniky pracující i v oblastech UV a IR záření za proměnlivého zvětšení zjistil, že bodová struktura podpisu zůstavitele je odlišná od plnosti tahů zjištěných v podpisech svědků, a tudíž že podpis zůstavitele nebyl vyhotoven stejným způsobem (stejným psacím prostředkem) jako podpisy svědků a byl do textu závěti dokopírován; pokud by totiž všechny podpisy na originále závěti byly vyhotoveny stejným psacím prostředkem, při jejich překopírování (jak již bylo řečeno, závěť byla předložena v kopii) by se na kopii jevily shodně, což se však nestalo. Nejvyšší soud nemá, co by oběma soudům v tomto ohledu mohl vytknout a dodává, že nesouhlas obviněných s takovým hodnocením a na jeho podkladě učiněnými závěry ze strany soudů a jimi z těchto důvodů namítané porušení zásady presumpce neviny a pravidla in dubio pro reo dosahující intenzity porušení práva na spravedlivý proces jsou toliko projevem jejich nespokojenosti s tím, že soudy dospěly k závěru, že předmětná závěť byla padělaná.
                                                                                    44. Obviněný Š. K. ve svém dovolání rovněž vytkl soudům obou stupňů, že při úvaze o ukládaném trestu aplikovaly ustanovení § 42 písm. a) a b) tr. zákoníku v rozporu s ustanovením § 39 odst. 4 tr. zákoníku, neboť přihlédly jako k přitěžujícím okolnostem k tomu, že daný trestný čin spáchal po předchozím uvážení a ze ziskuchtivosti, a namítl, že tento postup mohl mít dopad i na výši uloženého trestu a případnou aplikaci ustanovení § 58 odst. 5 tr. zákoníku.
                                                                                      45. K takové námitce obviněného je třeba především uvést, že i tato stojí mimo rámec dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí, lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jehož prostřednictvím je reagováno na situace, kdy byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, např. nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 41 a § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, pak v dovolání nelze namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu. Nesprávná aplikace daných zákonných ustanovení, tedy snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby, aniž by byly dodrženy podmínky stanovené pro takový postup, naplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2002, sp. zn. 7 Tdo 356/2002, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ve svazku 17/2002, pod č. T 416, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2003, sp. zn. 5 Tdo 411/2003, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ve svazku 26/2002, pod č. T 617). Tento dovolací důvod však obviněný Š. K. ve svém dovolání neuplatnil.
                                                                                        46. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na němž by bylo založeno rozhodnutí, je pak možno – pokud jde o výrok o trestu – považovat toliko jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu. Šlo by např. o situace, kdy by se soud dopustil pochybení v právním závěru stran toho, zda měl či neměl být ukládán souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
                                                                                          47. Nad rámec uvedeného konstatování Nejvyšší soud ve shodě s vyjádřením státní zástupkyně poukazuje na to, že z odůvodnění rozhodnutí soudů obou nižších instancí je zřejmé, že tyto zohlednily obviněným zmíněné okolnosti v rámci úvah o druhu a výši trestu jako okolnosti, které ještě zvýšily intenzitu naplnění zákonných znaků skutkové podstaty zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku (ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku), jímž byl obviněný uznán vinným, a vzhledem k nimž v daném případě přicházel v úvahu pouze nepodmíněný trest odnětí svobody v rozpětí pět až deset let, a naopak nepřicházelo v úvahu mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 1 ani § 58 odst. 5 tr. zákoníku. Nejvyšší soud shledal, že oba soudy nepochybily, pokud při ukládání trestu přihlédly k tomu, že (jakkoliv je jistě daný zločin obecně charakterizován jak určitou promyšleností, tak sledováním získání nemalého majetkového prospěchu, jak na to poukazoval obviněný), v posuzované věci obviněný jednal plánovitě, pečlivě si připravil podmínky pro spáchání předmětného zločinu, když jednak si pořídil padělanou závěť a její ověřenou kopii a jednak obstaral i dva nutné svědky, a posléze se zapojil do dědického řízení, a to s cílem získat (neoprávněně a bezpracně) majetkový prospěch, jenž více než sedminásobně převyšuje hranici škody velkého rozsahu (jež je zákonným znakem skutkové podstaty citovaného zločinu), jak je upravena v ustanovení § 138 tr. zákoníku, a tak se obohatit na úkor jiného (závětního či zákonného) dědice.
                                                                                            48. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněných podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť byla podána z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle § 265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a sp. zn. I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
                                                                                              49. Nejvyšší soud nepřehlédl, že obviněný Š. K. ve svém podání současně učinil podnět, aby mu byl odložen či přerušen výkon napadených rozsudků, a to do doby, než bude o jeho dovolání rozhodnuto. Předseda senátu soudu prvního stupně však takový návrh při předložení věci a spisu neučinil, a proto o něm Nejvyšší soud nerozhodoval. Jen pro úplnost lze dodat, že předseda senátu Nejvyššího soudu by však zákonné podmínky pro takové rozhodnutí ve smyslu § 265o odst. 1 tr. ř. – už s ohledem na způsob rozhodnutí o podaném dovolání – ani neshledal.

                                                                                              P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.

                                                                                              V Brně dne 31. 10. 2018

                                                                                              JUDr. Jan Bláha
                                                                                              předseda senátu