Rozhodnutí NS

21 Cdo 2472/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:09/18/2019
Spisová značka:21 Cdo 2472/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.2472.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dovolací důvody
Náhrada škody zaměstnavatelem
Náhrada za ztrátu na výdělku
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
§ 241a odst. 1 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
II.ÚS 3734/19
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
21 Cdo 2472/2019-360


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce M. B., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Luciou Mališovou, advokátkou se sídlem ve Frýdlantu nad Ostravicí, Jana Trčky č. 966, proti žalovanému OKD, a. s. se sídlem v Karviné, Stonavská č. 2179, IČO 05979277, zastoupenému JUDr. Renatou Kadlubcovou, advokátkou se sídlem v Českém Těšíně, Hradišťská č. 119, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 8 C 66/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. března 2019 č. j. 16 Co 115/2018-300, takto:


I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 12 463 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Renaty Kadlubcové, advokátky se sídlem v Českém Těšíně, Hradišťská č. 119.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 3. 2019 č. j. 16 Co 115/2018-300 neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. [může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, které bylo uveřejněno pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013 sen. zn. 29 NSČR 55/2013, které bylo uveřejněno pod č. 116 v časopise Soudní judikatura, roč. 2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2488/2013); má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, argument, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání,
jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2394/2013); má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy,
je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013 sp. zn. 29 Cdo 3032/2013); způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. například již uvedená usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013 sen. zn. 29 NSČR 55/2013 a ze dne 29. 8. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2488/2013)], a v dovolacím řízení proto nelze pokračovat.

Rozhodnutí odvolacího soudu je navíc v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (k možnosti zaměstnavatele domáhat se změny svých povinností, jestliže zhoršení zdravotního stavu není v příčinné souvislosti s utrpěným pracovním úrazem poškozeného a samo o sobě mu znemožňuje výkon práce, kterou konal před vznikem škody, srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2003 sp. zn. 21 Cdo 227/2002, který byl uveřejněn pod č. 47 v časopise Soudní judikatura, roč. 2003, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 1999 sp. zn. 21 Cdo 376/98, který byl uveřejněn pod č. 35 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000) a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.

K založení přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nejsou způsobilé
ani námitky, jimiž dovolatel uplatnil jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. [zpochybňuje-li skutková zjištění, z nichž soudy vycházely při posuzování, zda u žalobce došlo ke změně poměrů, která měla za následek zánik povinnosti žalovaného poskytovat žalobci náhradu za ztrátu na výdělku z důvodu jeho pracovního úrazu ze dne 8. 9. 2002, zejména skutkový závěr, že „rozhodující (převažující) příčinou omezení pracovní schopnosti žalobce jsou obecná onemocnění, a to zejména bolestivý páteřní syndrom“, která nesouvisejí s následky pracovního úrazu, nesouhlasí-li se způsobem, jakým soudy k těmto skutkovým zjištěním dospěly (s hodnocením důkazů, na základě něhož k nim dospěly), předestírá-li vlastní skutkové závěry, zejména závěr, že veškerá onemocnění, kterými žalobce trpí, jsou důsledkem pracovního úrazu ze dne 8. 9. 2002, na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že „nedošlo k takové změně poměrů ve smyslu ust. § 202 odst. 1 zák. práce z r. 1965, resp. ve smyslu § 309 odst. 1 zák. práce, která by odůvodňovala změnu a v tomto případě zrušení povinnosti zaměstnavatele“ k dalšímu poskytování náhrady za ztrátu na výdělku), a namítá-li jiné vady řízení (že „jak znalec, tak soud vycházel pouze z části podkladů, aniž by srozumitelně a přezkoumatelným způsobem vysvětlil, proč nevyužil zdravotnickou dokumentaci jako celek“, že se odvolací soud nijak vypořádal s podáním žalobce nazvaným „Závěrečná řeč před odvolacím soudem“, které neumožnil žalobci osobně před soudem přednést, ani se jeho obsahem „nezabýval jak v průběhu jednání, tak ani v odůvodnění svého rozhodnutí“, a že žalobci nebylo umožněno klást vyslýchaným znalcům dotazy), k nimž lze podle ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlédnout (jsou-li vskutku dány) jen tehdy, je-li dovolání přípustné].

V části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, v němž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o náhradě nákladů řízení, a proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroků o nákladech řízení.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 18. 9. 2019

JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu