Rozhodnutí NS

20 Cdo 3713/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:11/19/2019
Spisová značka:20 Cdo 3713/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:20.CDO.3713.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Exekuce
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
§ 241a odst. 2 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
20 Cdo 3713/2019-207


USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D. a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v exekuční věci oprávněné WETCO, spol. s r.o., se sídlem v Praze 4. Pod Pekařkou č. 107/1, identifikační číslo osoby 43462839, zastoupené Mgr. Martinem Žižkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí č. 846/1, proti povinným 1) F. F., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Janem Gebouským, advokátem se sídlem v Benešově, Tyršova č. 182, a 2) R. S., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Jaroslavem Bursíkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Belgická č. 196/38, pro 4 994 579,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 29 EXE 761/2017, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. června 2019, č. j. 25 Co 1/2019-181, takto:

I. Dovolání oprávněné se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


Odůvodnění:


Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 28. června 2019, č. j. 25 Co 1/2019-181, potvrdil usnesení Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 9. listopadu 2018, č. j. 29 EXE 761/2017-140, jímž byla zastavena exekuce nařízená pověřením Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 23. 8. 2017, č. j. 29 EXE 761/2017-34, v části, v které je vedena proti povinnému 1). Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že není na místě odchýlit se od judikatury dovolacího soudu stran povahy notářského zápisu se svolením vykonatelnosti, který je v posuzované věci exekučním titulem. Podle této judikatury dohoda obsažená v notářském zápisu se svolením k vykonatelnosti sama o osobě nemá za následek vznik, změnu nebo zánik práv či povinností účastníků právního vztahu (viz například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. října 2000, sp. zn. 21 Cdo 267/2000). Odvolací soud připustil, že obsahem notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti může být i notářský zápis o hmotněprávním úkonu, ale o takový případ se v právě posuzované věci nejednalo. Zavazovacím důvodem zde je smlouva o úvěru ze dne 27. září 2010, o níž se podkladový notářský zápis se svolením k vykonatelnosti toliko zmiňuje. Uznání závazku, jež je rovněž obsaženo v notářském zápisu se svolením k vykonatelnosti, samotný zavazovací důvod nepředstavuje. Uznal-li povinný 1) dluh co do důvodu a výše, nezbavuje se tím práva namítat absolutní neplatnost smlouvy o úvěru ze dne 27. září 2010 pro rozpor se zákonem (konkrétně pro rozpor s ustanovením § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013 – dále jen „obč. zák.“). Odvolací soud se rovněž ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně ohledně absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru ze dne 27. září 2010 z důvodu rozporu s ustanovením § 1 odst. 2, § 1 odst. 5 písm. a), § 2a písm. b) a ustanovením § 3 odst. 1 písm. b) zákona č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech a některých opatřeních s tím souvisejících a o doplnění zákona České národní rady č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákona o spořitelních a úvěrních družstvech). V této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2009, sp. zn. 29 Cdo 850/2007, podle něhož poskytování úvěrů je družstevní záložna oprávněna vykonávat jen pro své členy. Nebyl-li povinný 1) členem družstevní záložny, a tímto se nestal jen tím, že s ním družstevní záložna uzavřela smlouvu o úvěru ze dne 27. září 2010, je zmiňovaná smlouva o úvěru v rozporu s kogentními ustanovením zákona o spořitelních a úvěrních družstvech, a proto i absolutně neplatná ve smyslu ustanovení § 39 obč. zák. K námitce oprávněné o existenci jiné vady, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, odvolací soud uvedl, že oprávněná k přímému dotazu soudce neuváděla žádné nové skutečnosti a nenavrhla provedení konkrétních důkazů. Oprávněná znala hlavní pilíře procesní obrany povinného 1) o jeho nečlenství v družstevní záložně již od podání jeho návrhu na (částečné) zastavení exekuce, přičemž oprávněná k tomu nepředložila žádnou skutkově ani právně významnou proti argumentaci, kterou by tuto skutečnost vyvrátila. Oprávněná nezpochybňovala pravost ani správnost potvrzení o nečlenství povinného 1) v družstevní záložně. Soud prvního stupně proto nepochybil, pokud z tohoto vycházel a měl za to, že potvrzením je dostatečně skutkově podloženo nečlenství povinného 1) v družstevní záložně. Stran pravosti, event. správnosti potvrzení nemůže obstát ani odvolací námitka oprávněné poukazující na ustanovení § 566 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Listiny používané při provozu závodu dokazují pravdivost svého obsahu a vystavení listiny v době v ní uvedené.

Rozhodnutí odvolacího soudu napadla oprávněná dovoláním, ve kterém namítá, že:

      1) odvolací soud se ve svém rozhodnutí odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozsudku ze dne 9. listopadu 2016, sp. zn. 30 Cdo 2178/2016, když se v odůvodnění svého usnesení nevypořádal s odvolací námitkou oprávněné spočívající v tvrzení, že řešená věc nebyla soudem prvního stupně dostatečným způsobem posouzena po právní stránce a v jeho odůvodnění absentovala logická souslednost jeho úvah;

      2) odvolací soud nesprávně posoudil a tím postupoval v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, konkrétně s rozsudkem ze dne 26. srpna 2014, sp. zn. 21 Cdo 1163/2013, když nepoučil oprávněnou ve smyslu ustanovení § 118 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), o svém odlišném právním názoru;

      3) Odvolací soud zatížil řízení procesní vadou a věc nesprávně právně posoudil, neboť měl dát oprávněné možnost uvést svá skutková tvrzení a předložit k nim důkazní návrhy směřující vůči potvrzení družstevní záložny o tom, že povinný 1) nebyl v době uzavření úvěrové smlouvy členem této záložny a řádně se k nim vyjádřit. Shora uvedeným se odvolací soud opětovně odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2014, sp. zn. 21 Cdo 1163/2013, a současně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. listopadu 2016, sp. zn. 30 Cdo 2178/2016;

      4) je na místě posoudit jinak právní otázku důsledků uzavření úvěrové smlouvy mezi družstevní záložnou a jejím nečlenem a to zejména z důvodu rozporu ustanovení § 1 odst. 2 a § 3 zákona o družstevních záložnách, s dobrými mravy a tím tak postupovat v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2011, sp. zn. 30 Cdo 4831/2010.

S ohledem na výše uvedené navrhuje, aby dovolací soud usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. června 2019. č. j. 25 Co 1/2019-181, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

K dovolání oprávněné se vyjádřil povinný 1), který se plně ztotožnil se závěry odvolacího soudu a nespatřuje v jeho postupu pochybení, která mu jsou vytýkána dovolatelkou. Zdůraznil, že ustanovení § 3 zákona o spořitelních a úvěrních družstvech obsahuje kogentní taxativní výčet činností, které je družstevní záložna oprávněna vykonávat. Mezi tyto činnost mimo jiné patří oprávnění poskytovat úvěry toliko ve vztahu ke svým členům. Z tohoto pravidla nelze připustit výjimky. Nelze tedy připustit výklad, že by bylo možné úvěr poskytnout i osobě, která není členem družstevní záložny. Vzhledem k tomu, že povinný 1) nepodepisoval úvěrovou smlouvu osobně, ale v jeho zastoupení ji podepisoval povinný 2), on sám neměl z úvěrové smlouvy žádný prospěch. Z úvěrové smlouvy mu nikdy nebyly poskytnuty žádné finanční prostředky. Neshledává v předmětné situaci rozpor s dobrými mravy, jak se jej snaží dovodit oprávněná. Navrhuje proto, aby dovolací soud dovolání oprávněné zamítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. září 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.) a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243 odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.

Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolatelka ve svém dovolání nejprve rekapituluje pět odvolacích námitek, které odvolací soud nesprávně či nedostatečně posoudil. Pro účely dovolání pak vymezuje celkem čtyři otázky k řešení, z nichž pro posouzení přípustnosti jejího dovolání je relevantní především otázka č. 1), v níž dovolatelka namítá, že odvolací soud se ve svém rozhodnutí odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně pak od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. listopadu 2016, sp. zn. 30 Cdo 2178/2016. Dovolatelka má za to, že odvolací soud se v odůvodnění svého usnesení nedostatečně vypořádal s námitkou dovolatelky stran přesvědčivosti usnesení soudu prvního stupně, v němž podle jejího názoru absentovala logická souslednost úvah, které vedly soud prvního stupně k vydání jeho usnesení.

Dovolatelce lze nejen na podkladě shora citovaného rozsudku dovolacího soudu přisvědčit, že předpoklad přípustnosti dovolání skutečně může být založen i tím, že odvolací soud konkrétním v dovolání vymezeným způsobem porušil právo dovolatele na spravedlivý proces, nevypořádal-li se s jeho námitkami, čímž způsobil nepřezkoumatelnost svého rozhodnutí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. června 2018, sp. zn. 20 Cdo 1927/2018). Nelze však přehlédnout, že argumenty dovolatelky stran nepřezkoumatelnosti jsou vymezeny velmi vágně. Dovolatelka ve svém dovolání v zásadě toliko odkazuje na své odvolání, ve kterém uvádí, že soud prvního stupně se nezabýval všemi důkazy, dostatečně se nezabýval obsahem a dopady notářského zápisu, nevzal v potaz souhlasná tvrzení stran a nevypořádal se ani se vznesenými námitkami. Z dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu však jednoznačně vyplývá, že odvolací soud vysvětlil, proč se ze závěry soudu prvého stupně ztotožňuje, a proč jej tedy považuje za věcně správné. Nad to je třeba podotknout, že sama dovolatelka nepředkládá žádné relevantní skutečnosti, z nichž by vyplývalo, že povinný 1) byl členem družstevní záložny. Naopak své další argumenty směřuje tím směrem, že povinný 1) nebyl členem družstevní záložny, přičemž tato skutečnost nemohla mít za následek neplatnost úvěrové smlouvy. Její námitka č. 1) je tak v kontextu dalších jejích námitek nelogická a vnitřně rozporná a nemůže založit přípustnost dovolání.

Pokud jde o další námitky dovolatelky, ani tyto nemohou založit přípustnost dovolání. Poukazuje-li dovolatelka na procesní vady řízení (námitka č. 2 a 3), jde o jinou vadu řízení, k nimž je dovolací soud oprávněn přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Ohledně námitky č. 2 lze pouze uvést, že i kdyby byla splněna poučovací povinnost odvolacím soudem podle § 118 odst. 2 o. s. ř., nemohla mít vliv na konečné rozhodnutí s odkazem na poslední větu předcházejícího odstavce tohoto rozhodnutí. Námitky stran nedostatků při dokazování pak směřují do oblasti skutkových zjištění soudu (námitka č. 3), nejde tedy o otázku nesprávného právního posouzení ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. prosince 2007, sp. zn. 22 Cdo 2546/2007, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. července 2014, sp. zn. 22 Cdo 752/2014). Ve vztahu k námitce č. 4 dovolací soud konstatuje, že tuto odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2009, sp. zn. 29 Cdo 850/2007), od které dovolací soud nemá důvod se odchýlit. Ustanovení § 3 ve spojení s dalšími ustanoveními zákona o spořitelních a úvěrních družstvech uvádí taxativní kogentní výčet činností, k nimž je družstevní záložna oprávněna, přičemž mezi tyto činnosti nepatří poskytování úvěru nečlenům. Pakliže tedy v posuzované věci byl nečlenu úvěr poskytnut (a tuto skutečnost dovolatelka nerozporuje), je zcela irelevantní, zda s prostředky člen mohl či nemohl disponovat, zda je fakticky obdržel či nikoliv, zda při uzavírání smlouvy o úvěru jednal on sám či v zastoupení. Úvěrová smlouva uzavřená mezi nečlenem a družstevní záložnou je v tomto směru absolutně neplatná (§ 39 obč. zák.). Argumentace, že takový výklad je v rozporu s dobrými mravy, neboť existence dalšího spoludlužníka vedle dlužníka-člena je v podstatě druhem ochrany finančních prostředků členů družstva, je absurdní a čistě účelová a nemůže vést k obcházení a extenzivnímu výkladu kogentních ustanovení zákona.

Vzhledem k tomu, že odvolací soud respektoval závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. § 237 o. s. ř.), a že se dovolací soud navzdory tvrzením dovolatelky řádně vypořádal se všemi jejími námitkami, Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení mezi povinným 1) a oprávněnou bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 150 o. s. ř. tak, že povinnému 1) nebyla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení, neboť s ohledem na okolnosti, za kterých došlo k uzavření úvěrové smlouvy mezi oprávněnou (jejím právním předchůdcem) a povinným 1), když se povinný 1) spolupodílel na vzniku řešené situace, která vyústila až v exekuční řízení a v podání návrhu na zastavení exekuce, jsou v daném případě dány důvody hodné zvláštního zřetele pro aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř.

O náhradě nákladů řízení mezi povinným 2) a oprávněnou bylo rozhodnuto tak, že povinné 2) rovněž nebyla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení, neboť podle obsahu spisu v dovolacím řízení ji žádné náklady nevznikly (§ 146 odst. 2 věta první, § 224 odst. 1 a § 243b odst. 5 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 19. 11. 2019


JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu