Rozhodnutí NS

30 Cdo 1300/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:05/05/2020
Spisová značka:30 Cdo 1300/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.1300.2019.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Odpovědnost státu za škodu
Zadostiučinění (satisfakce)
Dotčené předpisy:§ 13 předpisu č. 82/1998Sb.
§ 31a odst. 3 předpisu č. 82/1998Sb.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
30 Cdo 1300/2019-152


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobkyně P. N., nar. XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Ilonou Šimlovou, advokátkou se sídlem v Praze, Týnská 1053/21, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, identifikační číslo osoby 00025429, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 160 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 25 C 257/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2018, č. j. 17 Co 337/2018-136, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2018, č. j. 17 Co 337/2018-136, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. 8. 2018, č. j. 25 C 257/2016-114, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.


Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení


1. Žalobkyně se žalobou domáhá zaplacení částky 160 000 Kč s příslušenstvím jako nemajetkové újmy, neboť bylo porušeno její právo na projednání věci v přiměřené době v řízení vedeném u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 8 C 306/2009, v němž se domáhala náhrady škody (resp. újmy) na zdraví způsobené fyzickým napadením, a jehož význam byl tedy vysoký. Na straně soudu se vyskytly průtahy a žalobkyně postup v řízení urgovala.

2. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 16. 8. 2018, rozhodl tak, že se žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 160 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p. a. od 14. 11. 2016 do zaplacení z částky 135 000 Kč, zamítá (výrok I. rozsudku soudu prvního stupně) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 18 456 Kč k rukám Mgr. Ilony Dobrovolné, advokátky, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II. rozsudku soudu prvního stupně).

3. Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně rozhodl rozsudkem ze dne 6. 12. 2018, č. j. 17 Co 337/2018-136, tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. o věci samé potvrdil (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), ve výroku II. o nákladech řízení jej změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 18 456 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám Mgr. Ilony Šimlové, advokátky (výrok II. rozsudku odvolacího soudu) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III. rozsudku odvolacího soudu).

4. Soudy ve věci rozhodovaly opakovaně, neboť Městský soud v Praze usnesením ze dne 21. 6. 2018, č. j. 17 Co 153/2018-105, částečně (krom výroku I., jímž bylo rozhodnuto o povinnosti žalované zaplatit úrok z prodlení ve výši 8,05 % p. a. z částky 25 000 Kč od 14. 11. 2016 do zaplacení) zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 31. 1. 2018, č. j. 25 C 257/2016-86.

5. Soud prvního stupně učinil následující skutková zjištění. Žalobkyně dne 13. 5. 2016 uplatnila u žalované nárok na přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 160 000 Kč, která jí měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu v řízení původně vedeném u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 8 C 306/2009. Žalovaná stanoviskem ze dne 15. 3. 2017 přiznala žalobkyni 25 000 Kč, neboť bylo porušeno právo žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě, a v ostatním žalobkyni nevyhověla. Dne 20. 5. 2009 žalobkyně podala žalobu o náhradu škody jí způsobené fyzickým napadením ve výši 25 401 Kč (21 547 Kč a 264 USD) s příslušenstvím. Soud dne 4. 9. 2009 žalobkyni vyzval k zaplacení soudního poplatku, který žalobkyně zaplatila 29. 9. 2009. Dne 14. 1. 2009 (pozn. datum evidentně není uvedeno správně) žalobkyně urgovala postup řízení. 8. 2. 2010 soud vyzval žalobkyni k doplnění žaloby, na základě jakých skutečností požaduje úrok z prodlení, a žalobkyně ji doplnila 23. 2. 2010. Dne 9. 3. 2010 soud vyzval žalovaného, aby uvedl, kde se fakticky zdržoval ke dni podání žaloby. Soud 14. 5. 2010 vyslovil svou místní nepříslušnost, jeho rozhodnutí nabylo právní moci 15. 6. 2010 a spis byl postoupen Okresnímu soudu Praha – západ. Ten s postoupením nesouhlasil a Krajský soud v Praze rozhodl dne 9. 9. 2010, že nesouhlas je důvodný. Spis byl vrácen Okresnímu soudu Praha – východ 26. 10. 2010. Dne 9. 2. 2011 soud vyzval žalovaného, aby se vyjádřil k žalobě. Dne 24. 2. 2011 se místopředseda Okresního soudu Praha – východ vyjádřil tak, že ve vyřizování věci shledává průtah způsobený nečinností soudu, za který se omlouvá. Žalovaný se k žalobě vyjádřil 17. 3. 2011 a žalobkyně doplnila skutková tvrzení 4. 7. 2011. Při jednání konaném 21. 9. 2011 byla přednesena žaloba, proveden výslech svědka, čteny listinné důkazy a jednání bylo odročeno za účelem výslechu obou účastníků a matky žalobkyně. Jednání se uskutečnilo 11. 11. 2011, kdy byla slyšena žalobkyně, žalovaná, matka žalobkyně. Další jednání se konala dne 9. 12. 2011, kdy byli vyslechnuti 4 svědci a připuštěna změna žaloby, a 31. 1. 2012, přičemž na tomto jednání byl zopakován dosavadní průběh řízení a jednání bylo odročeno na neurčito za účelem vypracování znaleckého posudku. Usnesením ze dne 19. 4. 2012 byl ustanoven znalec z oboru zdravotnictví k posouzení průběhu vzniku zranění způsobených napadením žalobkyně s tím, že znalecký posudek měl zpracovat do 30 dnů od obdržení spisu. Soud znalci doručil spis 16. 5. 2012 a znalecký posudek byl zaslán dne 22. 8. 2012. Na jednání konaném dne 24. 10. 2012 byl slyšen znalec a jednání bylo odročeno s tím, že žalobkyně doloží specifikaci požadovaných úroků z prodlení. Dne 7. 11. 2012 bylo jednání odročeno za účelem přednesu závěrečných řečí. Při jednání ze dne 27. 11. 2012 byly předneseny závěrečné návrhy a jednání bylo odročeno za účelem vyhlášení rozsudku na 4. 12. 2012. Řízení bylo částečně zastaveno, částečně byla žaloba zamítnuta a žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni 13 206 Kč. Žalobkyně podala 19. 3. 2013 odvolání proti rozsudku. Dne 8. 4. 2013 bylo vydáno opravné usnesení. Soud 11. 7. 2013 vyzval žalobkyni k zaplacení soudního poplatku, která jej zaplatila 18. 7. 2013. Spis byl 16. 5. 2014 předložen odvolacímu soudu. Jednání bylo nařízeno na 24. 9. 2014, ale bylo odročeno z důvodu řádné omluvy znalce. Dne 15. 10. 2014 byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen v napadených výrocích, neboť si soud od začátku řízení neujasnil, co žalobkyně učinila předmětem řízení, čeho se skutečně domáhá, a to včetně příslušenství a dat, od kdy se příslušenství jednotlivých nároků domáhá. Další jednání bylo nařízeno na 9. 4. 2015 a bylo odročeno za účelem přednesení závěrečných řečí. Jednání konané 13. 5. 2015 bylo odročeno na neurčito za účelem doložení řádné plné moci. Další jednání se uskutečnilo 19. 11. 2015, kdy byla připuštěna změna žaloby, zamítnuto rozšíření žaloby a jednání bylo odročeno za účelem přednesu závěrečných řečí. Na jednání konaném 30. 12. 2015 byly předneseny závěrečné řeči a vyhlášen zamítavý rozsudek. Žalobkyně podala 8. 4. 2016 odvolání, jež bylo 14. 6. 2016 zasláno žalované. Soud vydal 23. 8. 2016 opravné usnesení rozsudku. Žalobkyně podala 1. 10. 2016 odvolání proti doplňujícímu usnesení. Spis byl předložen 6. 1. 2017 odvolacímu soudu. Jednání bylo nařízeno na 3. 5. 2017, kdy bylo jednání odročeno na neurčito z důvodu dořešení otázky právního zastoupení žalobkyně a opětovného předvolání účastníků. Jednání konané dne 19. 7. 2017 bylo odročeno za účelem vyhlášení rozhodnutí na 25. 7. 2017, kdy byl vyhlášen rozsudek, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalované bylo uloženo zaplatit žalobkyni zákonný úrok z prodlení. Rozsudek nabyl právní moci 22. 9. 2017. Dne 5. 10. 2017 bylo vydáno opravné usnesení, které nabylo právní moci 17. 10. 2017.

6. Po stránce právní soud prvního stupně věc hodnotil tak, že celková délka řízení, která byla 8 let a 5 měsíců, je nepřiměřená, a to i vzhledem k neodůvodněným průtahům soudu od zaplacení soudního poplatku žalobkyní 29. 9. 2009 do výzvy soudu adresované žalobkyni k upřesnění žaloby, ke které soud přistoupil dne 8. 2. 2010 a od zaplacení soudního poplatku za odvolání žalobkyní dne 18. 7. 2013 do předložení věci odvolacímu soudu dne 16. 5. 2014. Jinak soud v řízení postupoval plynule, úkony činil obratem či v přiměřených lhůtách. V důsledku porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě žalobkyni vznikla nemajetková újma, a to minimálně v důsledku právní nejistoty. Ke stejnému závěru dospěla též žalovaná, a spor mezi účastníky tak je o výši přiměřeného zadostiučinění. Soud prvního stupně uvedl, že vycházel z judikatury Nejvyššího soudu, zejména ze stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněném pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jako „stanovisko Cpjn 206/2010“). Podle něj je přiměřené pro poměry České republiky, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí 15 000 až 20 000 Kč za každý rok řízení, přičemž za prvé dva roky lze přiznat pouze částku v poloviční výši. Soud vyšel z částky 15 000 Kč za první dva roky a za každý rok následující, k čemuž uvedl, že pro použití vyšší částky neshledal důvod s ohledem na délku řízení. Výše základní částky tak činí 111 250 Kč. Následně se soud zabýval modifikací částky s ohledem na kritéria uvedená v § 31a odst. 3 OdpŠk. Průtažné řízení, jež se vedlo o náhradu újmy na zdraví, soud hodnotil jako složité a snížil základní částku o 40 %, neboť bylo potřeba vypracovat znalecký posudek a provést výslech účastníků a svědků. Dále soud přistoupil ke snížení o 20 % z důvodu chování žalobkyně, k čemuž uvedl, že rozhodnutí soudu prvního stupně bylo zrušeno z důvodu, že si soud neujasnil, co je předmětem řízení. Žalobkyně svůj nárok formulovala neurčitě, soud si tak musel vyjasňovat její nárok, což vedlo k prodloužení řízení. K určitým prodlevám rovněž došlo při ověřování zastoupení žalobkyně. Základní částku soud zvýšil o 10 % z důvodů na straně soudu, neboť v řízení shledal dva neodůvodněné průtahy, jinak řízení probíhalo plynule a v přiměřených lhůtách. Soud prvního stupně dále částku snížil o 27,5 % z důvodu významu předmětu řízení vyplývajícího z nízké žalované částky, přičemž poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011, z nějž rovněž citoval. Jako přiměřené pak shledal zadostiučinění ve výši 25 000 Kč, neboť tato výše odpovídá významu předmětu řízení, v němž žalobkyni bylo přiznáno pouze 13 206 Kč s příslušenstvím a ve zbytku úspěšná nebyla. Důvody promimořádnou výši zadostiučinění soud neshledal, neboť délka 8 let a 5 měsíců nebyla (s ohledem na uvedené okolnosti a vzhledem ke skutečnosti, že soud prvního stupně i soud odvolací ve věci musel rozhodovat dvakrát) natolik zjevně nepřiměřenou.

7. Odvolací soud shledal rozhodnutí soudu prvního stupně zásadně správným. Ztotožnil se se závěrem, že byly splněny předpoklady odpovědnosti žalované za nemajetkovou újmu. Délka řízení (vedeného u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 8 C 306/2009) 8 let a 5 měsíců je jednoznačně nepřiměřená. Jedná se o nesprávný úřední postup, v důsledku kterého žalobkyni vznikla újma, za níž jí náleží přiměřené zadostiučinění podle § 31a OdpŠk, a to v peněžité formě. Odvolací soud oproti soudu prvního stupně přehodnotil kritéria podle § 31a odst. 3 OdpŠk, ovšem dospěl ke stejné částce zadostiučinění. S ohledem na průtahy v postupu soudu základní částku zvýšil o 10 %. Věc byla do určité míry složitá z důvodů, které uváděl soud prvního stupně, ovšem neodůvodňovala snížení o 40 %, ale pouze o 20 %. Odvolací soud rovněž nesouhlasil se snížením základní částky o 20 % pro jednání žalobkyně. Ta se sice do určité míry podílela na délce řízení, pokud svůj nárok uplatnila způsobem, který si vyžádal opakované výzvy soudu k doplnění a upřesnění žaloby, nicméně se žalobkyně rovněž snažila průběh řízení upřesnit urgencemi a stížnostmi. Za této situace odvolací soud neshledal důvod částku pro jednání žalobkyně modifikovat. Odvolací soud ovšem snížil základní částku o 70 % z důvodu nižšího významu řízení, neboť tato okolnost opodstatňovala tak mimořádné snížení. Odvolací soud k tomu dodal, že zadostiučinění poskytované podle § 31a odst. 2 OdpŠk v případě nepřiměřené délky řízení musí být přiměřené újmě poškozeného, jejíž intenzita je dána především významem předmětu řízení pro poškozeného. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011, je-li předmětem řízení peněžité plnění, není obecně důvodné, aby ji zadostiučinění přiznané v penězích svou výší přesahovalo, nadto několikanásobně, leda by pro mimořádnou výši svědčilo některé z kritérií uvedených v § 31a odst. 3 písm. a) až d) OdpŠk. Na význam řízení o peněžité plnění bude mít zpravidla vliv výše částky, o níž se předmětné řízení vede. Při posuzování významu předmětu řízení pro poškozeného přitom nelze odhlédnout ani od příslušenství, a tedy ani od nákladů řízení, a je třeba zohlednit celý předmět řízení z hlediska významu, tj. vše, co je pro poškozeného v sázce (k tomu odvolací soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze 29. 6. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2490/2016). Jelikož se žalobkyní uplatněný nárok v předmětném řízení dotýkal zdraví žalobkyně, judikatura Nejvyššího soudu za dané okolnosti předpokládá zvýšený význam předmětu řízení pro účastníka. Nicméně současně nelze přehlédnout nízký uplatněný nárok. Peněžité plnění, o které šlo, nemohlo objektivně mít zásadní dopad do poměrů žalobkyně a stav nejistoty nemohl dosáhnout takové úrovně, aby opodstatňoval zadostiučinění několikanásobně převyšující žalovanou částku s příslušenstvím v původním řízení. Z provedeného dokazování ani z tvrzení žalobkyně nevyplynuly žádné konkrétní skutečnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že pro mimořádnou výši peněžitého zadostiučinění svědčí některé z kritérií uvedených v § 31 odst. 3 písm. a) až d) OdpŠk [pozn. evidentně soud myslel § 31a odst. 3 písm. a) až d) OdpŠk]. Základní částku tedy odvolací soud snížil o 80 % s výsledkem přiměřeného peněžitého zadostiučinění 22 250 Kč. Lze přisvědčit názoru žalobkyně, že v obecné rovině dostačuje zvýšení či snížení základní částky nepřesahující 50 %, ale smyslem uvedeného je zachování přiměřenosti mezi utrpěnou újmou a za ni poskytovaným odškodněním. Bez snížení, k němuž odvolací soud přistoupil, by zjevně nastala disproporce mezi objektivně utrpěnou újmou žalobkyně a za ni poskytovaným odškodněním.


II. Dovolání a vyjádření k němu

8. Žalobkyně (dále též jako „dovolatelka“) podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost shledává v tom, že rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

9. Konkrétně dovolatelka namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil kritérium významu řízení pro poškozeného, neboť snížil základní částku odškodnění o nepřiměřených 70 % anesprávně pracoval se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011, jež aplikoval automaticky, aniž by řádně posoudil kritéria obsažená v § 31 odst. 3 OdpŠk (evidentně dovolatelka myslela § 31a odst. 3 OdpŠk), která svědčila pro vyšší zadostiučinění. Zcela pak odvolací soud pominul, že v projednávaném případě byly dány okolnosti, které svědčily pro mimořádnou výši zadostiučinění, a to jednak kritérium spočívající v postupu soudu během řízení, jednak kritérium spočívající v jednání žalobkyně, která se snažila využít dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, a konečně kritérium významu předmětu řízení pro žalobkyni. Přestože předmětem řízení byla náhrada škody na zdraví způsobená fyzickým napadením dovolatelky, odvolací soud pokládal za zásadní nízký peněžitý nárok. Dovolatelka poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 30 Cdo 765/2010, a uvedla, že nejen z uvedeného rozhodnutí, ale i z judikatury ESLP vyplývá, že se zvýšený význam u sporů týkajících se života a zdraví presumuje. Nepřípustné je, aby soud nejprve určil výši peněžitého zadostiučinění a následně dopočítal procenta tak, aby částka vyšla. Je v rozporu se stanoviskem, aby se nadužívaly závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011, a byly automaticky aplikovány jako hlavní zásada stanovení výše zadostiučinění. Odvolací soud při stanovení výše zadostiučinění nedodržel postup podle stanoviska tím, že nezohlednil ve prospěch žalobkyně kritérium jednání poškozené spočívající v tom, že využila dostupné prostředky způsobilé odstranit průtahy řízení. Dovolatelka urgovala průběh řízení přípisem ze dne 8. 1. 2010, urgovala postoupení spisu přípisem ze dne 21. 6. 2010 a následně dne 19. 1. 2011 podala stížnost na průtahy adresovanou předsedovi Okresního soudu Praha-východ, která byla shledána důvodnou a předseda se jí jménem soudu omluvil. V této souvislosti žalobkyně poukázala na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009, a ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3172/2012. Odvolací soud též uvedl, že se dovolatelka podílela na délce řízení, neboť musela být opakovaně soudem vyzývána k doplnění a upřesnění žaloby. Nejedná se ovšem o její pochybení, ale o pochybení soudu, která nelze žalobkyni přičítat k tíži. Krajský soud v Praze v usnesení ze dne 15. 10. 2014, č. j. 25 Co 222/2014-245 uvedl, že: „Soud prvního stupně pochybil, pokud si od počátku řízení neujasnil, co žalobkyně učinila předmětem řízení.“

10. Žalobkyně s ohledem na shora uvedené navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení

11. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.


III. Přípustnost dovolání

12. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 30. 9. 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

13. Dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými, řádně zastoupenými podle § 241 odst. 1 o. s. ř., soudní poplatek za dovolání byl k výzvě soudu zaplacen včas, a dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.

14. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

15. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

16. Dovolací soud shledal dovolání přípustným pro řešení otázky týkající se limitace výše přiměřeného zadostiučinění za újmu způsobenou nepřiměřeně dlouhým řízením výší nároku uplatněného v průtažném řízení.


IV. Důvodnost dovolání

17. Podle § 13 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. (odst. 1). Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda (odst. 2).

18. Podle § 31a odst. 3 OdpŠk v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k

a) celkové délce řízení,

b) složitosti řízení,

c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení,

d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a

e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

19. Nejvyšší soud se komplexně vyjádřil k výkladu a aplikaci § 13 odst. 1 vět druhé a třetí a § 31a OdpŠk ve stanovisku Cpjn 206/2010. V rámci závěru č. 9 uvedl, že odůvodnění výše přiznaného zadostiučinění musí obsahovat hodnocení, v němž se vychází ze základní částky stanovené násobkem celkové doby řízení v letech či měsících a částky přiznávané za jednotku času řízení s následným připočtením či odečtením vlivu skutečností vyplývajících z kritérií obsažených v § 31a odst. 3 písm. b) až e) zákona. V bodu IV. odůvodnění pak Nejvyšší soud odkázal na závěry obsažené již v rozsudcích ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009, a ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3405/2009, a dovodil, že zvýšený význam předmětu řízení pro svou osobu tvrdí a prokazuje poškozený žalobce. Výjimku z takového pravidla představují taková řízení, která již povahou svého předmětu mají pro jejich účastníky zvýšený význam, jako jsou např. věci trestní, věci péče o nezletilé, pracovněprávní spory, věci osobního stavu, sociálního zabezpečení a věci týkající se zdraví nebo života nebo taková řízení, která s přihlédnutím k vysokému věku účastníka nebo jeho zdravotnímu stavu je třeba vyřídit přednostně; v takových případech se zvýšený význam předmětu řízení pro účastníka presumuje. K tomu bylo poznamenáno, že ani uvedené nemusí se zřetelem k okolnostem případu platit bezvýjimečně a může být ke skutkové obraně v řízení vyvráceno.

20. Upřesnění k aplikaci závěrů obsažených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011, obsahuje např. rozsudek téhož soudu ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1162/2017. Konstatováno bylo, že citované rozhodnutí reagovalo na situaci, kdy význam řízení značně nekoreloval s výší zadostiučinění vypočteného soudem v souladu se Stanoviskem. Dovolací soud v uvedeném rozhodnutí dovodil, že „[Z]adostiučinění poskytované podle § 31a odst. 2 zák. č. 82/1998 Sb. v případě nepřiměřené délky řízení musí být přiměřené újmě poškozeného, jejíž intenzita je dána především významem předmětu řízení pro poškozeného. Je-li předmětem řízení peněžité plnění, není obecně důvodné, aby ji zadostiučinění přiznané v penězích svou výší přesahovalo, nadto několikanásobně, leda by pro mimořádnou výši zadostiučinění svědčilo některé z kritérií uvedených v § 31a odst. 3 písm. a) až d) OdpŠk.“ Jinými slovy lze shrnout, že obecně při poskytování relutárního zadostiučinění za řízení, jež trvalo nepřiměřeně dlouho, není důvodné, aby výše zadostiučinění značně přesahovala výši plnění, jež bylo předmětem průtahového řízení. To však neplatí, pokud pro mimořádnou výši zadostiučinění v poměru k hodnotě předmětu řízení v penězích svědčí některé z kritérií dle § 31a odst. 3 OdpŠk, neboť jím je dán význam předmětu řízení pro poškozeného. Taktéž není přípustná automatická aplikace shora uvedeného pravidla na posuzované případy, neboť základní zásadou vypořádání nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle OdpŠk je individuální posouzení nároku a citované rozhodnutí představuje limitaci tam, kde by se při výpočtu na základě Stanoviska došlo ke zjevně nepřiměřenému peněžitému zadostiučinění.

21. Ve stejném rozhodnutí dovolací soud též uvedl, že nelze pominout nesprávné posouzení významu řízení pro poškozeného provedené odvolacím soudem. To spočívalo v deklaraci, že není na místě zvýšit určenou základní částku odškodnění na základě skutečnosti, že sice původ sporu spočíval v pracovněprávním vztahu žalobce (náhrada škody vzniklé schodkem na svěřených hodnotách), avšak samotný pracovněprávní vztah žalobce nebyl řízením nijak ohrožen, byla po něm v posuzovaném řízení žádána pouze náhrada škody - finanční částka. S tímto závěrem se nelze ztotožnit, jelikož i z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (na kterou shodně navázalo Stanovisko) vyplývá, že u pracovněprávních sporů se předpokládá vyšší význam řízení pro poškozeného (např. rozhodnutí ve věci Frydlender vs. Francie, stížnost č. 30 979/96, rozhodnutí dostupné v databázi HUDOC https://hudoc.echr.coe.int, v plném znění pouze v angličtině a francouzštině), zejména pak jedná-li se o spor o mzdu či náhradu mzdy. Shora uvedeným postupem soudu, kdy by z každého sporu byla vyextrahována pouze část týkající se sporu o peněžité plnění, by byl nepřípustným způsobem popřen základ sporu v určité hmotněprávní situaci, stejně tak by tak byla popřena i judikatura Evropského soudu pro lidská práva, Nejvyššího a Ústavního soudu, která presumuje u určitých druhů řízení (mimo jiné pracovněprávních) zvýšený význam řízení pro poškozeného.

22. Uvedená judikatura je zcela aplikovatelná na nyní projednávaný případ, v němž dovolatelka požadovala kompenzaci za nepřiměřeně dlouze vedené řízení o náhradu škody (resp. o kompenzaci újmy) na zdraví. Jelikož se soudy nižších stupňů při hodnocení významu předmětu řízení soustředily výhradně na výši uplatněného peněžitého (a posléze rozsudkem přiznaného) nároku, dopustily se „extrakce“, která je výše uvedenou judikaturou zapovězena. Současně je třeba doplnit, že byť relativně nízký peněžitý nárok je indicií k závěru, že samotná újma na zdraví, jež měla být kompenzována, byla méně závažného charakteru, sama tato skutečnost není s to vyvrátit domněnku vyššího významu řízení pro dovolatelku. Tu by bylo možné mít za vyvrácenou například v případě, pokud by byla v průtažném řízení uplatněna újma na zdraví zjevně neopodstatněná, že by byla soudně požadována náhrada újmy na zdraví natolik nízká, aby ji většina nepokládala za hodnou uplatnění v civilním řízení, či že by o základu nároku nebylo pochyb (např. vzhledem k výsledku trestního řízení či vzhledem k postoji škůdce), vedl by se spor pouze ohledně výše nároku a současně by tento peněžitý nárok nemohl být pro poškozeného významný. Jelikož soudy o předmětu řízení neučinily žádné zjištění vyjma výše uplatněného a přiznaného peněžitého nároku, je jejich právní posouzení nesprávné (resp. neúplné), a tudíž i rozporné s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Opomenout nelze ani skutečnost, že snížení základní částky o 70 % za jediné kritérium by bylo podložené pouze mimořádnými okolnostmi, a dovolací soud by je neshledal přiměřeným ani za situace, kdyby řízení bylo vedeno „pouze“ o uvedenou peněžní částku.

23. Dovolání je tudíž důvodné.

24. Pokud se jedná o námitku, podle níž odvolací soud při výpočtu přiměřeného zadostiučinění nezohlednil snahu dovolatelky o odstranění průtahů předmětného řízení prostřednictvím stížností a urgencí, pak ta nereflektuje odůvodnění napadeného rozhodnutí. Z něj je totiž zřejmé, že odvolací soud aktivitu žalobkyně směřující k urychlení řízení hodnotil v souvislosti s jednáním žalobkyně, které mělo přispět k prodloužení řízení, a celkově vliv těchto dvou okolností [hodnocených podle § 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk] vyhodnotil jako vzájemně se nulující. Dovolací soud ovšem nepřehlédl, že dovolatelka v této souvislosti vyjádřila nesouhlas s hodnocením soudu, který dával nedostatečně vyjasněný předmět průtažného řízení jí k tíži. Jak vyplývá též z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009 (na který v dovolání bylo poukázáno), poškozený může přispět k prodloužené délky projednávání věci podáním vadné či neúplné žaloby nebo jiného procesního úkonu, které si vyžádá potřebu jeho opravení či doplnění. Tento závěr lze ovšem aplikovat v zásadě tehdy, pakliže soudy v řízení vzniklou situaci řešily adekvátním způsobem, resp. alespoň tak, že její vyřešení mělo na délku řízení nevýznamný vliv. V opačném případě nelze poškozenému tuto okolnost buď vůbec k tíži přičítat, či musí být odůvodněno, jakým způsobem soud zhodnotil postup soudu při řešení uvedené situace.


V. Závěr

25. Jelikož je rozhodnutí odvolacího soudu co do právního posouzení výše peněžitého zadostiučinění nesprávné a tato nesprávnost se projevuje i v rozhodnutí soudu prvního stupně, postupoval dovolací soud podle § 243e odst. 2 o. s. ř. a napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušil, a to včetně závislých výroků o náhradě nákladů řízení, a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

26. V dalším průběhu řízení se soud prvního stupně bude zabývat zejména otázkou významu předmětu průtažného řízení pro dovolatelku, přičemž, nebudou-li zjištěny okolnosti vylučující domněnku vyššího významu řízení, posoudí význam řízení podle této domněnky. Soud se rovněž bude zabývat otázkou, zda byl adekvátní postup soudů v průtažném řízení při vyjasňování předmětu řízení.

27. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

28. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 5. 5. 2020




JUDr. František Ištvánek
předseda senátu