Rozhodnutí NS

11 Tdo 421/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. h) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.
Datum rozhodnutí:04/11/2019
Spisová značka:11 Tdo 421/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:11.TDO.421.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Dokazování
Trest odnětí svobody
Trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty
Dotčené předpisy:§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
§ 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:CD
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
11 Tdo 421/2019-632


USNESENÍ



Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 4. 2019 o dovolání obviněného E. A., nar. XY, státního příslušníka Nigerijské federativní republiky, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Praha-Pankrác, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 6 To 445/2018, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 3 T 36/2018, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného E. A. odmítá.

Odůvodnění:


I.
Dosavadní průběh řízení
    1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 3 T 36/2018, byl obviněný E. A. uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný shora uvedené trestné činnosti dopustil tím, že:

    1) v přesně nezjištěné době od počátku léta roku 2015 do poloviny léta roku 2017 na V. nám. v P. a v ul. R. v P., nejprve bez předchozí telefonické dohody a následně po telefonické domluvě prodal T. H., nar. XY, drogu kokain, a to v nejméně 140 případech v množství nejméně 140 g kokainu za celkovou částku 280.000,- Kč,

    2) v přesně nezjištěné době od roku 2015 do první poloviny roku 2017 na V. nám., ul. D., S. nám., P. a v ul. R. v P., nejprve bez předchozí telefonické domluvy a následně po telefonické domluvě prodal M. E., nar. XY, drogu kokain v nejméně 20 případech v množství nejméně 20 g kokainu za částky 1.000,- Kč až 1.500,- Kč za jeden gram,

    3) v přesně nezjištěné době od září roku 2016 do července roku 2017 v centru hl. m. P. po předchozí telefonické domluvě prodal M. K., nar. XY, drogu kokain v nejméně v 5 případech o celkové hmotnosti nejméně 3 g za částky 1.000,- Kč až 1.500,- Kč za jednotlivý prodej,

    4) v přesně nezjištěné době od jara roku 2017 do 1. 2. 2018 na P., V. nám. a na dalších místech v centru hl. m. P. po předchozí telefonické domluvě prodal A. V., nar. XY, drogu kokain nejméně v 5 případech o celkové hmotnosti 5 g za částku 2.000,- Kč za jeden gram, celkem tedy za částku 20.000,- Kč,

    5) v přesně nezjištěné době od roku 2015 do druhé poloviny roku 2017 na přesně nezjištěných místech na území hl. m. P. po předchozí telefonické domluvě prodal J. B., nar. XY, drogu kokain v celkovém množství 60 g, přičemž J. B. nakupoval po 0,5 g za částku 1.000,- Kč, celkem tedy obviněný jmenovanému prodal drogu kokain za celkovou částku 120.000,- Kč,

    6) v přesně nezjištěné době do měsíce ledna 2018 na přesně nezjištěných místech na území hl. m. P. po předchozí telefonické domluvě prodal J. H., nar. XY, drogu MDMA ve třech případech za částku 1.000,- Kč za jeden gram drogy MDMA, přičemž v jednom případě zakoupil J. H. najednou dva gramy drogy MDMA, tedy celkem prodal J. H. drogu MDMA v celkovém množství 4 g za celkovou částku 4.000,-Kč,

    7) v přesně nezjištěné době od měsíce prosince 2017 do měsíce února 2018 na přesně nezjištěném místě na území hlavního města P., a to převáženě na území P., po předchozí telefonické domluvě prodal B. P., nar. XY, dvakrát drogu kokain za částku 2.000,- Kč za jeden gram, celkem tedy 2 g kokainu za celkovou částku 4.000,- Kč, přičemž tomuto v přesně nezjištěné době od měsíce prosince 2017 do měsíce února 2018 na přesně nezjištěném místě na zemí hlavního města P., převáženě na území P., zprostředkoval prostřednictvím dosud neztotožněného muže ve dvou případech prodej drogy kokain za částku 2.000,- Kč za jeden gram, celkem tedy jmenovanému zprostředkoval prodej 2 g kokainu za celkovou částku 4.000,- Kč,

    8) v přesně nezjištěné době od roku 2015 do měsíce června 2017 na území hlavního města P., v P., po předchozí telefonické domluvě prodal F. V., nar. XY, v padesáti případech drogu kokain, a to za částku 2.000,- Kč za jeden gram kokainu, celkem tedy jmenovanému prodal 50 g kokainu za celkovou částku 100.000,- Kč,

    9) dne 1. 2. 2018 v 20:47 hod. v P., ul. N. P., měl u sebe za účelem prodeje jinému celkem 48 kusů zlatnických sáčků s přítlačným lištovým uzávěrem obsahujících bílou hrudkovitou látku, ve které byla odborným zkoumáním zjištěna přítomnost drogy kokain o celkové hmotnosti 29,235 g netto se stanoveným obsahem kokainu base (účinná látka) o koncentraci 45,8 %, což v přepočtu na uvedené množství představuje 13,389 g kokainu base, 5 kusů zlatnických sáčků s přítlačným lištovým uzávěrem obsahujících bílou až nažloutlou krystalickou látku, ve které byla odborným zkoumáním zjištěna přítomnost drogy MDMA o celkové hmotnosti 3,93 g netto s obsahem 3,21 g MDMA base,

    10) dne 1. 2. 2018 v 22:45 hod., kdy bylo započato s domovní prohlídkou v místě jeho trvalého bydliště v bytě č. 42 v 1. nadzemním podlaží domu na adrese P. – Z., M., pro jiného za účelem prodeje přechovával v modrém cestovním kufru 35 kusů zlatnických sáčků s přítlačnou lištou obsahující bílou hrudkovitou hmotu, ve které byla odborným zkoumáním zjištěna přítomnost drogy zvané kokain o celkové hmotnosti 21,49 g netto, ve které byla stanovena průměrná koncentrace 49,8 % kokainu base, což vhledem k hmotnosti 21,49 g kokainu činí 10,702 g kokainu base, dále v uvedeném kufru přechovával 3 ks oválných kontejnerů obsahující bílou, tuhou látku, ve které byla odborným zkoumáním zjištěna přítomnost drogy zvané kokain o celkové hmotnosti 71,295 g netto, ve které byla zjištěna průměrná koncentrace 35,4 % kokainu base, což vzhledem k 71,295 g kokainu činí 25,24 g kokainu base, a dále v uvedeném kufru přechovával 1 ks zlatnický sáček s přítlačnou lištou obsahující béžový krystal, ve které byla odborným zkoumáním zjištěna přítomnost drogy MDMA (extase) o celkové hmotnosti 1,363 g netto, ve které byla zjištěna průměrná koncentrace 78,8 % MDMA base, což vzhledem k hmotnosti 1,363 g MDMA činí 1,074 g MDMA base, celkově tedy za účelem prodeje jinému přechovával celkem 122,02 g kokainu s obsahem 49,331 g kokainu base,

    přičemž kokain je uveden jako látka omamná v příloze č. 1 k Nařízení vlády č. 463/2013 Sb., v souladu s § 44c odst. 1 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, a látka MDMA je uvedena jako psychotropní látka v seznamu č. 4 k Nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, v souladu s § 44c odst. 1 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách.

    2. Za to byl obviněný E. A. podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody ve výměře čtyř let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu byl podle § 70 odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci, a to věcí podrobně specifikovaných ve výrokové části citovaného rozsudku, včetně finančních částek ve výši 895.400 Kč, 3.435 EUR a 400 USD.

      3. Rozsudek obvodního soudu napadl obviněný odvoláním, které však bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 6 To 445/2018, podle § 256 tr. řádu jako nedůvodné zamítnuto.
        II.
        Dovolání a vyjádření k němu

        4. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný E. A. prostřednictvím ustanoveného obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. l) ve spojení s § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ohledně výroku o vině a podle § 265b odst. 1 písm. l) ve spojení s § 265b odst. 1 písm. h) ohledně výroku o trestu. V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný jednak namítl, že závěr o tom, že spáchal skutek popsaný pod bodem 10) soudy nižších stupňů učinily na základě nedostatečných skutkových zjištění, neboť v rámci dokazování nebylo žádným způsobem prokázáno, že by uvedené návykové látky v bytě přechovával právě on. Soud prvního i druhého stupně se ve vztahu k tomuto jednání v popisu skutku omezily pouze na uvedení výčtu a množství nalezených návykových látek a na konstatování, že je obviněný „pro jiného za účelem prodeje přechovával“, aniž by však tuto svoji domněnku jakkoli doložily či blíže vysvětlily. Byť se z důvodu jeho další trestné činnosti v podobě prodeje návykových látek může nabízet závěr, že návykové látky nalezené u něho v bytě mohou být jakýmsi skladem nebo zásobami, nelze tento závěr dle obviněného učinit bez dalšího pouze z faktu, že se u něho v bytě návykové látky našly, ale je třeba bezpečně prokázat, že návykové látky skutečně patřily jeho osobě, resp. prokázat, kdo je opatřil, kdo je přivezl do jeho bytu a komu patřily. V opačném případě se tak jedná o pouhou spekulaci a nepodloženou domněnku. Obviněný rovněž nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že obvodní soud provedl dokazování v dostatečném rozsahu, neboť skutková zjištění jsou v tomto směru zcela nedostatečná a jsou tedy dány důvodné pochybnosti o tom, kdo se ve vztahu k nalezeným návykovým látkám předmětného trestného činu dopustil, tzn. že předmětné rozhodnutí soudu, jímž byl pro skutek popsaný pod bodem 10) uznán vinným, bylo učiněno v rozporu se zásadou in dubio pro reo a tím i práva na spravedlivý proces. V tomto ohledu obviněný odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1330/2012, jakož i na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 919/14 a sp. zn. V. ÚS 219/03.

        5. V další části podaného dovolání obviněný napadá zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu rovněž v části týkající se ukládaných trestů, neboť již v podaném odvolání namítal, že trest odnětí svobody uložený soudem prvního stupně ve výměře čtyř let je nepřiměřeně tvrdý. V tomto ohledu obviněný argumentuje svým trvalým vztahem k České republice, uzavřením sňatku s českou občankou, legálním způsobem obživy apod. Při úvaze o výši trestu mu přitom nemůže být kladeno k tíži, že byl v minulosti odsouzen, když předchozí odsouzení bylo ke dni 2. 12. 2012 zahlazeno, přičemž od výkonu tohoto trestu se až do posuzovaného případu nedopustil žádného jiného trestného činu. Obviněný současně poukazuje na povinnost odvolacího soudu přezkoumávat důvodnost výroku o trestu, aniž by se však městský soud v této věci pozastavil nad úvahou obvodního soudu opírající se o jediný argument, že „předchozí nepodmíněný trest neměl na výchovu obžalovaného žádný účinek“. Taková argumentace je však zcela mimo rámec zákonné úvahy o druhu a výměře trestu. Jelikož soud prvního stupně jiné argumenty neshledal, považuje jeho odůvodnění obviněný za naprosto nepřezkoumatelné, což se snažil napravit soud odvolací, který, ve snaze vypořádat se s odvolací námitkou obviněného, přidal k jeho tíži přitěžující okolnosti, čímž se dopustil závažného porušení procesní úpravy při vyřizování odvolání, což ve svém důsledku znemožnilo plnou obhajobu obviněného. Ani odvolacím soudem doplněné odůvodnění ohledně výše trestu odnětí svobody však nelze dle obviněného považovat za věcně ani právně správné, neboť skutkové argumenty, které mají obviněnému přitěžovat, byly vybrány zcela účelově, aniž by byla zmíněna řada jiných skutečností svědčících v jeho prospěch. Posuzované skutky jsou sice vymezeny určitým časovým obdobím, avšak v kontextu celého případu je dle obviněného zřejmé, že toto nelze vnímat tak, že by po delší dobu soustavně páchal trestnou činnost, když v řízení naopak vyšlo najevo, že paralelně legálně podnikal, tzn. že projednávaná trestná činnost byla spíše příležitostného charakteru. Dle obviněného nebylo rovněž prokázáno, že by se v daném případě jednalo o sofistikovaný systém distribuce návykových látek, jak tvrdí odvolací soud. Projevem extrémního rozporu skutkových zjištění s provedeným dokazováním je pak dle obviněného argument odvolacího soudu o tom, že k distribuci drog „využíval své legální zaměstnání taxikáře“, ačkoli v této oblasti podnikal pouze tři měsíce před svým zadržením. Argumentaci odvolacího soudu tak obviněný shledává naprosto banální a zástupnou, která může stěží naplňovat požadavek náležitého odůvodnění soudního rozhodnutí, když jde spíše o projev snahy odvolacího soudu zhojit, resp. zastřít nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudu prvního stupně co do výroku o trestu. Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, se tím, že řádně neodůvodnil výši ukládaného trestu, dle dovolatele dopustil nesprávného hmotněprávního posouzení, neboť ustanovení § 37 až § 39 tr. zákoníku soudu jednoznačně ukládají, kterak má při úvaze ohledně výše trestu postupovat.

        6. Výrazný zásah do práv obviněného pak dle podaného dovolání představuje postup odvolacího, resp. nalézacího soudu ve vztahu k souběžně ukládanému trestu propadnutí věci, neboť odůvodnění ohledně tohoto druhu trestu, vyjma stručného konstatování, že „jsou splněny podmínky pro uložení trestu propadnutí věci“, v rozhodnutí obou nižších soudů naprosto absentuje. Za tohoto stavu tak nižší soudy dle obviněného automaticky presumovaly, že peněžní prostředky lze postihnout trestem propadnutí věci z důvodů, na jejichž zákonné ustanovení sice odkázaly a zahrnuly je i do výroku o trestu, avšak k takovému podřazení neposkytly jakékoli vysvětlení. Již tato samotná absence zakládá vadu napadeného rozhodnutí, neboť je stiženo vadou absolutní nepřezkoumatelnosti. Obviněný v této souvislosti namítá, že se odvolací soud při úvaze o trestu propadnutí věci nikterak nezabýval tím, které z předmětných věcí měly souviset s jeho trestnou činností, zda jsou přímým či nepřímým výnosem z trestné činnosti nebo byly použity jako nástroj k trestné činnosti, byť jde o nezbytné náležitosti, které musí být integrální součástí rozhodnutí. V této souvislosti přitom obviněný odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, zejména na rozhodnutí sp. zn. 8 Tdo 916/2014, sp. zn. 3 Tdo 579/2010, sp. zn. 7 Tdo 1330/2011 a sp. zn. 11 Tdo 489/2015, jakož i na rozhodovací praxi Ústavního soudu, zejména na rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 55/04, V. ÚS 219/03 a IV. ÚS 919/14.

        7. Závěrem vzhledem k výše uvedenému obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a sám rozhodl tak, že mu uloží trest odnětí svobody ve výměře nižší než tři roky, aniž by mu současně ukládal trest propadnutí věci, případně aby zrušil napadené usnesení odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně a věc přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k novému projednání a rozhodnutí.

        8. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství se i přes řádně zaslané dovolání obviněného k jeho obsahu ve stanovené lhůtě, resp. do okamžiku konání neveřejného zasedání o tomto mimořádném opravném prostředku, nikterak věcně nevyjádřil.

        III.
        Přípustnost dovolání

        9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda dovolání bylo podáno v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. řádu, zda bylo podáno ve dvouměsíční zákonné lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti upravené v § 265f tr. řádu.

        10. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. řádu, musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněným uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

        IV.
        Důvodnost dovolání
          11. Obviněný v dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, ve vztahu k výroku o vině s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a ve vztahu k výroku o trestu s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, neboť usnesením odvolacího soudu bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. řádu, přestože byly v řízení mu předcházejícím dány důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. řádu, neboť rozhodnutí soudu prvého stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a obviněnému byl uložen nepřiměřený trest.

          12. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v sobě zahrnuje dvě alternativy. Podle první z nich je tento dovolací důvod dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto odvolání proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů uvedených v § 253 tr. řádu bez věcného přezkoumání podle § 254 tr. řádu, aniž by byly současně splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem pro takový postup. Podle druhé z nich je uvedený dovolací důvod dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle § 256 tr. řádu, tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle § 254 tr. řádu s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným. V předmětné věci obviněný citovaný dovolací důvod uplatnil ve druhé z výše uvedených alternativ.
            13. V souvislosti s obviněným uplatněnými dovolacími důvody Nejvyšší soud připomíná, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán tehdy, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Skutečnosti, které lze podřadit pod uvedený dovolací důvod, jsou již zcela jednoznačně uvedeny v judikatuře Nejvyššího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 11 Tdo 661/2017, ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 5 Tdo 104/2017, ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1258/2016) a Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Dovolací soud na základě tohoto dovolacího důvodu zásadně nepřezkoumává a nehodnotí správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, ani neprověřuje úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5 a 6 tr. řádu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Situace, na něž dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je třeba odlišovat od případů, kdy je napadené rozhodnutí založeno na nesprávných skutkových zjištěních. Jak bylo deklarováno mimo jiné i v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2019, sp. zn. 11 Tdo 74/2019, dovolací soud je vždy povinen vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je i vyjádřen zejména ve výrokové části odsuzujícího rozsudku, přičemž jeho povinností je zjistit, zda nižšími soudy provedené právní posouzení skutku je s ohledem na zjištěný skutkový stav v souladu se způsobem jednání, který je vyjádřen v příslušné skutkové podstatě trestného činu. V případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu tak zákon vyžaduje, aby podstatu výhrad a obsah jím uplatněných dovolacích námitek tvořilo tvrzení, že nižšími soudy zjištěný skutkový stav věci, jež je popsán v jejich rozhodnutí, není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněná skutková zjištění nevyjadřují naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, jež byl dovolateli přisouzen. S poukazem na tento dovolací důvod tak obviněný namítá, že dotčený skutek buď vykazuje znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, jakož i rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 36/2004 Sb. rozh. tr.

            14. K dalšímu z obviněným zvolených dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu ve spojení s § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, který je dán tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným, s tím, že v rozhodnutí obou nižších soudů dle obviněného zcela absentuje odůvodnění podmínek pro uložení trestu propadnutí věci, Nejvyšší soud předně konstatuje, že dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu není pouhá nepřiměřenost trestu, ať již pociťovaného jako mírný, nebo přísný, nejde-li o nepřípustný druh trestu ani o překročení příslušné trestní sazby (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002).

            15. Nejvyšší soud tedy v duchu výše citované judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu zkoumal, zda dovolání obviněného splňuje kritéria jím uplatněných dovolacích důvodů či jiného důvodu dovolání.

            16. Po prostudování předmětného spisového materiálu Nejvyšší soud dospěl k závěru, že obviněným uplatněné dovolací námitky směřující proti výroku o vině, jakož i proti výroku o uloženém trestu odnětí svobody, neodpovídají žádnému ze zákonných dovolacích důvodů. V případě výroku o vině dovolatel své námitky znovu zaměřil proti těm důkazům, které jej z trestné činnosti, resp. skutku popsaného pod bodem 10) výrokové části rozsudku soudu prvního stupně usvědčovaly, přičemž váhu svých tvrzení se snažil podtrhnout současně vznesenou námitkou porušení zásady in dubio pro reo s tím, že závěry soudu o jeho vině jsou ve vztahu k tomuto jednání založeny na pouhé spekulaci a nepodložených domněnkách. Současně Nejvyšší soud již na tomto místě předesílá, že v postupu orgánů činných v trestním řízení neshledal takové pochybení, které by zasahovalo do práva obviněného na spravedlivý proces, a ve věci tak nebyl dán ani důvod pro přezkum skutkových zjištění nižších soudů, jak se toho obviněný domáhal.
              17. Nejvyšší soud po provedeném přezkumu konstatuje, že z hlediska obviněným uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je výše uvedená námitka stran nedostatečného zjištění skutkového stavu ohledně určení osoby, které patřily látky obsahující kokain a MDMA, jež byly zajištěny při domovní prohlídce provedené dne 1. 2. 2018 v jím užívaném bytě, a která je do tohoto bytu přivezla, zcela nepodstatná, neboť nikterak nedopadá na hmotněprávní posouzení tohoto skutku. S identickými námitkami, jež byly obviněným uplatněny rovněž v jím podaném odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, se přitom řádně vypořádal již odvolací soud, a to zejména v bodě 7. odůvodnění svého usnesení, kde rekapituluje výsledky provedeného dokazování, jež obviněného z vědomého přechovávání omamných a psychotropních látek zajištěných v jím užívaném bytě usvědčují, aniž by předmětné námitky vznesené jeho osobou byly shledány jakkoli důvodnými. Rozhodně tak nelze souhlasit s tvrzením dovolatele, že závěry nalézacího soudu jsou pouhou spekulací či nepodloženou domněnkou, neboť předmětné látky byly nalezeny při domovní prohlídce v bytě užívaném toliko obviněným a jeho manželkou, která však výslovně uvedla, že o drogách v bytě jí nebylo nic známo, přičemž v bytě nalezené látky obsahující kokain a MDMA byly uloženy v identických sáčcích, typických pro distributory, které měl obviněný u sebe téhož dne v okamžiku svého zadržení, kdy u něho byly zajištěny látky rovněž obsahující kokain a MDMA. Z hlediska naplnění zákonných znaků skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, jímž byl obviněný rozhodnutími nižších soudů uznán vinným, je přitom zcela nepodstatné určení skutečného vlastníka zajištěných omamných a psychotropních látek, neboť trestnost jednání obviněného je dána samotným přechováváním těchto látek pro jiného, tj. pro další osoby, jimž obviněný tyto látky za účelem dosažení zisku prokazatelně dále distribuoval. Nejvyšší soud tedy v posuzované věci neshledal mezi skutkovými zjištěními nižších soudů a provedeným dokazováním žádný rozpor, tím méně rozpor extrémní ve smyslu výše citované judikatury Ústavního soudu. Naopak, oba nižší soudy postupovaly při hodnocení jednotlivých důkazů důsledně podle ustanovení § 2 odst. 6 tr. řádu, tzn. že je hodnotily podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a učinily skutková zjištění, která lze zcela akceptovat.

              18. Jak již bylo výše uvedeno, obviněný svými námitkami zaměřenými proti výroku o vině, jež uplatnil v dovolání, v podstatě jen znovu zopakoval svoji obhajobu, kterou uplatnil již dříve v rámci odvolacího řízení, a na základě toho se fakticky domáhá revize skutkových zjištění ve svůj prospěch. Takový postup však nemohl být relevantním důvodem pro korekci rozhodnutí soudů nižších stupňů, zvláště pak za situace, kdy mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je nezpochybnitelná logická návaznost. V této souvislosti lze odkázat i na usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, které jasně uvádí, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod nelze vykládat tak, že zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá deklarovaným představám obviněného. Uvedeným základním právem je zajišťováno toliko právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
                19. Ve svém dovolání obviněný vznesl námitky nejen proti výroku o své vině, ale s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu za užití § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu i proti výroku o trestu, neboť mu byl obvodním soudem uložen, a městským soudem potvrzen, jednak nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře čtyř let, který označil za nepřiměřený a z hlediska jeho odůvodnění soudem prvního stupně též za nepřezkoumatelný, a dále trest propadnutí věci, včetně zajištěné finanční hotovosti ve výši 895.400 Kč, 3.435 EUR a 400 USD, jehož uložení nebylo nižšími soudy nikterak odůvodněno, pročež je dané rozhodnutí absolutně nepřezkoumatelné. Námitku odpovídající dovolacím důvodům předpokládaným § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu však může dovolatel úspěšně uplatnit jen ze dvou zákonných důvodů, a sice že mu byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu, stanovenou v trestním zákoníku. V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu naopak není pouhá nepřiměřenost trestu, ať již pociťovaného jako mírný, nebo přísný, nejde-li o nepřípustný druh trestu ani o překročení příslušné trestní sazby (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002).
                  20. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se rozumí případy, v nichž byl obviněnému uložen některý ze zákonem uvedených druhů trestů, vymezených v § 52 tr. zákoníku, avšak bez splnění zákonných podmínek. Uložení trestu mimo zákonem stanovenou sazbu se týká trestu odnětí svobody, který má v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákoníku stanovenou horní a dolní hranici v závislosti na tom, o jaký trestný čin se jedná. Trest je přitom uložen mimo zákonnou sazbu jak při nedůvodném překročení horní hranice trestní sazby, tak i nezákonným prolomením její dolní hranice, pokud je taková hranice v zákoně určena.

                  21. Ačkoli byl dovolatel v souladu s § 283 odst. 2 tr. zákoníku ohrožen nepodmíněným trestem odnětí svobody v zákonné trestní sazbě od dvou do deseti let, uložily mu soudy obou stupňů nepodmíněný trest odnětí svobody vyměřený toliko v pětině zákonné trestní sazby, když zohlednily konkrétní povahu a závažnost obviněným spáchaného činu, jeho osobní poměry a dosavadní způsob života, včetně jeho trestní minulosti, jakož i možnosti jeho nápravy, tedy okolnosti obecně předpokládané ustanoveními § 37 až § 39 tr. zákoníku, jak je zřejmé zejména z odůvodnění napadeného rozhodnutí městského soudu (body 8. a 9.). Pokud obviněný ve vztahu k výroku o uložení trestu odnětí svobody v podaném dovolání rozporuje argumentaci nalézacího soudu, jakož i soudu odvolacího stran druhu a výměry tohoto trestu, jedná se toliko o subjektivní polemiku zaměřenou na důvody rozhodnutí obou nižších soudů, která však není z hlediska § 265a odst. 4 tr. řádu přípustná. Za tohoto stavu, kdy soudy nižších stupňů obviněnému prokazatelně uložily odpovídající druh trestu, a to v zákonem předepsané trestní sazbě, tak Nejvyšší soud nemohl ani tuto námitku obviněného z hlediska zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů vyhodnotit jako oprávněnou.

                  22. V případě obviněným vznesených dovolacích námitek zaměřených proti výroku o uložení trestu propadnutí věci pak nelze přehlédnout, že jejich těžiště spočívá v absenci adekvátního vysvětlení důvodů vedoucích k uložení trestu propadnutí věci podle § 70 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku v podobě finanční hotovosti ve výši 895.400 Kč, 3.435 EUR a 400 USD v odůvodnění rozhodnutí obou nižších soudů. S odkazem na ustanovení § 265a odst. 4 tr. řádu však za tohoto stavu Nejvyššímu soudu nezbývá než konstatovat, že dovolání podané jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné, byť nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku, jímž byl obviněnému trest propadnutí věci uložen, nevěnoval zdůvodnění uložení tohoto druhu sankce patřičnou pozornost, když se omezil pouze na obecné konstatování, že „za splnění zákonných podmínek byly dále obžalovanému uloženy tresty propadnutí věci“.
                    23. Nepřípustnost dovolání obviněného proti rozhodnutí obou nižších soudů stran výroku o uložení trestu propadnutí věci podle § 70 odst. 2 písm. a) a písm. b) tr. zákoníku je přitom dle Nejvyššího soudu dána rovněž s ohledem na skutečnost, že předmětný výrok o uložení trestu propadnutí věci v podobě zajištěné finanční hotovosti, vůči kterému obviněný svými dovolacími námitkami brojí, nabyl právní moci již v rámci řízení před soudem prvního stupně, neboť obviněný ani státní zástupce tento oddělitelný výrok o uloženém trestu nenapadli řádným opravným prostředkem. Jak je zřejmé z protokolu o hlavním líčení konaném dne 20. 9. 2018, obviněný bezprostředně po vyhlášení odsuzujícího rozsudku obvodním soudem toto rozhodnutí napadl blanketním odvoláním směřujícím do všech výrokových částí. Z obsahu podání označeného jako doplnění odvolání, jež bylo obviněným učiněno prostřednictvím obhájce dne 4. 10. 2018, pak jednoznačně plyne, že obviněným podaný řádný opravný prostředek směřoval výhradně proti výroku o vině, konkrétně vůči skutku popsanému pod bodem 10) výrokové části rozsudku obvodního soudu, jakož i proti výroku o uloženém trestu odnětí svobody. Naopak výrok o uloženém trestu propadnutí věci, a to jak zajištěných mobilních telefonů a omamných a psychotropních látek, jež byly postiženy podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, tak zajištěných finančních prostředků ve výši 895.400 Kč, 3.435 EUR a 400 USD postižených podle § 70 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, zůstal z hlediska obviněným vznesených odvolacích námitek zcela nedotčen. V kontextu výše uvedeného přitom Nejvyšší soud připomíná, že podle § 59 odst. 1 tr. řádu je třeba každé podání, tedy i odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, vždy posuzovat podle jeho obsahu, i když je nesprávně označeno. Z obsahu obviněným podaného odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 3 T 36/2018, přitom nelze nikterak dovozovat, že by tento opravný prostředek, jenž byl bezprostředně po vyhlášení odsuzujícího rozsudku označen jako odvolání proti všem výrokům, byl automaticky podán i proti výroku o uloženém trestu propadnutí věci, když z obsahu doplněného odůvodnění odvolání je naopak zřejmé, že proti tomuto výroku, který je třeba považovat za výrok oddělitelný, obviněný podaným odvoláním nikterak nebrojil. Při absenci odvolání podaného státním zástupcem tak předmětný rozsudek soudu prvního stupně nabyl ve vztahu k výroku o uložení trestu propadnutí věci podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a § 70 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku právní moci již v rámci nalézacího řízení, neboť v této části nebyl nikterak dotčen řádným opravným prostředkem podaným některou z oprávněných osob ve smyslu § 246 a § 247 tr. řádu.

                    24. V souvislosti s oddělitelností jednotlivých výroků obsažených v rozsudku soudu prvního stupně, a z toho plynoucím rozsahem přezkumného oprávnění odvolacího soudu, lze odkázat mimo jiné na rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 4/1967 Sb. rozh. tr., dle kterého představují jednotlivé dílčí výroky týkající se určitého trestu nebo i více trestů uložených vedle sebe, včetně výroku o zařazení obviněného do příslušného typu věznice, oddělitelné části celého výroku o trestu, jež lze z pohledu podaného opravného prostředku ve smyslu § 258 odst. 2 tr. řádu vzájemně oddělit, či na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 6 Tz 6/2018, dle kterého „nelze shledat jakýkoli důvod pro závěr, že by výroky, jimiž byly pachateli trestného činu uloženy jako právní následek jeho trestní odpovědnosti různé druhy trestů, měly být považovány za procesně neoddělitelné, neboť i tyto výroky je totiž možno oddělitelně přezkoumat ve smyslu § 254 tr. řádu. To ostatně plyne i z právního názoru již dříve vyjádřeného v rozsudku ze dne 28. 5. 1996, sp. zn. 2 Tzn 101/96, uveřejněného pod č. 10/1997 Sb. rozh. tr., v němž Nejvyšší soud sice shledal vadným postup odvolacího soudu, který při částečném zrušení rozsudku soudu prvního stupně toliko ohledně jednoho z více obviněnému uložených druhů trestů vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí v takto zrušené části (tj. toliko ohledně jednoho trestu), avšak nikterak nezpochybnil samotnou skutečnost, že by výrok o některém z více uložených druhů trestů nebyl oddělitelným výrokem a že by odvolací soud nemohl například zrušit výrok jen o některém druhu trestu (viz odůvodnění rozsudku: „Nejde tedy o to, že by výrok o některém z více uložených druhů trestů nebyl oddělitelným výrokem a že by odvolací soud zásadně nemohl zrušit výrok jen o některém druhu trestu.“).“ Ze shora uvedeného pak plyne závěr, že „je-li odvolatelem podáno odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně pouze do oddělitelného výroku o jednom z uložených trestů, přezkoumá odvolací soud podle § 254 odst. 1 tr. řádu zákonnost a odůvodněnost jen tohoto výslovně napadeného oddělitelného výroku rozsudku, jakož i správnost postupu řízení, které mu předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad.“

                    25. Za tohoto stavu tak Nejvyššímu soudu nezbývá než konstatovat, že ve vztahu k výroku o uloženém trestu propadnutí věci v podobě zajištěných finančních prostředků, který byl obviněnému uložen za podmínek § 70 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku rozsudkem obvodního soudu, není dovolání přípustné, neboť tento oddělitelný výrok o jednom z uložených trestů nabyl právní moci již v rámci řízení před soudem prvního stupně, ježto nebyl dotčen obviněným (ani žádnou jinou z oprávněných osob) podaným odvoláním. Podle § 265a odst. 1 tr. řádu přitom platí, že dovoláním lze napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští, což však není případ obviněným napadeného výroku o uloženém trestu propadnutí věci.

                    26. Vzhledem k výše uvedenému lze tedy shrnout, že celé dovolání má v části směřující proti výroku o uloženém trestu charakter projevu pouhé nespokojenosti obviněného s výší uloženého nepodmíněného trestu, jakož i s vlastním uložením trestu propadnutí věci ve vztahu k zajištěné finanční hotovosti, které se snaží ovlivnit ryze účelovými skutkovými námitkami. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu obviněným uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), písm. h), písm. l) tr. řádu nedošlo. Dovolání obviněného E. A. bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu, pročež Nejvyšší soud postupoval podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu a jím podané dovolání odmítl. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.


                    P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

                    V Brně dne 11. 4. 2019

                    JUDr. Antonín Draštík
                    předseda senátu


                    Vypracoval:
                    JUDr. Tomáš Durdík