Rozhodnutí NS

28 Cdo 3531/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:02/04/2020
Spisová značka:28 Cdo 3531/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.3531.2019.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Přechodná (intertemporální) ustanovení
Bezdůvodné obohacení
Promlčení
Domácnost
Dotčené předpisy:§ 3028 odst. 3 alinea první o. z.
§ 451 odst. 1 a 2 obč. zák.
§ 107 odst. 1 a 2 obč. zák.
§ 114 obč. zák.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
28 Cdo 3531/2019-190

ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce J. P., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Jiřím Ostravským, advokátem se sídlem ve Zlíně, Lešetín VI/671, proti žalované J. K., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Ing. Martinem Schwarzem, advokátem se sídlem v Černošicích, Majakovského 1176, o zaplacení částky 300.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 6 C 244/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 24. dubna 2019, č. j. 59 Co 330/2018-161, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 24. dubna 2019, č. j. 59 Co 330/2018-161, a rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 21. června 2018, č. j. 6 C 244/2017-132, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Uherském Hradišti k dalšímu řízení.
        Odůvodnění:
Okresní soud v Uherském Hradišti (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. 6. 2018, č. j. 6 C 244/2017-132, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal na žalované zaplacení částky 300.000,- Kč (výrok I.), a žalobci uložil povinnost nahradit žalované k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 68.600,- Kč (výrok II.).

Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 24. 4. 2019, č. j. 59 Co 330/2018-161, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o povinnosti žalobce nahradit žalované k rukám jejího zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 19.600,- Kč (výrok II.).

Žalobce se žalobou podanou dne 31. 8. 2017 domáhal vydání bezdůvodného obohacení jakožto náhrady za investice v letech 2009 až 2013 jím vložené do rodinného domu XY, (dále „předmětná nemovitost“), jenž je ve výlučném vlastnictví žalované. Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že účastníci řízení v době od roku 2008 udržovali vztah druha a družky, přičemž ovšem společnou domácnost nevedli, neboť ke společnému soužití, které samo o sobě pojem společné domácnosti v úplnosti nedefinuje, nepřistupoval stav spotřebního společenství. Účastníci řízení měli vlastní příjmy a bankovní účty, s nimiž hospodařili (nakládali) odděleně, a žalobce pravidelně měsíčně přispíval žalované fixní částkou za poskytování určitých služeb (vaření, praní, žehlení, apod.), která svou povahou připomínala spíše platbu nájemného než platbu, jež by zohledňovala aktuální finanční situaci a potřeby rodiny. I přes závěr o absenci vedení společné domácnosti soudy obou stupňů dále na základě zjištěného skutkového stavu připustily, že společná domácnost - pokud by byla vedena - nejpozději na počátku roku 2014 zanikla, neboť již v tomto roce účastníci podle vlastních tvrzení pouze „žili vedle sebe“. Odvolací soud - ve shodě se soudem prvního stupně - uzavřel, že právě od tohoto okamžiku začala s ohledem na ustanovení § 646 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále „o. z.“), běžet promlčecí lhůta k vydání případného bezdůvodného obohacení. Vzhledem k tomu, že námitku promlčení vznesenou žalovanou shledal soud prvního stupně důvodnou, žalobu zamítl. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o promlčení žalobou uplatněného nároku. Korigoval toliko úsudek soudu prvního stupně o možném sekundárním důvodu k zamítnutí žaloby spočívajícím v neprokázání rozsahu žalobcem investovaných prostředků, a tedy i nadbytečnosti výslechu navrhovaných svědků. Naznačenou úvahu soudu prvního stupně měl sice za předčasnou, nicméně konstatoval, že na výsledku řízení za dané procesní situace jeho kritika nemůže na závěru o nedůvodnosti žaloby (pro promlčení uplatněného práva) ničeho změnit.

Proti rozsudku odvolacího soudu brojí žalobce dovoláním, jehož přípustnost ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), spatřuje v odklonu odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Má za to, že se žalovanou vedl společnou domácnost nejméně do konce roku 2014 či do září 2015, kdy žalobce a žalovaná přestali udržovat vztah druh - družka. Zdůrazňuje přitom, že z předmětné nemovitosti se žalobce odstěhoval až dne 7. 5. 2017, a tudíž až od tohoto okamžiku běží mezi účastníky řízení promlčecí doba k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení. Teprve v této době totiž odpadl právní důvod užívání věci, do níž bylo investováno, čímž došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení. V tomto směru odkázal na závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 382/2012, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1374/2018, jakož i v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3890/2016 (označená rozhodnutí jsou, stejně jako dále uvedená rozhodnutí dovolacího soudu, přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz). Dále se domnívá, že odvolací soud měl přihlédnout též k výši žalobou požadovaného nároku, jež je nižší než skutečný podíl žalobce na zhodnocení předmětné nemovitosti. Vyjadřuje rovněž přesvědčení, že soudy nižších stupňů žalobci neumožnily prokázat skutková tvrzení, jelikož neopodstatněně zamítly provedení výslechu svědků, jímž by bylo možno dle mínění dovolatele jednoznačně prokázat, kdo z účastníků řízení hradil náklady spojené s rekonstrukcí předmětné nemovitosti. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná vyjádřila nesouhlas s podaným dovoláním, přičemž odkázala na svá dřívější vyjádření a sdělení, jež jsou založena ve spisu.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 24. 4. 2019 (srovnej čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), že je splněna podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a že dovolatel v dále uvedeném rozsahu uplatnil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobce přípustné (§ 237 o. s. ř.).

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Přípustnosti dovolání žalobce nelze přisvědčit pro řešení otázky promlčení nároku na vydání bezdůvodného obohacení v závislosti na závěrech o existenci a trvání společné domácnosti účastníků v konkrétním případě.

Žalobce v dovolání podrobně argumentuje ve prospěch jiného závěru o existenci a trvání společné domácnosti s žalovanou, jejž promítá do navazující konkluze o promlčení žalobou uplatněného nároku, verzí skutkového stavu, jenž v nalézacím řízení nebyl zjištěn, a prostřednictvím předestřené verze namítá nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Ve vztahu k této otázce není ovšem dovolání přípustné již jen proto, že žalobce jeden z ohlášených důvodů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. (odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu) nijak neverifikuje poukazem na ta rozhodnutí Nejvyššího soudu (jejich závěry), s nimiž by mělo být řešení předmětné právní otázky v rozporu. Má-li být dovolání přípustné proto, že „při řešení otázky hmotného, resp. procesního, práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř., jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou takovou právní otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). V tomto ohledu tedy dovolání žalobce požadavku zákona a judikatury dovolacího soudu nevyhovuje. Navrhuje-li pak navíc žalobce, aby dovolací soud tuto právní otázku řešenou odvolacím soudem posoudil jinak, sluší se v souvislosti s tímto důvodem přípustnosti dovolání připomenout rozhodovací praxi dovolacího soudu, podle níž dovolací námitka, aby dovolací soud otázku řešenou soudem odvolacím posoudil jinak, významově neodpovídá tomu, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“ (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jinými slovy řečeno, odlišné posouzení určité právní otázky se neupíná ke způsobu, jakým ji v aktuální věci řešil odvolací soud (takto ovšem dovolatel tento důvod přípustnosti dovolání vymezil), ale k tomu, jak o ní rozhodl dovolací soud v jiné věci v minulosti.

Nadto, výše již bylo uvedeno, že žalobce konstruuje jiné - dle mínění žalobce správné - právní posouzení věci na odlišném skutkovém stavu, než jaký byl v nalézacím řízení zjištěn. Převážný obsah dovolání, v něm se žalobce zabývá vedením společné domácnosti s žalovanou a okamžikem ukončení tohoto společenství, vyjadřuje nesouhlas dovolatele se skutkovými závěry, na nichž odvolací soud založil závěr o tom, že marně uplynula promlčecí lhůta k uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Dovolatel však přehlíží, že od 1. 1. 2013 nelze v režimu dovolacího řízení úspěšně zpochybnit skutková zjištění učiněná v nalézacím řízení. Těmito skutkovými zjištěními je dovolací soud vázán a nemůže je přezkoumávat (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). Dovolání, které je přípustné, lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Přitom nelze vycházet z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013).

Ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srovnej např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu a přístupný i na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz). Na nesprávnost hodnocení důkazů totiž lze usuzovat jen ze způsobu, jakým soud hodnocení důkazů provedl, a to jen polemikou se správností skutkových zjištění soudu, tj. prostřednictvím dovolacího důvodu, který dovolatel od 1. 1. 2013 k dispozici nemá.

Dovolání žalobce je ovšem přípustné pro řešení obsahově vymezené otázky promlčení nároku na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého plněním z právního důvodu, který odpadl, týkal-li se užívání věci, do níž bylo investováno; při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Dovolacímu přezkumu nepodléhá skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně, jenž byl aprobován soudem odvolacím (ve vztahu k právní otázce otevřené dovolacímu přezkumu), neboť s účinností od 1. 1. 2013 je ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci. Závěry dovolacího soudu o tom, zda důvod dovolání byl naplněn, tak musí být založeny na skutkových zjištěních učiněných v nalézacím řízení.

O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

V poměrech projednávané věci jsou rozhodnutí soudů obou stupňů založena na závěru o promlčení žalobou uplatněného nároku na vydání bezdůvodného obohacení v závislosti na konkluzi, že žalobce jako osoba žijící s žalovanou ve společné domácnosti uplatil svůj nárok u soudu po marném uplynutí obecné tříleté subjektivní lhůty (§ 609, § 619 odst. 1 a 2 a § 629 odst. 1 o. z.), přičemž právní posouzení věci podrobily takto režimu zákona č. 9/2012 Sb., občanský zákoník, účinného od 1. 1. 2014, s ohledem na okamžik, kdy odpadla překážka pro počátek běhu promlčecí doby, jímž bylo ukončení vedení společné domácnosti žalobce a žalované na počátku roku 2014 (viz § 646 o. z.). Přijaté právní posouzení věci soudem prvního stupně, jež odvolací soud zcela aproboval, je ovšem ve zřetelném napětí se závěrem, že společné soužití účastníků, jež soud prvního stupně velmi detailně popsal a právně zhodnotil (viz body 46. a 51. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), a odvolací soud na jeho závěry plně odkázal, charakteristiku společné domácnosti nesplňovalo, přičemž absenci znaku spotřebního společenství nemůže plně suplovat existující stav relativní trvalosti společného žití. Odvolací soud dokonce, odkazuje na závěry soudu prvního stupně, připomíná, že pokud účastníci společnou domácnost nevedli (a takový závěr soud prvního stupně nepochybně učinil), pak by promlčecí doba počala běžet vždy od realizace každé z tvrzených investic a k promlčení nároku by došlo ještě mnohem dříve. Právní posouzení věci odvolacím soudem o promlčení žalobcova nároku na vydání bezdůvodného obohacení opírající se o právní úpravu nového občanského zákoníku a o počátek běhu promlčecí doby v závislosti na ukončení vedení společné domácnosti (když o podmínce vtělené do normativního textu ustanovení § 646 o. z. byl zjištěn opak) není správné. Je zřejmé, že ani podřazení zjištěného skutkového stavu režimu zákona č. 89/2012 Sb. nemůže obstát, neboť okolnosti rozhodné pro posouzení žalobcova nároku z titulu bezdůvodného obohacení (jakož i případné promlčení tohoto nároku) nastaly před nabytím účinnosti nového občanského kodexu.

Se zřetelem na to, že posuzovaný právní poměr účastníků z hlediska obou v úvahu přicházejících skutkových podstat bezdůvodného obohacení (viz výklad níže) vznikl přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (1. 1. 2014), řídí se tento právní poměr, jakož i práva a povinnosti z něj vzniklé, včetně případných práv a povinností z porušení smlouvy uzavřené před dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy, tj. zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále „obč. zák.“); k tomu srovnej ustanovení § 3028 odst. 3 věta první zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014. Podle občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, tak bude nutno v poměrech projednávané věci posuzovat žalobcův nárok na vydání bezdůvodného obohacení (a případné promlčení tohoto nároku) optikou jeho skutkových podstat, jež přicházejí v úvahu, a to, zda k tvrzenému bezdůvodnému obohacení došlo plněním bez právního důvodu, nebo plněním založeném na právním důvodu, který odpadl.

Podle ustanovení § 451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat.


Podle ustanovení § 451 odst. 2 obč. zák. bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný plněním z nepoctivých zdrojů.


Podle ustanovení § 100 odst. 1 obč. zák. právo se promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§ 101 až 110). K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo přiznat.


Podle ustanovení § 107 odst. 1 obč. zák. se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil.


Podle ustanovení § 107 odst. 2 obč. zák. nejpozději se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo.


Podle ustanovení § 114 obč. zák. jde-li o právo mezi zákonnými zástupci na jedné straně a nezletilými dětmi a jinými zastoupenými osobami na druhé straně, promlčení ani nepočíná ani neběží, nejde-li o úroky a opětující se plnění. To platí i o právech mezi manžely.

Ustanovení § 451 obč. zák. vyjadřuje obecnou zásadu občanského práva, podle které se nikdo nesmí bezdůvodně obohacovat na úkor jiného. Bezdůvodné obohacení je přitom chápáno jako závazek (§ 489 obč. zák.), z něhož vzniká tomu, kdo se obohatil, povinnost vydat to, o co se bezdůvodně obohatil, a tomu, na jehož úkor k obohacení došlo, právo požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení. O obohacení jde, mimo jiné tehdy, jestliže se plněním někomu dostalo majetkové hodnoty vyjádřené tím, že v jeho majetku došlo ke zvýšení aktiv (naplněním některé ze skutkových podstat uvedených v § 451 odst. 2 obč. zák.). Plnění bez právního důvodu je skutkovou podstatou bezdůvodného obohacení založenou na tom, že mezi zúčastněnými osobami chybí od počátku právní vztah, který by zakládal právní nárok na předmětné plnění, jež může spočívat například v tom, že bylo něco dáno nebo bylo ve prospěch někoho konáno (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. 30 Cdo 4131/2007).


Skutková podstata bezdůvodného obohacení získaného plněním z právního důvodu, který odpadl, míří pak na ty případy, v nichž v okamžiku poskytnutí plnění existoval právní důvod plnění, který však následně ztratil své právní účinky (odpadl); okamžikem odpadnutí právního důvodu se poskytnuté plnění stává bezdůvodným obohacením (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 33 Odo 871/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3113/2007, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4514/2007).


Pro promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení je stanovena dvojí, kombinovaná promlčecí doba, a to subjektivní a objektivní (§ 107 odst. 1 a 2 obč. zák.). Tyto dvě promlčecí doby počínají, běží a končí nezávisle na sobě. Skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí, a to i vzdor tomu, že oprávněnému ještě běží druhá promlčecí doba. Pokud marně uplynula alespoň jedna z uvedených lhůt a je vznesena námitka promlčení, nelze právo přiznat. Pro počátek tříleté, resp. desetileté objektivní promlčecí doby (§ 107 odst. 2 obč. zák.) je rozhodný den, kdy k získání bezdůvodného obohacení došlo. Z hlediska posouzení počátku běhu dvouleté promlčecí lhůty (§ 107 odst. 1 obč. zák.) je rozhodný okamžik, kdy se oprávněný v konkrétním případě skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo jej získal, tedy kdy se prokazatelně dozví všechny okolnosti, které jsou relevantní pro uplatnění jeho práva u soudu (srov. např. rozsudek ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. 33 Odo 766/2002, či rozsudek ze dne 25. 4. 2001, sp. zn. 33 Cdo 3003/99; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4499/2010, rozsudek ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3166/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2758/2006).

Z ustanovení § 114 obč. zák. pak plyne, že u práv mezi zákonnými zástupci na jedné straně a nezletilými dětmi a jinými zastoupenými osobami na druhé straně, jakož i u práv mezi manžely, nejde-li o úroky a opětující se plnění, se počátek promlčecí doby odsouvá do toho dne, kdy mezi účastníky občanskoprávního vztahu, z něhož vyplývá příslušné právo, přestane existovat vztah zákonného zastoupení anebo vztah manželský. Již dříve započatá promlčecí doba se za trvání tohoto vztahu staví (shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. 33 Cdo 5003/2009, rozsudek ze dne 5. 8. 2013, sp. zn. 28 Cdo 783/2013, nebo usnesení ze dne 10. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3090/2009 – ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud zamítl nálezem ze dne 12. 7. 2011, sp. zn. II. ÚS 231/10).

Příkladem majetkového prospěchu získaného plněním bez právního důvodu je i zhodnocení nemovitosti investicemi třetí osoby, jež byly prováděny bez odpovídajícího právního důvodu, kdy vlastník nemovitosti nabývá bezdůvodné obohacení již okamžikem provedení dané stavební či jiné obdobné cenu nemovitosti zvyšující úpravy (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2003, sp. zn. 25 Cdo 355/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 26 Cdo 831/2008, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3538/2011).

Naproti tomu v případě zhodnocení investicemi prováděnými na základě právního důvodu dochází ke vzniku bezdůvodného obohacení až v okamžiku, kdy tento právní důvod ztratil své účinky (odpadl). Za dostatečný právní důvod vynaložení investic na nemovitost (dům či bytovou jednotku) v tomto směru, tj. z pohledu naplnění skutkové podstaty bezdůvodného obohacení vzniklého z právního důvodu, jenž odpadl, soudní praxe považuje i vzájemnou dohodu účastníků o společném bydlení a využívání nemovitosti (bytu) k tomuto účelu, na jejímž základě se investující osoba podílela na pořízení nemovitosti či na jejích stavebních úpravách za účelem získání či zkvalitnění prostor pro společné bydlení; ke vzniku bezdůvodného obohacení v takovém případě dochází zpravidla teprve v okamžiku, kdy účastníci takové dohody zrušili společné soužití a společné užívání bytu (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2716/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 382/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3053/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2666/2010, přiměřeně též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3194/2009).

Posuzovaný nárok, případě jeho promlčení, se řídí právní úpravou občanského zákoníku účinnou do 31. 12. 2013, neboť bezdůvodné obohacení na úkor žalobce měla žalovaná získat tvrzenými investicemi žalobcem do předmětné nemovitosti v jejím výlučném vlastnictví v letech 2009 až 2013. Mělo-li by být bezdůvodné obohacení žalované na úkor žalobce posuzováno tudíž optikou skutkové podstaty definované jako plnění (od samého počátku) bez právního důvodu, pak by se počátek běhu promlčecí lhůty k uplatnění takového nároku identifikoval s poskytnutím jednotlivého plnění (tvrzenou investicí do předmětné nemovitosti žalobcem).

Právní úpravou účinnou do 31. 12. 2013 by se nárok na vydání bezdůvodného obohacení řídil v poměrech projednávané věci podle zjištěného skutkového stavu i tehdy, pokud by tvrzené investice byly vynakládány na základě právního důvodu (dohody o společném soužití do budoucna), který odpadl (k aplikaci právní úpravy účinné v době vzniku právního důvodu k plnění, který odpadl, z hlediska užití intertemporálních ustanovení právního předpisu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2006, sp. zn. 32 Odo 585/2005, uveřejněném pod č. 50/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, na nějž navazuje pozdější rozhodovací praxe dovolacího soudu představovaná např. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 29 Odo 246/2006, a usneseními Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2006, sp. zn. 29 Odo 741/2005, ze dne 22. 8. 2007, sp. zn. 20 Cdo 2574/2006, ze dne 7. 4. 2016, sp. zn. 20 Cdo 807/2016, ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3793/2015, nebo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5369/2016). V tomto směru soud prvního stupně (v souvislosti se zkoumáním problematiky vedení společné domácnosti) skutkový závěr o společném bydlení účastníků řízení učinil, přičemž ovšem jej zkoumal toliko ve vztahu k vedení společné domácnosti, která v poměrech právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 neměla pro posouzení institutu promlčení žádný právní význam (srovnej ustanovení § 114 obč. zák.). Opomněl však prověřit společné soužití účastníků z hlediska v úvahu připadajícího právního důvodu, jež mohla představovat (konkludentně uzavřená) dohoda o společném soužití, na jejímž základě mohly být tvrzené investice vynakládány. Odvolací soud pak zcela mechanicky závěry přijaté soudem prvního stupně aproboval.

S ohledem na nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem o promlčení žalobcem uplatněného nároku na vydání bezdůvodného obohacení v závislosti na (v poměrech projednávané věci) právně nevýznamné otázce (ne)existenci vedení společné domácnosti a na neúplné (a tudíž nesprávné) právní posouzení věci důvodnosti žalovaného nároku (popřípadě jeho promlčení) z hlediska skutkové podstaty bezdůvodného obohacení vzniklého plněním bez právního důvodu nebo plněním na základě právního důvodu, který odpadl, dovolací soud se již dále (z důvodu procesní nadbytečnosti) z hlediska přípustnosti dovolání nezabýval žalobcem namítanou otázkou výše nároku bezdůvodného obohacení, jejíž řešení – dle mínění žalobce v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu – je spojováno s vadou řízení spočívající v hodnocení důkazů (výpovědí navržených svědků), jež však nebyly nalézacím soudem provedeny (přesto uvedený procesní stav vedl k závěru o neunesení důkazního břemene žalobcem).

Výtkou, že odvolací soud neprovedl důkaz výslechem svědků, dovolatel uplatňuje tzv. vadu řízení, která není podle občanského soudního řádu účinného od 1. 1. 2013 sama o sobě (samostatně uplatnitelným) způsobilým dovolacím důvodem. Jelikož se ovšem žalobci podařilo v dovolání účinně zpochybnit úsudek odvolacího soudu, v souladu s nímž vyhovění projednávané žalobě brání vznesená námitka promlčení (z důvodů výše dostatečně předestřených), přihlédl dovolací soud k vadě dokazování (jako jiné vadě ve smyslu ustanovení § 229 odst. 3 o. s. ř.), neboť tak lze učinit vždy, když je dovolání z jiného důvodu přípustné (srovnej ustanovení 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Protože rozsudek odvolacího soudu je v rozsahu shora uvedeném založen na nesprávném právním posouzení věci, a je tím naplněn dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a protože dovolací soud současně neshledal, že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, nemohl postupovat jinak než rozsudek odvolacího soudu v obou výrocích, zrušit (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil v obou výrocích i prvostupňový rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

V dalším řízení je soud prvního stupně vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, věta první, o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne soud prvního stupně v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 4. 2. 2020

JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu