Rozhodnutí NS

23 Cdo 2578/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:12/12/2018
Spisová značka:23 Cdo 2578/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.2578.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
23 Cdo 2578/2018-460
USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně CASPINA, spol. s r.o., se sídlem v Praze 4, Na Zámecké 1518/9, PSČ 140 00, IČO 45146021, zastoupené Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem v Příbrami, Na Flusárně 168, proti žalované A+H STAVBY spol. s r.o. se sídlem v Praze 10, Ukrajinská 728/2, PSČ 101 00, IČO 29036569, zastoupené JUDr. Josefem Liškou, advokátem se sídlem v Příbrami, Pražská 141, o zaplacení částky 515 805 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 9 C 347/2015, o dovolání žalobkyně proti Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. února 2018, č. j. 20 Co 32/2018-416, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 10 jako soud prvního stupně usnesením ze dne 11. prosince 2017, č. j. 9 C 347/2015-405, ve znění usnesení Obvodního soudu ze dne 15. prosince 2017, č. j. 9 C 347/2015-407, zastavil odvolací řízení podle § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění účinném od 30. září 2017, dále jen „zákon o soudních poplatcích“, neboť žalobkyně nezaplatila soudní poplatek za odvolání ve výši 25 791 Kč ve lhůtě 15 dnů stanovené usnesením soudu prvního stupně ze dne 13. listopadu 2017, č. j. 9 C 347/2015-402, které bylo doručeno právnímu zástupci žalobkyně dne 16. listopadu 2017. Odvolací řízení bylo zahájeno podáním odvolání dne 24. října 2017. Lhůta pro zaplacení soudního poplatku za odvolání proto marně uplynula dne 1. prosince 2017.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 22. února 2018, č. j. 20 Co 32/2018-416, potvrdil usnesení soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se neztotožnil s argumentací žalobkyně, že řízení bylo zahájeno podáním žaloby dne 21. července 2015, a proto by se podle přechodného ustanovení novely zákona o soudních poplatcích (článku VI zákona č. 296/2017 Sb.) mělo aplikovat ustanovení § 9 zákona o soudních poplatcích ve znění účinném do 30. září 2017, v souladu s nímž žalobkyně zaplatila soudní poplatek za odvolání ve lhůtě pro odvolání proti usnesení o zastavení odvolacího řízení, čímž odpadl důvod pro zastavení odvolacího řízení. Odvolací soud naopak uzavřel, že právní úprava soudních poplatků je autonomní a nevychází z procesních doktrín o vazbách mezi prvostupňovým a odvolacím řízením a jejich jednotnosti do okamžiku pravomocného skončení. Ve smyslu § 4 odst. 1 zákona o soudních poplatcích jsou řízení před soudem prvního stupně a odvolací řízení pro účely splnění poplatkové povinnosti řízeními samostatnými. Přechodné ustanovení čl. VI zákona č. 296/2017 Sb. se proto váže ke každému tomuto řízení samostatně. Na základě toho odvolací soud uzavřel, že odvolací řízení bylo zahájeno podáním odvolání dne 24. října 2017, tedy po účinnosti uvedené novely zákona o soudních poplatcích, jež nastala ke dni 30. září 2017. Pro řízení o soudním poplatku za odvolání se proto uplatní § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích ve znění účinném od 30. září 2017, podle něhož nebyl-li poplatek za řízení splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí alespoň v délce 15 dnů; výjimečně může soud určit lhůtu kratší. Po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví. K zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty se nepřihlíží. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyni lhůta k zaplacení soudního poplatku za odvolání marně uplynula dne 1. prosince 2017 a soud prvního stupně postupoval správně, když odvolací řízení zastavil, neboť k pozdějšímu zaplacení soudního poplatku, k němuž došlo 5. prosince 2017, nelze přihlédnout.

Žalobkyně napadla usnesení odvolacího soudu včasně podaným dovoláním, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí podle dovolatelčina názoru spočívá na řešení právní otázky, která nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Touto otázkou je, zda poplatková povinnost, která žalobkyni vznikla podáním odvolání dne 24. října 2017 proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 8. září 2017, č. j. 9 C 347/2015-374, má být posuzována podle zákona o soudních poplatcích ve znění účinném do 30. září 2017 nebo ve znění novely zákona o soudních poplatcích (provedené zákonem č. 296/2017 Sb.), účinné od 30. září 2017. Odvolací soud podle názoru dovolatelky tuto otázku nesprávně právně posoudil. Dovolatelka namítala, že platné právní předpisy nikde nestanoví, že pro účely splnění poplatkové povinnosti jsou řízení před soudem prvního stupně a soudem odvolacím samostatnými řízeními. Podle názoru dovolatelky je jediný správný závěr, že na poplatkovou povinnost, která jí vznikla podáním odvolání proti proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 8. září 2017, č. j. 9 C 347/2015-374, je třeba aplikovat § 9 zákona o soudních poplatcích ve znění účinném do 30. září 2017. Tento závěr vyplývá z toho, že řízení bylo zahájeno podáním žaloby dne 21. července 2015, přičemž podle přechodného ustanovení předmětné novely zákona o soudních poplatcích (čl. VI zákona č. 296/2017 Sb.) se na řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 296/2017 Sb. použije zákon o soudních poplatcích ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.

Dovolatelka nadto namítala, že pokyn k odeslání předmětné částky na zaplacení soudního poplatku zadala bance před uplynutím lhůty, která jí byla soudem pro zaplacení soudního poplatku stanovena, a k zaplacení soudního poplatku po lhůtě, která uplynula 1. prosince 2017, došlo z důvodů na straně banky, když částka odeslaná před uplynutím lhůty byla na účet soudu připsána až 4. prosince 2017. Dovolatelka s ohledem na výše uvedené navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. září 2017 (čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání podala osoba oprávněná zastoupená advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), Nejvyšší soud posuzoval, zda je dovolání přípustné.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle článku VI zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se na řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona použije zákon č. 549/1991 Sb. (zákon o soudních poplatcích), ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, neboť napadené rozhodnutí je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Dovolatelce nelze přisvědčit v tom, že by nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena otázka, zda se poplatková povinnost vzniklá podáním odvolání po nabytí účinnosti zákona č. 296/2017 Sb., v řízení, které bylo žalobou zahájeno před nabytím účinnosti uvedeného zákona, řídí zákonem č. 549/1991 Sb. ve znění zákona č. 296/2017 Sb.

Nejvyšší soud tuto otázku již řešil a konkrétně v usnesení ze dne 28. srpna 2018, sp. zn. 22 Cdo 2827/2018, dospěl k závěru, že poplatková povinnost založená odvoláním [§ 4 odst. 1 písm. b) zákona č. 549/1991 Sb.], které bylo podáno v době, kdy již byl účinný zákon č. 296/2017 Sb., se řídí zákonem č. 549/1991 Sb. ve znění zákona č. 296/2017 Sb. Tento závěr vychází z toho, že zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, stanoví v § 4 odst. 1, kdy vzniká poplatková povinnost: výslovně uvádí, že podle písm. a) vzniká podáním návrhu na zahájení řízení, podle písm. b) podáním odvolání, podle písm. c) podáním dovolání, podle písm. d) podáním kasační stížnosti. Zákon tedy vychází z toho, že poplatek za řízení je stanoven vždy podle toho, o jaké podání se jedná, tj. zda jde o podání, kterým se řízení zahajuje, nebo kterým se zahajuje řízení o opravném prostředku (odvolání, dovolání či kasační stížnost).

V nyní projednávaném případě bylo odvolací řízení zahájeno podáním odvolání dne 24. října 2017, tedy po nabytí účinnosti zákona č. 296/2017 Sb. Výše uvedený závěr je proto aplikovatelný i na řešený případ a Nejvyšší soud nemá důvod se od něj odchýlit.

K dovolatelčině námitce vztahující se k tomu, že pozdní zaplacení soudního poplatku jí nemůže jít k tíži, neboť pokyn k platbě bance zadala včas (ve lhůtě určené soudem), Nejvyšší soud odkazuje na ustálenou rozhodovací praxi, podle níž je poplatková povinnost účastníka řízení při úhradě soudního poplatku prostřednictvím bezhotovostního převodu splněna dnem připsání platby na účet soudu (k tomu viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. listopadu 2016, sp. zn. 32 Cdo 3616/2016). Nepostačuje tedy ve lhůtě zadat pokyn k bezhotovostní platbě, jak tvrdila dovolatelka.

Z výše uvedeného vyplývá, že soudy obou stupňů otázku předestřenou dovolatelkou posoudily v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.

Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. odůvodněn.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 12. 12. 2018
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu