Rozhodnutí NS

29 NSCR 19/2017

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:02/28/2018
Senátní značka:29 NSCR 19/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:29.NSCR.19.2017.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Insolvence
Oddlužení
Osvobození od placení zbytku dluhů
Dotčené předpisy:§ 412 IZ.
§ 414 IZ.
§ 418 IZ.
§ 415 IZ.
§ 417 IZ.
§ 5 písm. a) IZ.
§ 243d písm. a) o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:B
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
05/16/2018
IV.ÚS 1693/18
prof. JUDr. Jan Musil, CSc.
odmítnuto
08/31/2018
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
KSBR 28 INS XY
29 NSČR 19/2017-B-103



U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v insolvenční věci dlužníka A. D., narozeného XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 28 INS XY, o osvobození dlužníka od placení zbytku dluhů, o dovolání dlužníka, zastoupeného Mgr. et Mgr. Janem Parmou, advokátem, se sídlem v Sokolnicích, Komenského 113, PSČ 664 52, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. října 2016, č. j. KSBR 28 INS XY, 2 VSOL XY, takto:


Dovolání se zamítá.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Brně (dále jen „insolvenční soud“) usnesením ze dne 25. dubna 2016, č. j. KSBR 28 INS XY, vzal na vědomí splnění oddlužení dlužníka (výrok I.), zamítl návrh dlužníka na osvobození od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž doposud nebyly uspokojeny (výrok II.) a zprostil funkce insolvenčního správce L. K. (výrok III.).

Vycházeje z ustanovení § 412, § 414 a § 418 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), insolvenční soud zdůraznil, že zjištěné pohledávky nezajištěných věřitelů byly v oddlužení zpeněžením majetkové podstaty uspokojeny pouze v rozsahu 6,7012 %, přičemž v průběhu insolvenčního řízení u jednání 20. ledna 2016 dlužník připustil, že se v roce 2014 neoprávněně připojil k odběru elektrické energie a současně potvrdil, že není evidován na úřadu práce a že zdravotní a sociální pojištění si hradí sám a to z peněz, které má k dispozici.

Na tomto základě insolvenční soud uzavřel, že dlužník „neplnil v průběhu plnění oddlužení“ všechny své povinnosti, když nevyvíjel snahu k zajištění maximální možné míry uspokojení věřitelů. Za stavu, kdy si musel být vědom, že není z prodeje majetku schopen uspokojit nezajištěné věřitele, nejenže insolvenčnímu správci zatajil další peněžní prostředky, které mohly použity k uspokojení nezajištěných věřitelů, po celou dobu insolvenčního řízení neprokázal, že by vyvíjel jakoukoli snahu k získání zaměstnání a zajištění si dalších příjmů, z nichž by mohl uspokojit věřitele, ale dopustil se i protiprávního jednání, (neoprávněného odběru elektrické energie).

Vrchní soud v Olomouci k odvolání dlužníka usnesením ze dne 27. října 2016, č. j. KSBR 28 INS XY, 2 VSOL XY, potvrdil usnesení insolvenčního soudu ve výroku o zamítnutí osvobození od placení zbytku dluhů.

Odvolací soud zdůraznil, že „oddlužení představuje dobrodiní, které umožňuje dlužníkovi vypořádat se svými dluhy, proto se musí jednat o poctivého dlužníka po celou dobu oddlužení“. Přitom dlužník „byl v průběhu oddlužení pravomocně odsouzen za trestný čin majetkové povahy, ač si musel být vědom, že není z prodeje majetku schopen uspokojit nezajištěné věřitele, zatajil správci další peněžní prostředky, které mohly být k uspokojení věřitelů použity, za celou dobu insolvenčního řízení neprokázal, že by vyvíjel jakoukoli snahu k získání zaměstnání a zajištění si dalších příjmů, z nichž by mohl uspokojit věřitele“.

Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, které má za přípustné k řešení otázek, dosud Nejvyšším soudem nezodpovězených, a to, zda povinnosti dlužníka v rámci oddlužení zpeněžením majetkové podstaty a oddlužení plněním splátkového kalendáře jsou shodné a zda v rámci rozhodování o návrhu dlužníka podle ustanovení § 414 insolvenčního zákona má insolvenční soud zohlednit pasivitu dlužníka směrem k zajištění pravidelného příjmu i v případě zpeněžení majetkové podstaty, do níž příjem dlužníka nespadá.

Dovolatel zdůrazňuje, že insolvenční soud vyhověl jeho návrhu na oddlužení zpeněžením majetkové podstaty a dovolatel tak oprávněně očekával, že bude vyhověno jeho návrhu na osvobození od placení zbytku dluhů podle ustanovení § 414 insolvenčního zákona, když řádně a včas splnil všechny své povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení.

Dovolatel popírá, že by byl odsouzen pro své jednání spočívající v neoprávněném odběru elektrické energie a považuje za nerozhodné, zda a jaké byly jeho příjmy v průběhu oddlužení, včetně toho, že nevyvíjel snahu za účelem dosažení příjmů použitelných pro uspokojení věřitelů nad rámec zpeněžení majetkové podstaty. V této souvislosti vyjadřuje přesvědčení, že „ani v rámci případného konkursu by nezajištění věřitelé neobdrželi vyšší plnění, respektive opak nebyl soudy prokázán“.

Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (znění účinné od 1. ledna 2014 do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Srov. k tomu dále (ve vazbě na skutečnost, že insolvenční řízení bylo zahájeno před 1. lednem 2014) i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2014, sen. zn. 29 NSČR 45/2014, uveřejněné pod číslem 80/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Dovolání dlužníka je přípustné podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a to k řešení otázky dovolatelem otevřené, týkající se předpokladů pro osvobození od zbytku dluhů v případě oddlužení zpeněžením majetkové podstaty, dosud v judikatuře Nejvyššího soudu beze zbytku nezodpovězené; není však důvodné.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení § 414 insolvenčního zákona (ve znění účinném k datu vydání dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu), jestliže dlužník splní řádně a včas všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení, vydá insolvenční soud usnesení, jímž dlužníka osvobodí od placení pohledávek, zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny. Učiní tak jen na návrh dlužníka (odstavec 1). Osvobození podle odstavce 1 se vztahuje také na věřitele, k jejichž pohledávkám se v insolvenčním řízení nepřihlíželo, a na věřitele, kteří své pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásili, ač tak měli učinit (odstavec 2). Osvobození podle odstavců 1 a 2 se vztahuje i na ručitele a jiné osoby, které měly vůči dlužníku pro tyto pohledávky právo postihu (odstavec 3). Při osvobození dlužníka podle odstavce 1 zůstává zajištěnému věřiteli, který po schválení oddlužení nepožádal o zpeněžení majetku sloužícího k zajištění pohledávky, zachováno právo domáhat se uspokojení pohledávky z výtěžku zpeněžení tohoto majetku; pohledávek, které se v insolvenčním řízení neuspokojují (§ 170), se může takto domáhat jen za dobu od skončení insolvenčního řízení (odstavec 4).

Podle ustanovení § 415 insolvenčního zákona, je-li hodnota plnění, které při splnění oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, nižší než 30 % jejich pohledávek, nebo nedosahuje-li nejnižší hodnotu plnění, na které se tito věřitelé s dlužníkem dohodli, může insolvenční soud po slyšení dlužníka a insolvenčního správce přesto přiznat dlužníku osvobození od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, ve kterém dosud nebyly uspokojeny. Učiní tak jen na návrh dlužníka a za předpokladu, že dlužník prokáže, že požadované hodnoty plnění nebylo dosaženo v důsledku okolností, které nezavinil, a zároveň, že částka, kterou tito věřitelé na uspokojení svých pohledávek dosud obdrželi, není nižší než částka, které by se jim dostalo, kdyby dlužníkův úpadek byl řešen konkursem. Ustanovení § 414 odst. 3 platí obdobně.

Podle ustanovení § 417 insolvenčního zákona osvobození podle § 414 a 415 insolvenční soud dlužníku odejme, jestliže na základě návrhu podaného některým z dotčených věřitelů do 3 let od jeho pravomocného přiznání vyjde najevo, že ke schválení oddlužení nebo k přiznání osvobození došlo na základě podvodného jednání dlužníka, anebo že dlužník poskytl zvláštní výhody některým věřitelům; to neplatí, jestliže věřitel, který návrh podal, mohl takovou námitku uplatnit před rozhodnutím o přiznání osvobození dlužníku (odstavec 1). Přiznané osvobození zaniká, byl-li dlužník do 3 let od právní moci rozhodnutí o něm pravomocně odsouzen za úmyslný trestný čin, kterým podstatně ovlivnil schválení nebo provedení oddlužení anebo přiznání osvobození, případně kterým jinak poškodil věřitele (odstavec 2). Zánik osvobození podle odstavců 1 a 2 se nevztahuje na pohledávky věřitelů, kteří se sami účastnili podvodných jednání s dlužníkem nebo nedovolených výhod; o tom musí být rozhodnuto výrokem usnesení (odstavec 3).

Již v důvodech usnesení ze dne 30. dubna 2013, sen. zn. 29 NSČR 45/2010, uveřejněného pod číslem 86/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 86/2013“) Nejvyšší soud při výkladu ustanovení § 417 odst. 1 insolvenčního zákona vysvětlil, že ačkoli dikce označeného ustanovení definuje tam popsané jednání dlužníka výslovně jen coby důvod k odnětí již přiznaného osvobození (od zbytku dluhů), teleologickému výkladu příslušných ustanovení insolvenčního zákona odpovídá, že vyjde-li stejné jednání dlužníka najevo ještě před rozhodnutím o přiznání osvobození, bude namístě takové osvobození dlužníku nepřiznat, přičemž kritériem, o jehož nesplnění v daném stadiu věci půjde, bude (v souladu s dikcí ustanovení § 414 odst. 1 insolvenčního zákona) to, že dlužník nesplnil „řádně a včas všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení“.

V R 86/2013 Nejvyšší soud rovněž uvedl, že ústředním principem vévodícím způsobu řešení dlužníkova úpadku oddlužením (jenž má po skončení insolvenčního řízení vyústit v rozhodnutí, jímž bude dlužník zbaven povinnosti k úhradě zbytku svých dluhů), je zásada poctivosti dlužníka [§ 395 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona] a zodpovědného přístupu dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení. Proto je otázka poctivosti dlužníkových záměrů a otázka, zda dlužník v insolvenčním řízení nekoná lehkomyslně či nedbale, zkoumána nejen při povolení oddlužení, nýbrž i při posouzení, zda má být oddlužení schváleno, ale i po skončení insolvenčního řízení (coby důvod pro odejmutí přiznaného osvobození od placení zbytku dluhů).

K závěrům obsaženým v R 86/2013 se Nejvyšší soud přihlásil i v usnesení ze dne 27. dubna 2017, sen. zn. 29 NSČR 54/2017, v němž vysvětlil, že jsou-li naplněny podmínky tohoto ustanovení [§ 418 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona], je povinností insolvenčního soudu rozhodnout o zrušení oddlužení a prohlásit na majetek dlužníka konkurs, přičemž není podstatné, zda by v případě pokračování oddlužení nezajištění věřitelé dlužníka obdrželi alespoň 30 % zjištěných pohledávek. Podle § 418 odst. 4 insolvenčního zákona lze rozhodnutí vydat, jen pokud insolvenční soud nevezme na vědomí splnění oddlužení.

Uvedené judikatorní závěry Nejvyššího soudu lze shrnout tak, že zjistí-li insolvenční soud za doby trvání oddlužení skutečnosti, které jsou důvodem pro rozhodnutí dle ustanovení § 418 insolvenčního zákona, měl by oddlužení zrušit a na majetek dlužníka prohlásit konkurs. I když tak neučiní, nebrání mu to v tom, aby při rozhodování o přiznání osvobození od zbytku dluhů podle ustanovení § 414 insolvenčního zákona znovu posuzoval, zda dlužník splnil řádně a včas všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení. Jak Nejvyšší soud zdůraznil již v R 86/2013, dlužník je povinen chovat se poctivě a vyhnout se lehkomyslnému a nedbalému plnění svých povinností po celou dobu trvání insolvenčního řízení. Tomu odpovídá povinnost insolvenčního soudu po dobu trvání oddlužení a následně i ve fázi, kdy rozhoduje o tom, zda dlužníku přizná osvobození od zbytku dluhů, zajistit, aby účastníci insolvenčního řízení nebyli takovým nepoctivým, lehkomyslným nebo nedbalým konáním dlužníka nespravedlivě poškozeni nebo nedovoleně zvýhodněni [§ 5 písm. a) insolvenčního zákona]. Srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2017, sen. zn. 29 NSČR 97/2015.

Jinými slovy řečeno, dlužník je povinen vyhnout se lehkomyslnému a nedbalému plnění svých povinností po celou dobu trvání insolvenčního řízení, přičemž to, že insolvenčnímu soudu je výslovně předepsáno zkoumat (ne)naplnění podmínek § 418 insolvenčního zákona po celou dobu plnění oddlužení až do rozhodnutí o splnění oddlužení, nezbavuje insolvenční soud povinnosti zkoumat splnění povinností podle schváleného způsobu oddlužení také při rozhodování o návrhu dlužníka na osvobození od placení zbytku dluhů, a to bez ohledu na skutečnost, kdy takové nesplnění povinnosti vyšlo najevo. Domáhá-li se dlužník dobrodiní osvobození od placení pohledávek, pak je na něm, aby osvědčil, že podmínkám pro osvobození dostál (srov. opět usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 97/2015).

Konečně v usnesení ze dne 31. července 2017, sen. zn. 29 NSČR 21/2017, Nejvyšší soud uzavřel, že sama skutečnost, že věřitelé, respektive insolvenční soud, rozhodli o jiném (druhém) způsobu oddlužení, než dlužník navrhoval (přičemž v době schválení oddlužení nebylo zřejmé, že hodnota plnění, které při splnění oddlužení obdrží nezajištění věřitelé, bude nižší než 30 % jejich pohledávek), dlužníka nezbavuje povinnosti, aby v návrhu na osvobození od placení zbytku svých dluhů dle § 415 insolvenčního zákona prokázal, že částka, kterou věřitelé na uspokojení svých pohledávek dosud obdrželi, není nižší než částka, kterou by se jim dostalo, kdyby dlužníkův úpadek byl řešen konkursem. Při stanovení částky, které by se nezajištěným věřitelům dostalo, kdyby dlužníkův úpadek byl řešen konkursem, je třeba zohlednit i příjmy, které by dlužník nabyl při řádném chodu věcí v konkursu do skončení realizační fáze insolvenčního řízení završené podáním konečné zprávy insolvenčním správcem. Ústavní stížnost podanou proti označenému usnesení odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 20. listopadu 2017, sp. zn. IV. ÚS 3467/17.

V poměrech dané věci Nejvyšší soud sice shledává oprávněnou argumentaci dovolatele směřující proti závěru odvolacího soudu ohledně „pravomocného odsouzení dlužníka za trestný čin majetkové povahy“, když taková skutečnost nebyla v řízení před soudy nižších stupňů zjištěna (ostatně i insolvenční soud zmiňuje „pouze“ neoprávněný odběr elektrické energie dlužníkem), přesto však nemá pochyb o tom, že znaky nepoctivého chování dlužník naplnil (posuzováno vzhledem k jeho následné žádosti o osvobození od placení zbytku dluhů) již samotným neoprávněným odběrem elektrické energie (k nedůvodnosti obrany dlužníka v tomto směru viz protokol o jednání ze dne 20. ledna 2016, podle něhož dlužník „uvedl, že v roce 2014 se skutečně neoprávněně připojil k odběru elektrické energie“).

Přitom je zjevné, že zásada „poctivosti dlužníka“ se prosadí bez ohledu na to, zda jde o oddlužení plněním splátkového kalendáře nebo zpeněžením majetkové podstaty, respektive bez ohledu na to, zda věřitelé nebo insolvenční soud rozhodli o jiném způsobu oddlužení, než navrhoval dlužník. Naopak, akceptace závěru, podle něhož by dlužník měl být osvobozen od placení zbytku dluhů, ačkoli za trvání oddlužení svým úmyslným protiprávním jednáním způsobil vznik dalšího (nového) dluhu, s jehož úhradou je v prodlení, je zjevně nepřijatelná.

Konečně je nepochybné (a to bez vazby na shora uvedené), že dlužník netvrdil (ani prokazoval), že by dostál povinnosti plynoucí ze závěrů usnesení sen. zn. 29 NSČR 21/2017.

Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu je ve výroku věcně správné, přičemž z obsahu spisu neplynou žádné vady řízení, k jejichž existenci u přípustného dovolání Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti, Nejvyšší soud dovolání jako nedůvodné zamítl [§ 243d písm. a) o. s. ř.]

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku, insolvenčnímu správci, věřitelskému výboru (zástupci věřitelů) a státnímu zastupitelství, které (případně) vstoupilo do insolvenčního řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 28. února 2018

JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu