Rozhodnutí NS

7 Tdo 940/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. k) tr.ř.
Datum rozhodnutí:11/14/2018
Spisová značka:7 Tdo 940/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:7.TDO.940.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Výrok rozhodnutí
Dotčené předpisy:§ 265b odst. 1 písm. k) tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
7 Tdo 940/2018-41


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl dne 14. 11. 2018 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného J. V., nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 2. 2018, č.j. 7 To 322/2017-906, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 6 T 46/2016, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

I
Rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 11. 5. 2017, č. j. 6 T 46/2016-847 byl obviněný J. V. uznán vinným pod bodem 1) přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, pod body 2) až 5), 7), 10), 11), 12) zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 2, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, pod body 6), 8), 9) přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku a pod bodem 8) přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku. Za jednání pod body 2) až 12) výroku o vině mu byl podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku, uložen úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 4 a půl roku se zařazením do věznice s dozorem. Dále mu byl uložen trest propadnutí věci, a to hotovosti 10 963 Kč a mobilního telefonu zn. NEO. Rovněž bylo rozhodnuto o nárocích na náhradu škody.

Za jednání v obžalobě pod bodem 1) bylo podle § 44 tr. zákoníku upuštěno od uložení souhrnného trestu, neboť soud měl za to, že souhrnný trest uložený rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 10. 2015, č. j. 31 T 138/2014-500, ve výměře 4 let, je dostatečný.

Shora uvedeným rozsudkem bylo rozhodnuto rovněž o vině a trestu spoluobviněných J. B. a J. H.

Trestné činnosti se obviněný dopustil celkem dvanácti skutky, které jsou blíže popsány v rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 11. 5. 2017, č. j. 6 T 46/2016-847, a které spočívaly zejména v uzavírání nájemních smluv na automobily, které následně prodal a takto získané peníze použil pro vlastní potřebu (pozn. proti výroku o vině obviněný v dovolání nic nenamítá).

Proti citovanému rozsudku podali odvolání obvinění J. V. a J. B. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 8. 2. 2018, č. j. 7 To 322/2017-906, k odvolání obviněného J. V. rozhodl tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek ve vztahu k tomuto obviněnému ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody a ve výrocích o uložení trestů propadnutí věci a nově rozhodl tak, že se pro výkon trestu zařazuje do věznice s ostrahou. Odvolání J. B. podle § 256 tr. ř. zamítl.

II

Rozsudek odvolacího soudu napadl dovoláním obviněný J. V. s odkazem na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř. Namítl, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu trpí závažnou procesní vadou, neboť není zřejmé, jak soud rozhodl o jeho odvolání, v čemž spatřuje naplnění dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., neboť výrok je neúplný a nesrozumitelný. Rozsudek krajského soudu, že také neobsahuje jeho zákonné označení podle § 120 odst. 2 tr. ř., když v něm není uveden údaj o jeho místě narození, zaměstnání a bydlišti. Dále uvedl, že při rozhodování o trestu byly zohledněny pouze přitěžující okolnosti a nebylo dostatečně přihlédnuto k polehčujícím okolnostem. Konkrétně pak šlo o to, že od trestné činnosti uplynula již značná doba, dostal se do tíživé životní situace, kdy se zadlužil u osob, které mu vyhrožovaly fyzickou likvidací. K trestné činnosti se doznal, napomáhal při jejím objasňování, hradí škodu a trestné činnosti lituje. Proto uložený trest považuje za zcela nepřiměřený a znesnadňuje mu i náhradu škody.

Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil obě napadená rozhodnutí a uložil mu trest, který nebude spojen s odnětím svobody.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného sdělil, že se k němu nebude věcně vyjadřovat.

III

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné (§ 265a tr. ř.), bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájkyně [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.] a v zákonné lhůtě (§ 265e tr. ř.), splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. slouží k nápravě vad v případě, že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. O tento důvod se jedná, když určitý výrok nebyl vůbec učiněn a činí jeho výrokovou část neúplnou, což znamená, že výrok v napadeném rozhodnutí není obsažen, přestože jej soud měl podle zákona nebo podle návrhu některé ze stran pojmout do výrokové části rozhodnutí (typicky např. neexistence výroku o tom, jak bylo rozhodnuto o některém z více souběžně podaných opravných prostředků, o nichž rozhodoval soud druhého stupně v rozhodnutí napadeném dovoláním). Druhou alternativou je, že určitý výrok sice byl v napadeném rozhodnutí učiněn, ale není úplný. Neúplným je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. je-li v případě výroku o vině uvedena právní kvalifikace skutku jenom zákonným pojmenováním trestného činu včetně příslušného zákonného ustanovení, ale není citována tzv. právní věta vyjadřující zákonné znaky trestného činu (srov. ŠÁMAL, P. a kol.: Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck 2013, s. 3173 a 3174).

Obviněný v dovolání vytýkal rozsudku odvolacího soudu, že v něm chybí výrok o tom, jak odvolací soud rozhodl o jím podaném odvolání (obviněný své odvolání směřoval pouze do výroků o trestu, nikoli o vině, viz protokol o veřejném zasedání ze dne 8. 2. 2018, čl. 902 trestního spisu), jelikož odvolací soud rozhodl toliko o tom, že se napadený rozsudek zrušuje ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody a ve výrocích o uložení trestu propadnutí věci, aniž by jakkoli své závěry o trestu v tomto výroku vyjádřil. Obviněný v tom spatřuje neúplný výrok a dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Tato námitka sice formálně odpovídá uvedenému dovolacímu důvodu, avšak Nejvyšší soud ji shledal zjevně neopodstatněnou. Zcela mimo tento důvod dovolání je pak procesní námitka obviněného, že rozsudek krajského soudu neobsahuje jeho zákonné označení podle § 120 odst. 2 tr. ř., když v něm není uveden údaj o jeho místě narození, zaměstnání a bydlišti. Tato námitka se netýká výrokové části rozsudku, ale jeho formálních náležitostí týkajících se označení osoby obviněného.

K námitce obviněného o chybějícím výroku Nejvyšší soud uvádí, že ze zásad, jimiž se řídí rozhodování odvolacího soudu pro přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně (§ 254 tr. ř.) a které jsou obsahem ustanovení § 258 odst. 1, 2 tr. ř. a § 256 tr. ř., vyplývá, že považuje-li odvolací soud za vadný jen některý výrok (v dané věci výrok o způsobu výkonu trestu odnětí svobody a o uložení trestu propadnutí věci), rozhodne tak, že zruší pouze tyto výroky a případně učiní výrok nový, aniž by dále rozhodoval o tom, že ostatní výroky v rozsudku soudu prvního stupně, tj. výrok o vině a výrok o trestu, zůstávají nedotčeny a že se v tomto rozsahu odvolání zamítá. V takovém případě rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo vadou spočívající v chybějícím nebo neúplném výroku ve smyslu § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Rovněž platí, že pokud soud druhého stupně vyhoví opravnému prostředku určité osoby jen částečně, ve zbytku ho již nezamítá. Odvolání je totiž z hlediska rozhodování odvolacího soudu nedělitelné, a přestože mu nebylo vyhověno v celém rozsahu, stále se jedná o odvolání jediné, které se vztahuje ke konkrétnímu obviněnému (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 388/2002, uveřejněné pod č. T 417 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, roč. 2002). Z těchto důvodů, když odvolací soud považoval za vadné toliko výroky o způsobu výkonu trestu odnětí svobody a uložení trestu propadnutí věci, rozhodl tak, že zrušil jen tyto výroky, aniž by jakýmkoli dalším svým výrokem zároveň rozhodoval o tom, že ostatní výroky v rozsudku soudu prvního stupně, tj. výrok o vině a výrok o trestu odnětí svobody zůstávají nedotčeny a že se v tomto rozsahu odvolání zamítá. V takovém případě není rozhodnutí odvolacího soudu zatíženo vadou spočívající v chybějícím nebo neúplném výroku ve smyslu § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Podle § 256 tr. ř. odvolací soud postupuje jen tehdy, jestliže odvolání je nedůvodné v celém rozsahu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1079/2002, uveřejněné pod č. T 531 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 23, roč. 2003).

Podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákoníku, na skutkový stav věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně a nikoli jak skutek prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. V dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí lze namítat, že skutkový stav věci, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu věci zjištěného soudy. Nejvyšší soud se zabývá z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. otázkou správnosti právního posouzení skutku zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze tedy namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Z výše uvedeného vyplývá, že žádnou z dalších námitek uvedených v dovolání nelze pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit. Jedná se o námitky, že od spáchání trestné činnosti uplynula značná doba, obviněný se dostal do tíživé životní situace, k trestné činnosti se doznal a pomáhal při jejím objasňování, páchání trestné činnosti lituje a hradí způsobenou škodu. Tyto námitky proti výroku o trestu však pod uplatněný, ani žádný jiný dovolací důvod, podřadit nelze.

Obviněný rovněž uvedl, že uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody je zcela nepřiměřené a znemožní mu řádně splácet dluhy. Námitku týkající se nepřiměřenosti uloženého trestu rovněž pod žádný důvod dovolání nelze podřadit. Výrok o uložení trestu lze napadat z hmotně právních pozic zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Tento dovolací důvod obviněný neuplatnil a evidentně to ani nepřicházelo v úvahu, protože nepodmíněný trest odnětí svobody na čtyři a půl roku byl obviněnému uložen jako přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby stanovené v § 209 odst. 4 tr. zákoníku v rozsahu dva až osm let.

Byl-li uložen přípustný druh trestu ve výměře v rámci zákonné trestní sazby, nelze v dovolání namítat nepřiměřenost uloženého trestu s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to ani v té jeho variantě, která je vymezena jako „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“ (viz rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). To platí přesto, že přiměřenost trestu jinak je otázkou aplikace hmotného práva, zejména ustanovení § 38 tr. zákoníku a § 39 tr. zákoníku. Uvedený závěr vyplývá z povahy dovolání jako mimořádného opravného prostředku a také ze vzájemného poměru obou zmíněných dovolacích důvodů. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je obecný hmotně právní dovolací důvod, zatímco dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je zvláštní hmotně právní dovolací důvod stanovený jen ve vztahu k výroku o uložení trestu. Z toho logicky vyplývá, že má-li být samotný výrok o uložení trestu napaden kvůli porušení hmotného práva, může se tak stát zásadně jen s použitím zvláštního dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Výklad, který by připouštěl podřadit námitky ohledně přiměřenosti uloženého trestu pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve variantě vymezené jako „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“, by byl nelogický, neboť by činil ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. bezpředmětným, nadbytečným a nefunkčním. Uložení nepřípustného druhu trestu a uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu by totiž nutně vždy bylo „jiným nesprávným hmotně právním posouzením“ ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a tím pádem by ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nedávalo žádný smysl. Právo obviněného na spravedlivé řízení nebylo nijak porušeno tím, že mu byl uložen trest odnětí svobody ve výměře 4 let a 6 měsíců, jelikož tento je v souladu se zákonnou sazbou pro tento trestný čin a odpovídá závažnosti spáchaného trestného činu a výši škody.

Soudy se přitom přesvědčivě vypořádaly i s námitkami obviněného stran výše uloženého trestu. Jestliže obviněný v dovolání opětovně uplatňuje tyto námitky, postačí odkázat na odůvodnění soudů obou stupňů, přičemž zejména nalézací soud na straně 27 a násl. svého rozhodnutí přehledně a výstižně odůvodnil uložení trestu odnětí svobody ve výměře 4 a půl roku.

Ze shora uvedeného je zřejmé, že námitky obviněného dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neodpovídají a námitka spadající pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je zjevně neopodstatněná. Dovolání obviněného J. V. tak bylo podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.


Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 14. 11. 2018


JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu