Rozhodnutí NS

29 Cdo 5641/2017

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:06/27/2019
Spisová značka:29 Cdo 5641/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:29.CDO.5641.2017.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Konkurs
Právní nástupnictví
Účastníci řízení
Dotčené předpisy:§ 6 odst. 2 ZKV
§ 14 odst. 1 písm. a) ZKV
§ 14 odst. 1 písm. d) ZKV
§ 18 odst. 2 ZKV
§ 18 odst. 3 ZKV
§ 27 odst. 4 ZKV
§ 27 odst. 6 ZKV
Kategorie rozhodnutí:D
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
06/08/2019
IV.ÚS 2580/19
IV.ÚS 2580/19
JUDr. Pavel Rychetský
odmítnuto
08/20/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
29 Cdo 5641/2017-161

USNESENÍ

    Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce Ing. Dr. Vítězslava Hálka, MBA, bytem v Hradci Králové, Nezvalova 423/8, PSČ 500 03, jako správce konkursní podstaty úpadce TREND - všeobecný investiční fond a. s., identifikační číslo osoby 45245177, zastoupeného Mgr. Radkem Látem, advokátem, se sídlem v Pardubicích, Smilova 547, PSČ 530 02, proti žalovaným 1/ J. Ch., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, PSČ 110 00, a 2/ L. P., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Tomášem Pertotem, advokátem, se sídlem v Praze 1, V jámě 699/1, PSČ 110 00, o zaplacení částky 252 209 535 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 9 C 358/2014, o dovolání prvního žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. srpna 2016, č. j. 47 Co 196/2016-106, takto:


    Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. srpna 2016, č. j. 47 Co 196/2016-106, se mění takto:
    Usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 15. června 2016, č. j. 9 C 358/2014-97, se mění tak, že usnesení o procesním nástupnictví se nevydává.


    Odůvodnění:

    Žalobou ze dne 20. května 2013 se žalobce (Ing. Dr. Vítězslav Hálek, MBA, jako správce konkursní podstaty úpadce TREND – všeobecný investiční fond a. s.) domáhal po žalovaných (J. Ch. a L. P.) zaplacení částky 252 209 535 Kč s příslušenstvím. Učinil tak v rámci žaloby o zaplacení částky celkem 1 157 131 895 Kč s příslušenstvím, kdy žalovanými bylo celkem devět fyzických osob, a uplatněnými pohledávkami byly pohledávky z náhrady škody.

    Usnesením ze dne 29. prosince 2014, č. j. 33 C 93/2013-165 (9 C 358/2014-1), Okresní soud v Hradci Králové vyloučil nárok ve výši 252 209 535 Kč k samostatnému řízení.

    Rozsudkem ze dne 9. listopadu 2015, č. j. 9 C 358/2014-54, soud prvního stupně žalobu na zaplacení částky 252 209 535 Kč s příslušenstvím (tvořeným specifikovaným úrokem z prodlení) zamítl.

    Usnesením ze dne 27. ledna 2015, č. j. 42 K 233/99-4620, udělil Krajský soud v Hradci Králové žalobci souhlas k vyloučení pohledávek za fyzickými osobami z titulu náhrady škody ve výši 1 157 131 895 Kč z konkursní podstaty úpadce.

    Proti rozsudku ze dne 9. listopadu 2015 podal žalobce odvolání a zároveň navrhl přerušit řízení do doby jmenování opatrovníka úpadci, který je po vyloučení vymáhané pohledávky ze soupisu konkursní podstaty aktivně legitimován k žalobě, avšak v současné době zde není osoba, která by byla oprávněna za něj jednat. Po ustanovení opatrovníka podá žalobce návrh na procesní nástupnictví podle § 107a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) – k souhlasu se vstupem úpadce jako žalobce do tohoto řízení je však nutný souhlas úpadce, proto je nutné přerušit řízení do ustanovení opatrovníka.

    Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 3. května 2016, č. j. 47 Co 30/2016-91, návrh žalobce na přerušení odvolacího řízení zamítl, rozsudek soudu prvního stupně ze dne 9. listopadu 2015 zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

    Odvolací soud vyšel z toho, že usnesení o vyloučení pohledávek z konkursní podstaty úpadce ze dne 27. ledna 2015 nabylo právní moci dne 2. února 2015. Pohledávky pak byly žalobcem vyloučeny z konkursní podstaty nejpozději dne 17. prosince 2015 (k tomuto datu předložil žalobce konečnou zprávu, v níž jsou tyto pohledávky uvedeny jako vyloučené). Cituje usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2003, sp. zn. 29 Odo 361/2001, uveřejněné pod číslem 8/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 8/2005“), odvolací soud dovodil, že byly-li pohledávky vyloučeny ze soupisu konkursní podstaty, přešlo hmotněprávní oprávnění s nimi nakládat zpět na úpadce.

    Odvolací soud dále konstatoval, že soud prvního stupně v dalším řízení vyřeší otázku právního nástupnictví podle § 107 o. s. ř., když „existence pohledávky je sporná, z konkursní podstaty byla vyloučena pro nedobytnost, tudíž ve vztahu k ní účinky konkursu pominuly, a současně se nejedná o řízení dříve zahájené žalobou dlužníka (současného úpadce), posléze prohlášením konkursu přerušené, do něhož by nastoupil správce na místo úpadce a nyní by se automaticky obnovovalo postavení úpadce jako účastníka řízení (a contr. § 14 odst. 1 písm. c/ ZKV)“. Teprve poté se případně bude zabývat ustanovením opatrovníka úpadci a následně rozhodnutím ve věci samé.

    Usnesením ze dne 15. června 2016, č. j. 9 C 358/2014-97, soud prvního stupně rozhodl, že v řízení bude pokračováno s procesním nástupcem žalobce, kterým je úpadce.

    K odvolání prvního žalovaného odvolací soud usnesením ze dne 1. srpna 2016, č. j. 47 Co 196/2016-106, rozhodnutí soudu prvního stupně z 15. června 2016 potvrdil.

    Odvolací soud – cituje § 2 odst. 3, § 6 odst. 2, § 14 odst. 1 písm. a/ a § 27 odst. 6 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“) – uvedl, že žalobce jako správce konkursní podstaty uplatnil proti žalovaným pohledávky, o nichž byl přesvědčen, že náleží do konkursní podstaty. Následně tyto pohledávky z konkursní podstaty vyloučil. S poukazem na R 8/2005 odvolací soud konstatoval, že vyloučením z konkursní podstaty se obnovila dispoziční práva úpadce. Pokud tak soud prvního stupně, vycházeje z předchozího rozhodnutí odvolacího soudu (usnesení ze dne 3. května 2016), aplikoval § 107 o. s. ř., pak nešlo o doslovnou aplikaci tohoto ustanovení, ale o analogické použití, kdy šlo o to stanovit jednoznačně, kdo je účastníkem řízení. Správce konkursní podstaty neměl v důsledku vyloučení pohledávky z konkursní podstaty aktivní věcnou legitimaci k vymáhání pohledávky i bez rozhodnutí soudu. Soud prvního stupně pak měl nastalý stav pouze deklarovat pro přehlednost věci. Doslovná aplikace § 107a o. s. ř. je vyloučena, neboť „návrh na změnu žalobce“ není třeba a soud by navíc takový návrh nemohl zamítnout. Ve věci se pak neuplatní ani § 92 odst. 2 o. s. ř.

    Proti usnesení odvolacího soudu ze dne 1. srpna 2016 podal první žalovaný dovolání, které ve lhůtě doplnil podáními ze dne 11. srpna 2016 (č. l. 117), ze dne 18. srpna 2016 (č. l. 119) a dne 19. srpna 2016 (č. l. 127). Přípustnost dovolání vymezuje argumentem, že napadené rozhodnutí spočívá na otázce, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu řešena, konkrétně otázce, zda rozhodnutí správce konkursní podstaty podle § 27 odst. 6 ZKV je rozhodnutím, které má účinky univerzální či singulární sukcese. Uplatňuje dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci a navrhuje, aby Nejvyšší soud „zrušil napadené rozhodnutí a sám rozhodl, že se nepřipouští záměna účastníků na straně žalobce“.

    Podle dovolatele je napadené rozhodnutí projevem formalismu při rozhodování soudu, který podporuje šikanózní výkon práva v rozporu s § 2 o. s. ř. Žalobce se totiž postupem podle § 27 odst. 6 ZKV snaží vyvázat z povinnosti hradit náhradu nákladů řízení, když tuto náhradu nebude možné vymáhat vůči „konkursní podstatě žalobce“. Správce konkursní podstaty však má povinnost jednat s péčí řádného hospodáře, a pokud zatíží konkursní podstatu náklady řízení v důsledku podání žalob, které nebudou úspěšné, musí za toto jednání také nést odpovědnost.

    Soudy nižších stupňů podle dovolatele nesprávně usuzují, že postupem podle § 27 odst. 6 ZKV došlo k univerzální sukcesi. Takový názor popírá „singularitu jednání správce konkursní podstaty“, když vyloučení pohledávky z konkursní podstaty závisí na vůli správce konkursní podstaty. Toto jednání tak lze přirovnat k uzavření smlouvy o postoupení pohledávky, a proto by měl soud k němu i takto přistupovat. O univerzální sukcesi pak nemohlo jít i proto, že ta předpokládá „zánik jedné právní osoby za současné existence jiné právní osoby, na kterou přecházejí veškerá práva a povinnosti zanikající osoby“. Správce konkursní podstaty však v tomto případě nezanikl, pouze o své vůli rozhodl o vyloučení pohledávek ze soupisu konkursní podstaty.

    Dále dovolatel cituje závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2014, sp. zn. 22 Cdo 3607/2013, ze dne 27. října 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010, uveřejněném pod číslem 46/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 25. dubna. 2012, sp. zn. 32 Cdo 981/2012, ze dne 14. ledna 2014, sp. zn. 28 Cdo 3932/2013, ze dne 21. ledna 2015, sp. zn. 23 Cdo 2958/2014, a v nálezech Ústavního soudu ze dne 9. února 2012, sp. zn. III. ÚS 468/11, a dne 9. dubna 2015, sp. zn. III. ÚS 2482/14, z nichž podle dovolatele plyne, že ve výjimečných případech lze návrhu na procesní nástupnictví podle § 107a o. s. ř., které bude v rozporu s § 2 o. s. ř. (půjde o účelové zneužití procesní úpravy), nevyhovět a takový návrh zamítnout.

    Dovolatel konečně s poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2016, sp. zn. 25 Cdo 1366/2016, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2016, sp. zn. 25 Cdo 371/2016, míní, že rozhodnutí správce konkursní podstaty podle § 27 odst. 6 ZKV nemá účinky univerzální sukcese. Podle dovolatele o univerzální sukcesi soudy nerozhodují a jen ji berou na vědomí a jednají s univerzálním sukcesorem. To ostatně plyne i z uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť kdyby došlo k univerzální sukcesi, pak by dovolací soud byl nucen ex officio rozhodnout tak, že „odmítá dovolání současného žalovaného a nikoliv správce konkursní podstaty“.

    Druhý žalovaný se s dovoláním prvního žalovaného ztotožnil a navrhl dovolání vyhovět.

    Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a bodu 2., části první, článku II. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

    Nejvyšší soud má dovolání v dané věci za přípustné podle § 237 o. s. ř. pro posouzení otázky dovoláním předestřené, jež byla odvolacím soudem vyřešena v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

    Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav věci nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

    Podle § 6 odst. 2 ZKV se konkurs týká majetku, který patřil dlužníkovi v den prohlášení konkursu a kterého nabyl za konkursu; tímto majetkem se rozumí také mzda nebo jiné podobné příjmy. Do podstaty nenáleží majetek, jehož se nemůže týkat výkon rozhodnutí; majetek sloužící podnikatelské činnosti z podstaty vyloučen není.

    Podle § 14 odst. 1 ZKV má prohlášení konkursu tyto účinky: oprávnění nakládat s majetkem podstaty přechází na správce (písmeno a/ věta první), řízení o nárocích, které se týkají majetku patřícího do podstaty nebo které mají být uspokojeny z tohoto majetku, mohou být zahájena jen na návrh správce nebo proti správci (písm. d/ věta před středníkem).

    Podle § 18 ZKV je soupis listinou, která správce opravňuje ke zpeněžení sepsaného majetku (odstavec 2). Jakmile je věc, právo nebo jiná majetková hodnota zapsána do soupisu, může s ní nakládat pouze správce nebo osoba, jíž k tomu dal správce souhlas (odstavec 3).

    Podle § 27 ZKV peněžité pohledávky, které má úpadce za svými dlužníky nebo osobami, které zajišťují tuto pohledávku, je správce povinen uplatnit a vymáhat ve prospěch podstaty; to platí přiměřeně i pro nepeněžité pohledávky úpadce, pokud je možné ocenit je penězi. Tuto povinnost správce nemá, pokud náklady na uplatnění a vymáhání pohledávek nelze krýt z podstaty, ledaže by konkursní věřitelé poskytli správci přiměřenou zálohu k jejich krytí (odstavec 4). Nedobytné pohledávky a věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty, které nebylo možno prodat, může správce po schválení soudem vyloučit z podstaty. Věřitelský výbor s tím musí předem projevit souhlas (odstavec 6).

    Nejvyšší soud již v rozsudcích ze dne 10. listopadu 2010, sp. zn. 29 Cdo 1655/2009, a ze dne 20. ledna 2011, sp. zn. 29 Cdo 4754/2009, vysvětlil, že prohlášením konkursu přechází oprávnění nakládat s majetkem konkursní podstaty, a tedy i s pohledávkami úpadce, na správce jeho konkursní podstaty (§ 14 odst. 1 písm. a/ ZKV). Aktivní věcná legitimace k vymáhání dlužníkových pohledávek tudíž svědčí (zásadně) správci konkursní podstaty úpadce (srov. § 14 odst. 1 písm. d/ ZKV a bod XXIII. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

    V označených rozhodnutích však dovolací soud zároveň dodal, že daný závěr neplatí bezvýjimečně. Nehodlá-li správce pohledávku vymáhat a vyloučí-li ji z konkursní podstaty (§ 27 odst. 6 ZKV), přechází oprávnění s ní nakládat (se všemi důsledky z toho plynoucími, tedy včetně aktivní věcné legitimace k jejímu vymáhání) zpět na úpadce (srov. R 8/2005).

    V usnesení ze dne 26. června 2012, sp. zn. 29 Cdo 3360/2010, jež navazuje na R 8/2005, Nejvyšší soud vysvětlil, že v literatuře (srov. např. Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 728-729) ani v soudní praxi není pochyb o tom, že jakmile nastanou účinky zrušení konkursu, vrací se dlužník (dřívější úpadce) zpět do postavení osoby oprávněné nakládat se svým majetkem a obnovuje se tím (aniž by se o tom samostatně rozhodovalo) postavení dlužníka jako účastníka řízení, v nichž dosud vystupoval úpadce. Obdobně – v intencích § 27 odst. 6 ZKV – to platí, jestliže za trvání konkursu na majetek úpadce správce konkursní podstaty vyloučí z konkursní podstaty pohledávku úpadce za jeho dlužníkem.

    Přitom není rozumný důvod odlišovat (jak učinil odvolací soud v usnesení ze dne 3. května 2016), zda jde o vymáhání pohledávky, kterou již dříve vymáhal úpadce, a do jehož postavení správce konkursní podstaty ze zákona vstoupil (§ 14 odst. 1 písm. c/ ZKV), nebo o vymáhání pohledávky, kterou začal u soudu uplatňovat až správce konkursní podstaty při plnění svých povinností (§ 14 odst. 1 písm. d/, § 27 odst. 4 ZKV). V obou případech je totiž vystupování správce konkursní podstaty na straně žalobce určeno soupisem dotčené pohledávky do konkursní podstaty.

    Jinými slovy, správce konkursní podstaty vystupuje ve sporu o vymáhání pohledávek úpadce jako žalobce po tu dobu, po kterou je vymáhaná pohledávka uvedena v soupisu konkursní podstaty. Vyloučením této pohledávky ze soupisu přestává být žalobcem, ať jde o pohledávku, do jejíhož vymáhání vstoupil v důsledku prohlášení konkursu (§ 14 odst. 1 písm. c/ ZKV) či o pohledávku, jejíž vymáhání zahájil sám (§ 14 odst. 1 písm. d/ ZKV), aniž by se o tom samostatně rozhodovalo. Vydání rozhodnutí o procesním nástupnictví podle § 107 o. s. ř. (či podle § 107a o. s. ř.) nemá v tomto případě oporu v zákoně.

    Informace o důsledcích zákonné změny v osobě účastníka sporu vyvolané postupem podle § 27 odst. 6 ZKV může mít pouze podobu (případného) usnesení, jímž se upravuje vedení řízení.

    Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud doplňuje, že důvodná není ani obava dovolatele, že vyloučením pohledávek ze soupisu se správce konkursní podstaty snaží vyvázat z povinnosti hradit náhradu nákladů řízení. Obecně totiž platí, že případná náhrada nákladů, které vznikly za dobu, po kterou v řízení vystupoval jako žalobce správce konkursní podstaty, se uspokojuje stejně jako náhrada nákladů řízení účastníků v případě, kdy by v řízení vystupoval správce konkursní podstaty až do konečného rozhodnutí (tj. z konkursní podstaty). Není-li taková náhrada možná (např. proto, že v mezidobí došlo ke zrušení konkursu), je poškozený oprávněn žádat náhradu újmy, jež mu takovým jedním vznikla, po těch, kdo ji způsobili (k tomu srov. obdobně závěry formulované Nejvyšším soudem v důvodech usnesení ze dne 27. října 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010, uveřejněného pod číslem 46/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.)

    Zbývá dodat, že k doplnění dovolání ze dne 24. října 2016 a 14. listopadu 2016 Nejvyšší soud nemohl přihlížet, neboť změna či doplnění dovolacích důvodů (a to i formou doplnění nové argumentace v mezích téhož dovolacího důvodu) je ve smyslu § 242 odst. 4 o. s. ř. možná jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání; ta dovolateli uplynula dne 11. října 2016.

    Jelikož závěr, že v případě vyloučení vymáhané pohledávky ze soupisu konkursní podstaty se úpadce do postavení žalobce dostává na základě rozhodnutí podle § 107 o. s. ř. (či jeho analogického použití), nemůže obstát, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že usnesení soudu prvního stupně se nevydává (§ 243d písm. b/ o. s. ř.).

    V dalším řízení bude soud prvního stupně bez dalšího pokračovat s úpadcem jako s žalobcem.

    Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že odklad vykonatelnosti navržený dovolatelem, nepřicházel v úvahu, když usnesení o procesním nástupnictví se nevykonává (není ohledně něj možné nařídit výkon rozhodnutí či exekuci).

    K absenci výroku o nákladech dovolacího řízení srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

    Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

    V Brně dne 27. 6. 2019
    Mgr. Milan Polášek
    předseda senátu