Rozhodnutí NS

22 Cdo 1044/2015

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:06/27/2017
Spisová značka:22 Cdo 1044/2015
ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.1044.2015.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Vlastnictví
Právní úkony
Dotčené předpisy:§ 37 odst. 1 obč. zák.
§ 40a obč. zák.
§ 49a obč. zák.
§ 20 odst. 2 obč. zák.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
09/27/2017
III.ÚS 3045/17
prof. JUDr. Josef Fiala, CSc.
zrušeno
03/13/2018
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
22 Cdo 1044/2015




U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce UNIPETROL a.s., IČO 61672190, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 127, zastoupeného JUDr. Dušanem Rendlem, advokátem se sídlem v Mostě, Slovenského národního povstání 1872, proti žalovanému Ubytovnalitvinov s.r.o., IČO 02719266, se sídlem v Brně, Cejl 494/25, zastoupenému JUDr. Zdeňkou Jedličkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Bašty 413/2, o určení vlastnictví k nemovité věci, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 16 C 299/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 10. 2014, č. j. 9 Co 80/2012-444, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám zástupce žalobce JUDr. Dušana Rendla.

O d ů v o d n ě n í:

Okresní soud v Mostě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 5. 2010, č. j. 16 C 299/2003-246, zamítl žalobu na určení vlastnictví k „objektu se stavební parcelou číslo 261/6“ v obci L. (výrok I.) a uložil žalobci zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení (výrok II.).

K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 30. 10. 2014, č. j. 9 Co 80/2012-444, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že žalobce je vlastníkem „stavební parcely č. 261/6 s objektem“ v obci L. (výrok I.) a uložil žalovanému zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Uvádí, že napadené rozhodnutí závisí na právních otázkách, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to na posouzení platnosti kupní smlouvy uzavřené mezi právním předchůdcem žalobce a P. Š. jako právním předchůdcem žalovaného a na posouzení dobré víry žalovaného při nabytí předmětné nemovitosti. Navrhuje, aby dovolací soud změnil napadený rozsudek tak, že určí, že vlastníkem nemovitosti je žalovaný, nebo aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu. Původní kupní smlouva uzavřená mezi právním předchůdcem žalobce a P. Š. je absolutně neplatná. Nelze ani dovodit dobrou víru žalovaného o zapsaném vlastnickém právu jeho právního předchůdce. Žalovaný vznikl jako právnická osoba pouhých 20 dnů před uzavřením kupní smlouvy a společnost Jetmaster a.s. si ponechala ve svém vlastnictví další pozemky, které předmětnou nemovitost obklopují. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.

Dovolání není přípustné.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

K otázce neplatnosti kupní smlouvy:

Vzhledem k tomu, že posuzovaná kupní smlouva měla být uzavřena dne 20. 6. 1996, je nutné posoudit otázku její platnosti podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“) (k tomu srov. § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).

Podle žalovaného je kupní smlouva, na základě které mělo dojít k převodu vlastnického práva k pozemku se stavbou z právního předchůdce žalobce na právního předchůdce žalovaného, relativně neplatná. Odkazuje přitom na závěry obsažené v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2006, sp. zn. 21 Cdo 826/2005 (uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 36/2005) a ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 31 Cdo 3620/2010 (obě rozhodnutí, stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu, jsou uveřejněna na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz), podle kterých „smlouva, při jejímž uzavření jeden z účastníků úmyslně předstíral určitou vůli se záměrem, aby tím vyvolal u druhého účastníka omyl nebo aby tím využil jeho omylu, není neplatná podle ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák. pro nedostatek vážné vůle nebo podle ustanovení § 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem. Podvodné jednání jednoho z účastníků smlouvy při jejím uzavření je důvodem neplatnosti smlouvy podle ustanovení § 49a obč. zák., jehož se může úspěšně dovolat jen druhý účastník smlouvy (§ 40a obč. zák.)“.

Podle § 37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.

Podle § 40a obč. zák. jde-li o důvod neplatnosti právního úkonu podle ustanovení § 49a, § 140, § 145 odst. 2, § 479, § 589, § 701 odst. 1, § 775 a § 852b odst. 2 a 3 považuje se právní úkon za platný, pokud se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti právního úkonu nedovolá. Neplatnosti se nemůže dovolávat ten, kdo ji sám způsobil. Totéž platí, nebyl-li právní úkon učiněn ve formě, kterou vyžaduje dohoda účastníků (§ 40). Je-li právní úkon v rozporu s obecně závazným právním předpisem o cenách, je neplatný pouze v rozsahu, ve kterém odporuje tomuto předpisu, jestliže se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti dovolá.

Podle § 49a obč. zák. právní úkon je neplatný, jestliže jej jednající osoba učinila v omylu, vycházejícím ze skutečnosti, jež je pro jeho uskutečnění rozhodující, a osoba, které byl právní úkon určen, tento omyl vyvolala nebo o něm musela vědět. Právní úkon je rovněž neplatný, jestliže omyl byl touto osobou vyvolán úmyslně. Omyl v pohnutce právní úkon neplatným nečiní.

Podle § 20 odst. 2 obč. zák. za právnickou osobu mohou činit právní úkony i jiní její pracovníci nebo členové, pokud je to stanoveno ve vnitřních předpisech právnické osoby nebo je to vzhledem k jejich pracovnímu zařazení obvyklé. Překročí-li tyto osoby své oprávnění, vznikají práva a povinnosti právnické osobě jen pokud se právní úkon týká předmětu činnosti právnické osoby a jen tehdy, jde-li o překročení, o kterém druhý účastník nemohl vědět.

V projednávané věci bylo zjištěno (tato skutková zjištění nejsou v dovolání napadána), že zaměstnanec právního předchůdce žalobce společnosti CHEMOPETROL GROUP, a. s. Mgr. T. P. zfalšoval podpisy členů představenstva této společnosti na kupní smlouvě ze dne 20. 6. 1996 s úmyslem předstírat vůli společnosti převést vlastnické právo na právního předchůdce žalovaného P. Š.

Judikaturu dovolacího soudu označenou dovolatelem potom nelze na tuto věc aplikovat. Nebyl to právní předchůdce žalobce, kdo při uzavírání kupní smlouvy úmyslně předstíral určitou vůli se záměrem, aby tím vyvolal u druhého účastníka omyl nebo aby tím využil jeho omylu (§ 49a obč. zák.). Vůle právní úkon (uzavření kupní smlouvy) provést na straně prodávajícího zcela chyběla. Nelze mu totiž přičítat jednání jeho zaměstnance Mgr. T. P. Ten neučinil právní úkon za společnost CHEMOPETROL GROUP a. s., ve které byl zaměstnán (neuzavřel kupní smlouvu za svého zaměstnavatele), ale naopak se podvodně snažil vyvolat dojem, že kupní smlouvu uzavírá přímo její statutární orgán. Jeho jednání nelze proto hodnotit ani jako překročení jeho zástupčího oprávnění, které by právního předchůdce mohlo zavazovat ve smyslu § 20 odst. 2 obč. zák. Opačný výklad by navíc nutně znamenal, že by žalobce neměl žádnou možnost obrany proti podvodnému jednání Mgr. T. P., jelikož relativní neplatnosti kupní smlouvy by se mohl v intencích § 49a obč. zák. dovolat pouze žalovaný, resp. jeho právní předchůdce.

Podle komentářové literatury (Švestka, J., Spáčil, J. a kol: Občanský zákoník I. Komentář. 2. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 333), se kterou se Nejvyšší soud ztotožňuje, „jsou v ustanovení § 37 odst. 1 stanoveny některé základní náležitosti, které musí vykazovat vůle a její projev, aby šlo o platný právní úkon. Podle citovaného ustanovení musí být právní úkon učiněn: svobodně, vážně, určitě, srozumitelně. Pokud tomu tak není a právní úkon některou z těchto zákonných náležitostí nesplňuje, právní úkon sice vznikl a existuje, avšak je neplatný. Ve všech těchto případech jde o absolutní neplatnost.“

Protože na straně právního předchůdce žalobce jako prodávajícího zcela chyběla vůle provést právní úkon (uzavřít kupní smlouvu), je správný závěr odvolacího soudu o absolutní neplatnosti kupní smlouvy ze dne 20. 6. 1996 podle § 37 odst. 1 obč. zák. a jeho rozhodnutí nespočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.

K otázce dobré víry žalovaného:

Žalovaný uvádí, že se odvolací soud dopustil nesprávného právního posouzení věci, když zpochybnil jeho dobrou víru v zápis v katastru nemovitostí při nabývání pozemku.

Vzhledem k tomu, že v posuzovaném případě měly nastat všechny právní skutečnosti, s nimiž právní předpisy spojují nabytí vlastnického práva přede dnem 1. 1. 2014, je třeba na daný případ aplikovat příslušná ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinný do 31. 12. 2013 (srov. § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku).

Odvolací soud uzavřel, že žalovaný nemohl být v dobré víře s ohledem na následující skutečnosti: obchodní firma žalovaného je přímo spjata s předmětnou nemovitostí, k vzniku žalovaného došlo jen 20 dnů před uzavřením kupní smlouvy, nemovitost je obklopena ze všech stran nemovitostmi ve vlastnictví třetí osoby a vázne na ní jak věcné břemeno, tak i předkupní právo a vysoká zástava.

Dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry nabyvatele jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000).

Posouzení věci odvolacím soudem zjevně nepřiměřené není. Odvolací soud správně zohlednil časovou souvislost mezi vznikem žalovaného, uzavřením kupní smlouvy, poznámkou v katastru nemovitostí o soudním sporu a nákupem pozemku. Pro nedostatek dobré víry žalovaného svědčí i to, že žalovaný za těchto časových okolností nabyl pozemek zatížený věcným břemenem užívání i předkupním právem, který je navíc obklopen pozemky jeho právního předchůdce. Dovodil-li proto, že žalovaný nebyl při nákupu pozemku v dobré víře o zapsaném vlastnickém právu svého právního předchůdce, není jeho rozhodnutí v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu ve smyslu § 237 o. s. ř.

Na základě shora uvedeného je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu je založen na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ve smyslu § 237 o. s. ř., tudíž není dovolání přípustné. Proto jej dovolací soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

V souladu s § 243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, může se žalobce domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. června 2017


Mgr. David Havlík
předseda senátu