Rozhodnutí NS

22 Cdo 4626/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:04/29/2019
Spisová značka:22 Cdo 4626/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.4626.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Držba
Dobrá víra
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
§ 130 odst. 1 obč. zák.
§ 134 odst. 1 obč. zák.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
22 Cdo 4626/2018-351


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně obce Veselá, identifikační číslo osoby 00249327, se sídlem v Kamenici nad Lipou, Veselá 31, zastoupené JUDr. Alešem Janů, advokátem se sídlem v Táboře, Nerudova 3184, proti žalovaným 1) J. K., narozenému XY, a 2) J. K., narozené XY, obou bytem XY, zastoupeným JUDr. Ladislavem Sedlákem, advokátem se sídlem v Humpolci, Nerudova 185, o odstranění plotu a hospodářského objektu, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 5 C 161/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 23. 8. 2018, č. j. 15 Co 266/2018-316, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným k rukám společným a nerozdílným na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 178,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. Ladislava Sedláka.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 občanského soudního řádu):

Žalobkyně se domáhala, aby žalovaným byla uložena povinnost odstranit plot z pozemků žalobkyně par. č., par. XY, č. XY a par. č. XY a odstranit hospodářské stavení z pozemku st. par. č. XY, všech zapsaných na listu vlastnictví XY, v katastrálním území XY, obec XY. Okresní soud v Pelhřimově („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. 4. 2018, č. j. 5 C 161/2015-265, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře („odvolací soud“) rozsudkem ze dne 23. 8. 2018, č. j. 15 Co 266/2018-316, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu, konkrétně do části rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby o odstranění plotu z pozemku parc. č. XY a hospodářské stavby z pozemku st. par. č. XY, podala žalobkyně („dovolatelka“) dovolání; jeho přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů („o. s. ř.“), a tvrdí, že napadený rozsudek spočívá na vyřešení otázky hmotného práva týkající se vydržení a dobré víry, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, rozsudek ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001 nebo rozsudek ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3410/2011). Dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu (případně i rozsudek soudu prvního stupně) v napadené části zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu odvolacímu (případně okresnímu soudu) k dalšímu řízení.

Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.

Dovolání není přípustné, odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Protože k nabytí vlastnického práva vydržením mělo dojít před 1. 1. 2014, posoudil dovolací soud splnění podmínek nabytí vlastnického práva podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku – „obč. zák.“ (§ 3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku).

Soudy vyšly z tohoto skutkového stavu: Žalovaní koupili v roce 1979 nemovitosti, které začali užívat v rozsahu, ve kterém jim prodávající držbu předal, tedy včetně části sousední parcely ve vlastnictví obce; nyní jde o to, zda tuto část žalovaní vydrželi. Ve prospěch žalovaných svědčilo „ujmutí se držby zaměřeného pozemku p. č. XY na základě vymezení původního vlastníka, které odpovídalo faktickému vytýčení hranic v terénu v rámci zaměření v roce 1979“; dále to, že oplocení s betonovou podezdívkou vybudovali v roce 1984 se souhlasem Místního národního výboru, také stavba hospodářské budovy byla řádně povolena. Až v roce 1999 žalovaní zjistili, že drží i část parcely ve vlastnictví žalující obce; o tom se žalobkyně dozvěděla později od samotných žalovaných Podle odvolacího soudu nelze vyloučit pochybení při vytyčení hranic v rámci zaměření v roce 1979; odvolací soud dále poukázal na tvar pozemku par. č. XY, tak jak byl zaměřen v roce 1979 (polodlouhý pozemek podél pozemku par. č. XY). Rovněž zdůraznil výměru žalovanými kupovaného pozemku par. č. XY, která činí 1325 m2 s tím, že stavba oplocení zbudovaná žalovanými na pozemku par. č. XY zasahuje do tohoto pozemku pouze úzkým pruhem, a že výměra parcely st. par. č. XY, zastavěná částí hospodářské budovy žalovaných, činí pouze 19 m2. S ohledem na uvedené okolnosti, včetně zvážení tvaru pozemku a rozsahu, v jakém žalovaní zasáhli do pozemku žalobkyně, nelze podle soudů tvrdit, že žalovaní nebyli v objektivní dobré víře, že jim sporný pruh parcely patří.

Dovolatelka vydržení popírá; tvrdí, že napadený rozsudek spočívá na vyřešení otázky hmotného práva týkající se vydržení a dobré víry, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, rozsudek ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001 nebo rozsudek ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3410/2011; nerozvádí však, v čem konkrétně mělo toto odchýlení spočívat. Pod bodem IV. pak dovolání polemizuje se závěry soudů o dobré víře a tedy i oprávněné držbě žalovaných. Ti museli skutečný stav věci zjistit z geometrického plánu, který byl součástí kupní smlouvy; úvahy o nesprávném zaměření a selhání „lidského faktoru“ jsou spekulativní. Pozemek byl v roce 1980 zaměřen a v terénu vytýčen za přítomnosti žalovaného v roce 1980, takže nemohl být v dobré víře.

Protože skutkové námitky jsou v dovolacím řízení nepřípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu, zjištěného v nalézacím řízení. Tvrzený rozpor s uvedenými rozhodnutími pak dovolací soud neshledal.

Při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržení dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Dobrá víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří anebo že je subjektem práva, jehož obsah vykonává (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000). Rozhodnutí Nejvyššího soudu, na která žalobkyně odkazuje (ve věcech sp. zn. 22 Cdo 490/2001 a 22 Cdo 3410/2011), se netýkají podobných případů, dovolatelka patrně vidí rozpor s obecnými závěry týkajícími se dobré víry držitele.

Dovolací soud zpochybní otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000).

Samotná skutečnost, že se držitel nepřesvědčil o hranici jím nabývaných pozemků podle operátů evidence nemovitostí (nyní katastru nemovitostí), nemůže vyloučit oprávněnou držbu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1984/2009); to platí i pro porovnání stavu, ve kterém prodávající předal kupujícímu držbu, s geometrickým plánem. Fakt, že geometrický plán byl ke smlouvě připojen, není nevýznamný, ale ani rozhodující.

Pro naplnění podmínek oprávněné držby není nezbytně nutné, aby se osoba, která se ujala držby pozemku, seznámila s obsahem katastrální mapy, přeměřovala jeho výměru nebo požadovala vytýčení jeho hranice (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3079/2014)

Stává se, že kupující se ujme na základě různých skutečností držby pozemku o větší výměře, než jaký koupil. Nejde-li o naprosto podstatné překročení výměry, může jít o stav, kdy kupující ani při zachování obvyklé opatrnosti nemusel mít pochybnosti o svém právu. Judikatura toleruje podle okolností případu překročení držby oproti výměře koupeného pozemku do 50%, výjimečně podle okolností případů i více (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1395/2005).

Při zvažování dobré víry držitele, který se chopil držby i části pozemku sousedícího s pozemkem v jeho vlastnictví, je též třeba přihlédnout k postoji vlastníka takto držené části sousedního pozemku; pokud léta užívání části svého pozemku držitelem trpěl, je třeba vyjít z toho, že ani on nepředpokládal, že předmětem držby souseda je i část jeho pozemku (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2724/2009). V dané věci oprávněná držba trvala (přibližně) 20 let.

V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná (§ 130 odst. 1 obč. zák.).

Samotná okolnost, že žalovaní, kteří se chopili držby tak, jak jim ji předal jejich předchůdce a v rozsahu, který žalobkyně 20 let nezpochybňovala, nekonfrontovali skutečný průběh hranice s geometrickým plánem za situace, kdy sporný pozemek měl podstatně nižší výměru, než pozemek skutečně koupený nevylučuje podle judikatury jejich objektivní dobrou víru a oprávněnou držbu (§ 130 odst. 1 obč. zák.); za tohoto stavu není posouzení dobré víry žalovaných zjevně nepřiměřené a rozsudek odvolacího soudu není v rozporu s uváděnou (a ani jinou) judikaturou dovolacího soudu.

Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalobce povinnost mu uloženou tímto rozhodnutím dobrovolně, mohou se žalovaní domáhat soudního výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. 4. 2019


JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu