Rozhodnutí NS

22 Cdo 3956/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:01/30/2019
Spisová značka:22 Cdo 3956/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.3956.2018.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Společenství jmění (o. z.)
Dotčené předpisy:§ 149 odst. 2,3 obč. zák.
§ 150 odst. 3 obč. zák.
Kategorie rozhodnutí:C
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
IV.ÚS 1586/20
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
22 Cdo 3956/2018-789


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce V. P., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Miroslavem Soukupem, advokátem se sídlem v Praze 9, Na Harfě 712/7, proti žalované A. S., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Veronikou Faltysovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, V Jámě 699/1, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 39 C 182/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2018, č. j. 29 Co 134/2018-747, takto:


Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2018, č. j. 29 Co 134/2018-747, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobou podanou dne 15. 5. 2008 se žalobce domáhal vypořádání zaniklého společného jmění účastníků (dále „SJM“) - bývalých manželů.

Obvodní soud pro Prahu 4 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. 11. 2017, č. j. 39 C 182/2008-714, ze zaniklého a nevypořádaného společného jmění účastníků přikázal do vlastnictví žalobce nemovitosti v rozsudku uvedené, celkem v hodnotě 6 031 000 Kč, zůstatek na peněžním účtu č. XY vedeném u České spořitelny, a. s., ve výši 264 664,04 Kč, zůstatek na peněžním účtu č. XY vedeném u České spořitelny, a. s., ve výši 541 697,53 Kč, tedy položky v celkové hodnotě 6 837 361,50 Kč (výrok I.), ze zaniklého a nevypořádaného společného jmění účastníků přikázal do vlastnictví žalované podnik žalované podnikající pod IČ XY, se sídlem XY v celkové hodnotě 235 734 Kč (výrok II.), výlučně žalobci přikázal jednu polovinu závazku účastníků z nesplaceného zůstatku hypotečního úvěru ze smlouvy uzavřené mezi Českomoravskou hypoteční bankou, a. s., a oběma účastníky 31. 8. 2000, v původní celkové výši 2 480 778 Kč (výrok III.), výlučně žalované přikázal jednu polovinu závazku účastníků z nesplaceného zůstatku hypotečního úvěru ze smlouvy uzavřené mezi Českomoravskou hypoteční bankou, a. s., a oběma účastníky 31. 8. 2000, v původní celkové výši 2 480 778 Kč (výrok IV.), výlučně žalobci přikázal jednu polovinu zůstatku na běžném hypotečním úvaru ve výši 16 943,25 Kč, tj. 8 741,62 Kč (výrok V.), výlučně žalované přikázal jednu polovinu zůstatku na běžném hypotečním úvaru ve výši 16 943,25 Kč, tj. 8471, 62 Kč (výrok VI.), uložil žalobci, aby na vyrovnání vypořádacích podílů zaplatil žalované do jednoho měsíce od právní moci rozsudku 3 279 314 Kč (výrok VII.), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok VIII.), a uložil každému z účastníků, aby zaplatil státu na náhradě nákladů řízení 40.695,50 Kč (výroky IX. – X.).

K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 14. 6. 2018, č. j. 29 Co 134/2018-747, změnil rozsudek soudu prvního stupně: výrokem Ii.) tak, že ze zaniklého a nevypořádaného společného jmění účastníků přikázal do vlastnictví žalobce: stavební pozemek č. parc. st. XY - zastavěná plocha a nádvoří o výměře 131 m2, na které je postaven rodinný dům č. p. XY, a pozemek parc. č. XY-zahrada o výměře 889 m2, to vše zapsáno na LV č. XY pro k. ú. XY, obec XY, u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště XY, zůstatek na peněžním účtu č. XY, vedeném u České spořitelny, a. s., ve výši 264 664,04 Kč, převedený na peněžní účet č. XY, zůstatek na peněžním účtu č. XY vedeném u České spořitelny, a. s., ve výši 541 697,53 Kč, výrokem Iii.) tak, že ze zaniklého a nevypořádaného společného jmění účastníků přikázal do vlastnictví žalované podnik žalované podnikající pod IČ XY, se sídlem XY, výrokem Iiii.) tak, že uložil žalobci, aby na vyrovnání vypořádacích podílů zaplatil žalované do jednoho měsíce od právní moci rozsudku částku 3 267 573 Kč. Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a uložil každému z účastníků, aby zaplatil státu na náhradě nákladů řízení 30 700,50 Kč (výroky II. – IV.). Žalobce složil zálohu na znalečné 20 000 Kč a zbývající neuhrazené znalečné činí celkem 61 421 Kč.

Odvolací soud uvedl, že skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně byl dostatečný pro rozhodnutí ve věci, jen s tou výjimkou, že hypoteční úvěr byl již oběma účastníky splněn. Manželství účastníků, uzavřené 19. 5. 1975, zaniklo rozvodem 26. 5. 2005. Žalovaná začala podnikat 11. 1. 1994 (dovolací soud, vázán obsahem podaného dovolání, se nemohl zabývat otázkou, zda podnik byl součástí bezpodílového spoluvlastnictví, později společného jmění manželů – viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2380/2012). Komplexní znalecký posudek znaleckého ústavu TPA Horwath o ceně nemovitostí a podniku z ledna 2016 byl doplněn i výslechem zpracovatele posudku při jednání soudu prvního stupně dne 19. 5. 2016. Odborné závěry posudku odpovídají skutečnosti natolik, nakolik to lze vůbec ověřit, a také pravidlům logického myšlení. Znalecký ústav také objasnil, proč pro ocenění podniku žalované zvolil výnosovou metodu. Odvolací soud připomněl, že cena nemovitostí nijak výrazně nepřevyšuje ceny zjištěné předchozími znaleckými posudky (Ing. V. Čech je ocenil rozpětím 5 300 000 Kč – 5 400 000 Kč ke dni zániku SJM a JUDr. Jaromír Bakeš částkou 7 500 00 Kč v prosinci 2009). Také nedostatky domu v době zániku SJM namítané žalovaným, které ústav nezohlednil vzhledem k rozporům ve výpovědích účastníků, nejsou podle obecně známých zkušeností způsobilé výrazně snížit tržní cenu domu (téměř novostavby). K námitce neaktuálnosti znaleckého posudku odvolací soud uvedl, že oceňovány byly majetkové hodnoty, jejichž cena se v průběhu dvou let pravidelně nijak výrazně nemění. Přitom u nemovitostí by bylo lze spíše počítat s nárůstem ceny, tudíž by takové zjištění bylo v neprospěch žalobce. Podotkl, že nelze přehlížet dosavadní délku řízení a nutnost vypořádání urychleně provést.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Má za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále má být otázka dovolacím vyřešená posouzena jinak. Jako důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci. Tvrdí:

Odvolací soud se odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1192/2007. Neuložil znaleckému ústavu doplnění znaleckého posudku z ledna 2016, ačkoliv ani po slyšení znalce při jednání soudu prvního stupně 19. 5. 2016 nebyly námitky žalobce zodpovězeny. Argumentace soudů obou stupňů ohledně správnosti posudku je nekonkrétní. Odkaz na dřívější znalecké posudky nebere v úvahu, že pro jejich nesprávnost bylo původní rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno.

Odvolací soud rozhodl na základě již neaktuálního znaleckého posudku, ač dovolatel na tuto skutečnost v řízení poukázal. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2110/2014, uvedl, že „nelze řešit každý drobný časový rozdíl, ale pokud vzal soud prvního stupně za základ znalecký posudek vypracovaný více než dva roky předtím, než o vypořádání rozhodl, aniž by jej aktualizoval, a neučinil tak ani odvolací soud, je závěr odvolacího soudu o objektivní nemožnosti zjistit hodnotu věci v příkrém rozporu se shora uvedenou zásadou, navíc není tento závěr nijak odůvodněn. Dovolací důvod nesprávného právního je tak uplatněn právem.“

Žalobce souhlasí s odvolacím soudem, že „nelze přehlížet dosavadní délku řízení a nutnost vypořádání urychleně provést“, ale sám pouze od začátku řízení požaduje, aby vypořádání bylo provedeno na základě správných a reálných podkladů a logickým způsobem ocenění. Postup soudu však je diskriminační – nebylo přihlédnuto k jeho nákladům na dokončení, odstranění vad a údržbu společné nemovitosti, zatímco při ocenění podniku žalované nebylo zohledněno přístrojové vybavení a vypořádání leasingu vozidla VW Polo – v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4625/2017.

S tímto přístupem koresponduje i rozhodnutí o nákladech řízení, kterým odvolací soud uložil oběma účastníkům nahradit státu vynaložené náklady na znalečné. I když konstatuje, že úspěch obou účastníků v řízení je shodný, v rozporu s § 140 odst. 1 o. s. ř. rozhodl, že žalobce má zaplatit společné náklady o 25 000 Kč vyšší než žalovaná. Kromě toho žalobce má hradit náklady na znalecké posudky, které se ukázaly jako vadné a musely být zpracovány posudky nové.

Soudy obou stupňů nijak neodůvodnily rozhodnutí ohledně finančních účtů č. XY a č. XY a podnikatelského účtu č. XY, který žalovaná používala i jako účet osobní. Sama žalobkyně ještě před zahájením řízení tvrdila, že veškeré prostředky na prvních dvou jmenovaných účtech považuje za vyrovnané a nemá o ně zájem. Na to žalovaný poukázal už v odvolání proti prvnímu rozsudku soudu prvního stupně. Kromě toho žalovaná navrhla jejich vypořádání až po uplynutí tříleté lhůty od zániku SJM v podání z 14. 7. 2008.

Žalobce v závěru dovolání uvádí, že soudy nepřihlédly k jeho tvrzením, dospěly ke skutkovým zjištěním, která nemají oporu v provedeném dokazování, hodnocení důkazů neodpovídá § 132 o. s. ř. Poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne sp. zn. 22 Cdo 1821/2004, a ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1728/2014. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil zpět k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvádí, že považuje rozsudek odvolacího soudu za správný. Žalobce pokračuje ve snaze řízení protahovat s cílem zaplatit žalované co nejméně a sám užívat rodinný dům, který účastníci společně vybudovali. O ceně nemovitostí byly vypracovány tři znalecké posudky a odvolací soud se s námitkami žalobce vypořádal. Výslovně také v odůvodnění zmínil leasing vozidla VW Polo a přístrojové vybavení podniku žalované. Bankovní účty navrhl k vypořádání sám žalobce v žalobě ze dne 23. 4. 2008. Žalovaná ještě připomíná, že nemovitosti užívá žalobce sám již od roku 2003 a spravedlivým řešením je tak co nejrychleji skončené řízení. Navrhla, aby dovolání bylo pro nepřípustnost odmítnuto.

Ve věci jde o vypořádání společného jmění manželů (dále „SJM“) zaniklého před nabytím účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a proto dovolací soud postupoval podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 103/2015, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4276/2014).

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je částečně přípustné podle § 237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod, uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je v rozsahu, ve kterém je přípustné, důvodné.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Ke skutkovým námitkám nelze v dovolacím řízení přihlížet. Skutkové námitky nejsou od 1. 1. 2013 v dovolacím řízení přípustné. „Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem“ (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013).

Jediným nyní přípustným dovolacím důvodem je skutečnost, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Pokud dovolatel uplatňuje dovolací důvod dříve uvedený v § 241a odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2012, podle něhož bylo možno „dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování“, pak takový dovolací důvod již platná právní úprava nezná; proto se příslušnými částmi dovolání Nejvyšší soud nemohl zabývat.

Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky, než na řádné opravné prostředky (odvolání). K jeho projednatelnosti tedy nestačí, aby dovolatel uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je – v souladu s uplatněním zásad projednací a dispoziční i v dovolacím řízení – třeba konkrétně vymezit rovněž důvody přípustnosti dovolání; teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu. Z úpravy přípustnosti dovolání je zřejmé, že Nejvyšší soud se nemá zabývat každým vyjádřením nesouhlasu s rozhodnutím odvolacího soudu, nýbrž vyjádření nesouhlasu musí být kvalifikované (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. II. ÚS 553/16).

K námitce nesprávnosti znaleckého posudku:

Dovolatel namítá rozpor napadeného rozhodnutí s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1192/2007, spočívající v tom, že odvolací soud nezadal znalci doplnění znaleckého posudku z ledna 2016 tak, aby znalec měl možnost vypořádat se s veškerými námitkami a otázkami, které žalobce vznesl. Tento rozpor blíže nekonkretizuje a dovolací soud konstatuje, že v tomto rozhodnutí není nic, co by založilo jeho rozpor s rozhodnutím odvolacího soudu. Ohledně oceňování podniku se tu uvádí:

„Dovolatel též zpochybňuje správnost znaleckého posudku, oceňujícího jeho podnik. Otázka správnosti stanovení obvyklé ceny věci k tomu povolaným soudním znalcem není otázkou právní, ale skutkovou (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. června 2006, sp. zn. 22 Cdo 3035/2006, Soubor civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 5211). Je na znalci, aby v souladu s poznatky dosaženými v jeho oboru zvolil, jakou metodu ocenění použije; soud, který nemá příslušné odborné znalosti, nemůže metodiku ocenění stanovit. Pokud však účastníci zpochybní znalecký posudek, přichází do úvahy, aby soud rozhodl o vypracování revizního znaleckého posudku. Zákon nestanoví předpoklady pro nařízení vypracování revizního znaleckého posudku a ponechává je na úvaze soudu; vypracování revizního znaleckého posudku bude přicházet do úvahy zejména tam, kde soud bude mít pochybnosti o správnosti již vypracovaného znaleckého posudku (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. června 2008, sp. zn. 22 Cdo 1290/2007, Soubor civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 6293). Soud však v dané věci o správnosti znaleckého posudku neměl pochybnosti a žalovaný vypracování revizního znaleckého posudku ani nenavrhl; žádal jen připuštění dovolání k otázce, zda lze v dané věci použít výnosovou metodu. To je však odborná otázka z oboru oceňování majetku, nikoliv otázka právní, kterou by bylo možno v dovolacím řízení řešit“.

K tomu je třeba uvést, že ke skutkovým námitkám nelze v dovolacím řízení – na rozdíl od dovolacího řízení vedoucího k vydání výše citovaného rozsudku z roku 2009 - přihlížet, neboť takové námitky nejsou od 1. 1. 2013 v dovolacím řízení přípustné. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96); na nesprávnost hodnocení důkazů totiž lze usuzovat jen ze způsobu, jakým soud hodnocení důkazů provedl, a to jen polemikou se správností skutkových zjištění soudu, tj. prostřednictvím dovolacího důvodu, který dovolatel od 1. 1. 2013 k dispozici nemá (viz ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.). To platí i o hodnocení důkazu znaleckým posudkem; skutkový závěr, který soud na základě posudku učinil, nelze zpochybnit jediným přípustným dovolacím důvodem, a to že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 25 Cdo 112/2017).

Již jen na okraj se uvádí: Žalobce měl možnost se ke znaleckým posudkům vyjádřit a vznášet na znalce dotazy; zda tyto dotazy znalec přesvědčivě zodpověděl a zda je namístě dát prostor k dalším dotazům, zaleží na rozhodnutí soudu, kterému výhradně náleží hodnocení provedených důkazů i rozhodování o postupu při výslechu znalce. Není možné připustit, aby řízení bylo „donekonečna“ protahováno jen proto, že účastník není spokojen s výsledkem dokazování a má na znalce další a další otázky, resp. výhrady k posudkům. Ve věci byly provedeny 4 znalecké posudky; soud prvního stupně v této souvislosti konstatoval, že „žalobce nesouhlasí prakticky s ničím, co není jeho tvrzením, názorem a závěrem“. Ostatně i odvolací soud uvedl, že závěry posudku znaleckého ústavu nepřevyšují již provedená ocenění jiných znalců. Jistě, protože předchozí rozsudky nebyly bezchybné, nebylo možné z jejich závěrů „bez dalšího“ vycházet, nicméně není vadou, jestliže odvolací soud k výše uvedené skutečnosti přihlédl.

K rozporu napadeného rozhodnutí s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4625/2014:

Dovolatel tvrdí, že postup soudu byl vůči němu diskriminační a v obecné rovině uvádí, k čemu soud přihlédl či nepřihlédl, nicméně zmíněný rozpor nijak – v rozporu s § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř., nekonkretizuje a nepřevádí jej do právní otázky; proto se tímto tvrzením dovolací soud nezabýval.

K dovolání proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení:

Proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení není dovolání přípustné - § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

K vypořádání prostředků na účtech u bankovních ústavů:

Dovolatel tvrdí, že žalovaná navrhla vypořádání prostředků na účtech až ve vyjádření z 14. 7. 2008, tedy po třech letech od zániku SJM; žalovaná však ve vyjádření k dovolání správně uvádí, že tyto prostředky učinil předmětem vypořádání sám žalobce, a to v žalobě z 23. 4. 2008 (viz č. l. 5 spisu). K odůvodnění jejich přikázání žalobci viz bod 28. rozsudku soudu prvního stupně, str. 6 dole a str. 8 rozsudku odvolacího soudu; není tu nic, co by založilo přípustnost dovolání.

Až potud není dovolání přípustné.

K neaktuálnosti znaleckého posudku:

Při posuzování aktuálnosti znaleckého posudku, oceňujícího vypořádávané věci, napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; dovolání je tak přípustné a v rozsahu přípustnosti i důvodné.

Podle ustálené judikatury dovolacího soudu se při oceňování věcí vychází ze stavu věcí ke dni zániku SJM, ale z jejich ceny v době provedení vypořádání - způsob ohodnocení věcí, které jsou součástí společného jmění manželů, vychází z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, z níž vyplývá, že „zásada, že při oceňování věcí, které náležejí do vypořádávaného SJM, se vychází ze stavu věci ke dni zániku SJM, ale z její ceny v době, kdy se provádí vypořádání, platí v případě, že jde o věc, kterou užíval na základě dohody ten účastník, kterému je přikazována, nebo ji užívali oba a nedošlo k nadměrnému, mimořádnému opotřebení či poškození“ [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3285/2007 (publikovaný v časopise Právní rozhledy, 2008, č. 11, str. 418), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3711/2011 (publikované v časopise Soudní rozhledy, 2012, č. 11–12, str. 417), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3766/2012].

Dovolací soud v poměrech podílového spoluvlastnictví, přičemž stejné závěry platí i pro řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů nebo vypořádání společného jmění manželů, vychází z ustálené judikatury, podle níž jestliže soud při zjištění ceny předmětu spoluvlastnictví vezme za základ znalecký posudek vypracovaný před více lety, pak nesprávně nevychází z ceny v době vypořádání; nejedná se o procesní vadu, ale o nesprávné právní posouzení věci (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2597/2010, uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2011, č. 2, str. 71 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3555/2009).

Judikatura sice připouští, že nelze řešit každý drobný časový rozdíl, nicméně pokud doba, která uplynula mezi pořízením znaleckého posudku ohledně ceny vypořádávaných věcí, především nemovitostí a podniku, a vyhlášením rozsudku, provádějícího vypořádání, přesahuje výrazně dva roky, pak rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3555/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2110/2014).

V dané věci odvolací soud rozhodoval o odvolání 14. 6. 2018, znalecký posudek byl vypracován v lednu 2016. Odvolací soud se zabýval námitkou žalobce, že znalecký posudek neurčuje aktuální cenu vypořádávaných věcí, uvedl však, že je nepřípadná, neboť „oceňovány byly majetkové hodnoty, jejichž cena se v průběhu let pravidelně nijak výrazně nemění“; uvedl též, že nárůst cen nemovitostí je ve prospěch žalobce, kterému jsou přikazovány, a nelze přehlédnout ani dosavadní délku řízení a nutnost provést urychleně vypořádání. K tomu dovolací soud uvádí:

Zjištění ceny nemovitosti je zjištěním skutkovým, stejně jako závěr o tom, zda ceny určité věci se v době od pořízení znaleckého posudku, který ji ocenil, změnily či nikoliv. Skutečnost, že ceny nemovitostí kolísají – nyní se řadu let každoročně zvyšují, kdykoliv však může dojít k poklesu – je obecně známa (§ 121 o. s. ř.), a proto judikatura Nejvyššího soudu požaduje, aby po dvou letech od pořízení byl posudek aktualizován. Naopak není obecně známou skutečností, že by se ceny podniku po dvou letech nijak neměnily. A proto přinejmenším ohledně ocenění podniku argumentace odvolacího soudu není založena na řádně učiněném skutkovém zjištění a odklon od výše uvedené judikatury neobstojí. Jistě, věc bylo a je třeba urychleně rozhodnout, nicméně je třeba brát do úvahy, že dovolací soud se – nejsou-li pro takový postup významné skutečnosti – nemůže odchýlit od své judikatury a uvedený nedostatek přejít. Přitom samozřejmě není třeba zpracovat nový posudek, postačí i ústní či písemné vyjádření znalce, zda a jak se cena nemovitostí a oceňovaného podniku za dobu od zpracování znaleckého posudku změnila.

Pro úplnost se dodává, že v případě, že podnik není součástí SJM účastníků, se při vypořádání uplatní jiný postup – viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2380/2012.

Jestliže, jak k tomu žalovaná uvádí, žalobce užívá bezplatně společné nemovitosti od roku 2003, pak podle okolností věci nelze vyloučit vznik nároku na vydání bezdůvodného obohacení; jde-li totiž o užívání věci v zaniklém, avšak ještě nevypořádaném SJM, lze přiměřeně aplikovat závěry rozsudku velkého senátu Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 31 Cdo 503/2011, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 17/2013; nelze však takto bez dalšího kompenzovat skutečnost, že znalecký posudek oceňující věc, která je součástí SJM (otázku, zda tomu tak je i v této věci, nemohl dovolací soud řešit) je starší dvou let.

Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné, nejsou však podmínky pro postup podle § 243d o. s. ř. (je třeba provést důkaz k aktuální ceně nemovitostí a podniku). Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu za účelem aktualizace znaleckého posudku k dalšímu řízení (§ 243e odst. 3 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. 1. 2019


JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu