Rozhodnutí NS

20 Cdo 4732/2015

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:03/01/2016
Spisová značka:20 Cdo 4732/2015
ECLI:ECLI:CZ:NS:2016:20.CDO.4732.2015.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Exekuce
Výkon rozhodnutí cizozemského soudu
Dotčené předpisy:§ 243e odst. 2 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014
§ 243e odst. 1 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
20 Cdo 4732/2015
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněného M. G., B., zastoupeného Mgr. Romanem Stoškem, advokátem se sídlem v Opavě, Horní náměstí č. 286/55, proti povinné Potápěčské stanici, a. s. se sídlem v Praze 1, Opatovická č. 1659/4, identifikační číslo osoby 47285532, zastoupené Mgr. Ondřejem Majerem, advokátem se sídlem v Praze 4, Boženy Jandlové č. 2086/1, o prohlášení vykonatelnosti rozhodnutí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 48 EXE 5502/2014, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. srpna 2015, č. j. 19 Co 17/2015-61, takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. srpna 2015, č. j. 19 Co 17/2015-61, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 6. listopadu 2014, č. j. 48 EXE 5502/2014-32, prohlásil rozhodnutí - rozsudek vydaný pracovním soudem v Moulins, Francouzská republika, ze dne 9. března 2010, č. F 08/00084 (dále jen „exekuční titul“), za vykonatelný na území České republiky. Dospěl k závěru, že byly splněny všechny formální náležitosti stanovené Nařízením Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále též jen „Nařízení“) pro prohlášení exekučního titulu za vykonatelný, neboť navrhovatel předložil citovaný rozsudek v úředně ověřeném vyhotovení s úředním překladem do českého jazyka, a vykonatelnost byla v souladu s čl. 54 a 58 Nařízení osvědčena soudem členského státu, ve kterém byl exekuční titul vydán.

K odvolání povinné Městský soud v Praze usnesením ze dne 28. srpna 2015, č. j. 19 Co 17/2015-61, usnesení soudu prvního stupně výrokem I. potvrdil a výrokem II. rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. K námitkám povinné, že všechny finanční povinnosti podle rozsudku již splnila, a že prohlášení vykonatelnosti exekučního titulu je ve výroku č. 4 v rozporu s čl. 49 Nařízení, uvedl, že všechny formální náležitosti pro vydání rozhodnutí o prohlášení, včetně osvědčení vykonatelnosti exekučního titulu soudem státu, který rozhodnutí vydal, byly splněny, a odvolací soud proto může v souladu s ustanovením čl. 45 odst. 1 Nařízení rozhodnutí o prohlášení vykonatelnosti přezkoumat jen z důvodů uvedených v čl. 34 a 35 Nařízení, přičemž povinná žádný z těchto důvodů neuplatnila a odvolací soud žádný důvod pro odepření vykonatelnosti exekučního titulu neshledal.

Výrok I. usnesení odvolacího soudu napadla povinná dovoláním, ve kterém (mimo jiné) namítá, že povinnosti vyplývající z exekučního titulu, a to jak povinnosti peněžité, tak i nepeněžité povahy, již splnila, a že skutečným předmětem sporu je vykonatelnost části výroku IV. exekučního titulu, kterou byla dovolatelce uložena pokuta 50 EUR za každý den zpoždění s plněním nepeněžitých povinností uvedených v daném výroku. Odvolací soud podle názoru dovolatelky pochybil, když nepřihlédl k nevykonatelnosti zmíněné části exekučního titulu pro rozpor s čl. 49 Nařízení, neboť předmětný výrok upravuje stanovení denní pokuty (tzv. astreinte), která nemůže být v jiném členském státě Evropské unie vykonána, jestliže nebude francouzským exekučním soudem definitivně vyčíslena tak, že bude stanovena konkrétní výše pokuty (nikoli jen denní sazby). Podle dovolatelky je nesporné, že jediným účelem pokuty, stanovené ve výroku IV. exekučního titulu, je donutit povinnou k plnění jejích nepeněžitých povinností ukládaných rozsudkem. Proto, aby bylo možné domoci se vůči dlužníkovi platby takovéto pokuty, je třeba nejprve požádat členský stát původu o vyčíslení konečné výše penále v souladu s ustanovením čl. 49 Nařízení, neboť se jedná o tzv. pokutu prozatímní, která musí být ještě dodatečně vyčíslena zvláštním rozhodnutím, jímž může být též snížena či zcela prominuta. Dovozuje dále, že výkon takového výroku by byl zjevně v rozporu s veřejným pořádkem České republiky ve smyslu čl. 34 bod 1 Nařízení, protože by bezdůvodně znevýhodňoval dlužníky usazené v České republice oproti dlužníkům usazeným ve Francii, neboť ve Francii by uvedená denní pokuta nebyla vymahatelná. Navrhla proto, aby dovolací soud usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. srpna 2015, č. j. 19 Co 17/2015-61 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. listopadu 2014, č. j. 48 EXE 5502/2014-32, zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně, a zároveň navrhla, aby dovolací soud odložil vykonatelnost napadeného usnesení, neboť neprodleným výkonem rozhodnutí by dovolatelce hrozila závažná újma spočívající v existenčním ohrožení její podnikatelské činnosti probíhající exekucí.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2014 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení čl. 44 a přílohy IV. Nařízení, neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu o opravném prostředku, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243 odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je v otázce výkladu ustanovení čl. 49 Nařízení důvodné.

Podle ustanovení čl. 38 Nařízení rozhodnutí vydané v jednom členském státě, které je v tomto státě vykonatelné, bude vykonáno v jiném členském státě poté, co zde bylo na návrh kterékoli zúčastněné strany prohlášeno za vykonatelné.

Podle ustanovení čl. 41 Nařízení rozhodnutí je vykonatelné, jakmile jsou splněny formální náležitosti uvedené v článku 53, aniž by bylo přezkoumáváno podle článků 34 a 35. Strana, vůči níž je výkon navrhován, není v této části řízení oprávněna činit k návrhu jakákoli podání.

Podle ustanovení čl. 53 Nařízení strana, která žádá o uznání rozhodnutí nebo o prohlášení vykonatelnosti, musí předložit jedno vyhotovení rozhodnutí, které splňuje podmínky nezbytné pro uznání jeho pravosti (odst. 1). Strana, která podává návrh na prohlášení vykonatelnosti, musí rovněž předložit osvědčení podle článku 54, aniž je dotčen článek 55 (odst. 2).

Podle ustanovení čl. 43 Nařízení proti rozhodnutí o návrhu na prohlášení vykonatelnosti může kterákoli strana podat opravný prostředek.

O návrhu na prohlášení vykonatelnosti podle Nařízení rozhoduje soud prvního stupně na základě posouzení formálních náležitostí, tj. předložení jednoho vyhotovení rozhodnutí, které splňuje podmínky nezbytné pro uznání jeho pravosti, a dále předložení osvědčení podle čl. 54 Nařízení. Existence důvodů pro odepření vykonatelnosti i veškeré další námitky povinného se proto přesouvají do řízení o opravném prostředku, neboť soud prvního stupně k nim nemůže přihlížet.

Podle ustanovení čl. 49 Nařízení cizí soudní rozhodnutí o zaplacení penále jsou v dožádaném členském státě vykonatelná pouze tehdy, jestliže je výše penále s konečnou platností stanovena soudy členského státu původu.

Ustanovení čl. 49 Nařízení se týká rozhodnutí ukládajících povinnost k nepeněžitému plnění; podle právních řádů některých členských států (Francie a státy Beneluxu) je v takovém rozhodnutí zároveň stanovena peněžní částka, kterou musí povinný v případě nesplnění rozhodnutí oprávněnému zaplatit. Penále lze v jiných členských státech vymáhat pouze za předpokladu, že jeho celková výše byla stanovena soudy členského státu původu; nestačí proto kupříkladu, aby z rozhodnutí byla zjistitelná výše penále za každé jednotlivé porušení povinnosti k nepeněžitému plnění nebo za každý den prodlení s jejím plněním s tím, že počet jednotlivých porušení nebo délku prodlení uvede oprávněný v návrhu na prohlášení vykonatelnosti. V členských státech znajících institut „astreinte“ musí proto po porušení nepeněžité povinnosti následovat samostatné rozhodnutí stanovící konečnou celkovou výši penále, přičemž ta může být podle okolností i nižší než penále, k němuž by bylo možno dospět výpočtem podle původního rozhodnutí, neboť v něm bývá výše penále nadsazena nebo se jí pouze hrozí (Viktor Vaške: Uznání a výkon cizích rozhodnutí v České republice, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2007, 491 s., s. 72).

V posuzované věci francouzský pracovní soud exekučním titulem zavázal povinnou, aby zaplatila oprávněnému částky ve výši 9 417,24 EUR z titulu náhrady hrubé mzdy, 941,72 EUR z titulu vyplacení dovolené, 1 280,07 EUR z titulu odškodnění na základě článku L. 1245-2 zákoníku práce, 7 680,42 EUR z titulu náhrady škody za výpověď bez udání skutečného a závažného důvodu a 800 EUR podle článku 700 občanského soudního řádu. Dále rozhodl o překvalifikování pracovní smlouvy na dobu neurčitou ze smlouvy uzavřené mezi stranami dne 11. září 2007 a nařídil povinné, aby přihlásila oprávněného v Ursaaf v Allier za dobu výkonu zaměstnání a aby oprávněnému vydala za dobu pracovní činnosti výplatní lístky, pracovní osvědčení a potvrzení určené pro úřad práce, to vše do dvou měsíců od doručení tohoto rozsudku pod sankcí 50 EUR za každý den zpoždění od vypršení této lhůty.

Odvolací soud se při rozhodování o prohlášení vykonatelnosti cizího exekučního titulu omezil toliko na posouzení formálních náležitostí exekučního titulu a zkoumání existence důvodů pro odepření vykonatelnosti podle čl. 34 a 35 Nařízení. Opomenul však, že exekuční titul (mimo jiné) obsahuje výrok ukládající povinnost k nepeněžitému plnění, přičemž pro případ jejího nesplnění je povinné stanovena sekundární povinnost zaplatit oprávněnému sankci za každý den prodlení s jejím plněním. Jelikož v dané věci exekuční titul stanovuje pouze denní sazbu penále za nesplnění uložené nepeněžité povinnosti, odvolací soud si měl od oprávněného vyžádat rozhodnutí soudu členského státu původu, ve kterém byl exekuční titul vydán, stanovící konečnou celkovou výši penále, a až poté rozhodnout o vykonatelnosti či nevykonatelnosti jednotlivých výroků exekučního titulu.

Z výše uvedeného vyplývá, že závěry odvolacího soudu ohledně otázky, zda lze v odvolacím řízení rozhodnout o prohlášení vykonatelnosti exekučního titulu dříve, než je soudem členského státu původu rozhodnuto o konečné celkové výši penále za nesplnění nepeněžité povinnosti stanovené exekučním titulem, nejsou správné, Nejvyšší soud České republiky proto dovoláním napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. srpna 2015, č. j. 19 Co 17/2015-61, zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.). Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne odvolací soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 1. března 2016
                          JUDr. Zbyněk Poledna
          předseda senátu